Denní heslo č. XLIV

"Na obličeji se mi usídlila nějaká vyrážka. Asi to bude alergická reakce na návrat do ČR."

Ozvěny stařičkého vzkazu v lahvi

Není nad to, čas od času nahlédnout do historie. Ona i to černá období ze zeber našich životů mají něco do sebe. Přinejmenším to, že jejich znovunalezené pozůstatky v nás nyní způsobují salvy upřímného smíchu.

"My budeme mít jednou věno, až vrátíme flašky..."
":D Se o nás popere i Bill Gates!"

O Američanech, vdavkách, životních prioritách a hlavně spravedlivém rozdělení úloh

...aneb hlavní je, aby nikdo nepřišel na buben!

"A teď si představ, že by sis fakt vzala za manžela nějakého třísetkilového Američana, musela bys ho krmit, napájet, umývat... Jen se do toho vžij! Krmit, napájet, umývat...!"
"Koukám, že tě tato představa vskutku zaujala, ale každý máme trochu jiné priority. Rozdělíme si to tedy tak, že ty pojmeš za ženu nějakou tu obtloustlou třísetkilovou Američanku, budeš ji krmit, napájet a umývat. A já si vezmu německého basáka a my budeme souložit."

Citáty XIX

"Leben bedeutet Veränderung, Stillstand bedeutet Tod."

Kronika města Kocourkova

S optimistickým pohledem bych řekla, že by se stádium veškerých příprav a úmorné byrokracie mohlo nacházet už tak daleko, že by se pomaloučku a polehoučku dala začít psát nová rubrika. Ale tiše jak myšky, prosím, neb to stále ještě nehodlám zakřiknout, protože...

Za několikatero horami, několikatero řekami, jedním hraničním přechodem a sty tuny chaotického a hlavně naprosto zbytečného papírování, nachází se jistá Univerzita. Univerzita, ze které je nejen všude daleko, ale navíc tam podle všeho zaměstnávají ty největší zmatkaře, ignoranty a tupohlavy z celé Země zaslíbené (rozuměj z Německa) a navíc se až nechutně nakazili žabožroutskou laxností, neboť k těm to mají takový kousek, co by jeden s lahví božolé dohodil.

Pod palbou jejich zmatků, neskutečného bordelu ve věcech, požadavků na papírování, obíhání, zařizování a vyřizování naprostých zbytečností (Není nad to, posílat jim například PRÁZDNOU + PODEPSANOU smlouvu, kterou mám jakože dodatečně doplnit až časem a další neskutečně logické podmínky a zmatky!), které mi lidé z okolí nejdříve zarytě odmítali věřit (Opravdu!), ale když jsem jim ukázala naši mezinárodní korespondenci, popřáli mi jen upřímnou soustrast a lítostivě mě pohladili po hlavičce.

"Prosimtě, ty s tím naděláš... Tam je vždycky hodně papírování a je to úplně normální a standardní postup."
"Vážně? Na. A čti. A ještě bych k tomu dodala... bla, bla, bla..."
"Eh?! Ne. ... To si děláš srandu? ... To je nějaký omyl? ... To si ONI dělají srandu?! ... Ne, tohle nejenže není normální a běžný postup, to není normální zhola vůbec!"

Půl roku kontantu s nimi mě zatím stálo miliardy nadávek, miliardy nasraných slz, miliardy slz zoufalosti a biliardy nervů. Stále se snažím uklidňovat rčením, že nic se nejí tak horké, jak se to uvaří, ale člověk, který miluje pořádek a funkčnost a je proto (asi za trest) poslán do nejvíce zmatené instituce v celém Německu...

I přes tyto patálie mě hřeje na srdci to, že mě tam již mají zavedenou v databázi (snad), mám zařízené ubytování (snad) a hlavně je tam neskutečně nádherně. Krásné město, krásná příroda všude kolem a... normálně bych napsala, že od Absurdistánu daleko, leč v tomto městě mají svůj vlastní univerzitní Überabsurdistán, takže budu poníženě mlčet a šoupat nohama.

A vy, milé děti, až budete zase jednou lát České Poště, Českým Drahám nebo Policii ČR, vzpomeňte si na mě, protože i v pünktlich Německu je místo, kde to může být mnohonásobně horší, než součet všech výše jmenovaných institucí. Kdepak soudruzi z BDR udělali chybu, sakra?!

Letadlove smutneni

Aktualni lokace: letadlo kdesi nad Gronskem
Venkovni teplota: -49 stupnu pana Celsia
Vyska: 11 584 metru
Cas: 19:00 albertskeho casu, 2:00 londynskeho casu a pulnoc gronskeho casu

Dnesek, totiz vlastne uz vcerejsek, byl... rekneme zajimavy.

Brzke vstavani, dobaleni, par hodin stravenych v aute pri presunu z Edmontonu do Calgary, par hodin na letisti. Mela jsem co delat, abych se tam nerozbrecela jako male decko. Jako by to bylo vcera, co jsem na tom samem miste vystoupila z letadla, nohy po mnoha hodinach sezeni jako z rosolu, pricemz se mi do nich po nekolika malo krocich nutne zacala nahrnovat snad veskera krev z tela, takze se razem promenily v balvan a mne se v tu ranu roztocila kompletne odkrvena hlava... Jako vcera. A pritom tomu bylo jiz pet tydnu. Pet tydnu v raji, ktere timto byly definitivne u konce a cekala nas cesta do Evropy.

Jizda na letiste se narozdil od prvni trasy Calgary -> Edmonton sice nechutne vlekla, ale stala za to. Zastavovali jsme se na kave, projizdeli jsme kompletne rovnou krajinou, jen kdesi v dali na obzoru nam mavaly velehory, nove pokryte snehem. Mraky byly takto po ranu v jednom useku tak nizko, ze jsme jimi projizdeli naskrz, ja poslouchala svuj vyber skladeb z MP3 prehravace a mela slzy na krajicku.

Nezazivne cekani na nase letadlo mi pomohl zkratit Aprikat (ktery se kvuli vaze uz nevesel do kufru), nebo spise narocna procedura, behem niz jsem ho slozite prelevala z lahve do prazdne plechovky od Coca Coly, aby si z originalni pivni flasky nejaky kanadsky tee total puritan nenadelal do kalhot.

Sedim, ctu predposledni dil Harryho Pottera, prolevam si hrdlo vytecnym ciderem a snazim se nemyslet na to, jak nechutne pomalu se ten cas behem poslednich 24 hodin vlece. Za okny jen tma...