Výlet do Absurdistánu vol. 3

(Varování: Pubertální slintavka stále přetrvává!)

Spánkový deficit nabývá na intenzitě. Již několikátou noc po sobě jsem se dostala do postele až hluboko po půlnoci a vstávala ještě uprostřed tmy kvůli návštěvám lékařů. Tentokráte mě na dvou místech rozřízli a zase zašili, aby se mi na koncertě "lépe" skákalo.

Odpoledne jsem si zabalila všechny své saky paky nach Freiburg, vyjeli jsme do Prahy, ubytovali se (Já si vyslechla první várku rýpavých poznámek, že kufr si přece můžu nechat v autě, neboť v Praze ze nekrade. Što?!) a hurá, hurá na další koncert.

Před Roxy již byla fronta taková, že by se za ni banánů lační soudruzi nemuseli stydět (pravý opak včerejška) a s M. jsme si říkaly, že nadrzo půjdeme dopředu s obligátním: "Copak vy nevíte, kdo já jsem?!" když se už já znám s půlkou skupiny a její otec se kamarádí s majitelem klubu.

Ano, musím připustit, že včerejšek se mi prostě líbil víc. Rodinný koncert o pár lidech, skvělá atmosféra, výborné a finančně vyhovující pivo... tady natřískáno a k pití odporný Sralopramen desítka za 40 Kč, což je výplach z trubek za cenu Hoegaardenu. No fuj!

Stejně jako v Bratislavě se ani zde nekonala žádná předkapela a rovnou se jelo naostro.

"Tvůj manžel číslo jedna má fakt obrovský charisma a tvůj manžel číslo dva se při tom hraní tváří jako prdel!"

Vystoupení výborné, sice více profesionální než včera, ale chyběl tu onen kontakt s publikem, komunikace... zpěvák si to zjevně před početnějším publikem užil o něco více, ale onu rodinnou atmosféru jsem prostě postrádala a nebyla jsem sama. Ale tak jak se to říká - do stejné řeky nevstoupíš. Jak si performance vychutnával zpěvák, tak i my - tančili jsme společně pod pódiem, tleskali, zpívali a s M. každou druhou věc se smíchem komentovaly buď nahlas, nebo jen očima, protože mezi námi dvěma je toho více, než by se na první pohled a poslech mohlo znát. A mou skvělou náladu mi nepokazilo ani to, že jsem si již při vlezu do klubu parádně rozfikla prst o leták, který mi tam nějaký dobrák vtisknul do ruky, a já si tak vesele krvácela nejen ze zašitých ran, ale i z ukazováku.

Po koncertě nadšené endorfinové vydýchání, osvěžení (na doplnění tekutin už i ten Sralopramen přišel vhod), okouknutí stánku, kde nabízeli mnohem více zajímavých věcí ke koupi než včera a prodávající pán Němec mi nadšeně a halasně pochvaloval moji DDR tašku. Poté přišlo na řadu ono konečné čekání na naše známé hudebníky.

Jako první se zjevil zpěvák, který měl opravu výbornou náladu. Jak moc mezi lidi nechodí, tak přišel jak včera, tak dnes, zevloval okolo celý večer, ochotně se podepisoval a nechával fotografovat, vtipkoval s humorem jemu vlastním...

"Tak co? Jakej koncert byl lepší? Dnes nebo včera?"
"Hmm... Zítra."

...a nakonec nám vesele rozdával piva v plechovce. Zírali jsme, když dorazil i kytarista, který mezi lidi nechodí už vůbec a navíc nás všechny nadšeně poobjímal. Nejlepší a nejpohodovější pokec jsme ale absolvovali s bubeníkem. Ten přiběhl, vysmátý jako lečo, vyloženě se na mě vrhl, začal mě pusinkovat a ještě se dodatečně vyjadřoval k tomu, že když studuji ve Freiburgu, mám to blízko do Karlsruhe, takže rozhodně musím taky přijet. Bavili jsme se dále o těchto dvou koncertech, říkal, že včera se účastnilo 150 lidí a dnes 400 a že si stejně jako já původně mysleli, že jsou ve špatném klubu, ale nakonec si rovněž tu pohodovou atmosféru užili. Změna je život. Taktéž pochvaloval tu včerejší meruňkovici, nejen české pivo...

"Jednou jsem tady v Praze byl s kamarádama... jeden z nich tu měl totiž rozlučku se svobodou. A bylo to fakt něco! Pamatuju si jen to, že jsme jeli do Prahy... ale určitě to bylo super!"

...ale řeč padla i na pivo bavorské...

"Když já mám radši pivo z Bavorska..."
"Já jsem z Bavorska!"
"Já vim."

...a tak všelijak, kecali jsme, smáli se, prostě pohoda jako se starými známými. I basák po chvíli dorazil...

"Hele, to trsátko mělo být pro mě!"
"Oh, Scheisse."
"Jo!"

...ale když viděl, že jsme všichni zabráni do čilé debaty s bubeníkem a nehodláme ji jen tak ukončovat, tak nás jen objal na přivítanou, prohodil pár slov a zase zmizel, protože nejspíš nechtěl narušovat konverzaci.

"No jen se na něj podívej, chudáček... teď určitě zoufale v zákulisí převrací svoje batohy vzhůru nohama, rve si vlasy a hledá pro tebe další trsátko!"
"Jasně. A protože žádný nenašel, vlezl si do jedné z těch beden, co tu bedňáci vynáší ven, aby mě už nemusel potkat a ještě se mi omlouvat, když tudy ven nevede žádná jiná cesta než kolem nás."

Nakonec jsme se opět nějak rozloučili, zakecali se s nějakými Poláky a společně vyrazili noční Praze vstříc.

"Hele, víš co? Ty si nech basáka, ale bubeníka chci já!"

Všechny hospody a kluby byly však buď natřískané až po strop nebo se v nich platilo nechutně-pražské vlezné, tak jsme to vzdali, od polské skupinky se trhli a šli si po svých.

A to, že jsme v noci narazili na výluku a já, jen v tričku a sáčku, promrzla na kost, následně se na matračce vůbec nevyspala a na druhý den si vyslechla další porci debaty na téma moje paranoia, protože v Praze se přece auta nevykrádají, což bylo jako třešnička na dortu završeno čím jiným, než vykradeným autem, mi přece nemůže náladu z obou předchozích dní nikterak pokazit!

Ale jo, uznávám, zuřila jsem solidně, ale jelikož to odnesly jen moje obrovské zásoby jídla a ne kufr, který jsem si nakonec i přes protesty odnesla nahoru do bytu a jelikož kamarád od M. je automechanik a tak nám za hubičku spravil zámek, měli jsme vlastně úžasné štěstí v neštěstí.

Jedeme dál, Hradec, Plzeň, Švihov, Nürnberg a Freiburg čekají!