Kde začít? Jak jsem již zmínila v předešlém příspěvku, vše to začalo na náměstí, kam jsme si s mamá zašly notně zmoknout na vánoční trhy, své jazyky potěšily a svá promočená a promrzlá těla rozmrazily výtečným vánočním svařeným mňam, poté jsme se rozloučily a já se dále vydala směrem do slovenské metropole na koncert.
"A jsme fakt ve správném klubu?"
První otázka večera, již jsem následně zopakovala ještě asi desetkrát. Vzpomínky z posledního koncertu této skupiny z kompletně natřískaného vídeňského Gasometru byly v porovnání s úplně prázdným miniaturním klubem asi jako nebe a dudy. Zašli jsme si tedy do přilehlého baru na jedno a vyčkávali příchod našich dalších známých.
"Já bych se ani nedivil, kdyby tady ta skupina chodila mezi lidma a nikdo si toho ani nevšim."
"A proč myslíš, že se ohlížím pokaždé, když někdo projde kolem?"
Než jsme vyprázdnili naše Plzně, dorazily další členky "naší" výpravy spolu s jejich známými a společně jsme si šli zabrat nějaké pěkné místo. Moje starost o konkrétní místo v první řadě napravo vzala za své hnedle po příchodu do sálu. Jelikož se v něm nacházelo asi tak pět lidí, nepředstavovalo to pro nás nakonec žádný velký problém, že ano.
Povědomé vyzdobení stage a přítoné nástroje mě trochu uklidnily, neboť jsem tak už konečně s jistotou věděla, že jsme opravdu v tom správném klubu, o čemž jsem až dosud pochybovala. Okouknutí stánku s tričky a CD (asi sortiment donesli podle počtu lidí, takže nic, nic a... nic), nějaké další pití k čekání na začátek, pozvolné zaplňování sálu. Uf. Ale i tak jsem se nějak nemohla zbavit nutkavého pocitu, že skupina asi spadne do vrtule, až tento komorní počet fanoušků uvidí. Nicméně není se čemu divit - v okolí klubu ani v něm samotném žádné plakáty, žádné lákací nápisy, marketing bída a mainstreamová majorita československých buranů by stále ještě šla radši na Kabáty nebo slavný comeback Lunetiků. (A vůbec, proč i tu byla přemíra Rakušanů a Poláků?)
Nicméně... už někdy ve své oficiální pubertě jsem vtipkovala na to téma, že jednoho krásného dne jedna z mých oblíbených skupin udělá soukromý koncert jen pro mě a mých pár známých a... ano! Nikdy bych ani ve snu nevěřila, že se to reálně opravdu může stát, neboť vypočítali bychom pravděpodobnost, tak se bude pohybovat někde mezi nulou a mínus nekonečnem, každopádně však stalo se a já z toho měla radost jako malé dítě o Vánocích!
Koncert jako takový byl naprosto bezchybný. Lidí se tam nakonec nasbíralo trochu víc, a ačkoliv jich pořád bylo poněkud málo, uměli to perfektně rozjet a v klubu to fakt žilo. Rozhodně lepší, než stav vyprodaná hala a lidi stojí a čumí. Skuina na pódiu si to také zjevně užila, zpěvák čile komunikoval s publikem, na žádost nějaké slečny o písničku Küss mich jí poslal vzdušný polibek a vůbec celkově vtipkoval. Basák, se kterým jsem se já osobně seznámila na onom posledním koncetě ve Vídni a L. s H. ho znají dost dobře již z dřívějších let, si nás velmi brzo všiml, házel na nás veselé úsměvy (popravdě neznám moc chlapů na světě, kteří by s dokázali usmívat takhle roztomile jako on, možná tak ještě Adrien Brody a tím to hasne, ach a och, slinty slint) a když publikum roztleskávalo nějakou skladbu a mě J. do rytmu plácal po sedací části těla, basák si toho všiml a začal se pobaveně smát. Ještě jsem v životě na žádném koncertě nezažila takový oční kontakt a vizuální a posunkovou komunikaci s vystupujícími.
Po vystoupení jsme se jako obvykle rozhodli chvíli posečkat, jestli se páni muzikanti na chvíli neobjeví. Že přijde basák, mi bylo jasné už od začátku. Ten mezi fanoušky chodí vždycky, plus to, že v publiku viděl nás, byla již tutovka úplná. L. pro něj navíc měla malou pozornost za to, že je tradičně napsal do guestlistu, aneb láhev kvalitní domácí meruňkovice. Správné děvče z Moravy. (Totiž... jak mu ve Vídni představovaly mě, prohlásil, že se příště stačí ozvat a samozřejmě dá na guestlist i mě, ale asi jsem v něčem opravdu až moc slušná, nebo to v dnešní době nazvěme spíše blbá, ale samozřejmě jsem mu nenapsala, protože mi fakt nešel pod fousy ten princip: Hele, viděli jsme se jednou, od té doby jsem se neozvala, ale chci ty lístky zadarmo, takže ale už!)
Jeden z nich přišel, rozdal pár podpisů a omluvě se, že je sick zaplul zpět. Ukecaného a až moc přítulného dudáka si aktivně zabraly nějaké dvě polsky hovořící slečny (klasika), takže si celá naše výprava oddechla. Jeho notně ošampusovaný monolog nám ve Vídni posledně docela stačil. Basák dle očekávání rovněž přišel, takže jsme spolem všichni prohodili pár blahodárných slov na téma fotbal a jeho fotbal hrající dcera, já a moje studium v Německu (pokaždé, když slyším iritačně vysírací větu: "A co chceš dělat po studiích," dostávám osypky a mám tendence autora přetáhnout něčím po hlavě, ale že mi ji někdy v životě řekne zrovna ON, to bych teda fakt nečekala, nicméně onen nakrknutě-zdrcující pocit spravil bubeník, který postával opodál a na zmínění slova "Freiburg" podstatně ožil a jal se konverzovat též), guestlist...
"Předpoládám, že na zítřek jste na guestlistu?"
"Nene, to jsme si už lístky koupily."
"A proč to proboha děláte?"
"No... chceme vás podpořit."
"Ale no tak! Jste mi měly napsat!"
...dále noty a hraní na nástroje a nejvíc nás posadil na zadek, když tam zcela otevřeně začal přede všemi rozprávět o rakovině a všech s tím spojených vyšetřeních, které prodělal.
Čas už plynul a pánové vyhazovači se jali plnit své řemeslo a byli jsme tak nuceni odejít.
"Tak už jděte, musí se to tu celé zabalit a skupina musí jet..."
"To není pravda, oni jedou až o půlnoci, Kay nám to teď říkal!"
(Tak tohle ti, chlapče, poněkud nevyšlo, hehehe.)
L. a H. již musely jít vstříc svým noclehům a my s J. jsme si ještě zašli na jedno pokoncertní pivo a nějaké to jídlo do přilehlého baru.
"Tak se mějte... haha a třeba tam narazíte i na skupinu."
"Mnooo... jelikož tam vidím sedět zpěváka, tak je to i docela pravděpodobné."
Dva členové skupiny spolu s jejich crew tam sice opravdu u piva seděli, ale fakt nejsem žádná vlezlá groupie, tak jsem je ignorovala a přešla k dalšímu stolu (nějaké další dvě nadmíru přítulné Polky však byly opačného názoru jako já). Objednali jsme si piva a pizzu, povídali si a jen tak relaxovali. Po chvíli mě J. upozornil, že došel i basák a šel si pro pivo. A když jsem se pár minut nato otočila a on si mě všiml, usmáli jsme se na sebe, zamávali si a... on se zvedl od svých kumpánů a šel si přisednout za námi?! (Rebečko, dýchej! Dýchej zhluboka!)
Nebudu lhát, když na rovinu řeknu, že jsem málem spadla pod stůl, protože něco takového by mě NIKDY nenapadlo ani v tom nejabsurdnějším snu. Ale jo, je fakt, že na jednu stranu jsem se v životě už nesčetněkrát přesvědčila o tom, že člověk dostává tím víc, o co méně se snaží, ale na stranu druhou... Mno. Ne. Tato situace byla pravděpodobná asi tak, že si za mým oknem udělají hnízdo draci.
Takže kolektivní rozhovor o koncertech, cestování, životech v Berlíně a Singapuru, vtipných příhodách a trapasech v restauracích v cizích zemích... a kdybysme byli náhodou kuřáci, měli bysme k dispozici i jeho cigarety. Ne, fakt nebývá zvykem, že by se členové známých skupin chovali takto! (A už vůbec nebývá zvykem, že by členové skupin, jezdící po celém světě a obletovaní nekonečným počtem slečen a žen, začínali každou druhou větu slovním spojením: "Meine Frau" nebo "Ich und meine Frau.") A pokud na mě náhodou nešly mdloby z jeho očí a jeho úsměvu, pak na mě šly rozhodně z jeho ochoty neskutečně mile komunikovat s fanoušky. Ne, slovní spojení málem se roztekla by zde bylo notnou degradací situace a spíše by se hodilo málem sublimovala na páru.
Hodiny však byly neúprosné, tak jsme se rozloučili (Rebečka si utřela sliny a naznala, že nyní se již může bez obav chovat jako natěšená puberťačka, když až doteď se chovala přiměřeně svému věku) a všichni se pomalu rozjeli do dalších cílů svých výprav.
Sí jů t'morou!
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: