Denní heslo č. XLIII

"Sice jsem byla v Bruggách, ale traktor je traktor!"

Gurmánský dodatek k Belgičnu

• Barbar Blonde - Dobré blonde
  
• Chimay - Výrazné a hořké, s trochou lehčích ovocných tónů ukrytých kdesi na pozadí
  
• La Troufette - Tohle mě opravdu nadchlo a asi si ho ještě nechám přivézt! Prolínalo se v něm několik zajímavých tónů a bylo to mňam. Jednoznačný favorit.
  
• Floris white - Witbier. Takové běžné, normální witbier. Neurazí, nenadchne.
  
• Gueuze Tilquin - Nechutná smradlavá odpornost! Tohle snad není pivo, nýbrž lák z okurek. Větší "gurmáni" tomu přisuzovali ještě chuť žaludečních šťáv, ale já si stojím za svým nechutně hnusným, octovým a kyselým okurkovým nálevem. BRRR!
  
• Bersalis - Pila jsem ho po tom předešlém skvostu, takže budu asi lehce neobjektivní, protože po něm bude dobré prostě všechno. Je to blonde. Chutné blonde.
  
• Floris pear - Chutné, osvežující, lehké, hruškové
  
• Anker Boscoulis - Pivo ála kriek, je v něm šťáva z různých bobulovitých ovocí a je osvěžující a chutné
  
• Chapeau banana - Banánová sodovka, ale chutnalo nám. Nebo spíš chutnala.
  
• Mongozo coconut - Jelikož neskutečně miluju kokos, tak je jasné, že u pití tohoto jsem se vyloženě rozplývala. Mňam, mňam, mňam, tak akorát na popíjení někde pod palmou na pláži (a ne v dešti v Bruggách na náměstí), ale jen pro ty, kterým chutná kokos.
  
• Bell-vue gueuze - Jakýsi chuťový základ podobný tomu octovému hnusu, ale toto bylo podstatně lepší, vyváženější a sladší. Mělo výrazný "belle-vue" vocas, jak jsem se to snažila popsat. Ano, tohle mi chutnalo, ale je to... hrozně zvláštní chuť. Pro jeho zvláštnost jsem neodolala a koupila si jeden i domů.
  
• La Chouffe - Silné a dobré blonde

A kdyby toho náhodou bylo málo, máme s sebou i menší zásoby na horší časy ve zdejším častém pivním temnu:

Pávi, pivo, pralinky

Tož tak. Mám za sebou dosud bezkonkurenčně nejlepší prodloužený víkend v tomto roce. A že jsem si ho po všech těch ústních i písemných zkouškách, esejích, recenzích a nekonečných byrokratických absurdnostech zasloužila.

Všechno to začalo ve čtvrtek, kdy jsem se po poslední zkoušce (Ústní část za A, muhaha! Jsem zvědavá, nakolik výslednou známku zdeformuje část písemná) vydala zabalit pár svých nejnutnějších saků paků a hurá na vlak směr Pardubice a tam se v jedné okolní vesnici navrátila do dětství. Obdivovala jsem tamní domácí pávy na statku, nechala se dobrovolně štípat od komárů a pálit od kopřiv, bylo mi jedno, že mám boty kompletně promočené od rosy, mlsala jsem čerstvé ovoce ze zahrádky, takže jsem po někola letech měla tu čest chutnat angrešt, rybíz, jahody a další bobule s takovou chutí, jakou opravdu mají mít a ne jak to prezentují ony naleštěné hmoty bez chuti ze supermarketů... a dokonce jsem na závěr byla i povozená na traktoru! Nejlepší zážitek za poslední dobu! Dítě z města se ocitlo v ráji! Milý Ježíšku, Rebečka chce traktůrek...
A jelikož jsme při vyklízení auta našli v kufru i dvě Berliner Weisse s příchutí, které se s námi vozily přes celou Evropu a kupodivu to ve zdraví i čerstvosti přežily, dali jsme si na dobrou noc osvěžující berlínské pivo se sirupem.

Dlouho jsme se však neohřáli. Po půlnoci následovala pouť do Prahy a odtamtut hurá do Belgie.

Přílet se konal do Charleroi, aneb belgické Ostravy. Všude kolem samé těžební věže, vybydlené fabriky, šeď a hnus. Co jsem však kvitovala s nadšením, byly koberečky ve vlaku a v nádražní hospodě na čepu Belle-vue a Hoegaarden, aneb kdepak soudruzi z Českého Buranova udělali chybu?

Brusel, to bylo panečku už jiné kafe. Na nádraží úžasná sorela, ve zbytku města nádherné cihlové domečky (čím užší tím vyšší) a hypermoderní evropský parlament. V parlamentu jsme si ostatně i dopřáli chutný oběd pěkně za evropské peníze, v jejich kavárně se probrali chutnou evropskou kávou a jakožto V. I. P. si to tam prošmejdili odzhora až dolů.









Až jsme se toho všeho nic za těžké prachy nabažili, vydali jsme se dále do bruselkých uliček. Nedodržování dopravních předpisů, krásná architektura a všudypřítomné vafle, keksíky, bonbonky, mušle, hranolky, bagety a stovky druhů výtečných belgických piv. A taky samí Češi.
Až jsme se vší té krásy, nádhery a vůně sladkostí nabažili a nohy si celodenní chůzí ušoupali pomalu až u samých hýždí, odebrali jsme se navečer poznávat zdejší kulturu i z té proslavené pivní stránky. Pradoxem budiž to, že se mi v zemi nejlepších piv na světě podařilo natrefit na bezkonkurenčně nejodpornější pivní hnus v celém svém dosavadním životě a jsem ochotná se vsadit, že i na několik let dopředu. Kdo chce podrobnosti o tomto hnusu i o dalších pivních speciálech a delikatesách, nechť čte v dalším článku menší, pečlivě zaznamenávanou celovíkendovou pivní recenzi.









Druhý den přišlo na řadu výletování i za hranice hlavního města. Atomium ist Muss, poté po sáhodlouhé debatě na téma kam zvítězily Bruggy. A že jsem tomu ráda! Norimberk promine, ale jeho prvenství se krapet posouvá. Nejkrásnějším městem, do něhož kdy moje noha vkročila, byly po tomto dni jasně vyhlášeny Bruggy. Ta architektura! Jako z pohádky! Vážně jsem samým úžasem neměla slov a pokud náhodou ano, pak to byly samé superlativy. Opravdu doporučuji všem.











Po celodenním achání a ochání v Bruggách jsme se vydali zpět do Bruselu, nakoupili poživatiny a popitivatiny a šli se účastnit mezinárodní politicky korektní grilovačky.

Další den již však nadešlo ono nepříjemné, aneb loučení a let zpět do Buranova. Jsem smutná z toho, že se vracím z tak krásné země, i z toho, že čím jsem starší, tím hůře snáším let letadlem. Být chodícím barometrem zkrátka není vždycky výhra.

V české kotlině jsme se cestou k domovům ještě zastavili na jednom hradě, kochali se z vyhlídky krásou kopcovité krajiny, která v té Belgii prostě chyběla a je jednou z věcí, která se mi u nás opravdu líbí hodně.

Na závěr výletu jsme si ještě dopřáli menší perličku. Zaparkovali jsme na chvíli v jedné vesnici, ve které jsem jako malá prožila nejkrásnější okamžiky svého dětství. Musím ovšem překvapeně konstatovat, že se to tam po těch letech od mé poslední návštěvy změnilo opravdu neskutečně, aneb modernizace není nikdy dost, ale znásilňování dětských vzpomínek se prostě nedělá.

Den v Ráji Neráji

Je to již třetí den, kdy z našeho bytu dočasně zmizel parazit a já se nestačím divit, jak pohodové, klidné a krásné to tu dokáže za normálních podmínek být. Včerejšek byl tedy ve znamení pohody, relaxu, motivace, inspirace, dobrého jídla, pití a tak vůbec. Konečně!

Takže nejdřív pohodička, klídek, hraní si se štěnětem, venčení a sběr dalších množství čtyřlístků (Může mi někdo vysvětlit, proč jich v posledních lichých rocích nacházím na desítky?), poté procházka do města, kde na mě v optice čekaly (slibuju, že na dalších deset let už poslední) brýle.

Protože bylo neskutečné parno, udělala jsem si zastávku v jednom maloobchodním řetězci, abych si zvlažila vyprahlý krk nějakou tou minerálkou, ale nakonec to skončilo pompézním nápadem a velikým nákupem. Pořídila jsem pár výtečných meruňkových (Nebo mirabelkových? Nebo jakých? Jak se vlastně přeloží do češtiny yellow plum?) ciderů, za překvapeného ochání vložila do košíku i čokoládové a skořicové těstoviny (Už teď jsem zvědavá, jestli budou chutnat alespoň trochu po těch svých příchutích.) a regálu rozličných ZONek jsem jen smutně zamávala, protože ty by se mi už nikam nevešly a pokud ano, tak moje ruce by je jistojistě neunesly.

K tomu nápadu - když mi doma ani nikde jinde nikdo nesaje mou drahocenou energii, bývám neskutečně kreativní, takže se poté přikoupily ještě další suroviny a navečer jsem se dala do tvoření, míchání, vaření a pečení.

Takže jsme si s mamá a s J. dopřáli perfektní večer s polosladkým Cabernetem, ciderem a plechem dvou druhů zapečených rajčat, přičemž jeden lepší než ten druhý.

Na dobrou noc Simpsonovi a Futurama a vysvětlování psovi, že ten Cabernet opravdu není pití pro něj, což docela zásadně odmítal chápat. Nevybavuju si, že by se od té doby, co ho doma máme, po něčem sápal s takovou vervou.

Víc dnů jako byl tento!

Životní okamžiky jsou jen... listy scénáře

Naše životy jsou jako filmy... Jeden mnohaletý scénář skončil přelomem let 2009 a 2010. Duše v zemi nikoho čekala na svůj další... a nyní ho našla. Slovo od slova jako psáno smíchem, slzami, náhodami, bolestí i radostí, každým mrknutím řas... životem. Její další scénář je skoro stejně starý jak ona sama a paradoxně v něm zase figurují Zdi. Na náhody již nevěřím.



Jen ho dovést do konce...

"Končí to vždy,
když to sotva začíná

Příliš dobré, aby to byla pravda

Konečně venku, ve městě

Najít, kdo jsem, kým se stávám

Většinou nebývám smutná

Čekala jsem věčnost
na milé slovo

Pak jsem odjela

Čekala jsem, až mi někdo
řekne: "Dnes tě moc miluju"

To by bylo krásné

Zvednu hlavu
a svět se mi otevře před očima

a vyplní mé srdce

Ano, tak je to

To je ono. Prázdnota.
Strach

Jako zaběhlé zvířátko.
Ztracené v lese

Kdo jsi?
Vůbec tě neznám

Jenom neplakat!
To se stává

Věci si běží po svém.

Prázdno, to prázdno

Co mám dělat?

Nemyslet.
Prostě být

Berlín. Jsem tu cizí
a přitom tak doma

Zabloudit tu nemůžeš,
vždycky dojdeš nakonec ke zdi

Kdyby ti z automatu na fotky
vypadla cizí tvář

Pak by mohl příběh začít

Tváře. Ráda vidím tváře

Asi půjdu dělat servírku

Je to hloupé, strach mě oslabuje

Část mého já se bojí
a druhá část tomu nevěří

Jak mám žít?
Možná to není otázka

Jak mám myslet?

Vím tak málo. Možná
protože jsem jen zvědavá

Myslím chybně...

protože přitom
k někomu mluvím

Uvnitř zavřených očí
znovu zavřít oči

To pak žijí i kameny

...byl to kůň "Smutek",

ten našel tam
mělký, pustý hrob

Žít barvami

Barvy.
Neonová světla na večerním nebi

Červená a žlutá tramvaj

Touha... Touha...

Jenom musím být připravena

Touha po vlně lásky,
která by se ve mně mohla zrodit

To je to, proč jsem nemotorná.
Ta absence touhy

Touha milovat






Kde je tu průsmyk?

I rovina, i Berlín má svoje
skryté průsmyky

Tam začíná moje krajina,
krajina vyprávění






Konec

A zase mám pocit,
jako by do mě vstoupila tma

Strach...
Strach ze smrti

Proč ne smrt?

Hlavní věc okamžiku,
jen být hezká, to stačí

Jako bych pozorovala své
myšlení. Na co myslíš?

Smím mít strach,
ale nesmím o tom mluvit

Ještě nejsi slepá,
srdce ti ještě tluče

A teď nad tím vším brečíš

Ráda bys brečela jako
velmi smutné malé dítě

Víš, proč brečíš?
Kvůli komu?

Kvůli sobě ne.
Nevím, kvůli komu

Ráda bych věděla.
Nevím nic

Mám trochu strach. Už je
to pryč, ale vrátí se zpět

Ale co!

Moci si prostě říci jako teď,
že jsem šťastná

Mám a budu mít
svůj příběh

Je fajn, že jsem přišla

Nekouká do publika,
ale někam do ráje

Nechávám se unášet
vesmírem

Už je mi zase dobře

Jako by se mi v těle
měkce svírala nějaká ruka






Nevidím tě, ale jsi tu

Cítím to

Vyzařuješ

Mít tě tu, řekl bych ti,
jak dobré je tady být






Nevím, kdo jsem.
Nemám sebemenší nápad

Jsem někdo bez kořenů,
bez příběhu, bez domova. Aťsi

Jsem tady, svobodná. Mohu si
představit vše. Vše je možné

Stačí vzhlédnout
a znovu jsem světem

Teď se cítím neskonale
šťastná






Nevidím tě, ale jsi tu
Cítím to

Mít tě tu,
řekl bych ti tolik věcí

Jsem tvůj přítel






Bývala jsem sama,
ale nikdy nežila sama

Když jsem s někým byla,
byla jsem často šťastná...

Brala jsem všechno
jako náhodu

Tito lidé byli moji rodiče,
ale mohla jsem mít jiné

Kamarádila jsem s dcerou
jednoho taxikáře

ale zrovna tak to mohl
být nějaký kůň

Milovala jsem jednoho
muže,

ale klidně bych ho
vyměnila,

třeba za toho,
co šel teď právě kolem

Dívej se na mě nebo ne,
Dej mi ruku nebo ne

Ne, nepodávej mi svou ruku
a dívej se jinam

Nezahrávala jsem
si s nikým

ale také si nikdy neřekla:
Teď je to vážné

Konečně je to tu

Zvážněla jsem

Byla jsem jediná nevážná?

Je naše doba tak nevážná?

Neznám osamělost,
ani v samotě, ani s někým

Ale toužila jsem po ní

Osamělost znamená,
že jsem celá

Teď to mohu říci, dnes v noci
jsem konečně osamělá

Už žádné náhody

Novoluní rozhodování

Nevím, jestli je to osud,
ale musíme se rozhodnout

Rozhodni se

My jsme teď čas

V tuto chvíli je s námi nejen
celé město, ale celý svět

Teď jsme více než jen my dva.
Teď něco ztělesňujeme

Kolem nás je moře lidí

a všichni si přejí to,
co my

My určujeme hru

Jsem připravena.
Řada je na tobě

Držíš hru ve svých rukou.
Teď, anebo nikdy

Potřebuješ mě.
Budeš mě potřebovat

Neexistuje větší příběh než náš,
příběh muže a ženy

Bude to příběh
neviditelných obrů

Příběh nových
zakladatelů rodu

Podívej, moje oči

Jsou obrazem nutnosti,
budoucnosti všech tady

Dnes se mi zdálo
o neznámém muži

O mém muži. Jen s ním
jsem mohla být osamělá,

plně se mu otevřít,
přijmout ho celého,

obklopit ho labyrintem
společného štěstí

Vím, že jsi to ty

Něco se stalo

Ještě se to děje.
Zavazuje mě to

V noci to byla pravda
a byla i teď. Teď tím více

Kdo byl kdo?
Zcela jsme spolu splynuli

Kdo na světě může tvrdit,
že byl s někým spolu?

Dnes v noci jsem
se naučil žasnout

S ní jsem našel cestu
domů."

Kdyby někoho napadlo, že tyhle slova pochází z mé hlavy... pak je odpověď záporná. Opravdu jde o monology a dialogy z jednoho filmu.