Otázka, zda-li může rozum zvítězit nad chtíčem, je snad stará tak jako lidstvo samo. Odpověď na ni je už pak poněkud diskutabilní a závislá na jednotlivých jedincích a konkrétních situacích. Jisté je však jedno. U mě včera zvítězil jasný chtíč.
Mám před sebou psaní závěrečné práce do jednoho předmětu, poslední týden školy před Vánocemi, přičemž polovinu z tolerované absence jsem si vybrala předminulý týden, čekají mě klidné Vánoce ve Freiburgu, kde kupodivu už skončil permanentní duben a začalo z nebes padat něco, co by se dalo nazvat sněhem, nutně potřebuji zítra převzít balíček, který mi má doručit pošta, hodlám konečně s mírem v duši usrkávat svařák, učit se na basu, kreslit, psát a mít klid. Jenže... chtíč řekl NE.
Na návštěvě u mě byl J., jež si včera balil věci a chystal se na večerní odjezd do své rodné české hroudy. Předtím jsme si ještě zašli do pivovarské restaurace na večeři a v mé hlavně se cestou zrodil šílený plán ještě šílenější hurá akce. Jedu taky!
Nemám nic nachystáno. Nemám ani pořádně sbaleno. Nemám žádné plány. Netuším, co tu budu celý ten týden dělat. Nemám ponětí, co se Štědrým dnem. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že za onen půlrok se do Absurdistánu vydám jen jednou, což mám ostatně již za sebou. Ale nekonečná touha po cestování byla silnější než já. Jo, už jsem tu zas. A kam to bude příště?
Začínám mít pocit, že v minulém životě jsem nutně musela být nějaká kočovná cikánka, jinak to opravdu nevidím. Nevydržím dlouho na jednom místě a snad nic na světě ve mně nevyvolává takové pocity jako cestování.
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: