Rozum vs. chtíč

Otázka, zda-li může rozum zvítězit nad chtíčem, je snad stará tak jako lidstvo samo. Odpověď na ni je už pak poněkud diskutabilní a závislá na jednotlivých jedincích a konkrétních situacích. Jisté je však jedno. U mě včera zvítězil jasný chtíč.

Mám před sebou psaní závěrečné práce do jednoho předmětu, poslední týden školy před Vánocemi, přičemž polovinu z tolerované absence jsem si vybrala předminulý týden, čekají mě klidné Vánoce ve Freiburgu, kde kupodivu už skončil permanentní duben a začalo z nebes padat něco, co by se dalo nazvat sněhem, nutně potřebuji zítra převzít balíček, který mi má doručit pošta, hodlám konečně s mírem v duši usrkávat svařák, učit se na basu, kreslit, psát a mít klid. Jenže... chtíč řekl NE.

Na návštěvě u mě byl J., jež si včera balil věci a chystal se na večerní odjezd do své rodné české hroudy. Předtím jsme si ještě zašli do pivovarské restaurace na večeři a v mé hlavně se cestou zrodil šílený plán ještě šílenější hurá akce. Jedu taky!

Nemám nic nachystáno. Nemám ani pořádně sbaleno. Nemám žádné plány. Netuším, co tu budu celý ten týden dělat. Nemám ponětí, co se Štědrým dnem. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že za onen půlrok se do Absurdistánu vydám jen jednou, což mám ostatně již za sebou. Ale nekonečná touha po cestování byla silnější než já. Jo, už jsem tu zas. A kam to bude příště?

Začínám mít pocit, že v minulém životě jsem nutně musela být nějaká kočovná cikánka, jinak to opravdu nevidím. Nevydržím dlouho na jednom místě a snad nic na světě ve mně nevyvolává takové pocity jako cestování.

Pomsta byla... vonná

Aneb když jste prudič, neříkejte si medikům o léčiva.

"Pamatuješ na toho našeho spolubydlícího, co na něj všichni pořád jen nadáváme?"
"Ten co tak smrdí a vyžírá vám jídlo z ledničky? Jasně. Copak je s ním za problém tentokrát?"
"Vodí si do bytu svou 'přítelkyni', která se s ním furt rozchází kvůli bývalýmu a ten když ju opětovně odkopne, vždycky vrátí tady k tomu. No, hrozná mrcha to je celkově, co ti budu povídat... ale když se jednou kámošovi v bytě ztratily z peněženky dva tisíce, už to bylo trochu moc a začli jsme jednat. Takže když za mnou tady tato můra jednou došla, že jí je strašně špatně, jestli nemám nějaké prášky, pokrčil jsem rameny, dal jí do ruky tři laxativa a v klidu odešel na přednášku."
"A jak to dopadlo?"
"To nevím, ale někdo nám na hajzlu urval prkýnko."

Citáty XX

"Štěstí není cíl, nýbrž způsob života."

Výlet do Absurdistánu vol. 3

(Varování: Pubertální slintavka stále přetrvává!)

Spánkový deficit nabývá na intenzitě. Již několikátou noc po sobě jsem se dostala do postele až hluboko po půlnoci a vstávala ještě uprostřed tmy kvůli návštěvám lékařů. Tentokráte mě na dvou místech rozřízli a zase zašili, aby se mi na koncertě "lépe" skákalo.

Odpoledne jsem si zabalila všechny své saky paky nach Freiburg, vyjeli jsme do Prahy, ubytovali se (Já si vyslechla první várku rýpavých poznámek, že kufr si přece můžu nechat v autě, neboť v Praze ze nekrade. Što?!) a hurá, hurá na další koncert.

Před Roxy již byla fronta taková, že by se za ni banánů lační soudruzi nemuseli stydět (pravý opak včerejška) a s M. jsme si říkaly, že nadrzo půjdeme dopředu s obligátním: "Copak vy nevíte, kdo já jsem?!" když se už já znám s půlkou skupiny a její otec se kamarádí s majitelem klubu.

Ano, musím připustit, že včerejšek se mi prostě líbil víc. Rodinný koncert o pár lidech, skvělá atmosféra, výborné a finančně vyhovující pivo... tady natřískáno a k pití odporný Sralopramen desítka za 40 Kč, což je výplach z trubek za cenu Hoegaardenu. No fuj!

Stejně jako v Bratislavě se ani zde nekonala žádná předkapela a rovnou se jelo naostro.

"Tvůj manžel číslo jedna má fakt obrovský charisma a tvůj manžel číslo dva se při tom hraní tváří jako prdel!"

Vystoupení výborné, sice více profesionální než včera, ale chyběl tu onen kontakt s publikem, komunikace... zpěvák si to zjevně před početnějším publikem užil o něco více, ale onu rodinnou atmosféru jsem prostě postrádala a nebyla jsem sama. Ale tak jak se to říká - do stejné řeky nevstoupíš. Jak si performance vychutnával zpěvák, tak i my - tančili jsme společně pod pódiem, tleskali, zpívali a s M. každou druhou věc se smíchem komentovaly buď nahlas, nebo jen očima, protože mezi námi dvěma je toho více, než by se na první pohled a poslech mohlo znát. A mou skvělou náladu mi nepokazilo ani to, že jsem si již při vlezu do klubu parádně rozfikla prst o leták, který mi tam nějaký dobrák vtisknul do ruky, a já si tak vesele krvácela nejen ze zašitých ran, ale i z ukazováku.

Po koncertě nadšené endorfinové vydýchání, osvěžení (na doplnění tekutin už i ten Sralopramen přišel vhod), okouknutí stánku, kde nabízeli mnohem více zajímavých věcí ke koupi než včera a prodávající pán Němec mi nadšeně a halasně pochvaloval moji DDR tašku. Poté přišlo na řadu ono konečné čekání na naše známé hudebníky.

Jako první se zjevil zpěvák, který měl opravu výbornou náladu. Jak moc mezi lidi nechodí, tak přišel jak včera, tak dnes, zevloval okolo celý večer, ochotně se podepisoval a nechával fotografovat, vtipkoval s humorem jemu vlastním...

"Tak co? Jakej koncert byl lepší? Dnes nebo včera?"
"Hmm... Zítra."

...a nakonec nám vesele rozdával piva v plechovce. Zírali jsme, když dorazil i kytarista, který mezi lidi nechodí už vůbec a navíc nás všechny nadšeně poobjímal. Nejlepší a nejpohodovější pokec jsme ale absolvovali s bubeníkem. Ten přiběhl, vysmátý jako lečo, vyloženě se na mě vrhl, začal mě pusinkovat a ještě se dodatečně vyjadřoval k tomu, že když studuji ve Freiburgu, mám to blízko do Karlsruhe, takže rozhodně musím taky přijet. Bavili jsme se dále o těchto dvou koncertech, říkal, že včera se účastnilo 150 lidí a dnes 400 a že si stejně jako já původně mysleli, že jsou ve špatném klubu, ale nakonec si rovněž tu pohodovou atmosféru užili. Změna je život. Taktéž pochvaloval tu včerejší meruňkovici, nejen české pivo...

"Jednou jsem tady v Praze byl s kamarádama... jeden z nich tu měl totiž rozlučku se svobodou. A bylo to fakt něco! Pamatuju si jen to, že jsme jeli do Prahy... ale určitě to bylo super!"

...ale řeč padla i na pivo bavorské...

"Když já mám radši pivo z Bavorska..."
"Já jsem z Bavorska!"
"Já vim."

...a tak všelijak, kecali jsme, smáli se, prostě pohoda jako se starými známými. I basák po chvíli dorazil...

"Hele, to trsátko mělo být pro mě!"
"Oh, Scheisse."
"Jo!"

...ale když viděl, že jsme všichni zabráni do čilé debaty s bubeníkem a nehodláme ji jen tak ukončovat, tak nás jen objal na přivítanou, prohodil pár slov a zase zmizel, protože nejspíš nechtěl narušovat konverzaci.

"No jen se na něj podívej, chudáček... teď určitě zoufale v zákulisí převrací svoje batohy vzhůru nohama, rve si vlasy a hledá pro tebe další trsátko!"
"Jasně. A protože žádný nenašel, vlezl si do jedné z těch beden, co tu bedňáci vynáší ven, aby mě už nemusel potkat a ještě se mi omlouvat, když tudy ven nevede žádná jiná cesta než kolem nás."

Nakonec jsme se opět nějak rozloučili, zakecali se s nějakými Poláky a společně vyrazili noční Praze vstříc.

"Hele, víš co? Ty si nech basáka, ale bubeníka chci já!"

Všechny hospody a kluby byly však buď natřískané až po strop nebo se v nich platilo nechutně-pražské vlezné, tak jsme to vzdali, od polské skupinky se trhli a šli si po svých.

A to, že jsme v noci narazili na výluku a já, jen v tričku a sáčku, promrzla na kost, následně se na matračce vůbec nevyspala a na druhý den si vyslechla další porci debaty na téma moje paranoia, protože v Praze se přece auta nevykrádají, což bylo jako třešnička na dortu završeno čím jiným, než vykradeným autem, mi přece nemůže náladu z obou předchozích dní nikterak pokazit!

Ale jo, uznávám, zuřila jsem solidně, ale jelikož to odnesly jen moje obrovské zásoby jídla a ne kufr, který jsem si nakonec i přes protesty odnesla nahoru do bytu a jelikož kamarád od M. je automechanik a tak nám za hubičku spravil zámek, měli jsme vlastně úžasné štěstí v neštěstí.

Jedeme dál, Hradec, Plzeň, Švihov, Nürnberg a Freiburg čekají!

Výlet do Absurdistánu vol. 2

(Varování: Berte prosím v potaz tu skutečnost, že od středečního večera vzal můj skutečný věk za své a já se mentálně ocitla v těžkých třináct. Děkuji za pochopení.)

Kde začít? Jak jsem již zmínila v předešlém příspěvku, vše to začalo na náměstí, kam jsme si s mamá zašly notně zmoknout na vánoční trhy, své jazyky potěšily a svá promočená a promrzlá těla rozmrazily výtečným vánočním svařeným mňam, poté jsme se rozloučily a já se dále vydala směrem do slovenské metropole na koncert.

"A jsme fakt ve správném klubu?"

První otázka večera, již jsem následně zopakovala ještě asi desetkrát. Vzpomínky z posledního koncertu této skupiny z kompletně natřískaného vídeňského Gasometru byly v porovnání s úplně prázdným miniaturním klubem asi jako nebe a dudy. Zašli jsme si tedy do přilehlého baru na jedno a vyčkávali příchod našich dalších známých.

"Já bych se ani nedivil, kdyby tady ta skupina chodila mezi lidma a nikdo si toho ani nevšim."
"A proč myslíš, že se ohlížím pokaždé, když někdo projde kolem?"

Než jsme vyprázdnili naše Plzně, dorazily další členky "naší" výpravy spolu s jejich známými a společně jsme si šli zabrat nějaké pěkné místo. Moje starost o konkrétní místo v první řadě napravo vzala za své hnedle po příchodu do sálu. Jelikož se v něm nacházelo asi tak pět lidí, nepředstavovalo to pro nás nakonec žádný velký problém, že ano.

Povědomé vyzdobení stage a přítoné nástroje mě trochu uklidnily, neboť jsem tak už konečně s jistotou věděla, že jsme opravdu v tom správném klubu, o čemž jsem až dosud pochybovala. Okouknutí stánku s tričky a CD (asi sortiment donesli podle počtu lidí, takže nic, nic a... nic), nějaké další pití k čekání na začátek, pozvolné zaplňování sálu. Uf. Ale i tak jsem se nějak nemohla zbavit nutkavého pocitu, že skupina asi spadne do vrtule, až tento komorní počet fanoušků uvidí. Nicméně není se čemu divit - v okolí klubu ani v něm samotném žádné plakáty, žádné lákací nápisy, marketing bída a mainstreamová majorita československých buranů by stále ještě šla radši na Kabáty nebo slavný comeback Lunetiků. (A vůbec, proč i tu byla přemíra Rakušanů a Poláků?)

Nicméně... už někdy ve své oficiální pubertě jsem vtipkovala na to téma, že jednoho krásného dne jedna z mých oblíbených skupin udělá soukromý koncert jen pro mě a mých pár známých a... ano! Nikdy bych ani ve snu nevěřila, že se to reálně opravdu může stát, neboť vypočítali bychom pravděpodobnost, tak se bude pohybovat někde mezi nulou a mínus nekonečnem, každopádně však stalo se a já z toho měla radost jako malé dítě o Vánocích!

Koncert jako takový byl naprosto bezchybný. Lidí se tam nakonec nasbíralo trochu víc, a ačkoliv jich pořád bylo poněkud málo, uměli to perfektně rozjet a v klubu to fakt žilo. Rozhodně lepší, než stav vyprodaná hala a lidi stojí a čumí. Skuina na pódiu si to také zjevně užila, zpěvák čile komunikoval s publikem, na žádost nějaké slečny o písničku Küss mich jí poslal vzdušný polibek a vůbec celkově vtipkoval. Basák, se kterým jsem se já osobně seznámila na onom posledním koncetě ve Vídni a L. s H. ho znají dost dobře již z dřívějších let, si nás velmi brzo všiml, házel na nás veselé úsměvy (popravdě neznám moc chlapů na světě, kteří by s dokázali usmívat takhle roztomile jako on, možná tak ještě Adrien Brody a tím to hasne, ach a och, slinty slint) a když publikum roztleskávalo nějakou skladbu a mě J. do rytmu plácal po sedací části těla, basák si toho všiml a začal se pobaveně smát. Ještě jsem v životě na žádném koncertě nezažila takový oční kontakt a vizuální a posunkovou komunikaci s vystupujícími.

Po vystoupení jsme se jako obvykle rozhodli chvíli posečkat, jestli se páni muzikanti na chvíli neobjeví. Že přijde basák, mi bylo jasné už od začátku. Ten mezi fanoušky chodí vždycky, plus to, že v publiku viděl nás, byla již tutovka úplná. L. pro něj navíc měla malou pozornost za to, že je tradičně napsal do guestlistu, aneb láhev kvalitní domácí meruňkovice. Správné děvče z Moravy. (Totiž... jak mu ve Vídni představovaly mě, prohlásil, že se příště stačí ozvat a samozřejmě dá na guestlist i mě, ale asi jsem v něčem opravdu až moc slušná, nebo to v dnešní době nazvěme spíše blbá, ale samozřejmě jsem mu nenapsala, protože mi fakt nešel pod fousy ten princip: Hele, viděli jsme se jednou, od té doby jsem se neozvala, ale chci ty lístky zadarmo, takže ale už!)

Jeden z nich přišel, rozdal pár podpisů a omluvě se, že je sick zaplul zpět. Ukecaného a až moc přítulného dudáka si aktivně zabraly nějaké dvě polsky hovořící slečny (klasika), takže si celá naše výprava oddechla. Jeho notně ošampusovaný monolog nám ve Vídni posledně docela stačil. Basák dle očekávání rovněž přišel, takže jsme spolem všichni prohodili pár blahodárných slov na téma fotbal a jeho fotbal hrající dcera, já a moje studium v Německu (pokaždé, když slyším iritačně vysírací větu: "A co chceš dělat po studiích," dostávám osypky a mám tendence autora přetáhnout něčím po hlavě, ale že mi ji někdy v životě řekne zrovna ON, to bych teda fakt nečekala, nicméně onen nakrknutě-zdrcující pocit spravil bubeník, který postával opodál a na zmínění slova "Freiburg" podstatně ožil a jal se konverzovat též), guestlist...

"Předpoládám, že na zítřek jste na guestlistu?"
"Nene, to jsme si už lístky koupily."
"A proč to proboha děláte?"
"No... chceme vás podpořit."
"Ale no tak! Jste mi měly napsat!"

...dále noty a hraní na nástroje a nejvíc nás posadil na zadek, když tam zcela otevřeně začal přede všemi rozprávět o rakovině a všech s tím spojených vyšetřeních, které prodělal.

Čas už plynul a pánové vyhazovači se jali plnit své řemeslo a byli jsme tak nuceni odejít.

"Tak už jděte, musí se to tu celé zabalit a skupina musí jet..."
"To není pravda, oni jedou až o půlnoci, Kay nám to teď říkal!"
(Tak tohle ti, chlapče, poněkud nevyšlo, hehehe.)

L. a H. již musely jít vstříc svým noclehům a my s J. jsme si ještě zašli na jedno pokoncertní pivo a nějaké to jídlo do přilehlého baru.

"Tak se mějte... haha a třeba tam narazíte i na skupinu."
"Mnooo... jelikož tam vidím sedět zpěváka, tak je to i docela pravděpodobné."

Dva členové skupiny spolu s jejich crew tam sice opravdu u piva seděli, ale fakt nejsem žádná vlezlá groupie, tak jsem je ignorovala a přešla k dalšímu stolu (nějaké další dvě nadmíru přítulné Polky však byly opačného názoru jako já). Objednali jsme si piva a pizzu, povídali si a jen tak relaxovali. Po chvíli mě J. upozornil, že došel i basák a šel si pro pivo. A když jsem se pár minut nato otočila a on si mě všiml, usmáli jsme se na sebe, zamávali si a... on se zvedl od svých kumpánů a šel si přisednout za námi?! (Rebečko, dýchej! Dýchej zhluboka!)

Nebudu lhát, když na rovinu řeknu, že jsem málem spadla pod stůl, protože něco takového by mě NIKDY nenapadlo ani v tom nejabsurdnějším snu. Ale jo, je fakt, že na jednu stranu jsem se v životě už nesčetněkrát přesvědčila o tom, že člověk dostává tím víc, o co méně se snaží, ale na stranu druhou... Mno. Ne. Tato situace byla pravděpodobná asi tak, že si za mým oknem udělají hnízdo draci.

Takže kolektivní rozhovor o koncertech, cestování, životech v Berlíně a Singapuru, vtipných příhodách a trapasech v restauracích v cizích zemích... a kdybysme byli náhodou kuřáci, měli bysme k dispozici i jeho cigarety. Ne, fakt nebývá zvykem, že by se členové známých skupin chovali takto! (A už vůbec nebývá zvykem, že by členové skupin, jezdící po celém světě a obletovaní nekonečným počtem slečen a žen, začínali každou druhou větu slovním spojením: "Meine Frau" nebo "Ich und meine Frau.") A pokud na mě náhodou nešly mdloby z jeho očí a jeho úsměvu, pak na mě šly rozhodně z jeho ochoty neskutečně mile komunikovat s fanoušky. Ne, slovní spojení málem se roztekla by zde bylo notnou degradací situace a spíše by se hodilo málem sublimovala na páru.

Hodiny však byly neúprosné, tak jsme se rozloučili (Rebečka si utřela sliny a naznala, že nyní se již může bez obav chovat jako natěšená puberťačka, když až doteď se chovala přiměřeně svému věku) a všichni se pomalu rozjeli do dalších cílů svých výprav.

Sí jů t'morou!

Výlet do Absurdistánu vol. 1

To vám takhle jeden jede do ČR proto, že musí nutně k zubaři kvůli jistým problémům, a taky proto, že to cestou zpět chce vzít pro spravení nálady v Praze na jeden koncert...

Jenže teorie a praxe se v životě běžných smrtelníků často silně liší. Aby to nebyla až moc velká nuda, bylo tomu i tentokráte nejinak. Celý týden jsem se nezastavila. Což je dobře, protože ve stavu neustále v pohybu si narozdíl od jiných lidí vyloženě libuju.

Den po příjezdu jsem celý prospala a večer jsme se vydali omrknout vánoční trhy. Ty v kombinaci se zdejším chladným počasím mají mnohem silnější weihnachts atmosféru než ty freiburské, navíc jsou letos opravdu pěkné. Oceňuji velmi kladně. A jak to tak bývá, potkali jsme na nich kamarády mediky, kteří nás okamžitě zlanařili, ať s nimi jdeme zítra na jejich ples, že lístky nebudou problém. Ok, plesů a podobných kulturností není nikdy dost.

Druhý den onen zubař. Onen zubař, kde jsem čekání po dvou a půl hodinách s nadávkami vzdala, protože jsem již musela tou dobou být jinde. Fajn, přijdeme zítra ráno po plese (Au.) jako akutní případ a paní MUDr. si něco vyslechne, přičemž přání poklidných svátků to vskutku nebude.

Večerní ples neměl chybu kromě toho, že jsem měla býti prozřetelná a takticky si hledat své budoucí lékaře, zubaře především a ne se jen bavit. Každopádně jsem přišla na to, co dokáže obrátit náladu o 120 stupňů během minuty - přestat si hrát na dámu, ohavná mučidla na podpatcích se vztyčeným prostředníčkem odkopnout v dál a zbytek plesu vesele proplesovat v teniskách.

Pro velký úspěch samozřejmě ono dentistické repete. "Dojděte si ještě na rentgen, nejspíš bude třeba ten zub opravdu vytrhnout." Ou, hepy dej! Po návratu domů navíc oznámení, že jsem na druhý den ráno očekávána na plastické chirurgii kvůli zákroku. Oh, hepy dej podruhé. Toto spraví už jen chutný vanilkovo-kokosový punč na vánočních trzích (aneb naprosto bezkonkurenčně nejlepší letošní weihnachts-pití), vydatný oběd... a...

...koncerty v Bratislavě a Praze!

Tů bí kontynjůd.

Deficit

A jaký jiný, než krevní. Hlavně že jsem v den Blutspende byla ještě vysmátá jako lečo.

Abych to uvedla na pravou míru - legrace začala hned druhý den ráno. Šla jsem si dělat kávu a po dobu stání u linky a čekání na bublinky jsem se najednou dočkala jiného úkazu, a to krásných tančících hvězdiček všude kolem. To není výhra. A už tuplem to není výhra, pokud přes sebou máte cestu přes celé Německo a následně pak ještě kus Absurdistánu.

Během běhu na vlak za účasti oblřímí tašky, jež byla těžší než já, jsem opakovaně málem zkolabovala. Za chvíli to už bude dobrý, musí! říkala jsem si plna optimismu mně vlastním.

Vláček přijel přesně na čas, já se k zemi nesesula, ačkoliv mě od toho dělily jen sekundy a milimetry a přemýšlím, co všechno ono ICE mělo společné s českými "vlaky" kromě názvu. Asi nic. Železný oř připomínal spíše letadlo bez křídel, byl čistý, luxusní, lesklý, moderní, pohodlný, krásný... až na jednu takovou maličkost. Přes celou tu vizuální úžasnost udělali kdesi soudruzi z BDR chybu. Estetýčno až za hrob, ale praktýčno silně pokulhává, aneb vlak, ve které si prostě nemáte kam dát kufr... ehm. Nicméně jel přesně jak hodinky. I jeho další přípoje v podobě jiné mašiny a autobusu. Toto nejsou ČD!

Když jsme u těch ČD... v době kupování lístku jsem měla na výběr - buďto přijet do Karlsruhe a mít na přestup pět minut, nebo přijet do Karlsruhe a mít na přestup dvě hodiny. Se nemůže stihnout, to bude mít zpoždění, beru ty dvě hodiny! Ano, zpětně bych si dala facku. Je vidět, že jsem vyrůstala v zemi s monopolem Českých drah. Bez problémů bych stíhala i těch pár minut, navíc bych nemusela zažívat další kolapsové stavy ve chvílích, kdy jsem se ploužila směr Stadtzentrum, abych nakoupila nějakou tu energii sbalenou na cestu. V polovině cesty jsem to vzdala, neb mi mé srdce nevybíravě naznačilo, že ještě krok ve směru od nádraží, tak mě opustí, nebo začne stávkovat. Spasilo to až Café Amareto v nádražním Mc Café a bouřlivé salvy smíchu, jež u mě u kávy vyvolával nedostatek krve a zábavné články a rozhovory v zakoupeném Sonic Seduceru. Ještě bych ráda podotkla, že přípoj mi málem ujel, neboť jsem čekala na peróně a čekala zase nějakou haj klás a namísto toho přijelo jen EC. (Už se těším na ten pojízdný český šrot...)

V Norimberku vše proběhlo hladce, autobus byl přistaven ihned k nádraží, takže na kolabování nebyl čas. Super.

Ale dalším problémům bohužel ještě toho dne konec nebyl. Poté, co nás na palubě benzínového přibližovadla vítali znělkou Vltavy, propadla jsem hluboké depresi. Já TAM nechci! Tento pocit notně rostl a vygradoval vyloděním v Praze. Sama, omdlévající, bez jediné koruny v peněžence, všude kolem policejní hlídky, podivíni, fetky, bezdomovci, smrad, šeď, špína, prach a hnus. A já, stojící uprostřed toho všeho jako hromádka neštěstí a pláču jako malé dítě na celé Hlavní nádraží.

Nicméně zvládli jsme, neomdleli jsme, kufr jsme unesli a ani nám za ty výlevy provolávané na celou ulici do telefonu ("Smrdí to tady! Je to tu špinavý! Já chci domů!") nedal nikdo přes držku, což se divím asi ze všeho nejvíc. Po zachrastění klíče v zámku jsem nakonec nešla předpokládaně vybalovat, nýbrž se zklidnit pár Hoegaardeny do mé oblíbené hospůdky a psychicky se připravovat na velice hektické dny budoucí. Uf.

Blutspende

Co takhle může udělat student, který chce zkusit něco nového, trochu se pobavit, otestovat svůj aktuální zdravotní stav a ještě si přivydělat? (A taky touží po tom přívěšku na klíče, protože duševně vyrůst z dětství se nám fakt nějak nedaří.)

Správně, týden se odhodlává a pak jde darovat krev.

A jakpak to tedy ve Freiburgu vypadá v praxi?

Ideálně tak, že se dozvíte, že vám odpadla jak ranní hodina ve Sprachlehrinstitutu, tak i odpolední přednáška, takže si jen proskřípete zuby další lingvistické vychytávky v Grammatik III a dále vám již nebrání nic v tom, nasednout na Strassenbahn Nr. 5 a vydat se směrem Universitätsklinikum.

V okamžiku, kdy krváceníchtivý jedinec nalezne tu správnou budovu, vrhne se jako první na sáhodlouhý dotazník, nad jehož otázkami se nejeden člověk svíjí smíchy...

"Máte nebo měli jste nějaké onemocnění mozku?"
"Jo, tak nějak celoživotně..."

"Máte nějaké alergie... Kytičky vadit nebudou, že ne?"

"Bylo u vás někdy zjištěno onemocnění jater? Hmm, asi tam napíšu, že jsem student, tak ať si závěr udělají sami."

"Byli jste v uplynulých 6 měsících někde v zahraničí?"
"Jasně, v Africe a nechala jsem se tam za peníze análně osouložit deseti bisexuálními černochy."

"Měli jste v posledních čtyřech týdnech bolesti břicha nebo jste zvraceli?"
"Počítá se kocovina?"

"Měli jste v posledních 4 měsících intimní styk s bisexuálním mužem?"
"Jak mám sakra vědět, jestli někoho nešuká do prdele?"

"Máte, nebo měli jste někdy syfilis?"
"Jasně, čtyřikrát."

"Poskytli jste někdy sex za peníze? Hm, myslíš, že se slečinka K. přiznala, že sex poskytuje i bývalým feťákům za pomoc s domácím úkolem?"

...a poté si s tímto dotazníkem a svým občanským průkazem jde pokecat za paní k přepážce. Což může být občas i docela problém, zvláště pak tehdy, pokud má dotyčná mladá pacovnice silně ušišlaný allemanský akcent a vy jí nerozumíte ani slovo. Dobrá tedy, snad bude stačit kývat.

Pokud máte štěstí, v čekárně je málo lidí a vy tak jdete od paní s mimozemským přízvukem rovnou do ordinace (pokud štěstí na málo krváceníchtivých zájemců nemáte, pak vězte, že jde o štěstí v neštěstí, neboť ona čekárna je plná automatů na vodu, sodovky, džusy, čokolády a kávy a to vše zcela zdarma).

Paní doktorka se vás posléze mezi dveřmi zeptá, jestli jdete darovat poprvé a pokud ano, odvede vás do vedlejší místnosti, kde vám pustí instruktážní film o celé oné Blutspende. (A v případě, že jste ušišlané paní za přepážkou opravdu nerozuměli, můžete si zde během dokumentu na papírech, jež vám vrazila do ruky, povšimnout, že vám do údajů zapsala, že jste narození v Polsku, čímž pádem nemáte daleko od toho, jí narvat celý ten sodovkový automat do chřtánu a sebe nakopat do zadku, že jste se jí radši dvakrát nezeptali.)

Lékařka jako taková byla vyloženě zlatá. Milá, usměvavá, komunikativní... a hlavně Polsko na notné protesty okamžitě opravila a to, že neuměla napsat "Tschechische Republik" jí nemáte za zlé, protože se začínáte klepat nervozitou z toho, co přijde dál. Dál však přijde jen měření tlaku (na to, že můj běžný tlak je tak 105/60, jsem v důsledku nervozity trhla rekord v tlaku ultravysokém, což jsem jí vysvětlila a když viděla můj permanentně vyděšený výraz, nebyl problém s tím, že by mi onu nervozitu nevěřila), měření teploty (V uchu? Cože?) a píchnutí do prstu kvůli testování kvalitního krvavého ročníku. Smrtelné popolské uražení zmizí ve chvíli, kdy se Frau MUDr. dotáže, jak dlouho že jste to již v Německu, protože mluvíte opravdu výborně. (Sice si asi šlehla nějakého halucinogenu, ale to nevadí, poslouchá se to pěkně.)

Opět čekárna a následovně druhá Frau Doktorová. Ta si projede vámi vyplněný dotazník, k něčemu, co se jí případně 100% nezdá, vám položí upřesňující otázky, jako například: "Ta alergie je tedy jen na pyly? A kdy že jste to v té Kanadě byla? V létě? Tak to není žádný problém, děkuji" a k tomu všemu vám dodá ještě něco málo dalších informací typu toho, co byste v následujících hodinách dělat měli, co naopak neměli, na koho se obrátit v případě, že se do tří dnů vyskytnou nějaké potíže a tak všelijak kolem.

Fajn, tohle taky nebolelo. Nyní přichází na řadu zlatý hřeb večera.

Přijdete do místnosti s x ála zubařskými křesly a připitoměle se usmíváte. Jste zabrán první sestřičkou, jež si vás všimne (u mě to byla Frau Drobny, no, dobrej výběr), usazen do křesla a protože vám nervozita stále zabraňuje normálnímu přemýšlení, přeslechnete ten důvod, proč vás jako jediného člověka z místnosti polohovala nohama hore.

Následně jste ještě tázán na datum narození a jméno kvůli ověření totožnosti a už už se k vám nese pytlík a jehla tlusté ohavné kovové brčko s ostrým koncem. (To se mi nikdy nemůže vejít do žíly!) Dostáváte poslední instrukce a do ruky usměvavou krevní kapku na mačkání. Kdyby se něco dělo, houkněte. (Proboha... už je to tady... už je to tady... točí se mi hlava... já omdlím! Já omdlím! ... Já jsem debil, vždyť ještě nic neteče.)

Srká to, jako byste pili mekdonaldí shake (ostatně tloušťka jehly by té slámce taky odpovídala), pytlíček se převaluje sem a tam, vy obdivujete onen skvostný odstín... a ptáte se sami sebe, kde že jsou ty mdloby. Pytlík se plní a mdloby nikde. Furt nikde. Stále nikde. Akorát přestáváte cítit ruku, jak usilovně mačkáte. Mmm, a vedle vás sedí se svou slečnou jakýsi sympatický dlouhovlasý blonďatý mládenec s piercingem v bradě, aneb den je hned ještě krásnější.

Přichází sestřička a sáček si bere. (To už je všechno? Omdlení nic???) Jehla vyndaná, mačkáte žílu. Přichází náplast s obvazem, červené krvinky, jež natěšeně stály ve frontě, se však cítí diskriminovány a chtějí rovněž ven. Ok, tak ještě chvíli mačkání. Po pár minutách se konečně podaří žílu zalepit a loket kolem dokola ovázat. Přichází již asi desátá otázka na téma, jak se cítíte. Následuje vysmátá odpověď, že i přes prvotní děs to byla neskutečná sranda, neboť jste očekávali hororové scénáře, hvězdičky před očima a tmu a minimálně tucet zlých upírů.

Nyní již jen odevzdat své papíry, obdržet za to 25 Euro a vyprosit si přívěšek na klíče, který A. posledně dostala a vy ho přece musíte mít taky, protože vám vůbec není mentálně pět let.

Cesta domů. Nic. Omdlení se prostě fakt dnes nekoná. Jediné, co jsem na sobě pociťovala, byla velmi lehká slabost typu toho, jako bych právě vstala z postele nebo vylezla z vany.

Perfektní! Já chci ještě! Chci a chci a chci!

Pinsel, Streichen, Scheisse, Scheisse

Tak nějak by se dalo vyjádřit motto předešlých dvou večerů, aneb jak to vypadá, když se na WG ve StuSie rozhodnou její obyvatelé malovat kuchyň.

Původní bílá byla již okoukaná, tak pár studentů z Německa, kteří zde žijí už pár let, nakoupilo barvy a spolu s námi, aneb ostatními obyvateli na patře, naplánovali vhodné termíny. A jak se řeklo, tak se taky udělalo.

Nejprve bylo třeba naplánovat si, co a jak. V plánu byla původně každá zeď jinak, poté dva tlusté pruhy, tři tenčí pruhy, dva tenčí svislé pruhy a jeden kolmý, posléze již přišly na přetřes i puntíky, kostičky, pentličky či anglická vlajka. Už nevím, před kým jsem se to kdy prokecla, ale všichni se dožadovali i mého nákresu a vyjádření ke všem stávajícím se zdůvodněním, že přece studuju to umění.

Poté, co se tak nějak odsouhlasil konečný návrh, oblepili jsme parapety, zásuvky, věci z kuchyně (společně s basami nějakého Weihnachtsbier) byly eliminovány do bezpečí na terasu a my se jali vyměřovat ony plánované pruhy. A pěkně po studentsku, aneb k čemu pravítko, když na rozvržení a nalinkování bohatě postačí tlustá kniha DEUTSCHLAND. Takže hurá do díla! No a já si mezi tím vším lepením, měřením a malováním stihla nejen udělat a sníst večeři, ale navíc jedné osobě posílat přes internet důležité rady ohledně úředních záležitostí, jinými slovy svůj starší výrok, že ve Freiburgu všichni nutně na něčem jedou, že jsou tak hyperaktivní, musím trochu pozměnit, protože ten koks tu snad sypou do pečiva už při výrobě, aby ho měli dostatek i nic netušící cizáci.

K tomu všemu nám asistovala všudypřítomná nakažlivá dobrá nálada, veselé barvičky naprosto bez zápachu a desítky nových německých slovíček (stejně tak i Kack, Arschloch a Scheisse na všechny způsoby), takže nyní už s jistotou mohu tvrdit, že až si jednou budu s budoucím německým manželem malovat ve svém budoucím německém bytě, nebudu u toho muset zírat do slovníku (A ty Scheisse a Arschlochy si pak nechám na první manželskou krizi).

První den se nanášela jen barva oranžová, takže až bylo všechno hotovo, dali jsme barvě dostatek času na oddych a uschnutní a přišla na řadu mezinárodní německo-španělsko-čínsko-česko-dánská session s důležitými tématy hovoru, jako například to, že bavorské pivo je na světě nejlepší, přičemž já si suverénně trvala na tom, že sice ano, ale až po tom belgickém. Více dnů jako byl tento!





Na druhý den jsem pak bohužel měla plné ruce práce v podobě Sprachlehrinstitutu, přednášky, shánění tiskárny, nákupu, praní ošacení, spílání pračce, jež udělala abrakadabra a nechala mi zákeřně zmizet jednu ponožku, vynášení smetí a utírání vonného obsahu lososí konzervy, jež díky mé nepozornosti skončil rozlitý po chodbě, takže hrátky se zelenou jsem byla nucená přenechat jiným dobrovolníkům.

Inu a onen definitivní a konečný výsledek našeho Streichen? Voilá!