Blutspende

Co takhle může udělat student, který chce zkusit něco nového, trochu se pobavit, otestovat svůj aktuální zdravotní stav a ještě si přivydělat? (A taky touží po tom přívěšku na klíče, protože duševně vyrůst z dětství se nám fakt nějak nedaří.)

Správně, týden se odhodlává a pak jde darovat krev.

A jakpak to tedy ve Freiburgu vypadá v praxi?

Ideálně tak, že se dozvíte, že vám odpadla jak ranní hodina ve Sprachlehrinstitutu, tak i odpolední přednáška, takže si jen proskřípete zuby další lingvistické vychytávky v Grammatik III a dále vám již nebrání nic v tom, nasednout na Strassenbahn Nr. 5 a vydat se směrem Universitätsklinikum.

V okamžiku, kdy krváceníchtivý jedinec nalezne tu správnou budovu, vrhne se jako první na sáhodlouhý dotazník, nad jehož otázkami se nejeden člověk svíjí smíchy...

"Máte nebo měli jste nějaké onemocnění mozku?"
"Jo, tak nějak celoživotně..."

"Máte nějaké alergie... Kytičky vadit nebudou, že ne?"

"Bylo u vás někdy zjištěno onemocnění jater? Hmm, asi tam napíšu, že jsem student, tak ať si závěr udělají sami."

"Byli jste v uplynulých 6 měsících někde v zahraničí?"
"Jasně, v Africe a nechala jsem se tam za peníze análně osouložit deseti bisexuálními černochy."

"Měli jste v posledních čtyřech týdnech bolesti břicha nebo jste zvraceli?"
"Počítá se kocovina?"

"Měli jste v posledních 4 měsících intimní styk s bisexuálním mužem?"
"Jak mám sakra vědět, jestli někoho nešuká do prdele?"

"Máte, nebo měli jste někdy syfilis?"
"Jasně, čtyřikrát."

"Poskytli jste někdy sex za peníze? Hm, myslíš, že se slečinka K. přiznala, že sex poskytuje i bývalým feťákům za pomoc s domácím úkolem?"

...a poté si s tímto dotazníkem a svým občanským průkazem jde pokecat za paní k přepážce. Což může být občas i docela problém, zvláště pak tehdy, pokud má dotyčná mladá pacovnice silně ušišlaný allemanský akcent a vy jí nerozumíte ani slovo. Dobrá tedy, snad bude stačit kývat.

Pokud máte štěstí, v čekárně je málo lidí a vy tak jdete od paní s mimozemským přízvukem rovnou do ordinace (pokud štěstí na málo krváceníchtivých zájemců nemáte, pak vězte, že jde o štěstí v neštěstí, neboť ona čekárna je plná automatů na vodu, sodovky, džusy, čokolády a kávy a to vše zcela zdarma).

Paní doktorka se vás posléze mezi dveřmi zeptá, jestli jdete darovat poprvé a pokud ano, odvede vás do vedlejší místnosti, kde vám pustí instruktážní film o celé oné Blutspende. (A v případě, že jste ušišlané paní za přepážkou opravdu nerozuměli, můžete si zde během dokumentu na papírech, jež vám vrazila do ruky, povšimnout, že vám do údajů zapsala, že jste narození v Polsku, čímž pádem nemáte daleko od toho, jí narvat celý ten sodovkový automat do chřtánu a sebe nakopat do zadku, že jste se jí radši dvakrát nezeptali.)

Lékařka jako taková byla vyloženě zlatá. Milá, usměvavá, komunikativní... a hlavně Polsko na notné protesty okamžitě opravila a to, že neuměla napsat "Tschechische Republik" jí nemáte za zlé, protože se začínáte klepat nervozitou z toho, co přijde dál. Dál však přijde jen měření tlaku (na to, že můj běžný tlak je tak 105/60, jsem v důsledku nervozity trhla rekord v tlaku ultravysokém, což jsem jí vysvětlila a když viděla můj permanentně vyděšený výraz, nebyl problém s tím, že by mi onu nervozitu nevěřila), měření teploty (V uchu? Cože?) a píchnutí do prstu kvůli testování kvalitního krvavého ročníku. Smrtelné popolské uražení zmizí ve chvíli, kdy se Frau MUDr. dotáže, jak dlouho že jste to již v Německu, protože mluvíte opravdu výborně. (Sice si asi šlehla nějakého halucinogenu, ale to nevadí, poslouchá se to pěkně.)

Opět čekárna a následovně druhá Frau Doktorová. Ta si projede vámi vyplněný dotazník, k něčemu, co se jí případně 100% nezdá, vám položí upřesňující otázky, jako například: "Ta alergie je tedy jen na pyly? A kdy že jste to v té Kanadě byla? V létě? Tak to není žádný problém, děkuji" a k tomu všemu vám dodá ještě něco málo dalších informací typu toho, co byste v následujících hodinách dělat měli, co naopak neměli, na koho se obrátit v případě, že se do tří dnů vyskytnou nějaké potíže a tak všelijak kolem.

Fajn, tohle taky nebolelo. Nyní přichází na řadu zlatý hřeb večera.

Přijdete do místnosti s x ála zubařskými křesly a připitoměle se usmíváte. Jste zabrán první sestřičkou, jež si vás všimne (u mě to byla Frau Drobny, no, dobrej výběr), usazen do křesla a protože vám nervozita stále zabraňuje normálnímu přemýšlení, přeslechnete ten důvod, proč vás jako jediného člověka z místnosti polohovala nohama hore.

Následně jste ještě tázán na datum narození a jméno kvůli ověření totožnosti a už už se k vám nese pytlík a jehla tlusté ohavné kovové brčko s ostrým koncem. (To se mi nikdy nemůže vejít do žíly!) Dostáváte poslední instrukce a do ruky usměvavou krevní kapku na mačkání. Kdyby se něco dělo, houkněte. (Proboha... už je to tady... už je to tady... točí se mi hlava... já omdlím! Já omdlím! ... Já jsem debil, vždyť ještě nic neteče.)

Srká to, jako byste pili mekdonaldí shake (ostatně tloušťka jehly by té slámce taky odpovídala), pytlíček se převaluje sem a tam, vy obdivujete onen skvostný odstín... a ptáte se sami sebe, kde že jsou ty mdloby. Pytlík se plní a mdloby nikde. Furt nikde. Stále nikde. Akorát přestáváte cítit ruku, jak usilovně mačkáte. Mmm, a vedle vás sedí se svou slečnou jakýsi sympatický dlouhovlasý blonďatý mládenec s piercingem v bradě, aneb den je hned ještě krásnější.

Přichází sestřička a sáček si bere. (To už je všechno? Omdlení nic???) Jehla vyndaná, mačkáte žílu. Přichází náplast s obvazem, červené krvinky, jež natěšeně stály ve frontě, se však cítí diskriminovány a chtějí rovněž ven. Ok, tak ještě chvíli mačkání. Po pár minutách se konečně podaří žílu zalepit a loket kolem dokola ovázat. Přichází již asi desátá otázka na téma, jak se cítíte. Následuje vysmátá odpověď, že i přes prvotní děs to byla neskutečná sranda, neboť jste očekávali hororové scénáře, hvězdičky před očima a tmu a minimálně tucet zlých upírů.

Nyní již jen odevzdat své papíry, obdržet za to 25 Euro a vyprosit si přívěšek na klíče, který A. posledně dostala a vy ho přece musíte mít taky, protože vám vůbec není mentálně pět let.

Cesta domů. Nic. Omdlení se prostě fakt dnes nekoná. Jediné, co jsem na sobě pociťovala, byla velmi lehká slabost typu toho, jako bych právě vstala z postele nebo vylezla z vany.

Perfektní! Já chci ještě! Chci a chci a chci!