Deficit

A jaký jiný, než krevní. Hlavně že jsem v den Blutspende byla ještě vysmátá jako lečo.

Abych to uvedla na pravou míru - legrace začala hned druhý den ráno. Šla jsem si dělat kávu a po dobu stání u linky a čekání na bublinky jsem se najednou dočkala jiného úkazu, a to krásných tančících hvězdiček všude kolem. To není výhra. A už tuplem to není výhra, pokud přes sebou máte cestu přes celé Německo a následně pak ještě kus Absurdistánu.

Během běhu na vlak za účasti oblřímí tašky, jež byla těžší než já, jsem opakovaně málem zkolabovala. Za chvíli to už bude dobrý, musí! říkala jsem si plna optimismu mně vlastním.

Vláček přijel přesně na čas, já se k zemi nesesula, ačkoliv mě od toho dělily jen sekundy a milimetry a přemýšlím, co všechno ono ICE mělo společné s českými "vlaky" kromě názvu. Asi nic. Železný oř připomínal spíše letadlo bez křídel, byl čistý, luxusní, lesklý, moderní, pohodlný, krásný... až na jednu takovou maličkost. Přes celou tu vizuální úžasnost udělali kdesi soudruzi z BDR chybu. Estetýčno až za hrob, ale praktýčno silně pokulhává, aneb vlak, ve které si prostě nemáte kam dát kufr... ehm. Nicméně jel přesně jak hodinky. I jeho další přípoje v podobě jiné mašiny a autobusu. Toto nejsou ČD!

Když jsme u těch ČD... v době kupování lístku jsem měla na výběr - buďto přijet do Karlsruhe a mít na přestup pět minut, nebo přijet do Karlsruhe a mít na přestup dvě hodiny. Se nemůže stihnout, to bude mít zpoždění, beru ty dvě hodiny! Ano, zpětně bych si dala facku. Je vidět, že jsem vyrůstala v zemi s monopolem Českých drah. Bez problémů bych stíhala i těch pár minut, navíc bych nemusela zažívat další kolapsové stavy ve chvílích, kdy jsem se ploužila směr Stadtzentrum, abych nakoupila nějakou tu energii sbalenou na cestu. V polovině cesty jsem to vzdala, neb mi mé srdce nevybíravě naznačilo, že ještě krok ve směru od nádraží, tak mě opustí, nebo začne stávkovat. Spasilo to až Café Amareto v nádražním Mc Café a bouřlivé salvy smíchu, jež u mě u kávy vyvolával nedostatek krve a zábavné články a rozhovory v zakoupeném Sonic Seduceru. Ještě bych ráda podotkla, že přípoj mi málem ujel, neboť jsem čekala na peróně a čekala zase nějakou haj klás a namísto toho přijelo jen EC. (Už se těším na ten pojízdný český šrot...)

V Norimberku vše proběhlo hladce, autobus byl přistaven ihned k nádraží, takže na kolabování nebyl čas. Super.

Ale dalším problémům bohužel ještě toho dne konec nebyl. Poté, co nás na palubě benzínového přibližovadla vítali znělkou Vltavy, propadla jsem hluboké depresi. Já TAM nechci! Tento pocit notně rostl a vygradoval vyloděním v Praze. Sama, omdlévající, bez jediné koruny v peněžence, všude kolem policejní hlídky, podivíni, fetky, bezdomovci, smrad, šeď, špína, prach a hnus. A já, stojící uprostřed toho všeho jako hromádka neštěstí a pláču jako malé dítě na celé Hlavní nádraží.

Nicméně zvládli jsme, neomdleli jsme, kufr jsme unesli a ani nám za ty výlevy provolávané na celou ulici do telefonu ("Smrdí to tady! Je to tu špinavý! Já chci domů!") nedal nikdo přes držku, což se divím asi ze všeho nejvíc. Po zachrastění klíče v zámku jsem nakonec nešla předpokládaně vybalovat, nýbrž se zklidnit pár Hoegaardeny do mé oblíbené hospůdky a psychicky se připravovat na velice hektické dny budoucí. Uf.