Po snídaních jsme se všichni naskládali do auta a natěšeně vyrazili do země hodinek, čokolád a židovského zlata. Prvotní záchvat smíchu nad tím, že Švýcaři parkují jako dementi (nebo obyvatelé brněnské čtvrti Veveří, kterým však nezbývá nic jiného, aby se jim podařilo vůbec někde v okolí bydliště odstavit své vozidlo)...
...vystřídalo následné achání a ochání nad krásou města. To však vzalo za své již po pár minutách, kdy K. musela nutně zajít na místo, kam i císařpán chodíval pěšky a volba padla na místní Strabucks. Po prozkoumání cen jsme však zděšeně utekli jako malá děcka, ale nakonec jsme se s výrazy zpráskaných psů vrátili nazpět, protože K. potřeba a J. potřeba kávy byla silnější. Aneb dopřát si obyčejnou černou kávu za pět a půl (t)Ojra se vám nepoštěstí každý den...
Tento zážitek nás však perfektně stmelil, takže jsme měli celý den o zábavu postaráno. Stačilo chodit kolem obchodů a s jistou hořkostí v hlase se smát tamním cenám za všechno. Ohavné obyčejné boty za mnoho set švýcarských franků, utěrka na nádobí za dvacet... a obyčejný chemický pseudocheeseburger v Mc Donaldu v přepočtu za dvě (t)Ojra. No nekup to! Slečny z ČR, jež byly od prvního dne na Erasmu zcela nepochopitelně přesvědčené, že v Německu je draho, poněkud přehodnotily svůj názor a jedna začala spřádat plány, kterak se nejlépe blíže a důvěrněji seznámit s jejím známým, který prý již několik let pracuje ve Švýcarsku. Ano, myslím, že i já mám nový životní cíl - jít umývat nádobí do země helvétského kříže a za chvíli si v Berlíně nepronajmu byt, nýbrž koupím celý dům i s nájemníky.
Naše cenové šoky jsme posléze trochu rozptýlili velepříjemnou procházkou po břehu téměř křišťálově čistého Rýna. Svítilo sluníčko, bylo teplo, všude kolem na pobřeží popíjeli a pojídali lidé na kavárenských zahrádkách a ti, jimž se nechtělo utratit celou českou výplatu za jeden chod, seděli přímo na zemi u vody a dopřávali si nekonečnou pohodu.
Den v takové podobě utíká opravdu neuvěřitelně rychle. Jen si před příštím výletem do Švýcarska budeme muset navařit a nakoupit zásoby jídla a pití, ať nás to tam nezruinuje. Celý život jsem si dělala legraci z typicky českých řízkařů, ale nyní naznávám, že mohou nastat i chvíle, kdy to není jen česká demence, ale smutná nutnost. Ještě štěstí, že zrovna do Švýcarska nejezdím (a nyní s ohledem na mé stipendium už vážně ani nehodlám jezdit) často a Norsko, jež je na tom s cenami podobně, je poněkud mimo můj aktuální dosah.
A nakonec bych si dovolila ještě menší perličku pro fanoušky německé muziky:
