Radostně a s úsměvem na rtech přijdete do třídy. Posadíte se. Slečna přednášející osvětluje, o čem že to přesně onen tutorát bude a co se v něm od vás očekává. Čím více slov nerozumíte, tím víc si připadáte jako Vollidiot. A čím víc vollidiotisch si připadáte sám, tím víc si to o vás začínají myslet i ostatní. Ano, obzvláště si některé životní začarované kruhy užívám, děkuji za optání.
S náladou ála Scheißdreck si to hrnete za rozmilou Dolores, která začenichá, zavětří sebepřesvědčeného Vollidiota a ještě si přisolí.
Čas od času se o mě pokouší nutkavý pocit, že bych se na celou tu němčinu a celé to Německo vysrala. Ne, běžně jako dlaždič nemluvím a tím spíš nepíšu, leč slovní spojení nechala být či vykašlala se na to by jaksi nevystihlo tu přesnou ryzí emoci.
Čas od času si říkám, že dělám věci, na kterých mi nezáleží a dělám jen proto, že se ode mě tak nějak očekávají. Respektive v Absurdistáně téměř pokaždé, když na něco sáhnu. Sice jsem se skoro naučila tak nečinit, ale jakés takés zrníčko tam kdesi hluboko ještě zůstalo a i to bude třeba vypátrat a vyříznout jako rakovinné bujení.
Čas od času mám pocit, že dělám věci, které mi sice nejdou, dřu bídu s nouzí a pot s krví. Nejradši bych je vzdala. Ono rakovinné bujení kdesi ve mně jako by toužilo metastázovat do mozku. Vzdát se. Jít po snazší cestě. Po snazší cestě rovnou do pekel. I přes zoufalý řev trosky klečící v bahně v počasí, které by se bez nadsázky dalo nazvat padáním hoven s háčkama, vím, že vypustit metastázy jej nenechám. Nesmím, nemůžu a nechci.
Tady totiž vidím smysl. Smysl proč pokračovat. Větřím ho v každé buňce svého těla. Cítím ho mozkem, srdcem i instinktem, což je kombinace, kterou v životě mívám jen v jedné jediné chvíli. Je tam i přes to, že jsem si tisíckrát mohla chtít říct, že to vzdávám. I přes to, že jsem měla statisíckrát chuť i pádný důvod ho popřít a zahodit. Je-tam. Stále.
"Sie will es und so ist es fein
So war es und so wird es immer sein
Was sie will bekommt sie auch
Tiefe Brunnen muss man graben
Wenn man klares Wasser will
Tiefe Wasser sind nicht still..."
Ještě nikdy předtím jsem si ony dva podtržené a krutě pravdivé řádky v duchu neopakovala tolikrát a každý den...
Rosenrot - Rammstein
Já nad něčím podobným aktuálně taky dost přemýšlela a taky nad tím, jaký to je člověk zvláštní tvor, že přímo "potřebuje" cítit bolest aby věci začal měnit, aby se posunul. A že na tom všem je pozitivní jedna věc, která by se dala shrnout do prosté věty (ostatně jako všechno v životě). "Pokud to bolí, tak jdeš správně" Držím palce :)
OdpovědětVymazat