Lide na ceste

Neni tomu tak davno, co jsem to ucitila znovu. Stary znamy pocit, ktereho jsem se jeste nedavno bala jako cert krize. Zive si pamatuji, kterak jsem pred par lety proplakala celou jizdu v tramvaji, kdyz se me tehdy zmocnil... Nyni se jej jiz nebojim, ani ve mne nevyvolava nic negativniho. Spis jakesi neurcite ocekavani toho vseho, co mi zivot prinese...

Stary znamy pocit, ktery cas od casu prijde a ja od toho okamziku vim, ze se vsechno zmeni. Osud zamicha sve karty a na kameni nezustane kamen. Nevim, kde se bere. Nevim, jak ho popsat. Ale kdyz prijde, vim, ze je to on.

Pred par tydny a mesici jsem zacala premyslet o lidech ve svem okoli. Ne jen tak o ledaskom, nybrz o svych blizkych. O nasich vztazich. S nekterymi jsme jako jin a jang, s jinymi jako spojite nadoby. Pospolu bezime bud ruku v ruce, nebo vedle sebe, ci dokonce jeden pred druhym zivotem kupredu, budoucnosti vstric.

Avsak posledni dobou se s nekterymi z nich rozchazime. Nektere cesty se proste jen a jenom deli, my se obejmeme na rozloucenou, nebo si jeden druheho ani nevsimneme, a jdeme si svou trasou dal. Dalsi se zastavili, sedli do prachu cesty a na svuj cil rezignuji nebo si jen dopravaji zaslouzeny odpocinek, ci naopak pridali do kroku a me davno predbehli. Z jinych se bohuzel vyklubali pokrytci a zavistivci. Zavistivci, kteri zavidi lidem uspech a o ten svuj vsak paradoxne nehnou ani malickem u nohy. A u posledni, nanestesti nejvetsi skupiny, vidim, jak moc zahodili sebe sama jen proto, aby se zavdecili svemu okoli. Svemu okoli a lidskym parazitum, kteri umi jen polapit, rozzvykat a vyplivnout. Smutne.

Svezi vzduch a cas... To je to, co je tu krasne a co si uzivam. A pisek v presypacich hodinach vymeruje, s kym se bude moje budoucnost ubirat dale a s kym si budeme moct i nadale rict, ze cesta, po niz jdeme, je nase.