Konstanz

Jsem zamilovaná. Na první pohled a pak na všechny další.

Říkali jsme si, že vymyslíme cíl dalšího výletu. V jednání byl především Strasburg, ale J. přišel na poslední chvíli s tím, že tam to vezmeme až příště a nyní se vydáme prozkoumat Konstanz. Město, o kterém jsem nevěděla zhola nic, snad jen to, že je malé, načež jsem byla obeznámena s tím, že jeho český název je Kostnice, takže jsem byla o vskutku podstatnou informaci bohatší - byl tam cosi kdesi ten Hus, žejo. Ale jak to v životě bývá snad pravidlem, pokaždé, když se člověku původně někam nechce, dopadá to právě naopak.

Po snídani jsme se naskládali do auta a už už si to uháněli slunečnou krajinou směrem na jih po jedné z perfektních německých silnic. Radost z ukázkového počasí se nám však v jednu chvíli zbortila jako domeček z karet. Téměř jako by někdo vypustil dýmovnici. Z minuty na minutu zmizelo sluníčko a od obzoru k obzoru se rýsovala jen neproniknutelná mlha. Naštěstí se po nějakém čase ukázalo, že je to zjevně jen nastražený plašič turistů a mlha zmizela stejně tak rychle, jak se předtím objevila.

Menší zastavení v Mc Café, doplnění energie a zvýšení tlaku za pomoci černé kávy se sirupem Irish Café a mohlo se hledat vhodné parkoviště. Všude jen krásné domy, stromy, zlaté listí se skvělo nejen na nich, ale i pod nohama a poletovalo ve vzduchu. K tomu zlato slunečních paprsků, klid, žádný chaos, stres a shon... jako v pohádce.

Nejdříve jsme se vydali k Husovu kameni, který by mi osobně byl srdnatě fuk, ale když už nás k němu na každém kroku naváděly šipky a když jsme parkovali kousek od něj, řekli jsme si, že proč ne. Cestou jsme potkali Deutsch-Tschechische Vereinigung, u Kamene pak skupinku dalších Čechů a přímo na Kameni nápis v češtině.





Následovala procházka centrem města jako takovým. Všude pohodička, klídek, rozličné vůně pekárniček, kebabů, kaváren, sladkostí... atmosféra by se v těchto místech dala krájet. Od té doby, co přebývám v Baden-Württemberg, nezažila jsem při našich putováních město s takovýmhle příjemným a výzarným geniem loci jako zde. A to jsme ještě netušili, jaká krása nás čeká, až dojdeme k březích řeky.

Jen co jsme opustili poslední stěny domů, jež nás dělily od pohledu na vodu, zůstali jsme všichni čtyři stát s čelistí u kolen. Nejen, že Rýn byl i v těchto místech čistý a průzračný jako horský potok (shodou okolností zde "vzniká"), navíc jsme poprvé v životě spatřili Bodensee. Ten pohled... byl zkrátka nepopsatelný, neuchopitelný. Racci, lodě, křišťálově čistá voda a... moře. Jinak se tomu ani říkat nedalo. Na druhý konec nevidno, vlny šplouchaly o břehy... jediné, co dávalo lehce znát, že o moře nejde, byla absence onoho typického slaného ovzduší na pobřeží.









Procourali jsme kus podél vody, procházeli se listovím i po kamenité pláži, pozorovali racky, kotvící lodičky, pozdním odpolednem znavené podzimní slunce, připadali si jak v jiném světě a přáli si, ať tento den a tyto okamžiky trvají pokud možno ještě tak týden, abychom se toho mohli nabažit opravdu dosytosti.

Vůbec se nám nechtělo vracet se zpátky a s děvčaty jsme se halasně dohadovaly o tom, že ve Freiburgu řekneme sbohem a necháme se přeložit sem. Ačkoliv je Freiburg neméně nádherný, tak mi v něm chybí cosi. Možná ten pocit taktéž znáte. Jakási konkrétní atmosféra, jakési konkrétní vlnění, jakási frekvence totožná s tou vaší. V Konstanz jsem ji našla. Po Berlíně, Brémách a některých dalších místech, do nichž kdy moje noha vkročila a já v té chvíli věděla, že si nadosmrti ponesu část z nich hluboko v sobě a stejně tak naopak - nadosmrti zůstane v nich kus ze mě.