Pozitkari

Navecer jsme si doprali predrozluckovou pohodu v podobe prochazky k rybniku, kterouz jsme zakoncili posezenim na zahradce naprosto perfektniho a bezchybneho pivovaru Brewsters.

Stout nemel jedinou chybicku a jejich psenicne chutnalo tak skvostne, ze bych byla byvala pomalu neuverila, ze za nami do Kanady nepriletelo az z Bavorska. Neco tak delikatniho se hned tak nevidi nepije!

Poskytovali navic i perfektni servis. Nebyl problem rici si o ochutnavku libovolneho piva do panakove sklenky a vybrany tekuty chleb pote tocili do nekolika velikosti sklenic. My, jelikoz jsme byli ctyri a navic meli velikou zizen, jsme si porucili nejdrive stout do obriho skleneneho dzbanu, k nemuz nam prinesli ledove vychlazene pivni sklo. Nasledne, po vyprazdneni par dzbanku, jsme zkusili jeste par dalsich druhu, z nichz ani o jednom se neda prohlasit, ze by byt jen mizive zakulhal v kvalite ci chuti. A ze se skvosty z Brewsters pily samy!



A aby toho k dokonalosti nebylo malo, zasadili jsme do dortu tohoto dne tresnicku v podobe pulnocniho domaciho, vlastnorucne umichaneho tataraku. Mnam!

Kolo, kolo edmontonsky

V ramci volneho dne jsme si rekli, ze bychom si mohli doprat zase neco malo toho zdraveho pohybu. Nezalezli jsme vsak kupodivu do postele, nybrz vytahli kola z garaze a vydali se na vylet smer centrum. Do uplneho stredu mesta jsme sice nedojeli, ale i tak nase vyjizdka trvala temer cele odpoledne a ja si paradne spalila zada a ramena. Nos to nastesti neodnesl, nebot jsem si prozretelne a navic spravne emericky narazila na hlavu ksiltovku. Vynikajici to vynalez! I kdyz pravda, priznavam, ze jeho klady jsem poprve mohla naplno ocenit az nyni.

A ano, den skoncil tak, jak mnozi predpokladate - z poslednich sil jsem doslapala domu, pricemz jsem mela co delat, abych neusnula uz mezi dvermi.

West Edmonton Mall

Snobarna. Neskutecna. Komercni slepicka hadr. Ale proc si tu radost cas od casu nedoprat. Zijeme jen jednou, v Kanade jsme jen jednou, navic J. ma narozeniny do roka taktez jen jednou, tak je treba nakupovat i za ni. Aneb nejak si to ryzi poteseni z vybrakovaneho konta zduvodnit musime.

Po obede (pekne poamericku, takze pecena megakruta s brusinkama) jsme se jiz podruhe behem naseho kanadovani vydali do West Edmonton Mall (Prijde vam Palladium velke? Pak jste lamy, protoze Palladium je v porovnani s timto jen jakasi venkovska Jednota.) a jala jsem se se sadistickym uspokojenim bolestive dojit penezenku.

Vykoupili jsme Lush, protoze tem hebouckym a neskutecne vonavouckym vecickam se proste nedalo odolat, navic samponek, ktery jsme si poridili uz posledne, se ukazal jako naprosto genialni vynalez. Takze to mame: (Obrazky jsou klikaci)

Rovnez jsem si konecne poridila sandaly, ktere jsem jiz potrebovala jako sul. (Jedine pouzitelne, ktere mam doma, vypadaji pekne a ani mi nerozedrou nohy do krve, mi delaji spolecnost uz od nejakych trinacti let, coz je ponekud... ehm, ehm.) Volba padla na sportovne-elegantni Merell:

A zlatym hrebem celeho nakupu budiz to, ze jsem po predlouhem rozvazovani, zvazovani a premysleni preci jenom vzala ke kase ty uzasne a jesne uzasneji predrazene pin-up-rockabilly saticky. Achich ouvej!

Aby toho vseho snobstvi nebylo nahodou malo, zakoncili jsme tento nakupni "vylet" ueberkonzumnim posezenim na kave v Tim Hortons. Emerykn drym, pyco. Jo, uznavam, ze vypadnout obcas ze sveho standardu, nechat doma jak mozek, tak vycitky z prazdneho konta, muze byt pekna a prijemna relaxace.

Civilization strikes back

Edmonton. Takze zas a opet ve viru aglomerace. A pro me to znamena jedine, navic nevyhnutelne k tomu. Mesic v raji panenske prirody, cisteho vzduchu, kvalitnich potravin a buhvi ceho vseho jeste se nachyluje ke konci. Nyni uz jen par poslednich dni s civilizaci, vanou a splachovacim zachodem a hura zpet do Evropy.

Pada na me pliziva, ale zato dostatecne tvrda depka. Chci zpet do hor, k pruzracnym jezerum, nekonecnym lesum a vsudypritomnym medvedum.

A vsechny ty internety bych zakazala. Jen co jsem se po dlouhe dobe transformovala do stavu online, abych vyridila kupici se resty, chtelo se mi plakat. Veskere instituce tragicke a nefunkcni, lidi vesmes ubozi a sobecti, a to i ti, od kterych bych to proste necekala.

Vitej zpet v "moderni" civilizaci. Ach jo.

Nikdy v zivote bych zrovna do sebe nerekla, jak nadherne mi muze byt v prirode a jak moc se do ni budu touzit vratit po jedinem dni ve meste.

...a akumulator se toho dne zacal pomalu vybijet...

Tea House

Ctyri kilometry do prudkeho kopce a tou samou cestou nazpatek... Ktery trotl tohleto proboha ziveho vymyslel?! Temer dvacet km absolvovanych u Mount Robson nebylo ani ze ctvrtiny tak komplikovanych a narocnych jako toto.

Chabou utechou byl jak utulny a rodinny Tea House v cili trasy, tak chutne organic coffee, vytecna a hutna rajska polevka s chlebem a maple cookies za ucasti pohadkove azuroveho jezera v horach.

Ty jeste tyden pote bolave kycle a kolena mi holt pojistovna neproplati. Auvajs.

Fcuking weather!

Pardonovat za ten zamaskovany vulgarismus. Jinak se tomu rikat neda. Vsichni jsme neuveritelne nevyspali, protoze nas celou noc suzovala obrovska vichrice. Clovek by rekl, ze v zalesnenem mezihorskem udoli se bude hajat jedna basen a on mezitim orkan takovy, ze nas to malem uvalo i se stanem. K tomu vsemu pricist navic bonbonek v podobe ranniho hledani plavek pres pul kempu a infarktove stavy uprostred noci, kdy se ze stolu jaly hromadne sypat vsechny esusy s varicem v cele... Uf.

Pozitivum to vsak preci jenom melo. V tomto kravalu nas alespon neprisla okupovat puma, ktera se ve zdejsim kempu poslednich par dni lokalizovala a pred kterou staff peclive varoval kazdeho navstevnika a kterou rangeri zodpovedne nahani siroko daleko.

Miette Hot Springs

Ac se to nezda, od nasi posledni navstevy lazni Miette uplynuly jiz tri tydny. Za tu dobu se zmenilo minimalne to, ze po dvou dnech v Liards pusobily Miette nejak studene, prelidnene a chlorovane a my byli o kus energie a nekolik kilo lehci jak na uctu, tak na tele.

Ale horka pramenita voda spolu s porcelanovymi latrinami a teplymi, casove neomezenymi sprchami bodly. Pripadam si zase jako clovek a ne jako chlupaty hejkal.

Liquor Store

Vtipny nakup. Opravdu. Ve ctyrech lidech jsme kupovali pet velkych bas vselijakych piv a cideru. Za vlast padlo znacne pres 100 kanadskych dolaru a pani za kasou se nas uznale ptala, odkud jsme. Dalsi pekna vizitka Ceskemu Absurdistanu.

Northern Lights

Absolvovan dalsi spanek v divocine. A tentokrat nejvic doslova. Stany jsme rozbili kdesi u Fort Nelson, tradicne uprostred lesu. Kemp byl temer vylidneny, par kroku od naseho nocoviste se nachazely jamy vyhrabane od medvedu a v noci kolem stanu slidili kojoti. O tom, ze to v techto koncinach nebylo zrovna nejbezpecnejsi, svedcilo i to, ze jsme uplne poprve dostali na noc protimedvedi klakson a tipy, jak spat a nespat, abychom neprovokovali wildlife.

Pred setmenim jsme se zasli projit k jezeru a prvne v celem svem zivote jsem mela tu cest zazit stav absolutniho ticha. Jen lesy, lesy, jezero, lesy, zeme a nebe. Ani cvrcek nezacvrkal, voda nesplouchla, kanadske kachny ani veverky nezakricely, vitr nezafoukal. Ticho takove, az nam z nej pocalo hucet v usich a museli jsme zacit hazet kaminky do hladiny rovne jako zrcadlo, abychom se presvedcili, zda jsme opravdu neohluchli.



Pred ulehnutim jsme se navic dockali i prijemneho prekvapeni, jez nam prichystala sama matka Priroda - na cerne obloze jsme mimo tisicu zaricich hvezd a proletajicich satelitu spatrili slabou polarni zari. Uznavam, ze nevedet, ze je to to, na co jiz tri tydny napjate cekame, tak mam za to, ze jde jen o prazvlastne tvarovana mracna.

Always Coca Cola

Snad poprve v zivote mohu zde v Kanade ocenit blahodarne ucinky ulepene kyseliny, jez se po celem svete sebevedome ohani ochrannou registracni znamkou Coca Cola. Ale nedelejte si zadne iluze o tom, ze by mi snad zachutnala a ja se ji jala skupovat po kartonech.

Jak jsem se jiz zminila v jednom z predeslych clanku, je vytecna na zkazeny zaludek. Ostatne i moje detska lekarka mi chlazenou Colu ucucavanou po lzickach doporucovala na kazdy zazivaci neduh. A to podotykam ze s uspechem.

Nyni, po dvou dnech v sirovodikove vode v Liard Hot Springs, se mohu obdivne uklonit pred jeji dalsi vlastnosti, a to genialni cistici schopnosti. Po prvnich okamzicich v lazni se me stribrne naramky a retizek promenily jako mavnutim kouzelneho proutku. Jeden z nich ve zlato (Ten byl pred mnoha a mnoha lety privezen z Ameriky, tak je zjevne na zdejsi pramenite vody vice zvykly nez stribro evropske), dalsi v cosi v barve havraniho peri. Chm.



Uz uz se tu panove jali vymyslet, kterak se zmutovane stribro hned po navratu do Edmontonu vezme ke zlatnikovi a on s tim neco udela. Ale my zeny jsme rekly NE! Odsperkovaly jsme sva zapesti a krky, vzaly esus, do toho vyprazdnily plechovku Coca Coly a chomac zcernaleho a zezlatleho stribra do nej na noc vlozily. Voila! Jaky myslite, ze se do rana dostavil vysledek?

Coca Cola - aby stribro stribrem bylo!

Liard Hot Springs

Perfektni dny v raji na zemi! Jinak se ani Liard Hot Springs nazvat nedaji.

Krasny kemp, osidleny mimo jine i cetnymi Nemci (Jedni meli karavan udelany z popelarskeho vozu, ehm... Asi v nemeckem duchu "recyklace nadevse".), jednim Cechem zijicim v Kanade a jednim mladym cernym medvedem.





Ke kempu prinalezely horke vyverajici prameny, v nichz se lide mohli koupat. A ze to byl dokonaly balzam nejen na dusi, ale i pro cele telo! Takto nalozena v temer vrici vode jsem s prestavkami na napojeni a vydychani stravila temer cele dva dny.

Neslo o bazeny, ktere pramenitou vodu lapaly, jak to mnozi mohou znat. K pramenum se slo snad kilometr po uzkem drevenem molu nad mokradami a bazinami, po chvili pochodu i mezi lesikem. Misto pro cvachtani bylo presne v koncinach, kde blahodarna varici voda pachnouci po zaprdkach vyverala ze zeme. Clovek do te krasy zasahl svou rukou jen natolik, ze pobliz pristavel kadibudku, drevene prevlekarny a schudky pro snazsi vstup do lazne.





Namisto plavciku se v okoli pohybovali akorat rangeri s puskama a odhaneli divokeho stareho cerneho medveda dale od navstevniku a tedy od potencialni vyvarene potravy. Relativne nedavno tu pry jeden hladovy medved roztrhal dva turisty, tak delaji vse pro to, aby riziko mozneho opakovani cele situace co mozna nejvice zmirnili.

Zla noc

Mame za sebou dalsi noc v dalsim kempu. Tentokrate pobliz Watson lake. A ze to byla zla noc ve zlem kempu. Nebylo to tam osklive. To spis prave naopak. Jenom... podivne. Necitila jsem se tam dobre od prvni odbocky ze silnice smerem kempoviste. A nebyla jsem sama.

Po nezdravem spanku v techto koncinach jsem byla naprosto bez energie, jako by ji ze me neco vysalo, cely den jsem nasledne mela zimnici a necitila se dobre. Vim, ze me celou noc suzovaly divne sny, s nekym jsem ze spani mluvila a navic jsem mela pocit, ze kolem stanu opakovane kdosi chodil. Jasne, mohla bych se klidne naivne uklidnovat, ze se mi to cele zdalo, ale to by mi J. rano nemohl slovo od slova popsat totez. Tyto konciny nebyly vubec prijemne. Chci co nejdal.

Lesni zinka Rebecinka

Pomalu ale jiste jsem se dopracovala do stadia, kdy me obvykle mohutne sperky lezi jiz x dni neobvykle opomenuty v batohu, zrcadlo a hrebinek vidam jednou za dva dny a prapodivne vymozenosti jako ziletka, vonavka nebo nedejboze cistici pletova voda ci tuzka na oci se vali kdesi na samotnem dne kufru.

Jedine, cemu zustavam verna i nadale, je dezinfekce na ruce, jez mi blika na poplach z utrob tasky pokazde, kdyz na obzoru spatrim cosi jen vzdalene pripominajici kadibudku.

Bozi mlyny & Takhini Hot Springs

Matne si vybavuji, jak jsem vcera blekotala cosi o tom, ze chci umrit. Jakoze radeji. Jsem holt chytra a i ve slabych chvilkach silne predvidava slecna. Kdyz uz nevim, kdy prestat popijet ty vytecne sangrie, jsem si alespon vedoma toho, jak mi asi tak muze byt na druhy den. Co uz. Aspon neco jsem vedela, kdyz chodit jsem jaksi zapomnela a az do boziho odpoledne si na nej nebyla schopna vzpomenout.

Kazdopadne si muj zaludek zaslouzi velikanskou medaili za to, ze celou cestu z Dawson City do Takhini Hot Springs zvladl bez blinkani, coz se dodatecne uprimne divim.

Takhini Hot Springs jako takove se ukazaly skvelou volbou. Horke bazeny, sprcha, splachovaci zachod a v kempu vsude kolem nasich stanu nekonecne mnoho hub, takze o veceri bylo postarano.



P. S. Coca Cola je na zkazeny zaludek opravdu dobra. Alespon na neco, kdyz pit se ta cukrova kyselina neda.

P. P. S. Primo naproti mne popiji dva lide pivo. Asi se pozvracim dodatecne.

Gold rush!

Klondike. Dawson city. Mesto na dalekem severu. Mesto jako vystrizene z filmu o divokem zapade. Drevene westernove domky, lode, tuny a tuny pisku, suti a sterku, ktery byl jiz v minulosti nescetnekrat peclive proset, aby odhalil, kolik drahocenneho kovu se v nem skryva. O tom, jak radi zde obyvatele prohravali sve valouny v kartach, svedci i nazvy ulic: King Street, Queen Street...

Pro nekoho mesto zlate horecky. Pro me, jakozto pro chodici barometr, mesto neskutecneho fyzickeho utrpeni. Vlivem lokace se v techto koncinach mohou pysnit nejen doslova zlatou historii, ale i obzvlaste nizkym atmosferickym tlakem, vysokou nadmorskou vyskou a extremne vysokym magnetickym polem. Pusobenim vsech techto vlivu dohromady jsem z uchvatneho mesta mela leda tak spanek, bolehlav, mzitky pred ocima a nohy jako z rosolu.

Navecer jsme se nakrmili, napojili (Ackoliv neni mym zvykem rikat neco takoveho, tak... Ja si ty tri piva na cestu skutecne davat nemela!), postavili stany a nasledne se sebrali z nami zvoleneho kempu a zajeli se podivat do mestskeho santanu na kankan.

Hrali jsme hazard, nadsene pozorovali jak lepe kankanove devy, tak perfektni stylove dobove kostymy servirek a pripadali si jako o mnoho a mnoho let nazpet. Mno... a k tomu vsemu jsme s chuti popijeli jejich vytecne cidery a poctive namichane sangrie, coz se nakonec neukazalo jako ten nejmoudrejsi napad. Alespon tedy u me. Jak se mi cely den podlamovaly nohy samy od sebe, tak tohle je promenilo v puding s definitivni platnosti. Je sice fakt, ze mi prislo ponekud zvlastni, proc kankanslecny vidim dvakrat, ale i pres to jsem si suverenne porucila jeste posledni sklenku sangrie. Pak prisla tma. Definitivni. Jen mi od tohoto dne budiz jeste tisickrat se smichem naoko vycitano, ze na cizi stany se opravdu padat nema.

Flukeman

Od zhlednuti dilu The Host ze serialu Akta X mam panickou hruzu z kadibudek. A nyni aktualne hlavne z tech kanadskych. Budka uprostred hlubokych hvozdu, pod ni temna a hluboka pachnouci jama. Zadny chemicky zachod, nybrz stara poctiva kadibudka.

Co z toho, ze se oproti tem nasim leskne cistotou, je zasobena papirem na pul roku dopredu a na dosah ma jeji uzivatel i dezinfekci na ruce? Ja se ji proste bojim.

A tak pred kazdym obnazenim sedaci casti svitim baterkou dolu mezi lidske zlato a peclive zkoumam, neschova-li se zrovna tam Flukeman. Ach jo.

Den blbec pokanadsku

Ukazkove ztelesneni toho, jak by den nemel vypadat. A nebo naopak mel. Jako odstrasujici priklad.

• Dve prudke a dominantni povahy pospolu, plus ponorkove nemoci napospas - neni dobre
  
• Sprcha v motelu, ze ktere tece voda, jez se matle jako maslo a smrdi jak prokopnuta zumpa - vubec neni dobre
  
• Motel ve "meste" (aneb vitejte v Teslinu), kde je jen benzinka, dva predrazene obchody, z toho jeden z nich s kompletne a totalne ozralou prodavackou lihovin, k tomu motel a most - rovnez nepatri k vyhre, ale v techto koncinach je to docela nadstandard
  
• K tomu vsemu prictete brzdy v dezolatnim stavu...
  
• ...rozbity lahvac te nejlepsi zdejsi pivni znacky...
  
• ...kemp s podivnymi existencemi a Psonky...
  
• ...a navic bombu na varic, ktera dojde presne v okamziku, kdy mate pocit, ze jedine, co vas spasi, je horka cerna kava s medem.

Je to na provaz. A i ten by se dnes beztak pretrhnul.




Dodatek: Horka kava s Kahluou je perfektni zivotabudic.

Dodatek k dodatku: Kdo kdy vypustil z ust, ze se v Ceskem Absurdistane hodne chlasta, nikdy nemohl byt v Kanade. Moje jatra zoufale chcou domu!

Yukon

Noc v kempu mezi horami. Moc mila pani kempova (puvodem Nemka). Jadeitova minimanufaktura v horskem udoli uprosted hlubokych lesu (a konecne splachovaci zachod). Desitky, mozna stovky kilometru kompletne shoreleho lesa. Ponekud depresivni scenerie... Mlha, dest, sediva obloha a od obzoru k obzoru jen hole cerne spalene stromy. Ve chvilich jako je tahle, si clovek uvedomuje, ze neni Buh, nybrz jen nepatrna soucast prirody. Prirody, ktera nici, aby mohla znovu tvorit.

Alaska

Nikdy by me to ani ve snu nenapadlo. Popravde by me spise ani ve snu nenapadlo uvazovat nad necim takovym. Ale stalo se. Dnes. Moje nohy spolu s celym zbytkem meho ja vstoupily na uzemi Aljasky.





Videli jsme, kterak se v pohadkove pruzracne rece plne oblazku trou lososi. Dokonce tam po chvili dosla i mlada pani Grizlyova s grilyatkem a jali se zapocit nalezite rybi hody. Samice se na brehu reky nedala od krme vyrusovat, zatimco mlade si s lososy hralo ve vlnach, lovilo jen pro radost jednoho za druhym a sem tam se zvedave ohledlo, kdyz zaslechlo cvakani objektivu.



Po ceste zpet na kanadske uzemi jsme se zastavili na jedno aljaske pivo (mne se nejakym vtipnym instinktem podarilo vybrat z mnoha druhu zrovna Koelsch Ale) v tamnim lokalu, ktery byl uvnitr kompletne vytapetovany bankovkami z celeho sveta. Idve ceske stovky se tam nasly!

Barkerville

Malebny skanzen kdesi v hlubinach jeste malebnejsi prirody. Misto, kde se zastavil cas. Tak nejak by se dal strucne popsat Barkerville.

Puvodni staricke zlatokopecke mestecko v minulosti dvakrat do zakladu lehlo popelem. V dnesnich dobach, v tichych koncinach mezi horami a mezi lesy, dal moderni clovek vzniknout tomuto skvostu a puvodnimu Barkervillu znovu vdechnul zivot.











U kasy clovek zaplati poplatek, kvuli statistice sdeli, odkud prichazi a uz uz se mu otevira brana do casu davno minulych. Mladi dobrovolnici chodi v dobovych satech a tvari se, jako by se sem teleportovali z jine doby a naoko ziji svym puvodnim zivotem. Jezdi na konich, pecou buchty, prodavaji kozene veci, tradicni pecivo ci kuchynske nacini, kleveti na zaprazi...

Korunu cele teto pohadce nasadil okamzik, kdy jsem klecela v trave a z ruky krmila pridrzle zemni veverky. Nasedat do auta, jez me na konci dne odvazelo dale 21. stoleti vstric, se mi toho dne obzvlaste nechtelo.

Lososi

Aktualne se nachazim v Prince George. Je to tu mnohem peknejsi nez Edmonton, ale to neni to, proc zde prave ted pribyvaji dalsi pismenka z cest.









Vcera jsme vecereli pecene lososy, dnes se nam dalsi varka uz od rana pekne udi. A prave ona vcerejsi krme me inspirovala k dalsimu malemu clanecku.

Lososi zde a u nas v Absurdistane se nedaji srovnavat. Chutnaji uplne jinak. Navic maji pekne suche maso, zdaleka ne tak mastne jak zname z chladicich boxu v CR. A k tomu nejsou naruzoveli, nybrz pekne tmavi, temer az docervena. Neskutecna lahudka!



Ostatne mnoho jidla je v Kanade kvalitnejsi nez u nas. Takova kureci sunka, to jsou prosim pekne slisovana libova kureci prsicka. Zadna chemie, veprove maso a drubezi kuze jak zname my. Blinkat uz jen pri te vzpomince.

Jen to zdejsi pecivo a porce jak pro celou vojensku cetu... To radeji nechat bez jakychkoliv dalsich komentaru.

Mount Robson

Giganticke zasnezene velehory. Zalesnena udoli. Dunici vodopady. Voda z ledovcu v ricnich korytech. Jezera plna modrobile vody. Husta mechova pokryvka. Orel belohlavy. Medvedi. Medvedice se dvema malyma. Pasouci se losi. Vriskajici veverky.

Nepopsatelne nadpozemska priroda. Clovekovi se nad tou krasou derou nadsenim slzy do oci.

Pohadka.

Lide na ceste

Neni tomu tak davno, co jsem to ucitila znovu. Stary znamy pocit, ktereho jsem se jeste nedavno bala jako cert krize. Zive si pamatuji, kterak jsem pred par lety proplakala celou jizdu v tramvaji, kdyz se me tehdy zmocnil... Nyni se jej jiz nebojim, ani ve mne nevyvolava nic negativniho. Spis jakesi neurcite ocekavani toho vseho, co mi zivot prinese...

Stary znamy pocit, ktery cas od casu prijde a ja od toho okamziku vim, ze se vsechno zmeni. Osud zamicha sve karty a na kameni nezustane kamen. Nevim, kde se bere. Nevim, jak ho popsat. Ale kdyz prijde, vim, ze je to on.

Pred par tydny a mesici jsem zacala premyslet o lidech ve svem okoli. Ne jen tak o ledaskom, nybrz o svych blizkych. O nasich vztazich. S nekterymi jsme jako jin a jang, s jinymi jako spojite nadoby. Pospolu bezime bud ruku v ruce, nebo vedle sebe, ci dokonce jeden pred druhym zivotem kupredu, budoucnosti vstric.

Avsak posledni dobou se s nekterymi z nich rozchazime. Nektere cesty se proste jen a jenom deli, my se obejmeme na rozloucenou, nebo si jeden druheho ani nevsimneme, a jdeme si svou trasou dal. Dalsi se zastavili, sedli do prachu cesty a na svuj cil rezignuji nebo si jen dopravaji zaslouzeny odpocinek, ci naopak pridali do kroku a me davno predbehli. Z jinych se bohuzel vyklubali pokrytci a zavistivci. Zavistivci, kteri zavidi lidem uspech a o ten svuj vsak paradoxne nehnou ani malickem u nohy. A u posledni, nanestesti nejvetsi skupiny, vidim, jak moc zahodili sebe sama jen proto, aby se zavdecili svemu okoli. Svemu okoli a lidskym parazitum, kteri umi jen polapit, rozzvykat a vyplivnout. Smutne.

Svezi vzduch a cas... To je to, co je tu krasne a co si uzivam. A pisek v presypacich hodinach vymeruje, s kym se bude moje budoucnost ubirat dale a s kym si budeme moct i nadale rict, ze cesta, po niz jdeme, je nase.

Nakupy

Vcera jsme se nevinne vydali nakupovat. Ani ve snu by me nenapadlo, ze narazim na neco takoveho. Jestli mi prazske Palladium nebo brnenska Olympia kdy prisly velke, tak od tohoto zazitku jiz nikdy. Po mnoha kilometrech v aute jsme dorazili k obchodnimu centru. Ale jakemu! Krome milionu obchodu se v nem nachazel i bazen s vlnobitim a tobogany, bazen s lachtany a ponorkami, zabavni park, pred nimz by i vidensky Prater zblednul zavisti, golf, strelnice, olbrimi kluziste...













A jeden senzacni obchod, kde jsem se beznadejne zamilovala do jednech satu, ktere jsou mi snad site na miru, tak bojuju sama se sebou, jestli do nich tolik desitek dolaru vazne zainvestovat. A to jsme prosli jen jednu malou cast celeho obchodaku. Uf.

A taktez poprve v zivote horce lituju, ze nemam ridicak. Sousede mi nadsene ukazovali svuj moderni kabriolet a... prosim fanfary... staricky Cadillac! Ja se v nem chci projet! Ja se v nem musim projet!