Tour de Deutschland (Teil 1)

Sláva, nazdar výletu, sice jsme zmokli, ale už jsme bohužel zase tu.

Úplně ten nejpředběžnější plán (Dresden -> Berlin -> Hamburg -> Bremen -> Amsterdam -> Brussel -> Köln am Rhein -> Frankfurt am Main -> Nürnberg -> Plzeň) se malinko změnil, z druhého tipu na plán (Anglie, Londýn, Skotsko) sešlo úplně. Vycházelo se však nakonec z té první teorie, jen byla malinko pozměněná a přizpůsobená aktuálním podmínkám.

Konečná trasa se tedy jela Berlín -> Stralsund -> Rügen -> Rostock -> Warnemünde -> Lübeck -> Hamburg -> Bremen -> Amsterdam -> Köln am Rhein -> Limburg -> Frankfurt am Main

A jakže to všechno vypadalo?

Původně byl tento výlet plánován s cílem v Bruselu, neboť jsme tam měli navštívit jednoho člověka. Časem se však ukázalo, že se tam onen dotyčný toho konkrétního času jaksi nemá vyskytovat a tak jsme celou Belgii vypustili ze seznamu, neboť jsme reálně naznali, že míst je hodně, jsou od sebe daleko a týden je na to opravdu poněkud málo. A Eur též.


Berlin

V pátek podvečer jsme naházeli do auta svých pár švestek a své dva zadky a vydali se na severozápad. Po příjezdu byla již noc v plném proudu. Náš hostel se nacházel kousek od Checkpointu Charlie, takže to do centra města ani do centra všeho dění nebylo daleko. Ta jedinečná vůně berlínského metra i atmosféra celého města mi už pekelně chyběly...

Během noční procházky městem jsem stihla na celou Unter den Linden halekat "Kurrrvyyy!" na adresu Humboldtovy Univerzity, následně radostně halekat nad tím, že jsem konečně po tolika letech objevila onu sochu Marxe s Engelsem (V tom porostovém hájku bych po ní teda opravdu nepátrala) a nakonec se ještě nakrknout v U-Bahnu, když kolem nás proplula banda lidí v mikinách In Extremo. Nemusím asi tuším dodávat, odkud asi tak šli a kde jsem logicky chtěla být taktéž.

Kebab na cestu.

Vzhledem k Velikonocům bylo město vylidněnější než bývá běžné (Paradoxně tu však narozdíl od nás po Velikonocích nebylo ani stopy, pokud nebudu počítat ty dva radioaktivně křiklavě zelenožluté zajonce v jakési výkladní skříni v srdci Prenzlauer Bergu).

Tradiční konečná kde jinde, než nad osvěžujícím a chutným Bananenbier v mé oblíbené kavárničce, kterou však k mé nelibosti nově vymalovali, čímž ji bohužel kompletně zbavili její úchvatné atmosféry, díky které se mi tam tak líbilo.

Hluboko po půlnoci jsme doprocházkovali zpět do hostelu (Lahváč na cestu z nonstopu od Turků ist Muss!), kde nás spolunocující museli milovat a ty hlučíčí kovové skříňky jistě ještě více.

Po snídani na dvorku hostelu jsme naložili náš náklad zpět do auta a vydali se opět do ulic berlínských. Počasí se vydařilo perfektně, svítilo sluníčko a vedro bylo jako v létě. Friedrichstrasse. Tacheles tentokráte i zevnitř. Reichstag a vládní čtvrť. Ráchání se ve Spree. Kreuzberg. Berlínská zeď, nebo spíše její zbytky a můj podpis na nich. Friedrichshain. Den jako obrázek. Rovněž jsme se stali svědky toho, jak vesele a radostně umí Němci oslavovat vítězství v hokeji. Přes město táhla nekonečná kolona aut až po střechu naložených fanoušky nějakého sportovního týmu. Od mamin s kojenci, až po pupkaté pány. Jeden z nich hodnotil úsměvem a palcem nahoru moji DDR tašku, načež jsem po chvíli zjistila, že to bylo nejspíš proto, že šlo o vítězný tým východoněmecký.











Čas byl však neúprosný a muselo se pokračovat dále na sever. Můj tradiční zoufalý pláč, který dříve přicházel s každým odjezdem z Berlína, už časem vymizel, protože vím, že se sem zase vrátím. A jednou konečně snad i napořád. Ale i ta jedna noc a kousek dne v jediném místě na světě, kde mohu říci, že se cítím doma, za to stál.

Stručné shrnutí: Můj Domov. Co jiného k tomu dodávat. Město, které sice není na pohled nijak neuvěřitelně krásné, ale o to větší a osobitější atmosférou oplývá.


Stralsund & Rügen

Jak mi v Berlíně bohatě stačily moje letní šatičky, tak již ve třech čtvrtinách cesty na sever neobstály. Po kratičké čurpauze, kdy mě ledový nárazový vichr málem odfouknul, jsem se už rychle soukala do punčocháčů a dvou svetrů. Severní vítr je krutý.

Příjezd byl... šokující. A když se tak nad tím zpětně zamyslím, tak to asi náš každý příjezd do kteréhokoliv města. Zaparkovali jsme před hostelem a jediné, co jsme viděli, byl podivný panelový hostel, podivné přístavní kovové konstrukce, doky, sklady a koleje. Poprvé a rozhodně ne naposled jsem prohlásila, že nevystoupím ani za zlaté vepřové.

Nicméně jsem se nechala přemluvit, vystoupila a nelitovala. Hostel sice vypadal jako podivný panelák, ale personál se choval mile a vstřícně, pokoje pěkné a nově vybavené (J. jim tam sice nedopatřením rozložil žaluzii, ale pst.), prostě pohoda. Městečko jako takové nádherné! U přístavu tradiční cihlové domy, typické snad pro celé severní Německo. Zastavili jsme se na svačinku na jedné z loděk, jež sloužila jako menší hospůdka. Uzený úhoř v bulce, lahváč na zvlažení hrdla, pohupování se na vlnkách, slunce vysoko na nebi, všude kolem racci... a rybina... Neskutečná nádhera! Asi se ve mně nějak začínaly probouzet mé hluboko zakořeněné geny. (Jeden můj prapředek byl pirát.)





Ještě bych dodala, že od piva s názvem Stralsunder Pils jsem toho moc neočekávala, neboť německá piva sice miluju, ale co si budem nalhávat, německé Pils nebývají nic moc. A ano, byla jsem velmi příjemně překvapená. Chutnalo výtečně!

Tím, jak dalece na severu jsme se lokalizovali, se nám i prakticky prodloužil den. U nás ve střední Evropě byla již v osm večer tma jako v pytli, zatímco ve Stralsundu se začínalo zlehýnka stmívat až po deváté.





Procházka krásným starým (a pro nás až nepřirozeně vylidněným) středem městečka, fotografování, večeře... a ironický smích nad tím, že se na nejodpornějším a nejoprýskanějím domě v celém městě skvěl nápis Foto Prochaska.



Když se slunce pozdě v noci nechalo konečně přemluvit a hóplo za kopec, počali obyvatelé vyrážet do ulic, plnit příjemné hospůdky a bavit se. My nakonec rovněž zakotvili v jedné z nich, kde obsluhoval jakýsi veselý a velice přívětivý vysloužilý mořský vlk a interiér vypadal přesně jako z nějaké pohádky o námořnících a pirátech, a tam jsme setrvali, dokud nám Eura a kapacita žaludku stačily.

Ráno jsme ještě přejeli most, projeli kousek Rujány a vydali se dále na cestu.

Stručné shrnutí: Příjemné a hezké malé přístavní městečko s obrovskou okouzlující atmosférou. Stylovou, nikoliv kýčovitou či pozlátkovou. Sice se tam vše zdálo silně vylidněné, ale rozhodně doporučuji.