Nějak nám spadnul hřebínek, nicht wahr?

Protože od časů, kdy jsem německy během dne zcela automaticky přemýšlela a v noci mluvila ze spaní, uplynulo již na můj vkus nechutně mnoho vody, rozhodla jsem se, že se přihlásím na pár kurzů do jazykovky.

Kurzy

• Mündliche Übungen I-III
  
• Schriftliche Übungen I-III
  
• Grammatik I-III

zněly jako perfektní příležitost pro jakés takés oprášení jazyka.

V prvních hodinách jsme dostali rozřazovací testy, aby nám mohli nějak kloudně, každému dle jeho pokročilosti, přiřadit odpovídající skupinu.

To ti vám Rebečka byla taaakhle velkej machr, když se pak z nástěnky dozvěděla, že ve všech třech kurzech umístila ve třetí, tedy nejpokročilejší skupině. Ještě několik dní poté chodila po městě jako ryzí německý páv. Takže zase taková katastrofa to s tou mou němčinou zase nebude.

Schriftliche i Mündliche Übungen byly v naprosté pohodě. Kolikrát jsem i kroutila hlavou, jak se do stejné skupiny mohli dostat někteří, z nichž to lezlo jako z chlupaté deky. Ve většině případů jsem se však o skupiny dělila s germanisty, nebo s těmi, kteří v Německu nějakou dobu žili, takže bych své sebevědomí hodnotila na stupnici někde mezi fak jéh, bro a stavem, kdy vám téměř prší do nosu, jak ho máte nahoře.

Jenže člověk míní, Grammatik drei mění.

Připávovala jsem na první hodinu, vyslechla si úvod a ještě si naivně myslela cosi o pohodě. Podpásovka však přišla vzápětí. Plusquanperfekta, kondicionály, jejich použití a tvoření. Bravo. Za celé ty roky, co jsem se, ať aktivně či pasivně, učila německy, toto byly přesně ty věci, u kterých nám každý profesor, učitel, docent, doktor, magistr či lektor jen s mávnutím ruky řekl: "Tohle se téměř nepoužívá, tohle je zatím naprosto zbytečné se učit." Hopla, žejo. Některým věcem člověk v životě prostě neuteče a navíc si ještě po jeho dohonění vyberou daň, úroky i penále za všechny ty roky auf der Flucht. Jak se na začátku hodiny špička mého nosu téměř dotýkala stropu, tak přibližně v polovině mi jaksi začínal ujíždět vlak a pak už jsem jen chtěla umřít, nebo přinejmenším zalézt pod lavici. Kdybych byla bývala věděla, jaká Grammatik drei bude katastrofa, byla bych se bývala na to zvysoka vysrala dříve pilně učila.

Obtížnost však nebyla zdaleka nejhorší. V průběhu hodiny se dostavila ona dobře známá bolest hlavy. Stav, kdy máte špičku myslivny jako ve svěráku, aneb typický jev pozorovatelný pokaždé, když se učíte cizí jazyky. Dobré znamení, říkala jsem si původně. Na konci výuky jsem však pociťovala takový stav, jako dosud ještě nikdy. Jen z psychické námahy mi začalo být fyzicky tak nevolno, že jsem si upřímně nebyla jistá, jestli mi dřív praskne hlava, jestli omdlím nebo ve které z následujících vteřin poběžím zvracet. Ne, tohle prosím pěkně není hyperbola.

Do konce dne jsem nebyla schopná dát dohromady kloudnou českou větu a ještě týden poté mě dostihly urputné bolesti hlavy pokaždé, kdy jsem odněkud jen zaslechla slovo Grammatik.

Ke všeobecné smůle byla další hodina pro nemoc zrušena. Asi bych měla skákat radostí. Ale ne. Já, ačkoliv jsem v první chvíli hurá opravdu zařvala, jsem z toho v reálu byla smutná. Protože jsem se chtěla učit další nové věci. Ale jo. Jsem magor. Jinak si to vysvětlit nedovedu.

Jednou se to konečně naučit musím. V životě to budu potřebovat. S naivní ideou, že bych v tomto kurzu úspěšně absolvovala zkoušky, jsem se sice rozloučila, ale chci mít aspoň pocit, že jsem pro to něco udělala a že jsem se naučila něco nového. Něco, co mě ještě bude stát minimálně krabičku Aspirinu.