Kolejní život

Odjakživa jsem slýchala větu: "Kdo nebyl na kolejích, ten jako by nikdy nestudoval." A odjakživa nad ní nesčetněkrát polemizovala, neboť jsem ve svých telecích letech v době podávání případných přihlášek na všechny ty možné a často spíše nemožné VŠ a VOŠ byla v některých věcech opravdu ultrahovězí a nechala jsem se nejenže přemluvit ke studiu na univerzitě, ale hlavně i ke studiu na univerzitě ve městě, v němž jsem bydlela. Jinými slovy něco jako koleje u mě vážně nehrozilo.

Nastal logicky pešek.

Mám smutnit, že nikdy neokusím onen pověstný studentský život? Kytarové sešlosti na zemi v chodbě za účasti bas piva a domácích příspěvků z každého pokoje v podobě domácích pálenek, mlsů ze zabíjaček, řízků od maminek, či domácího konopí od babičky ze skleníku? (K tomu samozřejmá účast socek, co nikdy nic nepřinesou, zato pokaždé všechno vyžerou.) Má mě mrzet, že jsem doživotně ochuzená o zážitky se společnými a plesnivými sprchami, o veselé příhody na téma do kolika stupňů pod nulou se ještě dá chladit pivo za oknem a od kolika je to už hazard s chmelem/pšenicí? O všechny ty hromadné nadranní afterparties a následné hledání svých ponožek po celém patře druhého dne navečer pro procitnutí? O hanrdkování se s kolejbábou, či s tím zlosynem, o kterém se domníváme, že nám vyžral náš foch v lednici? O nadšené pozorování penicilinu, jež se spolubydlícím podařilo bez vlastní píle vypěstovat na všech těch vyškrábaných hrncích, jež si křečkují pod postelí, protože kuchyňka se dle jejich názoru nalétá přespříliš daleko?

Nebo mám být naopak právě šťastná, že mě právě tohle úspěšně minulo? Žádná plíseň v hrncích ani na vlastních nohách, žádná cirhóza ani pozvracené boty od toho hovada, co se mnou sdílí pokoj? Žádná ponorková nemoc ze spolubydlení ve čtyřech lidech na pokoji, jež je podle své velikosti konstruován pro maximálně pro jednoho člověka, jeho laktobacily a pár roztočů?

Odpovědi na tuto otázku jsem se nedopídila. Avšak jak to často bývá, člověk míní a život mění a nakonec jsem se i já ocitla na kolejích.

A nebyly to koleje jen tak ledajaké! Byly to koleje německé. Koleje, na nichž pokoj sice stojí přibližně tolik, jako u nás malinká garzonka (V západním Německu. Na východě je to tak o třetinu až polovinu méně, i když stipendia jsou naprosto nelogicky stanovená na stejnou výši pro celý stát.), ale rozhodně se na nich bydlí o více jak sto procent lépe, než v těch českých dobytčárnách.

Tak tedy, moje kolej. Jde o menší studentské sídlišťátko složené z několika paneláků. Aby se leckdo nevyděsil takovými vulgarismy, jako sídliště či panelák, měla bych pro upřesnění dodat, že jednotlivé domy jsou rozptýleny uprostřed zeleně, mnoha stromů, na okraji obrovského parku s ještě větším jezerem. Z hlavní silnice přes stromy a keře ony sivé domy člověk ani nepostřehne. Některé z těchto budov jsou vysoké mnoho pater, ta má má naštěstí jen dvě.








Takovýchto malých domků se zde nachází několik a ačkoliv jsou všechny stejné, tak se liší drobnostmi, jako třeba úpravy společné kuchyňky, počet koupelen a wc na jednotlivých patrech nebo třeba i tím, jaké vybavení má člověk na pokoji. (To, že člověk je na pokoji SÁM, beru jako samozřejmost!)

Moje patro vypadá kupříkladu přibližně takto: Vlevo pět pokojů, jedna koupelna (sprcha, umyvadlo a wc) a jedno wc (wc, umyvadlo, mop, kýbl a podobné). Vpravo rovněž pět pokojů, akorát místo jedné koupelny a jednoho záchodu mají koupelny rovnou dvě. Uprostřed domu najdete společnou kuchyňku (dvě lednice, dva mrazáky, dva dřezy, dvě linky, jedna trouba, jedna mikrovlnka, šest hořáků a pro každý pokoj jedna uzamykatelná skříňka na jídlo a vlastní věci) s obývacím prostorem (jak si ho kde zařídí, takže například šipky, televize, gauč, křesla, velký stůl pro všechny...)











Jinými slovy jsem v ráji. Mám klid, konečně pokojík sama pro sebe, pěknou a praktickou kuchyň, koupelny, které každý den kolejní personál uklízí, vlastní schránku (do které mi chodí noviny, jež předešlá nájemnice nějak zapomněla odhlásit, ehm), v přízemí domu prádelnu, z okna výhled do zeleně, hned za bydlištěm olbřímí park s jezerem... a za oknem se mi chladí basa Franziskanerů. Co si víc přát?

Závěrem snad: Jaká že to je odpověď na moji otázku? Myslím, že jsem ji již našla. Ano, jsem hrozně ráda, že i já mohu jednou za život vyzkoušet onen slastný a ryze studentský život na kolejích. A ano, jsem ještě radši, že zrovna na takových a ne v nějakém plesnivém českém mraveništi.