Pávi, pivo, pralinky

Tož tak. Mám za sebou dosud bezkonkurenčně nejlepší prodloužený víkend v tomto roce. A že jsem si ho po všech těch ústních i písemných zkouškách, esejích, recenzích a nekonečných byrokratických absurdnostech zasloužila.

Všechno to začalo ve čtvrtek, kdy jsem se po poslední zkoušce (Ústní část za A, muhaha! Jsem zvědavá, nakolik výslednou známku zdeformuje část písemná) vydala zabalit pár svých nejnutnějších saků paků a hurá na vlak směr Pardubice a tam se v jedné okolní vesnici navrátila do dětství. Obdivovala jsem tamní domácí pávy na statku, nechala se dobrovolně štípat od komárů a pálit od kopřiv, bylo mi jedno, že mám boty kompletně promočené od rosy, mlsala jsem čerstvé ovoce ze zahrádky, takže jsem po někola letech měla tu čest chutnat angrešt, rybíz, jahody a další bobule s takovou chutí, jakou opravdu mají mít a ne jak to prezentují ony naleštěné hmoty bez chuti ze supermarketů... a dokonce jsem na závěr byla i povozená na traktoru! Nejlepší zážitek za poslední dobu! Dítě z města se ocitlo v ráji! Milý Ježíšku, Rebečka chce traktůrek...
A jelikož jsme při vyklízení auta našli v kufru i dvě Berliner Weisse s příchutí, které se s námi vozily přes celou Evropu a kupodivu to ve zdraví i čerstvosti přežily, dali jsme si na dobrou noc osvěžující berlínské pivo se sirupem.

Dlouho jsme se však neohřáli. Po půlnoci následovala pouť do Prahy a odtamtut hurá do Belgie.

Přílet se konal do Charleroi, aneb belgické Ostravy. Všude kolem samé těžební věže, vybydlené fabriky, šeď a hnus. Co jsem však kvitovala s nadšením, byly koberečky ve vlaku a v nádražní hospodě na čepu Belle-vue a Hoegaarden, aneb kdepak soudruzi z Českého Buranova udělali chybu?

Brusel, to bylo panečku už jiné kafe. Na nádraží úžasná sorela, ve zbytku města nádherné cihlové domečky (čím užší tím vyšší) a hypermoderní evropský parlament. V parlamentu jsme si ostatně i dopřáli chutný oběd pěkně za evropské peníze, v jejich kavárně se probrali chutnou evropskou kávou a jakožto V. I. P. si to tam prošmejdili odzhora až dolů.









Až jsme se toho všeho nic za těžké prachy nabažili, vydali jsme se dále do bruselkých uliček. Nedodržování dopravních předpisů, krásná architektura a všudypřítomné vafle, keksíky, bonbonky, mušle, hranolky, bagety a stovky druhů výtečných belgických piv. A taky samí Češi.
Až jsme se vší té krásy, nádhery a vůně sladkostí nabažili a nohy si celodenní chůzí ušoupali pomalu až u samých hýždí, odebrali jsme se navečer poznávat zdejší kulturu i z té proslavené pivní stránky. Pradoxem budiž to, že se mi v zemi nejlepších piv na světě podařilo natrefit na bezkonkurenčně nejodpornější pivní hnus v celém svém dosavadním životě a jsem ochotná se vsadit, že i na několik let dopředu. Kdo chce podrobnosti o tomto hnusu i o dalších pivních speciálech a delikatesách, nechť čte v dalším článku menší, pečlivě zaznamenávanou celovíkendovou pivní recenzi.









Druhý den přišlo na řadu výletování i za hranice hlavního města. Atomium ist Muss, poté po sáhodlouhé debatě na téma kam zvítězily Bruggy. A že jsem tomu ráda! Norimberk promine, ale jeho prvenství se krapet posouvá. Nejkrásnějším městem, do něhož kdy moje noha vkročila, byly po tomto dni jasně vyhlášeny Bruggy. Ta architektura! Jako z pohádky! Vážně jsem samým úžasem neměla slov a pokud náhodou ano, pak to byly samé superlativy. Opravdu doporučuji všem.











Po celodenním achání a ochání v Bruggách jsme se vydali zpět do Bruselu, nakoupili poživatiny a popitivatiny a šli se účastnit mezinárodní politicky korektní grilovačky.

Další den již však nadešlo ono nepříjemné, aneb loučení a let zpět do Buranova. Jsem smutná z toho, že se vracím z tak krásné země, i z toho, že čím jsem starší, tím hůře snáším let letadlem. Být chodícím barometrem zkrátka není vždycky výhra.

V české kotlině jsme se cestou k domovům ještě zastavili na jednom hradě, kochali se z vyhlídky krásou kopcovité krajiny, která v té Belgii prostě chyběla a je jednou z věcí, která se mi u nás opravdu líbí hodně.

Na závěr výletu jsme si ještě dopřáli menší perličku. Zaparkovali jsme na chvíli v jedné vesnici, ve které jsem jako malá prožila nejkrásnější okamžiky svého dětství. Musím ovšem překvapeně konstatovat, že se to tam po těch letech od mé poslední návštěvy změnilo opravdu neskutečně, aneb modernizace není nikdy dost, ale znásilňování dětských vzpomínek se prostě nedělá.