Jen ho dovést do konce...
"Končí to vždy,
když to sotva začíná
Příliš dobré, aby to byla pravda
Konečně venku, ve městě
Najít, kdo jsem, kým se stávám
Většinou nebývám smutná
Čekala jsem věčnost
na milé slovo
Pak jsem odjela
Čekala jsem, až mi někdo
řekne: "Dnes tě moc miluju"
To by bylo krásné
Zvednu hlavu
a svět se mi otevře před očima
a vyplní mé srdce
Ano, tak je to
To je ono. Prázdnota.
Strach
Jako zaběhlé zvířátko.
Ztracené v lese
Kdo jsi?
Vůbec tě neznám
Jenom neplakat!
To se stává
Věci si běží po svém.
Prázdno, to prázdno
Co mám dělat?
Nemyslet.
Prostě být
Berlín. Jsem tu cizí
a přitom tak doma
Zabloudit tu nemůžeš,
vždycky dojdeš nakonec ke zdi
Kdyby ti z automatu na fotky
vypadla cizí tvář
Pak by mohl příběh začít
Tváře. Ráda vidím tváře
Asi půjdu dělat servírku
Je to hloupé, strach mě oslabuje
Část mého já se bojí
a druhá část tomu nevěří
Jak mám žít?
Možná to není otázka
Jak mám myslet?
Vím tak málo. Možná
protože jsem jen zvědavá
Myslím chybně...
protože přitom
k někomu mluvím
Uvnitř zavřených očí
znovu zavřít oči
To pak žijí i kameny
...byl to kůň "Smutek",
ten našel tam
mělký, pustý hrob
Žít barvami
Barvy.
Neonová světla na večerním nebi
Červená a žlutá tramvaj
Touha... Touha...
Jenom musím být připravena
Touha po vlně lásky,
která by se ve mně mohla zrodit
To je to, proč jsem nemotorná.
Ta absence touhy
Touha milovat
Kde je tu průsmyk?
I rovina, i Berlín má svoje
skryté průsmyky
Tam začíná moje krajina,
krajina vyprávění
Konec
A zase mám pocit,
jako by do mě vstoupila tma
Strach...
Strach ze smrti
Proč ne smrt?
Hlavní věc okamžiku,
jen být hezká, to stačí
Jako bych pozorovala své
myšlení. Na co myslíš?
Smím mít strach,
ale nesmím o tom mluvit
Ještě nejsi slepá,
srdce ti ještě tluče
A teď nad tím vším brečíš
Ráda bys brečela jako
velmi smutné malé dítě
Víš, proč brečíš?
Kvůli komu?
Kvůli sobě ne.
Nevím, kvůli komu
Ráda bych věděla.
Nevím nic
Mám trochu strach. Už je
to pryč, ale vrátí se zpět
Ale co!
Moci si prostě říci jako teď,
že jsem šťastná
Mám a budu mít
svůj příběh
Je fajn, že jsem přišla
Nekouká do publika,
ale někam do ráje
Nechávám se unášet
vesmírem
Už je mi zase dobře
Jako by se mi v těle
měkce svírala nějaká ruka
Nevidím tě, ale jsi tu
Cítím to
Vyzařuješ
Mít tě tu, řekl bych ti,
jak dobré je tady být
Nevím, kdo jsem.
Nemám sebemenší nápad
Jsem někdo bez kořenů,
bez příběhu, bez domova. Aťsi
Jsem tady, svobodná. Mohu si
představit vše. Vše je možné
Stačí vzhlédnout
a znovu jsem světem
Teď se cítím neskonale
šťastná
Nevidím tě, ale jsi tu
Cítím to
Mít tě tu,
řekl bych ti tolik věcí
Jsem tvůj přítel
Bývala jsem sama,
ale nikdy nežila sama
Když jsem s někým byla,
byla jsem často šťastná...
Brala jsem všechno
jako náhodu
Tito lidé byli moji rodiče,
ale mohla jsem mít jiné
Kamarádila jsem s dcerou
jednoho taxikáře
ale zrovna tak to mohl
být nějaký kůň
Milovala jsem jednoho
muže,
ale klidně bych ho
vyměnila,
třeba za toho,
co šel teď právě kolem
Dívej se na mě nebo ne,
Dej mi ruku nebo ne
Ne, nepodávej mi svou ruku
a dívej se jinam
Nezahrávala jsem
si s nikým
ale také si nikdy neřekla:
Teď je to vážné
Konečně je to tu
Zvážněla jsem
Byla jsem jediná nevážná?
Je naše doba tak nevážná?
Neznám osamělost,
ani v samotě, ani s někým
Ale toužila jsem po ní
Osamělost znamená,
že jsem celá
Teď to mohu říci, dnes v noci
jsem konečně osamělá
Už žádné náhody
Novoluní rozhodování
Nevím, jestli je to osud,
ale musíme se rozhodnout
Rozhodni se
My jsme teď čas
V tuto chvíli je s námi nejen
celé město, ale celý svět
Teď jsme více než jen my dva.
Teď něco ztělesňujeme
Kolem nás je moře lidí
a všichni si přejí to,
co my
My určujeme hru
Jsem připravena.
Řada je na tobě
Držíš hru ve svých rukou.
Teď, anebo nikdy
Potřebuješ mě.
Budeš mě potřebovat
Neexistuje větší příběh než náš,
příběh muže a ženy
Bude to příběh
neviditelných obrů
Příběh nových
zakladatelů rodu
Podívej, moje oči
Jsou obrazem nutnosti,
budoucnosti všech tady
Dnes se mi zdálo
o neznámém muži
O mém muži. Jen s ním
jsem mohla být osamělá,
plně se mu otevřít,
přijmout ho celého,
obklopit ho labyrintem
společného štěstí
Vím, že jsi to ty
Něco se stalo
Ještě se to děje.
Zavazuje mě to
V noci to byla pravda
a byla i teď. Teď tím více
Kdo byl kdo?
Zcela jsme spolu splynuli
Kdo na světě může tvrdit,
že byl s někým spolu?
Dnes v noci jsem
se naučil žasnout
S ní jsem našel cestu
domů."
Kdyby někoho napadlo, že tyhle slova pochází z mé hlavy... pak je odpověď záporná. Opravdu jde o monology a dialogy z jednoho filmu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: