Colmar

Poté, co jsme polovinu z jednoho krásného dne prospali, bylo naznáno, že by stálo za to podniknout alespoň něco, tak jsme se odpoledne vydali na krátký výlet po okolí. Volba tentokráte padla na Colmar, prý malebné francouzské městečko nedaleko. Budiž. Los!

Nejdříve jsme krapet bloudili, poté se marně pokoušeli bojovat s francouzskými obsluž-se-sám benzínkami, dělali si legraci z nějakého Mc Donaldu, jež vypadal úplně odlišně než ostatní evropské pobočky této firmy ("Myslíš, že tady v Žabožroutově mají něco jako Mc Šnek?") a nakonec jsme přeci jen dorazili do stanoveného cíle.

Malebné. Ano. To je to správné slovo. Maličké městečko, krásné domy, vodní kanál (oproti tekoucím freiburským Bächlím poněkd změna - toto bylo stojaté, špinvé a smradlavé, no jo, jsme ve Francii)... a spousta typicky francouzských podivností jako například pingpongový stůl hned vedle kostela, samé bagety a palačinky, všudypřítomné sýry, které o své vynikajícnosti a zaleželosti dávají znát již z vedlejší ulice, fůra nadšených prodavačů, kteří byli sice neskutečně ochotní (možná bych řekla spíš vlezlí), ale ať jste se třeba na hlavu postavili, žvanili na vás neustále tou ohavnou řečí i přes to, že jste jim stokrát jasně dali najevo, že jim nerozumíte ani Mérde.







V životě bych ale neřekla, že zrovna při návštěvě Francie budu mít po celou dobu co dělat, abych si smíchy nezamokřila prádélko. Všechno to odstartoval menší nákup svačiny v jednom obchůdku, kde mě zaujal jakýsi ochucený kuskus, tak jsem popadla onu krabičku a jala se číst složení... "Semoule de blé". Docela se divím, že mě za mou reakci z onoho krámku nevypohlavkovali na ulici a následně pak až za hranice, jelikož jsem si od této příhody dělala ze žabožroutštiny neskutečnou legraci na každém kroku, to vše doprovázeno bouřlivým smíchem ("A jakpak se asi řekne žába... Le kvák. A šnek? Lé plžolé. A sýr? Le puuuch...")

Minuty plynuly, hodiny taktéž... a slzy smíchu se stále řinuly. Objevili jsme mnoho domů, nad jejichž vchody se skvěl název "Poissonnerie", jinými slovy bylo i na dalších x kroků o zábavu postaráno, aneb: "Žabožrouti jsou traviči!" (Dodatečně jsem se od drahé M. dozvěděla, že poisson je francouzsky ryba, takže mi nakonec zbyly jen oči pro pláč, že jsem se nevydala ony obchody prozkoumat i zevnitř. Co už. Alespoň jsem ušetřila.)



Pomalu se začínalo stmívat. Dopřáli jsme si zapečenou bagetku se čtyřmi druhy sýrů, okoukli starou obchodní pasáž skrz naskrz provoněnou dalšími sýry, dali si nějaké to le kafé a velice chutné ovocně ovoněné le pivó a vyrazili jsme hledat naše zaparkované auto. A ano - i cestou k vozidlu dostávala má bránice na frak:



Ještě před opuštěním sýrovonné země byla odhlasována pauza pro menší le čůr a zastavili jsme tedy před nějakým větším obchodím domem u silnice za městem. Jaképak pro nás bylo překvapení, když jsme zjistili, že kromě tradičního zdejšího sortimentu bagety, sýry a víno měli přímo gigantický sortiment piva! A to zdaleka nejen francouzského, nýbrž i německého, holandského a belgického! Ať si říká kdo chce co chce o tom, že jsou Frantíci pivní burani, ale z dlouholetých zkušeností můžu s jistotou říci, že jestli je někdo pivní buran, pak to jsou Češi. Srdce pivního gurmána tu zaplálo a pavlovův reflex se dostavil, takže jsme přikoupili do zásoby další chutné suvenýry a vydali se spokojeně tmou směr Freiburg, těšíce se na další výlet.