Ono je sice krásné to tvrzení, že v Německu všechno funguje a že ve všem mají onen vyhlášený a pověstný Ordnung, ale... Ale.
Ano. Tak tomu vážně ve většině případů je snad ve všech částech, Bundesländrech, městech, ve všech institucích, firmách a kdoví kde ještě. Ale vězte, že pokud se rozhodnete studovat na univerzitě, která sice teoreticky ještě leží na území Německa, ale prakticky to z ní máte co byste šnekem dohodili do Francie, musí se to logicky někde podepsat.
Nikdy jsem nepochopila, proč někteří chytráci věčně nadávají na naši univerzitu v ČR. Buď nikdy nevytáhli paty z města, nebo jsou to chroničtí stěžovači. Jinak to prostě nevidím. Já osobně jsem na ní nikdy v tomto ohledu neměla problém, vždycky vše fungovalo a když někdo nahoře náhodou něco nevěděl, tak to brzy zjistil, nebo mě ve vší slušnosti odkázal jinam. A nyní po zkušenosti s Albert-Ludwigs-Universität to prostě nepochopím už nikdy.
Ať už jde o základ na žaludeční vředy v podobě věci, které se nadává Learning Ageement, nebo zdejší nadšené pracovníky, či miliardy dalších problémů, které nás pronásledují již ode dne, kdy nás Univerzita na jaře kontaktovala poprvé, je to pořád o tom samém. Nikdo nic neví a nikoho nic nezajímá. A když už někoho něco zajímá, pak vězte, že leda to, jak ztrácet vaše dokumenty, zaměňovat je s cizími, přepisovat vaše smlouvy, zasukovávat či zamlčovat informace, být permanentně krank a hrát si na mrtvého brouka.
To jen tak na okraj, kdyby vás někdy někdo vzal po hlavě velkým těžkým předmětem a vy se náhodou rozhodli sem jet taky. Proboha živého, NE, pokud nejste Überflegmatik na ultimo non plus ultra. Jestli je vám toto všechno jedno, rádi proplouváte a z bordelu těch nahoře nadšeně děláte výhody sami pro sebe, nejspíš by se vám tu i líbilo. Já mám prostě ráda, když věci fungují jak mají a ne to, když mám veškerou práci odvádět já namísto laxních úředníků, kantorů a podobné zvěře. Za co je vlastně platí? Za vytvoření každé komplikace navíc pár desítek Euro jako bonus?
Nyní ale popojedeme přímo k výuce a Univerzitě jako takové. V čem jsou její klady? V čem zápory? Jak se liší v porovnání s tou naší?
Už když jsem v dobách gymnazijních byla v Německu na výměnném pobytu, velmi mě nadchl způsob výuky, která byla zaměřená mnohem více prakticky oproti našemu namlátit do hlavy kladivem a pokud možno o tom v reálu nevědět vůbec nic. Poté jsem totéž slyšela i od mnohých dalších, jež v Německu navštěvovali střední školy, gymnázia, či studovali univerzity. Teď to mohu potvrdit i já. Sice jsem si vzala jen přednášky a na ony praktické semináře byla moc líná, ale i tak jsem se nevyhla povinnému tutorátu k jedné z nich. Ten probíhá jednou za dva týdny, student se vždy za domácí úkol zabývá nějakým zadaným textem a poté se v další hodině onen text hlouběji rozebírá. Nebo jsme posledně dostali zadané otázky, byli jsme rozdělení do skupin a následně vysláni do knihovny pracovat s knihami, časopisy, skripty a s texty, abychom našli a následně co nejlépe formulovali odpovědi. Bravo.
Dle slov některých dalších, kteří zde navštěvují i ony semináře a dle rozhovoru se studentskou poradkyní, se dovolím vyjádřit i k nim. Práce s textem, praktická cvičení, hledání problémů, jejich uchopení, následná analýza a sepsání závěrečné práce. Takže žádné ctrl + c, ctrl + v, jak je tomu u nás. Pracovat, hledat, najít a pochopit. B-R-A-V-O.
I přednášky probíhají maličko jinak, než na co jsme zvyklí. Většinou je na nich povinná docházka a způsob ukončení se liší od programu. Kupříkladu na dvou z nich je to tak, že bakalářům k ukončení stačí pravidelná účast (plus někde i onen případný povinný tutorát) a na závěr předložení vlastních výpisů, kdežto magistry čeká zkouška.
Jakési rozčarování přichází v posluchárnách jako takových. Když tam jeden přijde, připadá si jako v chlívě. Všude kolem kelímky, papírky, obaly od jídla, kapesníčky, poházené papíry, reklamní letáčky... hnus a bordel. Toto by si u nás s největší pravděpodobností nikdo na akademické půdě, navíc v takovémto měřítku, nedovolil.
Další kapitolou jsou zde kuřáci. U nás mají buď kouření v okolí Univerzity vyloženě zakázáno, či k tomu mají vyhrazené prostory, aby ten smrad nemusel čichat nikdo, kdo ho čichat nechce. Ejhle. Na zdejší Uni to funguje tak, že pokud jste nuceni jít na nebo z přednášky, musíte se nejdřív před vchodem prodrat hustým zástupem několika desítek doutnajících a zapáchajících studentů a buď nedýchat, nebo se zadusit. Hnus číslo dva.
A když už jsme u toho smradu, tak bezďáci a socky z celého Freibugu mají očividně trvalé bydliště na zemi před Univerzitou, aneb i zde je o svěží odér permanentně postaráno. Takže povinná výbava zdejšího studenta = kolíček na nos.
Nakonec něco málo ke vzhledu. Vzezření zdejší Univerzity by se pro nás mohlo zdát poněkud silně neobvyklé, zato pro lidi z Regensburgu notně povědomé. Univerzity v obou městech mají totiž cosi společného. Vypadají jako vchod do metra. A to prosímpěkně bez jakékoliv nadsázky. A když si k tomu člověk ještě připočte to, že čas od času školou zazní zvuk, který jako by z nádražního amplionu vypadl (Tů-dů-dů), jeden si najednou není úplně stoprocentně jistý, kde se to vlastně zrovna nachází.
úterý 29. listopadu 2011
pátek 25. listopadu 2011
Písničky XXXXVIII
Segel Setzen - In Extremo
Čas od času se stane, že nás zaujme nějaký text písničky. Někdy se mu zasmějeme, někdy nad ním pláčeme, někdy nás z něj mrazí. Někdy proto, že nám asociuje něco z nás a našich životů, někdy kvůli tomu, co všechno cítíme z písničky samotné.
Kdyby se mě někdo zeptal, kolik písniček mě opravdu chytilo za srdce ne díky písničce jako takové za sebe sama, nýbrž díky jejich více jak 100% trefnosti, výstižnosti a podobnosti jak s realitou, tak i se všemi emocemi i myšlenkami, ještě donedávna bych automaticky a bez přemýšlení řekla, že jedna.
Nyní však musím opravit sama sebe. Nikoliv, jsou dvě.
Do oné druhé, ačkoliv ji znám několik let, jsem se hlouběji zaposlouchala až v posledních dnech. S každým dalším slovem, které jsem si v hlavě přeložila, analyzovala, začlenila do reality a hlavně pocítila, jsem se třásla čím dál víc a do očí se mi draly slzy. Některé emoce jsou tak silné, až se vám pod nimi podlamují nohy. A to, že někdo do posledního slova vystihne všechny vaše pocity a myšlenky, navíc ty nejzásadnější, to se prostě jen tak přejít nedá.
Čas od času se stane, že nás zaujme nějaký text písničky. Někdy se mu zasmějeme, někdy nad ním pláčeme, někdy nás z něj mrazí. Někdy proto, že nám asociuje něco z nás a našich životů, někdy kvůli tomu, co všechno cítíme z písničky samotné.
Kdyby se mě někdo zeptal, kolik písniček mě opravdu chytilo za srdce ne díky písničce jako takové za sebe sama, nýbrž díky jejich více jak 100% trefnosti, výstižnosti a podobnosti jak s realitou, tak i se všemi emocemi i myšlenkami, ještě donedávna bych automaticky a bez přemýšlení řekla, že jedna.
Nyní však musím opravit sama sebe. Nikoliv, jsou dvě.
Do oné druhé, ačkoliv ji znám několik let, jsem se hlouběji zaposlouchala až v posledních dnech. S každým dalším slovem, které jsem si v hlavě přeložila, analyzovala, začlenila do reality a hlavně pocítila, jsem se třásla čím dál víc a do očí se mi draly slzy. Některé emoce jsou tak silné, až se vám pod nimi podlamují nohy. A to, že někdo do posledního slova vystihne všechny vaše pocity a myšlenky, navíc ty nejzásadnější, to se prostě jen tak přejít nedá.
"Wenn der Mond sein Licht verliert
Dich die Sonne nicht mehr wärmt
Wenn aus Zwergen Riesen werden
Die Welt von alten Helden schwärmt
Wenn die Schatten länger werden
Wenn dir der Hass die Luft abdrückt
Worte tief im Herzen brennen
Und du spürst du wirst verrückt
Dann komm mit mir auf die Reise
Dann komm mit mir weit hinaus
Nimm sie mit deine Träume
Bevor das Jahr ergraut
Wenn die Tage länger werden
Spinnen ihre Netze zieh´n
Wenn alle Worte schon gesagt
Dann ist es an der Zeit zu flieh´n
Wenn das Grollen lauter wird
Falsche Töne plötzlich Kunst
Feiglinge zu Götzen werden
Dann ist hier kein Platz für uns
Lass uns Segel setzen
Lass uns von hier flieh´n
Ich will dich nicht missen
Du darfst mich entführ´n
Nimm sie mit - deine Träume"
čtvrtek 24. listopadu 2011
Život Erasmáka je...
...jako hrozny.
Hrozny sladké, chutné, osvěžující, opojné, sem tam trpký, někdy člověk po vinicích nadšeně běhá s takovou vervou, že se druhý den kvůli silné Muskelkater nemůže ani pohnout, čas od času si dopřeje i hojné množství bobulí zkvašených, až je z nich solidní bolehlav a rovněž se mezi keříky dá tak zamotat, až jeden netuší, kudy ven.
Každopádně jeden se nenudí. Popravdě spíš nestíhá ani to, co by stíhat chtěl, natož se ještě k tomu nudit. To by fakt musel být machr.
Aneb ve zkratce:
Hrozny sladké, chutné, osvěžující, opojné, sem tam trpký, někdy člověk po vinicích nadšeně běhá s takovou vervou, že se druhý den kvůli silné Muskelkater nemůže ani pohnout, čas od času si dopřeje i hojné množství bobulí zkvašených, až je z nich solidní bolehlav a rovněž se mezi keříky dá tak zamotat, až jeden netuší, kudy ven.
Každopádně jeden se nenudí. Popravdě spíš nestíhá ani to, co by stíhat chtěl, natož se ještě k tomu nudit. To by fakt musel být machr.
Aneb ve zkratce:
- Navštěvuji přednášky (zápočet za docházku, no neber to)
- Chodím na kurzy do jazykovky (i když o přínosnosti tohoto počínání by se dalo polemizovat)
- Chodíváme testovat zdejší pivovary a kluby
- (Následně zjišťuji, že s přibývajícími roky jsou následná rána čím dál krutější)
- Chodíme pravidelně cvičit
- (Následně zjišťuji, že s přibývajícími roky jsou následná rána čím dál krutější)
- Cestujme všude možně po překrásném okolí (zatím "jen" Basel, Colmar, Strassburg, Weil am Rhein, Staufen, Titisee, Müllheim, Konstanz, Schallstadt a Saint Louis)
- S přáteli jsem denně v kontaktu i přesto, že nás dělí stovky kilometrů
- Kreslím
- Píšu povídky
- Sním
- Třídím si v hlavě věci důležité a nedůležité
- Řeším, nebo alespoň dávám na pořadník ony důležité
- Učím se a tvořím domácí úkoly
- Čtu knihy
- Vařím, peru, uklízím, zašívám (když vidím výsledky, říkám si, že je za á dobře, že jsem na tu VOŠku nešla a za bé, že roztržené to přece jen vypadalo poněkud estetičtěji) a takové ty věci kolem
- Organizuju a plánuju nespočet věcí na dálku
- Koketuju s myšlenkou najít si brigádu
- Nechala jsem si přivézt basu
- Žiju
pondělí 21. listopadu 2011
Štěstí
S každým dalším takovým dnem se jen ubezpečuju v tom, co už dávno vím.
Nejsem ten nejšťastnější člověk na světě tehdy, když mám peníze, ani když jsem nejzdravější. Ani když jsem s přáteli, ani když dělám jednu z mnoha věcí, které mě velmi baví. Ani když jen tak ležím a dívám se na hvězdy, či nasávám vůni letního soumraku. Ani když zdárně udělám zkoušku, či se na mě někdo jen tak usměje. Ačkoliv některé tyto pojmy pro mě v životě znamenají velmi mnoho, tak klíčové a stěžejní slovo je jen jedno.
UNTERWEGS.
Nejsem ten nejšťastnější člověk na světě tehdy, když mám peníze, ani když jsem nejzdravější. Ani když jsem s přáteli, ani když dělám jednu z mnoha věcí, které mě velmi baví. Ani když jen tak ležím a dívám se na hvězdy, či nasávám vůni letního soumraku. Ani když zdárně udělám zkoušku, či se na mě někdo jen tak usměje. Ačkoliv některé tyto pojmy pro mě v životě znamenají velmi mnoho, tak klíčové a stěžejní slovo je jen jedno.
UNTERWEGS.
neděle 20. listopadu 2011
úterý 15. listopadu 2011
Francouzský tumor na německé univerzitě
Opravdu už bez komentáře.
I takhle se to ostatně dá dělat, aneb udělej si z cizích nedostatků něco pro svůj vlastní prospěch.
Student X: "Dobrý den pane Y, rád bych věděl, jak bude ukončen váš předmět."
Přednášející Y: "Nevím, ptejte se studentské poradkyně Z."
Student X: "Dobrý den paní poradkyně Z, pan přednášející Y mi sdělil, abych se na vás obrátil ohledně toho, jak bude ukončen jeho předmět XY."
Poradkyně Z: "Nerozumím otázce. To vám řekne pan přednášející Y."
Student X: *§##???* "Vážený pane Y, ukončení tohoto předmětu je za docházku."
I takhle se to ostatně dá dělat, aneb udělej si z cizích nedostatků něco pro svůj vlastní prospěch.
pondělí 14. listopadu 2011
Písničky XXXXVII
Čas od času se o mě pokouší nutkavý pocit, že se stávám asociálem. Nezřídka k tomu může přispět tutorát, kde si připadáte jako naprostá Trulla, nebo hodina ve Sprachlehrinstitutu, jež je v režii silně příjemné ztracené sestry od Dolores Umbridgeové.
Radostně a s úsměvem na rtech přijdete do třídy. Posadíte se. Slečna přednášející osvětluje, o čem že to přesně onen tutorát bude a co se v něm od vás očekává. Čím více slov nerozumíte, tím víc si připadáte jako Vollidiot. A čím víc vollidiotisch si připadáte sám, tím víc si to o vás začínají myslet i ostatní. Ano, obzvláště si některé životní začarované kruhy užívám, děkuji za optání.
S náladou ála Scheißdreck si to hrnete za rozmilou Dolores, která začenichá, zavětří sebepřesvědčeného Vollidiota a ještě si přisolí.
Čas od času se o mě pokouší nutkavý pocit, že bych se na celou tu němčinu a celé to Německo vysrala. Ne, běžně jako dlaždič nemluvím a tím spíš nepíšu, leč slovní spojení nechala být či vykašlala se na to by jaksi nevystihlo tu přesnou ryzí emoci.
Čas od času si říkám, že dělám věci, na kterých mi nezáleží a dělám jen proto, že se ode mě tak nějak očekávají. Respektive v Absurdistáně téměř pokaždé, když na něco sáhnu. Sice jsem se skoro naučila tak nečinit, ale jakés takés zrníčko tam kdesi hluboko ještě zůstalo a i to bude třeba vypátrat a vyříznout jako rakovinné bujení.
Čas od času mám pocit, že dělám věci, které mi sice nejdou, dřu bídu s nouzí a pot s krví. Nejradši bych je vzdala. Ono rakovinné bujení kdesi ve mně jako by toužilo metastázovat do mozku. Vzdát se. Jít po snazší cestě. Po snazší cestě rovnou do pekel. I přes zoufalý řev trosky klečící v bahně v počasí, které by se bez nadsázky dalo nazvat padáním hoven s háčkama, vím, že vypustit metastázy jej nenechám. Nesmím, nemůžu a nechci.
Tady totiž vidím smysl. Smysl proč pokračovat. Větřím ho v každé buňce svého těla. Cítím ho mozkem, srdcem i instinktem, což je kombinace, kterou v životě mívám jen v jedné jediné chvíli. Je tam i přes to, že jsem si tisíckrát mohla chtít říct, že to vzdávám. I přes to, že jsem měla statisíckrát chuť i pádný důvod ho popřít a zahodit. Je-tam. Stále.
Ještě nikdy předtím jsem si ony dva podtržené a krutě pravdivé řádky v duchu neopakovala tolikrát a každý den...
Rosenrot - Rammstein
Radostně a s úsměvem na rtech přijdete do třídy. Posadíte se. Slečna přednášející osvětluje, o čem že to přesně onen tutorát bude a co se v něm od vás očekává. Čím více slov nerozumíte, tím víc si připadáte jako Vollidiot. A čím víc vollidiotisch si připadáte sám, tím víc si to o vás začínají myslet i ostatní. Ano, obzvláště si některé životní začarované kruhy užívám, děkuji za optání.
S náladou ála Scheißdreck si to hrnete za rozmilou Dolores, která začenichá, zavětří sebepřesvědčeného Vollidiota a ještě si přisolí.
Čas od času se o mě pokouší nutkavý pocit, že bych se na celou tu němčinu a celé to Německo vysrala. Ne, běžně jako dlaždič nemluvím a tím spíš nepíšu, leč slovní spojení nechala být či vykašlala se na to by jaksi nevystihlo tu přesnou ryzí emoci.
Čas od času si říkám, že dělám věci, na kterých mi nezáleží a dělám jen proto, že se ode mě tak nějak očekávají. Respektive v Absurdistáně téměř pokaždé, když na něco sáhnu. Sice jsem se skoro naučila tak nečinit, ale jakés takés zrníčko tam kdesi hluboko ještě zůstalo a i to bude třeba vypátrat a vyříznout jako rakovinné bujení.
Čas od času mám pocit, že dělám věci, které mi sice nejdou, dřu bídu s nouzí a pot s krví. Nejradši bych je vzdala. Ono rakovinné bujení kdesi ve mně jako by toužilo metastázovat do mozku. Vzdát se. Jít po snazší cestě. Po snazší cestě rovnou do pekel. I přes zoufalý řev trosky klečící v bahně v počasí, které by se bez nadsázky dalo nazvat padáním hoven s háčkama, vím, že vypustit metastázy jej nenechám. Nesmím, nemůžu a nechci.
Tady totiž vidím smysl. Smysl proč pokračovat. Větřím ho v každé buňce svého těla. Cítím ho mozkem, srdcem i instinktem, což je kombinace, kterou v životě mívám jen v jedné jediné chvíli. Je tam i přes to, že jsem si tisíckrát mohla chtít říct, že to vzdávám. I přes to, že jsem měla statisíckrát chuť i pádný důvod ho popřít a zahodit. Je-tam. Stále.
"Sie will es und so ist es fein
So war es und so wird es immer sein
Was sie will bekommt sie auch
Tiefe Brunnen muss man graben
Wenn man klares Wasser will
Tiefe Wasser sind nicht still..."
Ještě nikdy předtím jsem si ony dva podtržené a krutě pravdivé řádky v duchu neopakovala tolikrát a každý den...
Rosenrot - Rammstein
neděle 13. listopadu 2011
Pokoncertní nálada
Včera se v Praze konal koncert Rammstein. Na den přesně deset let poté, co na stejném místě koncertovali při Mutter tour a já seděla doma smutná, nasraná a uražená, protože mě tehdy doma nepustili.
Nejenže jsem v následujících letech poté koncerty této skupiny dodatečně absolvovala všeho všudy čtyřikrát, ale navíc jsem se na jednom z nich seznámila s M., se kterou se nám blíží již naše 7. výročí.
Ono včerejší vystoupení jsem si však z důvodu přílišné vzdálenosti musela nechat ujít. Nicméně díky tomu, že máme ty internety, podávala mi M. včera celý večer informace, o co že to vlastně tentokrát přicházím a dnes jsme si snad půl dne psaly jako za starých časů. Famózní!
Nejenže jsem v následujících letech poté koncerty této skupiny dodatečně absolvovala všeho všudy čtyřikrát, ale navíc jsem se na jednom z nich seznámila s M., se kterou se nám blíží již naše 7. výročí.
Ono včerejší vystoupení jsem si však z důvodu přílišné vzdálenosti musela nechat ujít. Nicméně díky tomu, že máme ty internety, podávala mi M. včera celý večer informace, o co že to vlastně tentokrát přicházím a dnes jsme si snad půl dne psaly jako za starých časů. Famózní!
"Je dobré vědět, že by se jednotliví členové zvládli uživit i bez Rammstein. Flake půjčuje oldtimery, Richard by začal prodávat kosmetiku, Doom taktéž..."
"...Olli by šel do sýrárny... a Till by dělal co? Prodával ohňostroje?"
"Till by vrátil lahve."
Nějak nám spadnul hřebínek, nicht wahr?
Protože od časů, kdy jsem německy během dne zcela automaticky přemýšlela a v noci mluvila ze spaní, uplynulo již na můj vkus nechutně mnoho vody, rozhodla jsem se, že se přihlásím na pár kurzů do jazykovky.
Kurzy
zněly jako perfektní příležitost pro jakés takés oprášení jazyka.
V prvních hodinách jsme dostali rozřazovací testy, aby nám mohli nějak kloudně, každému dle jeho pokročilosti, přiřadit odpovídající skupinu.
To ti vám Rebečka byla taaakhle velkej machr, když se pak z nástěnky dozvěděla, že ve všech třech kurzech umístila ve třetí, tedy nejpokročilejší skupině. Ještě několik dní poté chodila po městě jako ryzí německý páv. Takže zase taková katastrofa to s tou mou němčinou zase nebude.
Schriftliche i Mündliche Übungen byly v naprosté pohodě. Kolikrát jsem i kroutila hlavou, jak se do stejné skupiny mohli dostat někteří, z nichž to lezlo jako z chlupaté deky. Ve většině případů jsem se však o skupiny dělila s germanisty, nebo s těmi, kteří v Německu nějakou dobu žili, takže bych své sebevědomí hodnotila na stupnici někde mezi fak jéh, bro a stavem, kdy vám téměř prší do nosu, jak ho máte nahoře.
Jenže člověk míní, Grammatik drei mění.
Připávovala jsem na první hodinu, vyslechla si úvod a ještě si naivně myslela cosi o pohodě. Podpásovka však přišla vzápětí. Plusquanperfekta, kondicionály, jejich použití a tvoření. Bravo. Za celé ty roky, co jsem se, ať aktivně či pasivně, učila německy, toto byly přesně ty věci, u kterých nám každý profesor, učitel, docent, doktor, magistr či lektor jen s mávnutím ruky řekl: "Tohle se téměř nepoužívá, tohle je zatím naprosto zbytečné se učit." Hopla, žejo. Některým věcem člověk v životě prostě neuteče a navíc si ještě po jeho dohonění vyberou daň, úroky i penále za všechny ty roky auf der Flucht. Jak se na začátku hodiny špička mého nosu téměř dotýkala stropu, tak přibližně v polovině mi jaksi začínal ujíždět vlak a pak už jsem jen chtěla umřít, nebo přinejmenším zalézt pod lavici. Kdybych byla bývala věděla, jaká Grammatik drei bude katastrofa, byla bych se bývalana to zvysoka vysrala dříve pilně učila.
Obtížnost však nebyla zdaleka nejhorší. V průběhu hodiny se dostavila ona dobře známá bolest hlavy. Stav, kdy máte špičku myslivny jako ve svěráku, aneb typický jev pozorovatelný pokaždé, když se učíte cizí jazyky. Dobré znamení, říkala jsem si původně. Na konci výuky jsem však pociťovala takový stav, jako dosud ještě nikdy. Jen z psychické námahy mi začalo být fyzicky tak nevolno, že jsem si upřímně nebyla jistá, jestli mi dřív praskne hlava, jestli omdlím nebo ve které z následujících vteřin poběžím zvracet. Ne, tohle prosím pěkně není hyperbola.
Do konce dne jsem nebyla schopná dát dohromady kloudnou českou větu a ještě týden poté mě dostihly urputné bolesti hlavy pokaždé, kdy jsem odněkud jen zaslechla slovo Grammatik.
Ke všeobecné smůle byla další hodina pro nemoc zrušena. Asi bych měla skákat radostí. Ale ne. Já, ačkoliv jsem v první chvíli hurá opravdu zařvala, jsem z toho v reálu byla smutná. Protože jsem se chtěla učit další nové věci. Ale jo. Jsem magor. Jinak si to vysvětlit nedovedu.
Jednou se to konečně naučit musím. V životě to budu potřebovat. S naivní ideou, že bych v tomto kurzu úspěšně absolvovala zkoušky, jsem se sice rozloučila, ale chci mít aspoň pocit, že jsem pro to něco udělala a že jsem se naučila něco nového. Něco, co mě ještě bude stát minimálně krabičku Aspirinu.
Kurzy
- Mündliche Übungen I-III
- Schriftliche Übungen I-III
- Grammatik I-III
zněly jako perfektní příležitost pro jakés takés oprášení jazyka.
V prvních hodinách jsme dostali rozřazovací testy, aby nám mohli nějak kloudně, každému dle jeho pokročilosti, přiřadit odpovídající skupinu.
To ti vám Rebečka byla taaakhle velkej machr, když se pak z nástěnky dozvěděla, že ve všech třech kurzech umístila ve třetí, tedy nejpokročilejší skupině. Ještě několik dní poté chodila po městě jako ryzí německý páv. Takže zase taková katastrofa to s tou mou němčinou zase nebude.
Schriftliche i Mündliche Übungen byly v naprosté pohodě. Kolikrát jsem i kroutila hlavou, jak se do stejné skupiny mohli dostat někteří, z nichž to lezlo jako z chlupaté deky. Ve většině případů jsem se však o skupiny dělila s germanisty, nebo s těmi, kteří v Německu nějakou dobu žili, takže bych své sebevědomí hodnotila na stupnici někde mezi fak jéh, bro a stavem, kdy vám téměř prší do nosu, jak ho máte nahoře.
Jenže člověk míní, Grammatik drei mění.
Připávovala jsem na první hodinu, vyslechla si úvod a ještě si naivně myslela cosi o pohodě. Podpásovka však přišla vzápětí. Plusquanperfekta, kondicionály, jejich použití a tvoření. Bravo. Za celé ty roky, co jsem se, ať aktivně či pasivně, učila německy, toto byly přesně ty věci, u kterých nám každý profesor, učitel, docent, doktor, magistr či lektor jen s mávnutím ruky řekl: "Tohle se téměř nepoužívá, tohle je zatím naprosto zbytečné se učit." Hopla, žejo. Některým věcem člověk v životě prostě neuteče a navíc si ještě po jeho dohonění vyberou daň, úroky i penále za všechny ty roky auf der Flucht. Jak se na začátku hodiny špička mého nosu téměř dotýkala stropu, tak přibližně v polovině mi jaksi začínal ujíždět vlak a pak už jsem jen chtěla umřít, nebo přinejmenším zalézt pod lavici. Kdybych byla bývala věděla, jaká Grammatik drei bude katastrofa, byla bych se bývala
Obtížnost však nebyla zdaleka nejhorší. V průběhu hodiny se dostavila ona dobře známá bolest hlavy. Stav, kdy máte špičku myslivny jako ve svěráku, aneb typický jev pozorovatelný pokaždé, když se učíte cizí jazyky. Dobré znamení, říkala jsem si původně. Na konci výuky jsem však pociťovala takový stav, jako dosud ještě nikdy. Jen z psychické námahy mi začalo být fyzicky tak nevolno, že jsem si upřímně nebyla jistá, jestli mi dřív praskne hlava, jestli omdlím nebo ve které z následujících vteřin poběžím zvracet. Ne, tohle prosím pěkně není hyperbola.
Do konce dne jsem nebyla schopná dát dohromady kloudnou českou větu a ještě týden poté mě dostihly urputné bolesti hlavy pokaždé, kdy jsem odněkud jen zaslechla slovo Grammatik.
Ke všeobecné smůle byla další hodina pro nemoc zrušena. Asi bych měla skákat radostí. Ale ne. Já, ačkoliv jsem v první chvíli hurá opravdu zařvala, jsem z toho v reálu byla smutná. Protože jsem se chtěla učit další nové věci. Ale jo. Jsem magor. Jinak si to vysvětlit nedovedu.
Jednou se to konečně naučit musím. V životě to budu potřebovat. S naivní ideou, že bych v tomto kurzu úspěšně absolvovala zkoušky, jsem se sice rozloučila, ale chci mít aspoň pocit, že jsem pro to něco udělala a že jsem se naučila něco nového. Něco, co mě ještě bude stát minimálně krabičku Aspirinu.
sobota 5. listopadu 2011
Konstanz
Jsem zamilovaná. Na první pohled a pak na všechny další.
Říkali jsme si, že vymyslíme cíl dalšího výletu. V jednání byl především Strasburg, ale J. přišel na poslední chvíli s tím, že tam to vezmeme až příště a nyní se vydáme prozkoumat Konstanz. Město, o kterém jsem nevěděla zhola nic, snad jen to, že je malé, načež jsem byla obeznámena s tím, že jeho český název je Kostnice, takže jsem byla o vskutku podstatnou informaci bohatší - byl tam cosi kdesi ten Hus, žejo. Ale jak to v životě bývá snad pravidlem, pokaždé, když se člověku původně někam nechce, dopadá to právě naopak.
Po snídani jsme se naskládali do auta a už už si to uháněli slunečnou krajinou směrem na jih po jedné z perfektních německých silnic. Radost z ukázkového počasí se nám však v jednu chvíli zbortila jako domeček z karet. Téměř jako by někdo vypustil dýmovnici. Z minuty na minutu zmizelo sluníčko a od obzoru k obzoru se rýsovala jen neproniknutelná mlha. Naštěstí se po nějakém čase ukázalo, že je to zjevně jen nastražený plašič turistů a mlha zmizela stejně tak rychle, jak se předtím objevila.
Menší zastavení v Mc Café, doplnění energie a zvýšení tlaku za pomoci černé kávy se sirupem Irish Café a mohlo se hledat vhodné parkoviště. Všude jen krásné domy, stromy, zlaté listí se skvělo nejen na nich, ale i pod nohama a poletovalo ve vzduchu. K tomu zlato slunečních paprsků, klid, žádný chaos, stres a shon... jako v pohádce.
Nejdříve jsme se vydali k Husovu kameni, který by mi osobně byl srdnatě fuk, ale když už nás k němu na každém kroku naváděly šipky a když jsme parkovali kousek od něj, řekli jsme si, že proč ne. Cestou jsme potkali Deutsch-Tschechische Vereinigung, u Kamene pak skupinku dalších Čechů a přímo na Kameni nápis v češtině.
Následovala procházka centrem města jako takovým. Všude pohodička, klídek, rozličné vůně pekárniček, kebabů, kaváren, sladkostí... atmosféra by se v těchto místech dala krájet. Od té doby, co přebývám v Baden-Württemberg, nezažila jsem při našich putováních město s takovýmhle příjemným a výzarným geniem loci jako zde. A to jsme ještě netušili, jaká krása nás čeká, až dojdeme k březích řeky.
Jen co jsme opustili poslední stěny domů, jež nás dělily od pohledu na vodu, zůstali jsme všichni čtyři stát s čelistí u kolen. Nejen, že Rýn byl i v těchto místech čistý a průzračný jako horský potok (shodou okolností zde "vzniká"), navíc jsme poprvé v životě spatřili Bodensee. Ten pohled... byl zkrátka nepopsatelný, neuchopitelný. Racci, lodě, křišťálově čistá voda a... moře. Jinak se tomu ani říkat nedalo. Na druhý konec nevidno, vlny šplouchaly o břehy... jediné, co dávalo lehce znát, že o moře nejde, byla absence onoho typického slaného ovzduší na pobřeží.
Procourali jsme kus podél vody, procházeli se listovím i po kamenité pláži, pozorovali racky, kotvící lodičky, pozdním odpolednem znavené podzimní slunce, připadali si jak v jiném světě a přáli si, ať tento den a tyto okamžiky trvají pokud možno ještě tak týden, abychom se toho mohli nabažit opravdu dosytosti.
Vůbec se nám nechtělo vracet se zpátky a s děvčaty jsme se halasně dohadovaly o tom, že ve Freiburgu řekneme sbohem a necháme se přeložit sem. Ačkoliv je Freiburg neméně nádherný, tak mi v něm chybí cosi. Možná ten pocit taktéž znáte. Jakási konkrétní atmosféra, jakési konkrétní vlnění, jakási frekvence totožná s tou vaší. V Konstanz jsem ji našla. Po Berlíně, Brémách a některých dalších místech, do nichž kdy moje noha vkročila a já v té chvíli věděla, že si nadosmrti ponesu část z nich hluboko v sobě a stejně tak naopak - nadosmrti zůstane v nich kus ze mě.
Říkali jsme si, že vymyslíme cíl dalšího výletu. V jednání byl především Strasburg, ale J. přišel na poslední chvíli s tím, že tam to vezmeme až příště a nyní se vydáme prozkoumat Konstanz. Město, o kterém jsem nevěděla zhola nic, snad jen to, že je malé, načež jsem byla obeznámena s tím, že jeho český název je Kostnice, takže jsem byla o vskutku podstatnou informaci bohatší - byl tam cosi kdesi ten Hus, žejo. Ale jak to v životě bývá snad pravidlem, pokaždé, když se člověku původně někam nechce, dopadá to právě naopak.
Po snídani jsme se naskládali do auta a už už si to uháněli slunečnou krajinou směrem na jih po jedné z perfektních německých silnic. Radost z ukázkového počasí se nám však v jednu chvíli zbortila jako domeček z karet. Téměř jako by někdo vypustil dýmovnici. Z minuty na minutu zmizelo sluníčko a od obzoru k obzoru se rýsovala jen neproniknutelná mlha. Naštěstí se po nějakém čase ukázalo, že je to zjevně jen nastražený plašič turistů a mlha zmizela stejně tak rychle, jak se předtím objevila.
Menší zastavení v Mc Café, doplnění energie a zvýšení tlaku za pomoci černé kávy se sirupem Irish Café a mohlo se hledat vhodné parkoviště. Všude jen krásné domy, stromy, zlaté listí se skvělo nejen na nich, ale i pod nohama a poletovalo ve vzduchu. K tomu zlato slunečních paprsků, klid, žádný chaos, stres a shon... jako v pohádce.
Nejdříve jsme se vydali k Husovu kameni, který by mi osobně byl srdnatě fuk, ale když už nás k němu na každém kroku naváděly šipky a když jsme parkovali kousek od něj, řekli jsme si, že proč ne. Cestou jsme potkali Deutsch-Tschechische Vereinigung, u Kamene pak skupinku dalších Čechů a přímo na Kameni nápis v češtině.
Následovala procházka centrem města jako takovým. Všude pohodička, klídek, rozličné vůně pekárniček, kebabů, kaváren, sladkostí... atmosféra by se v těchto místech dala krájet. Od té doby, co přebývám v Baden-Württemberg, nezažila jsem při našich putováních město s takovýmhle příjemným a výzarným geniem loci jako zde. A to jsme ještě netušili, jaká krása nás čeká, až dojdeme k březích řeky.
Jen co jsme opustili poslední stěny domů, jež nás dělily od pohledu na vodu, zůstali jsme všichni čtyři stát s čelistí u kolen. Nejen, že Rýn byl i v těchto místech čistý a průzračný jako horský potok (shodou okolností zde "vzniká"), navíc jsme poprvé v životě spatřili Bodensee. Ten pohled... byl zkrátka nepopsatelný, neuchopitelný. Racci, lodě, křišťálově čistá voda a... moře. Jinak se tomu ani říkat nedalo. Na druhý konec nevidno, vlny šplouchaly o břehy... jediné, co dávalo lehce znát, že o moře nejde, byla absence onoho typického slaného ovzduší na pobřeží.
Procourali jsme kus podél vody, procházeli se listovím i po kamenité pláži, pozorovali racky, kotvící lodičky, pozdním odpolednem znavené podzimní slunce, připadali si jak v jiném světě a přáli si, ať tento den a tyto okamžiky trvají pokud možno ještě tak týden, abychom se toho mohli nabažit opravdu dosytosti.
Vůbec se nám nechtělo vracet se zpátky a s děvčaty jsme se halasně dohadovaly o tom, že ve Freiburgu řekneme sbohem a necháme se přeložit sem. Ačkoliv je Freiburg neméně nádherný, tak mi v něm chybí cosi. Možná ten pocit taktéž znáte. Jakási konkrétní atmosféra, jakési konkrétní vlnění, jakási frekvence totožná s tou vaší. V Konstanz jsem ji našla. Po Berlíně, Brémách a některých dalších místech, do nichž kdy moje noha vkročila a já v té chvíli věděla, že si nadosmrti ponesu část z nich hluboko v sobě a stejně tak naopak - nadosmrti zůstane v nich kus ze mě.
středa 2. listopadu 2011
Colmar
Poté, co jsme polovinu z jednoho krásného dne prospali, bylo naznáno, že by stálo za to podniknout alespoň něco, tak jsme se odpoledne vydali na krátký výlet po okolí. Volba tentokráte padla na Colmar, prý malebné francouzské městečko nedaleko. Budiž. Los!
Nejdříve jsme krapet bloudili, poté se marně pokoušeli bojovat s francouzskými obsluž-se-sám benzínkami, dělali si legraci z nějakého Mc Donaldu, jež vypadal úplně odlišně než ostatní evropské pobočky této firmy ("Myslíš, že tady v Žabožroutově mají něco jako Mc Šnek?") a nakonec jsme přeci jen dorazili do stanoveného cíle.
Malebné. Ano. To je to správné slovo. Maličké městečko, krásné domy, vodní kanál (oproti tekoucím freiburským Bächlím poněkd změna - toto bylo stojaté, špinvé a smradlavé, no jo, jsme ve Francii)... a spousta typicky francouzských podivností jako například pingpongový stůl hned vedle kostela, samé bagety a palačinky, všudypřítomné sýry, které o své vynikajícnosti a zaleželosti dávají znát již z vedlejší ulice, fůra nadšených prodavačů, kteří byli sice neskutečně ochotní (možná bych řekla spíš vlezlí), ale ať jste se třeba na hlavu postavili, žvanili na vás neustále tou ohavnou řečí i přes to, že jste jim stokrát jasně dali najevo, že jim nerozumíte ani Mérde.
V životě bych ale neřekla, že zrovna při návštěvě Francie budu mít po celou dobu co dělat, abych si smíchy nezamokřila prádélko. Všechno to odstartoval menší nákup svačiny v jednom obchůdku, kde mě zaujal jakýsi ochucený kuskus, tak jsem popadla onu krabičku a jala se číst složení... "Semoule de blé". Docela se divím, že mě za mou reakci z onoho krámku nevypohlavkovali na ulici a následně pak až za hranice, jelikož jsem si od této příhody dělala ze žabožroutštiny neskutečnou legraci na každém kroku, to vše doprovázeno bouřlivým smíchem ("A jakpak se asi řekne žába... Le kvák. A šnek? Lé plžolé. A sýr? Le puuuch...")
Minuty plynuly, hodiny taktéž... a slzy smíchu se stále řinuly. Objevili jsme mnoho domů, nad jejichž vchody se skvěl název "Poissonnerie", jinými slovy bylo i na dalších x kroků o zábavu postaráno, aneb: "Žabožrouti jsou traviči!" (Dodatečně jsem se od drahé M. dozvěděla, že poisson je francouzsky ryba, takže mi nakonec zbyly jen oči pro pláč, že jsem se nevydala ony obchody prozkoumat i zevnitř. Co už. Alespoň jsem ušetřila.)
Pomalu se začínalo stmívat. Dopřáli jsme si zapečenou bagetku se čtyřmi druhy sýrů, okoukli starou obchodní pasáž skrz naskrz provoněnou dalšími sýry, dali si nějaké to le kafé a velice chutné ovocně ovoněné le pivó a vyrazili jsme hledat naše zaparkované auto. A ano - i cestou k vozidlu dostávala má bránice na frak:
Ještě před opuštěním sýrovonné země byla odhlasována pauza pro menší le čůr a zastavili jsme tedy před nějakým větším obchodím domem u silnice za městem. Jaképak pro nás bylo překvapení, když jsme zjistili, že kromě tradičního zdejšího sortimentu bagety, sýry a víno měli přímo gigantický sortiment piva! A to zdaleka nejen francouzského, nýbrž i německého, holandského a belgického! Ať si říká kdo chce co chce o tom, že jsou Frantíci pivní burani, ale z dlouholetých zkušeností můžu s jistotou říci, že jestli je někdo pivní buran, pak to jsou Češi. Srdce pivního gurmána tu zaplálo a pavlovův reflex se dostavil, takže jsme přikoupili do zásoby další chutné suvenýry a vydali se spokojeně tmou směr Freiburg, těšíce se na další výlet.
Nejdříve jsme krapet bloudili, poté se marně pokoušeli bojovat s francouzskými obsluž-se-sám benzínkami, dělali si legraci z nějakého Mc Donaldu, jež vypadal úplně odlišně než ostatní evropské pobočky této firmy ("Myslíš, že tady v Žabožroutově mají něco jako Mc Šnek?") a nakonec jsme přeci jen dorazili do stanoveného cíle.
Malebné. Ano. To je to správné slovo. Maličké městečko, krásné domy, vodní kanál (oproti tekoucím freiburským Bächlím poněkd změna - toto bylo stojaté, špinvé a smradlavé, no jo, jsme ve Francii)... a spousta typicky francouzských podivností jako například pingpongový stůl hned vedle kostela, samé bagety a palačinky, všudypřítomné sýry, které o své vynikajícnosti a zaleželosti dávají znát již z vedlejší ulice, fůra nadšených prodavačů, kteří byli sice neskutečně ochotní (možná bych řekla spíš vlezlí), ale ať jste se třeba na hlavu postavili, žvanili na vás neustále tou ohavnou řečí i přes to, že jste jim stokrát jasně dali najevo, že jim nerozumíte ani Mérde.
V životě bych ale neřekla, že zrovna při návštěvě Francie budu mít po celou dobu co dělat, abych si smíchy nezamokřila prádélko. Všechno to odstartoval menší nákup svačiny v jednom obchůdku, kde mě zaujal jakýsi ochucený kuskus, tak jsem popadla onu krabičku a jala se číst složení... "Semoule de blé". Docela se divím, že mě za mou reakci z onoho krámku nevypohlavkovali na ulici a následně pak až za hranice, jelikož jsem si od této příhody dělala ze žabožroutštiny neskutečnou legraci na každém kroku, to vše doprovázeno bouřlivým smíchem ("A jakpak se asi řekne žába... Le kvák. A šnek? Lé plžolé. A sýr? Le puuuch...")
Minuty plynuly, hodiny taktéž... a slzy smíchu se stále řinuly. Objevili jsme mnoho domů, nad jejichž vchody se skvěl název "Poissonnerie", jinými slovy bylo i na dalších x kroků o zábavu postaráno, aneb: "Žabožrouti jsou traviči!" (Dodatečně jsem se od drahé M. dozvěděla, že poisson je francouzsky ryba, takže mi nakonec zbyly jen oči pro pláč, že jsem se nevydala ony obchody prozkoumat i zevnitř. Co už. Alespoň jsem ušetřila.)
Pomalu se začínalo stmívat. Dopřáli jsme si zapečenou bagetku se čtyřmi druhy sýrů, okoukli starou obchodní pasáž skrz naskrz provoněnou dalšími sýry, dali si nějaké to le kafé a velice chutné ovocně ovoněné le pivó a vyrazili jsme hledat naše zaparkované auto. A ano - i cestou k vozidlu dostávala má bránice na frak:
Ještě před opuštěním sýrovonné země byla odhlasována pauza pro menší le čůr a zastavili jsme tedy před nějakým větším obchodím domem u silnice za městem. Jaképak pro nás bylo překvapení, když jsme zjistili, že kromě tradičního zdejšího sortimentu bagety, sýry a víno měli přímo gigantický sortiment piva! A to zdaleka nejen francouzského, nýbrž i německého, holandského a belgického! Ať si říká kdo chce co chce o tom, že jsou Frantíci pivní burani, ale z dlouholetých zkušeností můžu s jistotou říci, že jestli je někdo pivní buran, pak to jsou Češi. Srdce pivního gurmána tu zaplálo a pavlovův reflex se dostavil, takže jsme přikoupili do zásoby další chutné suvenýry a vydali se spokojeně tmou směr Freiburg, těšíce se na další výlet.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)