"Já mám po ní kalhoty, ona po mně chlapa. Tak si tak říkám, že jsem to s těma kalhotama vyhrála."
pátek 28. prosince 2012
Denní heslo č. LII
pondělí 24. prosince 2012
Nejhorší Vánoce ever
Občas je den Blbec. Občas se sere co se dá. Ale pokud se vám během jednoho dne sesype doslova a do písmene celý váš život, vše, co pro vás bylo opravdu důležité, vše, co jste si budovali, vše, co byla vaše minulost, přítomnost i budoucnost...
Veselé Vánoce. Doufám, že mi Ježíšek nadělí hodně Lexaurinu.
Veselé Vánoce. Doufám, že mi Ježíšek nadělí hodně Lexaurinu.
pátek 14. prosince 2012
Spěšné střípky
Původně jsem do rodné hroudy jela jen na skok. Pár dní, maximálně týden. Úřady, trhání zubu a samé podobné libovky (to trhání zubu v reálu nakonec bylo mnohem víc libovější než libové, ale rozepisovat se tu o něm raději nebudu, neb hrozí, že můj blog sledují i nervově a žaludečně slabší jedinci a nehodlám zapříčinit ničí infarkt, ani pucovat ničí poblinkanou klávesnici), které mi každý musí nutně závidět.
Jenže člověk míní, ten nahoře se nudí a mění. Z pár dní se nakonec staly tři týdny a já se za tu dobu stihla vidět s mnoha přáteli, zažít nespočet zajímavostí, dobrodružství a zvratů ("Už toho mám dost. Začnu kreslit komixy."), absolvovat rovnou dvě schůzky k našemu projektu (Reklama! Klik! Use it!) a udělat si výlet do Bratislavy (a odvolat tak výrok o tom, že Brno je ultrahnus), kde jsem úplnou náhodou potkala jednu slečnu, co se mnou byla na Erasmu. A navíc se mi zadařilo si i něco málo vydělat brigádou v oboru, který mě opravdu baví, takže nejen zábava, ale i povinnosti. Zábavné povinnosti.
Poté již volaly Drážďany. A koncert. A krásná zasněžená zima, jako z pohádky vystřižená. Miluju sníh. (A svařák a punč a taaak.) Pak zase volal Berlín. Berlín se svou úžasnou a nádhernou vánoční atmosférou. Tak dokonalou, že jsem svůj opětovný lístek Richtung ČR málem roztrhala. A dnes již napjatě čekám, až za mnou na víkend dorazí kamarád z Litvy. (A místo uklízení bytu píšu na blog, že.) Každopádně jak o víkendu tomto, tak i minulém, se ještě hodlám rozepsat podrobněji. Protože nejen koncert, ale i rolba ničící vánoční trhy za zmínku stojí!
Jenže asi jsem člověk, který chronicky neví, co chce, protože nejdřív nechtěl do ČR, pak nechtěl do Německa a závěrem zase nechce do ČR. A po včerejšku už tuplem. Nejdřív to bylo proto, jak krásně tu je, pak to pro změnu bylo z mnoha dalších důvodů. A je mi zle. Hodně zle. A tak všelijak.
Jenže člověk míní, ten nahoře se nudí a mění. Z pár dní se nakonec staly tři týdny a já se za tu dobu stihla vidět s mnoha přáteli, zažít nespočet zajímavostí, dobrodružství a zvratů ("Už toho mám dost. Začnu kreslit komixy."), absolvovat rovnou dvě schůzky k našemu projektu (Reklama! Klik! Use it!) a udělat si výlet do Bratislavy (a odvolat tak výrok o tom, že Brno je ultrahnus), kde jsem úplnou náhodou potkala jednu slečnu, co se mnou byla na Erasmu. A navíc se mi zadařilo si i něco málo vydělat brigádou v oboru, který mě opravdu baví, takže nejen zábava, ale i povinnosti. Zábavné povinnosti.
Poté již volaly Drážďany. A koncert. A krásná zasněžená zima, jako z pohádky vystřižená. Miluju sníh. (A svařák a punč a taaak.) Pak zase volal Berlín. Berlín se svou úžasnou a nádhernou vánoční atmosférou. Tak dokonalou, že jsem svůj opětovný lístek Richtung ČR málem roztrhala. A dnes již napjatě čekám, až za mnou na víkend dorazí kamarád z Litvy. (A místo uklízení bytu píšu na blog, že.) Každopádně jak o víkendu tomto, tak i minulém, se ještě hodlám rozepsat podrobněji. Protože nejen koncert, ale i rolba ničící vánoční trhy za zmínku stojí!
Jenže asi jsem člověk, který chronicky neví, co chce, protože nejdřív nechtěl do ČR, pak nechtěl do Německa a závěrem zase nechce do ČR. A po včerejšku už tuplem. Nejdřív to bylo proto, jak krásně tu je, pak to pro změnu bylo z mnoha dalších důvodů. A je mi zle. Hodně zle. A tak všelijak.
čtvrtek 13. prosince 2012
pondělí 26. listopadu 2012
Lidi!
"Teda Rebeco, ty jsi ale kočka..."
"Že? Já to říkal vždycky. A včera jí to obzvlášť slušelo!"
"Byla ožralá?"
(Ne, nebyla. To až den poté.)
středa 21. listopadu 2012
pondělí 12. listopadu 2012
Máme rádi zázvor
"Ježiš, ty sis do toho čaje nakrájel ten chuj?"
"To není žádnej chuj!"
"To je fakt, chutná to mnohem hůř než chuj."
"Chuj nechutná. Chuj pomáhá."
Zase ta gramatika
Poslední dobou si připadám podobně jako Worf ze Star Treku v díle Parallels. Nejenže mě už několik dlouhých týdnů pronásleduje jedno deja-vu za druhým, teď se mi dokonce přihodilo to, že když jsem se v jazykovce zeptala na jeden konkrétní gramatický jev, tak mi bylo odpovězeno, že něco takového v němčině neexistuje. Prosím? Ve Freiburgu jsme se tou neexistující věcí zabývali rovnou několikrát. Buď jsem spadla z Marsu já, nebo lektorka, nebo jsem se vážně ocitla v paralelním vesmíru. Nebo se opravdu blíží konec světa.
Písničky LV
"Tausend Mal hab ich mich betrogen
Tausend Mal hab ich dich gekränkt
Tausend Mal zuviel gelogen
Tausend Mal alles verdrängt
Alles, alles, alles verdrängt
Doch in dieser einen Stunde
In der ich dich verloren hab
Weiß ich was ich dir angetan
Und breche über mich den Stab
Wollte doch mehr hinterlassen
Weiß nicht wohin mit meiner Wut
Außer gegen mich gerichtet
Doch selbst dazu fehlt mir der Mut
Dort wo der Horizont
Sich mit dem Meer verbindet
Dort wollt' ich auf dich warten
Auf dass du mich dort findest
Tausend mal zuviel versprochen
Tausend Mal dasselbe Leid
Tausend Mal dein Herz gebrochen
Tausend Mal zu spät bereut
Zu spät, zu spät bereut
Doch in dieser einen Stunde
Wenn der Wind sich plötzlich dreht
Habe ich den Sturm geerntet
Den ich selbst einst ausgesät
Wollte doch mehr hinterlassen
Wollte mehr doch für dich sein
Als ein würdeloser Körper
Abgekratzt vom Pflasterstein
Dort wo der Horizont
Sich mit dem Meer verbindet
Dort wollt' ich auf dich warten
Auf dass du mich dort findest"
Lidi, já se vám musím smát. Živote, tobě taky. A sobě asi nejvíc.
Horizont - In Extremo
středa 7. listopadu 2012
Sebedůvěro, kde jsi sakra byla?
Aktuálně si nemůžu hledat práci, protože neumím německy. Samozřejmě.
Tak si tedy najdu jazykovku, abych s tím něco udělala. Jenže kurz jaké úrovně? Protože německy opravdu neumím, C1 bych rozhodně nezvládla. Přihlásím se na úroveň B2. Mno, abych tuto situaci uvedla na pravou míru: Kdysi jsem co se němčiny týče byla docela silná v kramflecích. Pak jsem ale poměrně dlouho nepromluvila ani slovo a poté následovalo půlroční utrpení a naprosté fiasko v podobě freiburské jazykovky a kurzu Grammatik III, kde jsme sice oficiálně probírali úroveň B2-C1, nicméně v reálu obtížnost odpovídala takové C100. Sebevědomí v čudu.
Naštěstí jsem se ale před definitivním upsáním na B2 kurz takhle jednou v noci vrátila z návštěvy pivovaru a s poslední přeživší nadějí se jala zkusit orientační české rozřazovací testy německého jazyka a dát si tak alespoň šanci. V průběhu testování svých znalostí jsem shledala, že už i otázky samotné jsou plné chyb a s nosem nahoru se rozšafně přihlásila na úroveň C1. (Zajímalo by mě, jak si někdo může vůbec dovolit zveřejnit takovou prasárnu, ale tím se fakt asi nebudu zatěžovat, nebo bych musela založit konkurenta stránce 1000 věcí, které mě serou.)
Popojedem tedy dále ke kurzu samotnému a k mému vůbecneumění němčiny. První den jsem na výuku přicházela se staženým svěračem a strachem. Strachem ze společenského znemožnění, přeřazení do kurzu nižší úrovně, poplivání, ponížení, popravy, deportace a doživotního vyloučení jak ze školy, ze země. A taky z toho, že vlivem mé hrozné němčiny umře někde na světě malé koťátko.
Aha. Nyní si po pár dnech zpětně říkám, jaké to byly nadmíru zajímavé vize. Realitou je... že jsem se spíš než v jazykové škole měla zastavit ve ztrátách a nálezech, jestli někde náhodou nenašli mou ztracenou sebedůvěru. V praxi se naše céjedničková skupinka skládá z:
A soutěžní otázka za deset milionů zní, kdo z nich ovládá řeč nejlépe? Ach jo. Jdu si dát facku. Příště prostě C2 a neseru se s tím.
Tak si tedy najdu jazykovku, abych s tím něco udělala. Jenže kurz jaké úrovně? Protože německy opravdu neumím, C1 bych rozhodně nezvládla. Přihlásím se na úroveň B2. Mno, abych tuto situaci uvedla na pravou míru: Kdysi jsem co se němčiny týče byla docela silná v kramflecích. Pak jsem ale poměrně dlouho nepromluvila ani slovo a poté následovalo půlroční utrpení a naprosté fiasko v podobě freiburské jazykovky a kurzu Grammatik III, kde jsme sice oficiálně probírali úroveň B2-C1, nicméně v reálu obtížnost odpovídala takové C100. Sebevědomí v čudu.
Naštěstí jsem se ale před definitivním upsáním na B2 kurz takhle jednou v noci vrátila z návštěvy pivovaru a s poslední přeživší nadějí se jala zkusit orientační české rozřazovací testy německého jazyka a dát si tak alespoň šanci. V průběhu testování svých znalostí jsem shledala, že už i otázky samotné jsou plné chyb a s nosem nahoru se rozšafně přihlásila na úroveň C1. (Zajímalo by mě, jak si někdo může vůbec dovolit zveřejnit takovou prasárnu, ale tím se fakt asi nebudu zatěžovat, nebo bych musela založit konkurenta stránce 1000 věcí, které mě serou.)
Popojedem tedy dále ke kurzu samotnému a k mému vůbecneumění němčiny. První den jsem na výuku přicházela se staženým svěračem a strachem. Strachem ze společenského znemožnění, přeřazení do kurzu nižší úrovně, poplivání, ponížení, popravy, deportace a doživotního vyloučení jak ze školy, ze země. A taky z toho, že vlivem mé hrozné němčiny umře někde na světě malé koťátko.
Aha. Nyní si po pár dnech zpětně říkám, jaké to byly nadmíru zajímavé vize. Realitou je... že jsem se spíš než v jazykové škole měla zastavit ve ztrátách a nálezech, jestli někde náhodou nenašli mou ztracenou sebedůvěru. V praxi se naše céjedničková skupinka skládá z:
- mládence, který tam vůbec nechodí a pokud se náhodou splete, tak jednu větu koktá čtvrt hodiny
- slečny, která tam sice chodí, ale celý den vydrží zarytě mlčet
- slečny, která v Německu žije a pracuje téměř 4 roky, navíc je za Němce provdaná
- slečny, která pracuje a žije v Německu
- mě
A soutěžní otázka za deset milionů zní, kdo z nich ovládá řeč nejlépe? Ach jo. Jdu si dát facku. Příště prostě C2 a neseru se s tím.
Písničky LIV
Das alte Leid - Rammstein
Nevím. Nevím přesně, co všechno se to poslední dobou děje a proč se to děje. Jak celkově, tak i mně. Vím jen jedno. Něco dělám špatně a nevím co. Nebo možná vím. Jen si to nechci přiznat. Nebo to jen nechci přiznat jiným. Nebo zkrátka jen nevím, co s tím. A pokud vím, co s tím, tak nevím, jak s tím. Sama proti sobě. Ale asi bych to měla stihnout vyřešit do toho "konce světa", ne? Neznáte nějakou dobrou uklízecí četu? Nebo ověřený program na defragmentaci mozku?
Vracím se ke starým písničkám. Poslouchala jsem je už na základní škole a jejich textům tehdy nerozuměla. Tedy, ne že nerozuměla, spíš jsem je nechápala. Zvláštní, že s každým rokem je chápu čím dál tím víc a objevuji v nich stále nové a nové věci...
Nevím. Nevím přesně, co všechno se to poslední dobou děje a proč se to děje. Jak celkově, tak i mně. Vím jen jedno. Něco dělám špatně a nevím co. Nebo možná vím. Jen si to nechci přiznat. Nebo to jen nechci přiznat jiným. Nebo zkrátka jen nevím, co s tím. A pokud vím, co s tím, tak nevím, jak s tím. Sama proti sobě. Ale asi bych to měla stihnout vyřešit do toho "konce světa", ne? Neznáte nějakou dobrou uklízecí četu? Nebo ověřený program na defragmentaci mozku?
Vracím se ke starým písničkám. Poslouchala jsem je už na základní škole a jejich textům tehdy nerozuměla. Tedy, ne že nerozuměla, spíš jsem je nechápala. Zvláštní, že s každým rokem je chápu čím dál tím víc a objevuji v nich stále nové a nové věci...
"Aus der Bohne und in das Licht
ein Wesen mich zu gehen drängt
für die selbe Sache und das alte Leid
meine Tränen mit Gelächter fängt
Und auf der Matte fault ein junger Leib
wo das Schicksal seine Puppen lenkt
für die selbe Sache und das alte Leid
Weiß ich endlich hier wird nichts verschenkt
Aus der Bohne und in das Nichts
weiß jeder was am Ende bleibt
die selbe Sache und das alte Leid
mich so langsam in den Wahnsinn treibt
und auf der Matte tobt derselbe Krieg
mir immer noch das Herz versengt
die selbe Sache und das alte Leid
Weiß nun endlich...
Ich will ficken!
Nie mehr das alte Leid!..."
neděle 28. října 2012
All you can mušlička
Víte, co je to mušle svatého Jakuba? Ne? Tak to buďte rádi. Teď už ale k věci a pěkně od začátku.
Den jako malovaný, možná jeden z posledních takto krásně slunečných před tím, než podzim zahájí svoje každoroční ataky ohavných dešťů, podivného aerosolu rozprostřeného všude ve vzduchu, mlh jako z mechu a kapradí... a na lidi tak chtě nechtě vlivem počasí padne splín. Řekla jsem si, že se zajdu podívat do CCCP, aneb do parku v Trepkowě (=Treptow), kde se rozprostírá olbřímí sovětský monument, jinými slovy to uvidět, osahat a nafotit, je naprostá nutnost. Prvotní nadšení ("Jéé, ono je to relativně kousek i pěšky!") vzalo za své hned tehdy, kdy jsem se nejenže z domu dostala až hluboce odpoledne, navíc jsem se cestou tak dokonale utopila v myšlenkách, že bych se nedivila, kdybych fakt došla až někam do regulérního Ruska a samozřejmě si tím pádem zašla až někam do pr- pr. Když jsem při procházení jakousi industriální oblastí viděla, kterak zapadá slunce, a tedy reálně vyvodila, že tama se opravdu odmítám zpátky vracet pěšky sama a za tmy, mávla jsem nad tím rukou, otočila se na podpatku a odkráčela zase zpět, již tři dny slibovanému sushi vstříc. (A v tu chvíli ještě nic zlého naprosto netuše.)
Již delší dobu jsme chodili kolem jednoho all you can eat runningu, tak jsme si řekli, že ho vyzkoušíme, neb jsme měli po celém dni hlad jako smečka vlků. Prvotní otázka: "A je to teda fakt all you can eat?" byla sama zodpovězena ihned po vstupu do sušárny, když jsem zaregistrovala, že je téměř plno, plus snad každý má před sebou přibližně dvacet talířků a navíc sahá pro další. Ok, usadit na poslední volná místa a s chutí do toho.
Sushi jako takové bylo chutné. Japonci by sice z těchto zvláštních vizuálních a kombinačních experimentů nejspíš spáchali harakiri již při prvním pohledu, ale tak... průměrný Evropan to třeba nepozná a jiný to až tak neřeší, pokud šilhá hlady.
Najedli jsme se ukázkově a v okamžiku, kdy jsme byli plní, projela kolem nás zvláštní bílá rybička položená na šulku rýže. "Jestli mi ji nikdo nevezme, je moje při dalším kole!" zaslechla jsem a v domnění, že jde o Butterfisch jsem si jen posteskla, že jsem si jí nevšimla dřív. Rybku kupodivu nikdo neukradl, tak se jí výtězoslavně ujal J. Pípla jsem, jestli si můžu jen kousíček ukousnout a... když se tak opravdu stalo, hořce jsem svého činu zalitovala a bílý mrml přeposlala původnímu majiteli. Ať už šlo o co chtělo, Butterfisch to nebyla ani omylem. Konzistenci to mělo asi jako mnohokrát tužší liči, takže se to nedalo ani ukosnout, natož rozžvýkat a chuť byla... byla... hnusně moučná a eklhaftová. Nápis v menu Jakobsmuschel mi řekl leda tak prd, tak jsem psala sms mamince, jež byla jediná, u které jsem s jistotou věděla, že je v tuto chvíli internetům přístupná.
Takže oné Jakobsmuschel jsme vděčili tomu, že jsme se tak dvě hodiny bez přestání smáli, navíc já díky ní objevila historicky první potvoru z moře vytaženou, kterou jsem prohlásila za humus všech humusů. Berlín odkrývá vskutku netušené obzory...
Den jako malovaný, možná jeden z posledních takto krásně slunečných před tím, než podzim zahájí svoje každoroční ataky ohavných dešťů, podivného aerosolu rozprostřeného všude ve vzduchu, mlh jako z mechu a kapradí... a na lidi tak chtě nechtě vlivem počasí padne splín. Řekla jsem si, že se zajdu podívat do CCCP, aneb do parku v Trepkowě (=Treptow), kde se rozprostírá olbřímí sovětský monument, jinými slovy to uvidět, osahat a nafotit, je naprostá nutnost. Prvotní nadšení ("Jéé, ono je to relativně kousek i pěšky!") vzalo za své hned tehdy, kdy jsem se nejenže z domu dostala až hluboce odpoledne, navíc jsem se cestou tak dokonale utopila v myšlenkách, že bych se nedivila, kdybych fakt došla až někam do regulérního Ruska a samozřejmě si tím pádem zašla až někam do pr- pr. Když jsem při procházení jakousi industriální oblastí viděla, kterak zapadá slunce, a tedy reálně vyvodila, že tama se opravdu odmítám zpátky vracet pěšky sama a za tmy, mávla jsem nad tím rukou, otočila se na podpatku a odkráčela zase zpět, již tři dny slibovanému sushi vstříc. (A v tu chvíli ještě nic zlého naprosto netuše.)
Již delší dobu jsme chodili kolem jednoho all you can eat runningu, tak jsme si řekli, že ho vyzkoušíme, neb jsme měli po celém dni hlad jako smečka vlků. Prvotní otázka: "A je to teda fakt all you can eat?" byla sama zodpovězena ihned po vstupu do sušárny, když jsem zaregistrovala, že je téměř plno, plus snad každý má před sebou přibližně dvacet talířků a navíc sahá pro další. Ok, usadit na poslední volná místa a s chutí do toho.
Sushi jako takové bylo chutné. Japonci by sice z těchto zvláštních vizuálních a kombinačních experimentů nejspíš spáchali harakiri již při prvním pohledu, ale tak... průměrný Evropan to třeba nepozná a jiný to až tak neřeší, pokud šilhá hlady.
Najedli jsme se ukázkově a v okamžiku, kdy jsme byli plní, projela kolem nás zvláštní bílá rybička položená na šulku rýže. "Jestli mi ji nikdo nevezme, je moje při dalším kole!" zaslechla jsem a v domnění, že jde o Butterfisch jsem si jen posteskla, že jsem si jí nevšimla dřív. Rybku kupodivu nikdo neukradl, tak se jí výtězoslavně ujal J. Pípla jsem, jestli si můžu jen kousíček ukousnout a... když se tak opravdu stalo, hořce jsem svého činu zalitovala a bílý mrml přeposlala původnímu majiteli. Ať už šlo o co chtělo, Butterfisch to nebyla ani omylem. Konzistenci to mělo asi jako mnohokrát tužší liči, takže se to nedalo ani ukosnout, natož rozžvýkat a chuť byla... byla... hnusně moučná a eklhaftová. Nápis v menu Jakobsmuschel mi řekl leda tak prd, tak jsem psala sms mamince, jež byla jediná, u které jsem s jistotou věděla, že je v tuto chvíli internetům přístupná.
"Mami, podivej se prosim na net, co je to Jakobsmuschel."Docela jsme se divili, že nás po zjištění, že jde o NEJLAHODNĚJŠÍ mušli nevyhodili z restaurace, protože jsme v tom okamžiku dostali opravdu hysterickou smavou nemoc a nešlo to zastavit. Vrchol všeho přišel ve chvíli, kdy si J. nabral další talířek s podivným zákuskem na spravení chuti a já, chtivá téhož, do toho jen s dotazem: "Atosetakypapa?" nedůvěřivě dloubala hůlkou, neboť to taky notně připomínalo chrchel. Konečná. Tam mě už nedostanou ani heverem. Ještě by mě mohli poznat.
"Hrebenatka. Nejvetsi a nejlahodnejsi musle."
"Hm... tak dik. Nejvetsi mozna."
Takže oné Jakobsmuschel jsme vděčili tomu, že jsme se tak dvě hodiny bez přestání smáli, navíc já díky ní objevila historicky první potvoru z moře vytaženou, kterou jsem prohlásila za humus všech humusů. Berlín odkrývá vskutku netušené obzory...
sobota 27. října 2012
středa 24. října 2012
Zjevně i mistr Já se někdy utne
Co uděláte, když zjistíte, že se vám vaší vlastní rukou podařilo napsat tak zvrhlou a zavrženíhodnou zhovadilost, jako slovo odemikat? Než se půjdete rovnou zastřelit, nakoukněte na hodiny. Pokud zjistíte, že je půl sedmé ráno a vy stále ještě sedíte u počítače, jak se to podařilo mně zrovna včera, možná vás jen mozek varuje, že je nejvyšší čas jít spát. No tyvole. Ach jo.
pondělí 22. října 2012
Pivní degustace
Hlad čtenářů po nových příspěvcích roste. Podle všeho docela geometrickou řadou. Já však poslední dobou nějak postrádám polibky múzy, nicméně mohu se alespoň konečně pokusit dokopat k tomu, abych postupně začala připisovat zážitky, které jsem chtěla publikovat už dříve. Když to nejde samo, je třeba se k tomu sama za ty vlasy odvléct a jít tomu naproti. Takže s chutí do toho!
K narozeninám mi byla nabídnuta možnost, účastnit se pivní degustace. A to bych samozřejmě nebyla já, abych takovouto pozvánku odmítla.
Vše se konalo v jedné velice příjemné a útulné kavárniče v jedné naprosto odpudivé a ohyzdné čtvrti. Naštěstí však již byla tma jako v pytli a k tomu lilo jako z konve, takže ten hnus a fuj široko daleko nebylo vůbec vidět. Vše úspěšně halila tma a to, co náhodou ne, mi bylo naprosto znemožněno vidět díky kompletně zapršeným brýlím.
Krom toho, že se že degustace účastnili velice milí lidé, byly výborné i ty předměty degustace jako takové. Nyní prosím přivítejte mé doslové poznámky k průběhu ochutnávek a pokud by se vám čirou náhodou zdálo, že s počtem okoštovaných lahví opadá moje vážnost, pak... se vám to samozřejmě jen zdá.
1. St. Austell's Brewery - Tribute; Pale Ale/Ordinary Bitter; 4,2 %
Světlé, ale ne úplně (v kavárně panovala tma jak v řiti, takže zrakový dojem byl notně nepřesný). Hořké, sušší, příjemné a výrazné ovocné tóny.
2. St. Peter's - Old Style Porter; Porter; 5,1 %
Černé jak bota, příjemná sladká vůně, suchá a výrazná chuť s nasládlým podtónem. Hodně dobré.
3. Fullers - London Pride; Pale Ale/Premium Bitter; 4,7 %
Barva stejná jako u toho prvního, ale na první pohled obsahuje víc bublinek. Chuť jako pivo. Dost hořký. Obsahuje jiný hops než německý a český piva.
4. Fullers - 1845; English Strong Ale; 6,3 %
Pěkně tmavý, ale ne úplně černý. Voní jako silný černý pivo (docela typicky).Je sladký, hutný, ale je patrná výrazná alkoholová chuť.
5. Deuchars IPA; India Pale Ale (British style); 4,4 %
Světlý. Vůně... už to asi necejtím... nebo ne, lehká ovocná. Chuť lehká a ovocná, přitom výrazná a hořká, prostě mňam. Lecker!
6. St. Austell's Brewery - Proper Job IPA; India Pale Ale (American style); 5,5 %
Hodně dobrý, podobný předchozímu. Sem zapomněla dělat poznámky a družila se s Řekem. (Opětovně doslovná poznámka.)
K narozeninám mi byla nabídnuta možnost, účastnit se pivní degustace. A to bych samozřejmě nebyla já, abych takovouto pozvánku odmítla.
Vše se konalo v jedné velice příjemné a útulné kavárniče v jedné naprosto odpudivé a ohyzdné čtvrti. Naštěstí však již byla tma jako v pytli a k tomu lilo jako z konve, takže ten hnus a fuj široko daleko nebylo vůbec vidět. Vše úspěšně halila tma a to, co náhodou ne, mi bylo naprosto znemožněno vidět díky kompletně zapršeným brýlím.
Krom toho, že se že degustace účastnili velice milí lidé, byly výborné i ty předměty degustace jako takové. Nyní prosím přivítejte mé doslové poznámky k průběhu ochutnávek a pokud by se vám čirou náhodou zdálo, že s počtem okoštovaných lahví opadá moje vážnost, pak... se vám to samozřejmě jen zdá.
1. St. Austell's Brewery - Tribute; Pale Ale/Ordinary Bitter; 4,2 %
Světlé, ale ne úplně (v kavárně panovala tma jak v řiti, takže zrakový dojem byl notně nepřesný). Hořké, sušší, příjemné a výrazné ovocné tóny.
2. St. Peter's - Old Style Porter; Porter; 5,1 %
Černé jak bota, příjemná sladká vůně, suchá a výrazná chuť s nasládlým podtónem. Hodně dobré.
3. Fullers - London Pride; Pale Ale/Premium Bitter; 4,7 %
Barva stejná jako u toho prvního, ale na první pohled obsahuje víc bublinek. Chuť jako pivo. Dost hořký. Obsahuje jiný hops než německý a český piva.
4. Fullers - 1845; English Strong Ale; 6,3 %
Pěkně tmavý, ale ne úplně černý. Voní jako silný černý pivo (docela typicky).Je sladký, hutný, ale je patrná výrazná alkoholová chuť.
5. Deuchars IPA; India Pale Ale (British style); 4,4 %
Světlý. Vůně... už to asi necejtím... nebo ne, lehká ovocná. Chuť lehká a ovocná, přitom výrazná a hořká, prostě mňam. Lecker!
6. St. Austell's Brewery - Proper Job IPA; India Pale Ale (American style); 5,5 %
Hodně dobrý, podobný předchozímu. Sem zapomněla dělat poznámky a družila se s Řekem. (Opětovně doslovná poznámka.)
středa 3. října 2012
Pán od internetů
Měl přijít v deset hodin dopoledne. Byla jsem tedy škodolibě zanechána doma s tím, abych to vyřídila. Pch.
Po probuzení jsem se ještě chvíli válela v posteli, měla na sobě propocený domácí svetr, který měl v ten den již definitivně putovat do koše s prádlem, k tomu ohyzdné antikoncepční tepláky (takový ten fuj, co vypadá, jako by si jeho nositel nasral do kalhot) a aby toho nebylo málo, tak moje vlasy vypadaly, jako bych je ukradla knižnímu Snapeovi. O čtvrt na deset jsem se tedy se sebezapřením definitivně vydávala z postele rovnou do koupelny, abych ze sebe udělala člověka. Když tu náhle... zvonek. A já si tak do těch kalhot opravdu v tu chvíli málem... to.
Zaprvé nesnáším, když mi do bytu chodí cizí lidé. Zadruhé od jisté doby odmítám do bytu pouštět cizí pány od libovolných služeb. (Jen se smějte, prevíti.) Zatřetí jsem vypadala jako bych právě vypadla z popelnice. Uklidňovala jsem se jen tím, že to beztak bude buď nějaký starý prďola, nebo pro změnu pubertální brigádník.
Jelikož v celém bytě není téměř žádný nábytek a je tedy na první pohled patrné, že jsme se opravdu před chvílí nastěhovali, mávla jsem nad tím vším rukou a s akceptováním reality, že nějaký O2 blbeček mi může leda škrábat záda, bylo mé sebevědomí zpět. Vydala jsem se tedy neohroženě otevřít a...
...mezi dveřmi málem omdlela. Doslova a do písmene. Zaprvé jsem takto krásného chlapa v reálu nikdy, ale opravdu nikdy neviděla, popravdě jsem vždy byla přesvědčená, že takovéto typy jsou výsledkem Photoshopů a navíc... ty oči! Takovou barvu jsem rovněž jaktěživa neviděla a měla jsem co dělat, abych na něj nezírala s otevřenými ústy. Ten člověk měl normálně světlé, zelenožluté duhovky. Mamma mia, třináct let hadr!
Modem zkontrolován. Ok. Ani se nerozhlížel. Uf. Zásuvka rovněž v pořádku. A teď prý že musíme do sklepa. Vzpomněla jsem si hned na Helmuta, opraváře komínů a nepřála si nic jiného, než být tímto typem pohlavně zneužita v našem sklepě, jež je ukázkovým prototypem kobky, ale nemohla jsem najít klíče. Převracela jsem všechno, kde by se mohly skrývat, ale... nic. Prostě zmizely. Takže pokud jsem si při otvírání dveří připadala jako debil, tak nyní jako tuplovaný. Hrozně jsem se mu omlouvala, že nevím vůbec nic, že mi bylo jen řečeno, že mám být doma a to je všechno - což byla pravda, načež on že se vůbec nic neděje, jen že si žadatel měl přečíst všechny pokyny a pro jistotu mi je celé odříkal sám.
Výsledek celého toho divadla: Internety stále chytáme přes mobil, takže je jejich kvalita spíše nekvalitou, navíc nastává problém v případě, kdy jeden z obyvatelů chce, aby byl mobil opravdu mobilní, zatímco druhý potřebuje internetovat.
Výsledek číslo dva: Klíč od sklepa se nakonec ukázal tímtéž klíčem, jako klíč od vchodových dveří. Nejsem debil. Jsem imbecil.
Po probuzení jsem se ještě chvíli válela v posteli, měla na sobě propocený domácí svetr, který měl v ten den již definitivně putovat do koše s prádlem, k tomu ohyzdné antikoncepční tepláky (takový ten fuj, co vypadá, jako by si jeho nositel nasral do kalhot) a aby toho nebylo málo, tak moje vlasy vypadaly, jako bych je ukradla knižnímu Snapeovi. O čtvrt na deset jsem se tedy se sebezapřením definitivně vydávala z postele rovnou do koupelny, abych ze sebe udělala člověka. Když tu náhle... zvonek. A já si tak do těch kalhot opravdu v tu chvíli málem... to.
Zaprvé nesnáším, když mi do bytu chodí cizí lidé. Zadruhé od jisté doby odmítám do bytu pouštět cizí pány od libovolných služeb. (Jen se smějte, prevíti.) Zatřetí jsem vypadala jako bych právě vypadla z popelnice. Uklidňovala jsem se jen tím, že to beztak bude buď nějaký starý prďola, nebo pro změnu pubertální brigádník.
Jelikož v celém bytě není téměř žádný nábytek a je tedy na první pohled patrné, že jsme se opravdu před chvílí nastěhovali, mávla jsem nad tím vším rukou a s akceptováním reality, že nějaký O2 blbeček mi může leda škrábat záda, bylo mé sebevědomí zpět. Vydala jsem se tedy neohroženě otevřít a...
...mezi dveřmi málem omdlela. Doslova a do písmene. Zaprvé jsem takto krásného chlapa v reálu nikdy, ale opravdu nikdy neviděla, popravdě jsem vždy byla přesvědčená, že takovéto typy jsou výsledkem Photoshopů a navíc... ty oči! Takovou barvu jsem rovněž jaktěživa neviděla a měla jsem co dělat, abych na něj nezírala s otevřenými ústy. Ten člověk měl normálně světlé, zelenožluté duhovky. Mamma mia, třináct let hadr!
Modem zkontrolován. Ok. Ani se nerozhlížel. Uf. Zásuvka rovněž v pořádku. A teď prý že musíme do sklepa. Vzpomněla jsem si hned na Helmuta, opraváře komínů a nepřála si nic jiného, než být tímto typem pohlavně zneužita v našem sklepě, jež je ukázkovým prototypem kobky, ale nemohla jsem najít klíče. Převracela jsem všechno, kde by se mohly skrývat, ale... nic. Prostě zmizely. Takže pokud jsem si při otvírání dveří připadala jako debil, tak nyní jako tuplovaný. Hrozně jsem se mu omlouvala, že nevím vůbec nic, že mi bylo jen řečeno, že mám být doma a to je všechno - což byla pravda, načež on že se vůbec nic neděje, jen že si žadatel měl přečíst všechny pokyny a pro jistotu mi je celé odříkal sám.
Výsledek celého toho divadla: Internety stále chytáme přes mobil, takže je jejich kvalita spíše nekvalitou, navíc nastává problém v případě, kdy jeden z obyvatelů chce, aby byl mobil opravdu mobilní, zatímco druhý potřebuje internetovat.
Výsledek číslo dva: Klíč od sklepa se nakonec ukázal tímtéž klíčem, jako klíč od vchodových dveří. Nejsem debil. Jsem imbecil.
pondělí 1. října 2012
Radši vyhořet, než se stěhovat
"Měli bysme to tu nějak debordelizovat, když mají přijít zapojovat ten internet."
"Tak to aby sis natrénoval větu: 'Právě jsme se přistěhovali.'"
"No, víš, já tou dobou budu v práci, takže..."
"Chápu. Jdu si trénovat větu: 'Právě jsme se přistěhovali.'"
"A taky bysme měli něco udělat s tou sbírkou prázdných lahví od piva."
"No jo, sakra, vidíš to. To se jaksi vylučuje s větou: 'Právě jsme se přistěhovali.'"
pátek 28. září 2012
Jedové trny zlaté klece
Byl to krásnej týden. Ale prostě až moc dlouhej. A to zdaleka ještě neskončil. Ach jo.
Do rodného města jsem se tentokrát opravdu těšila. Ostatně asi poprvé v životě. V Berlíně prostě není burčák. Pak jsem chtěla zase vidět a naživo prohodit pár i více slov se svými blízkými, bližšími a nejbližšími, s nimiž mi to vzhledem k chvatnému odjezdu a fůře práce na obou stranách posledně nevyšlo. Taky si vyzvednout narozeninové dárky. A především - tentokrát jsem věděla, že to je jen výlet. Pár dní a zase pryč.
Už před lety jsem říkala, že je mi to město těsné. Zlatá klec se zlatými mřížemi. Jistoty, ale škrtící a smrtící řetězy.
A taky prokletí v podobě mé nadmíru vyvinuté dlouhodobé paměti. Nevím sice, co jsem dělala včera či předevčírem, zato při průchodu ulicemi jasně vidím a bohužel i cítím to, co jsem v oněch konkrétních místech dělala kdysi. Tady jsem si před dvaadvaceti lety hrála s dědou. Tuhle jsme jako děti chodily na kaštany a támhle jako odrostlejší spratkové zvonili na zvonky. Tam mě v jedenácti pokousal pes. V této skrýši jsme si jako zvídavá robátka školou povinná zaujatě prohlížela první pornočasopisy. V rohu této budovy byla naše třída na základní škole a v tomto skleníku jsme po sobě házeli rajčata. V tomto klubu jsme strávili mládí a opakovaně pak na druhý den sami sobě přísahali, že nás tam už nikdy nikdy neuvidí. A opakovaně se v něm seznamovali a následně si nechali lámat křehká pubertální srdéčka. Tu byl pro změnu klub, kde jsem zapálila popelník a barmanům se to moc nelíbilo. Doteď netuším proč. Touto trasou jsem dva roky jezdívala na gymnázium. Zde bývala lavečka, které nechám vystavět pomník, protože mi krátce po maturitě zásadně změnila život. A vůbec, maturovala jsem přesně v den jejího svátku. Na těchto schodech jsem ležela uprostřed noci, koukala na hvězdy a přála si zastavit čas. Za vedlejším rohem jsem rok poté bydlela a vytvořila si k tomu místu hluboký vztah. Tudy jsem před pěti lety šla na tenis s vědomím, že u sebe mám krom rakety a mobilu leda hovno, zatímco mé klíče vesele trčí ze zámku na opačné straně. (Cože? Za dva dny to bude přesně pět let? Oh, c'mon!) A taky jsme tam dříve po nocích cestou z restauračních zařízení a klubů podnapilé hladily toulavé kočky. V těchto ulicích jsem před dvěma lety uprostřed parného léta pobíhala s hokejkou a hrála hokej s ponožkou. A říkala cosi o hezkých očích. Zde ještě předloni pracovala kamarádka, která je toho času u svého přítele na Bahamách. A zítra jdu na koncert do klubu, kde jsem prožila asi své první oficiální rande. Asi bych to pak celé měla jít ještě zakončit do hospody, kde jsem dostala své první kopačky (a kupodivu i pěkně férově na náš tehdejší věk, z očí do očí), aby byl vesmír v rovnováze.
Jak jsem tu byla vždycky dlouho, stávala jsem se vůči všem těchto vlivům lehce imunní. Útočily na mě převážně v melancholických a nostalgických náladách. Nyní jsem však vypadla z pole působnosti. A při návratu dostala na tlamu v plné síle.
Už kdysi jsem prohlásila, že pokud mě nezabije rakovina, pak vlastní emoce. A opětovně nad tímto kývám hlavou...
Do rodného města jsem se tentokrát opravdu těšila. Ostatně asi poprvé v životě. V Berlíně prostě není burčák. Pak jsem chtěla zase vidět a naživo prohodit pár i více slov se svými blízkými, bližšími a nejbližšími, s nimiž mi to vzhledem k chvatnému odjezdu a fůře práce na obou stranách posledně nevyšlo. Taky si vyzvednout narozeninové dárky. A především - tentokrát jsem věděla, že to je jen výlet. Pár dní a zase pryč.
Už před lety jsem říkala, že je mi to město těsné. Zlatá klec se zlatými mřížemi. Jistoty, ale škrtící a smrtící řetězy.
A taky prokletí v podobě mé nadmíru vyvinuté dlouhodobé paměti. Nevím sice, co jsem dělala včera či předevčírem, zato při průchodu ulicemi jasně vidím a bohužel i cítím to, co jsem v oněch konkrétních místech dělala kdysi. Tady jsem si před dvaadvaceti lety hrála s dědou. Tuhle jsme jako děti chodily na kaštany a támhle jako odrostlejší spratkové zvonili na zvonky. Tam mě v jedenácti pokousal pes. V této skrýši jsme si jako zvídavá robátka školou povinná zaujatě prohlížela první pornočasopisy. V rohu této budovy byla naše třída na základní škole a v tomto skleníku jsme po sobě házeli rajčata. V tomto klubu jsme strávili mládí a opakovaně pak na druhý den sami sobě přísahali, že nás tam už nikdy nikdy neuvidí. A opakovaně se v něm seznamovali a následně si nechali lámat křehká pubertální srdéčka. Tu byl pro změnu klub, kde jsem zapálila popelník a barmanům se to moc nelíbilo. Doteď netuším proč. Touto trasou jsem dva roky jezdívala na gymnázium. Zde bývala lavečka, které nechám vystavět pomník, protože mi krátce po maturitě zásadně změnila život. A vůbec, maturovala jsem přesně v den jejího svátku. Na těchto schodech jsem ležela uprostřed noci, koukala na hvězdy a přála si zastavit čas. Za vedlejším rohem jsem rok poté bydlela a vytvořila si k tomu místu hluboký vztah. Tudy jsem před pěti lety šla na tenis s vědomím, že u sebe mám krom rakety a mobilu leda hovno, zatímco mé klíče vesele trčí ze zámku na opačné straně. (Cože? Za dva dny to bude přesně pět let? Oh, c'mon!) A taky jsme tam dříve po nocích cestou z restauračních zařízení a klubů podnapilé hladily toulavé kočky. V těchto ulicích jsem před dvěma lety uprostřed parného léta pobíhala s hokejkou a hrála hokej s ponožkou. A říkala cosi o hezkých očích. Zde ještě předloni pracovala kamarádka, která je toho času u svého přítele na Bahamách. A zítra jdu na koncert do klubu, kde jsem prožila asi své první oficiální rande. Asi bych to pak celé měla jít ještě zakončit do hospody, kde jsem dostala své první kopačky (a kupodivu i pěkně férově na náš tehdejší věk, z očí do očí), aby byl vesmír v rovnováze.
Jak jsem tu byla vždycky dlouho, stávala jsem se vůči všem těchto vlivům lehce imunní. Útočily na mě převážně v melancholických a nostalgických náladách. Nyní jsem však vypadla z pole působnosti. A při návratu dostala na tlamu v plné síle.
Už kdysi jsem prohlásila, že pokud mě nezabije rakovina, pak vlastní emoce. A opětovně nad tímto kývám hlavou...
úterý 25. září 2012
Bydlíme. Vyvalte sudy!
Dlouho jsem nenapsala nic aktuálního, protože nebyl čas. A když čas byl, byl pro změnu stav absolutního kopru. A já se nyní a pak časem snad i v dalších příspěvcích pokusím osvětlit důvody toho všeho. Nejsou jen tak ledajaké, jsou to ty nejlepší možné důvody, jaké to být mohou. Na srdci toho mám vskutku velice mnoho.
V okamžiku, kdy jsme už byli naprosto zoufalí a nad ideou pěkného, cenově dostupného bytu v ideální lokalitě definitivně zlomili hůl, přesněji řečeno přesně v den, kdy jsem už byla ochotná kývnout na prohlídku hnusného krcálku kdesi ve Weddingu (pozitivem bylo to, že se byt nacházel hned u Mauerparku, plus že nájem byl jen na rok), se ozvala jedna realitní kancelář, na niž jsme již dávno zapomněli a měla pro nás velmi pozitivní zprávu. Nájemní smlouva!
Paradoxně na byt, který jsem nejenže neobjevila já, ale navíc jsem pro získání tohoto bytu já neudělala vůbec nic, takže jsem o něm neměla ani sebemenší tušení a když mi přišla sms: "Mame kde bydlet!" myslela jsem nejdřív, že se jedná o onen zateklý weddingský fuj a nejistě odpověděla jen: "Mam se bat ptat se na detaily?"
Za pět minut dvanáct, v momentu, kdy jsem už znala plán celého Berlína pomalu zpaměti, věděla, kde každá pitomá ulice leží, se kterou sousedí a v jaké čtvrti se nachází, v momentu, kdy jsem již podvodné inzeráty poznala v prvním zlomku sekundy prvního pohledu, a byla jsem navíc sprostá jak dlaždič, protože jestli jsem před rokem říkala, že získat víza do Kanady byla ta nejkomplikovanější věc a nejabsurdnější možná zprdelebuzerace, jakou jsem kdy absolvovala, tak toto ji spolehlivě o prvenství připravilo. Hledat byt v Berlíně opravdu nie, nie, nie merh, nebo alespoň ne v dohledné hodně dlouhé době.
Každopádně ale smlouva je podepsaná, peníze zaplacené a my jsme v plném proudu stěhování, protože zvelebit si holobyt je opravdu na poměrně dlouho (před týdnem jsme kupříkladu do 4. patra vlekli ledničku a záda mě bolí ještě teď, před týdny dvěma jsme převáželi gigantickou matraci takovým způsobem, že kdyby nás zahlédli pánové od Polizei, asi bysme jim museli pár věcí vysvětlit, smrtelně jsem se urazila, když byly zamítnuty růžové nožičky k černé stolové desce a tak podobně). Jde o krásný prosvětlený 2+1 (nebo spíš 2+1/5, protože ta kuchyňka je maličká) s balkonem v perfektní lokalitě. Moje vysněná čtvrť numero uno to sice není, ale to zase tolik nevadí, protože i tak jde o jednu ze tří (jediných) částí města, které byly na mém seznamu míst kam teoreticky ano. Okolí domu je rovněž perfektní, MHD co by jeden Wurstem dohodil, navíc máme nedaleko jak park, tak obrovské množství rozličných restaurací a bister s výtečnými cizokrajnými specialitami (na pho a bun bo nam bo jsem se stala závislou již během prvního týdne). A pokud by se nám zachtělo něčeho sladkého, pak stačí zajít k "sousedům", protože tam se pro změnu nachází bezedný zdroj baklav. Ach. Zemský ráj to na pohled!
V okamžiku, kdy jsme už byli naprosto zoufalí a nad ideou pěkného, cenově dostupného bytu v ideální lokalitě definitivně zlomili hůl, přesněji řečeno přesně v den, kdy jsem už byla ochotná kývnout na prohlídku hnusného krcálku kdesi ve Weddingu (pozitivem bylo to, že se byt nacházel hned u Mauerparku, plus že nájem byl jen na rok), se ozvala jedna realitní kancelář, na niž jsme již dávno zapomněli a měla pro nás velmi pozitivní zprávu. Nájemní smlouva!
Paradoxně na byt, který jsem nejenže neobjevila já, ale navíc jsem pro získání tohoto bytu já neudělala vůbec nic, takže jsem o něm neměla ani sebemenší tušení a když mi přišla sms: "Mame kde bydlet!" myslela jsem nejdřív, že se jedná o onen zateklý weddingský fuj a nejistě odpověděla jen: "Mam se bat ptat se na detaily?"
Za pět minut dvanáct, v momentu, kdy jsem už znala plán celého Berlína pomalu zpaměti, věděla, kde každá pitomá ulice leží, se kterou sousedí a v jaké čtvrti se nachází, v momentu, kdy jsem již podvodné inzeráty poznala v prvním zlomku sekundy prvního pohledu, a byla jsem navíc sprostá jak dlaždič, protože jestli jsem před rokem říkala, že získat víza do Kanady byla ta nejkomplikovanější věc a nejabsurdnější možná zprdelebuzerace, jakou jsem kdy absolvovala, tak toto ji spolehlivě o prvenství připravilo. Hledat byt v Berlíně opravdu nie, nie, nie merh, nebo alespoň ne v dohledné hodně dlouhé době.
Každopádně ale smlouva je podepsaná, peníze zaplacené a my jsme v plném proudu stěhování, protože zvelebit si holobyt je opravdu na poměrně dlouho (před týdnem jsme kupříkladu do 4. patra vlekli ledničku a záda mě bolí ještě teď, před týdny dvěma jsme převáželi gigantickou matraci takovým způsobem, že kdyby nás zahlédli pánové od Polizei, asi bysme jim museli pár věcí vysvětlit, smrtelně jsem se urazila, když byly zamítnuty růžové nožičky k černé stolové desce a tak podobně). Jde o krásný prosvětlený 2+1 (nebo spíš 2+1/5, protože ta kuchyňka je maličká) s balkonem v perfektní lokalitě. Moje vysněná čtvrť numero uno to sice není, ale to zase tolik nevadí, protože i tak jde o jednu ze tří (jediných) částí města, které byly na mém seznamu míst kam teoreticky ano. Okolí domu je rovněž perfektní, MHD co by jeden Wurstem dohodil, navíc máme nedaleko jak park, tak obrovské množství rozličných restaurací a bister s výtečnými cizokrajnými specialitami (na pho a bun bo nam bo jsem se stala závislou již během prvního týdne). A pokud by se nám zachtělo něčeho sladkého, pak stačí zajít k "sousedům", protože tam se pro změnu nachází bezedný zdroj baklav. Ach. Zemský ráj to na pohled!
úterý 18. září 2012
Denní heslo č. XLIX
"Nejdřív nutně potřebuju ke stolu růžové nožičky, poté zase před vanu růžový kobereček s korunkou a nápisem Princess a teď tu zaujatě studuju přehled systémů bezpečnostních vložek a poslouchám u toho Gangnam style. Buď se v příliš pozdním věku dostávám do puberty, nebo v příliš brzkém věku senilním, nebo jsem se už ze všeho definitivně zbláznila."
čtvrtek 6. září 2012
Písničky LIII
Eisenherz - Joachim Witt
Je noc. Posloucháme německé písničky a já mám balit. Kolikáté že už stěhování během jednoho roku? Páté? Pryč se mi chce, kydat tuny věcí zleva doprava a zase zpátky se mi nechce. A vlastně tomu pořád cosi ve mně odmítá uvěřit. Šest dlouhých let to všechno pro můj mozek bylo cosi abstraktního, co jednou, a nyní to již ťuká na dveře. Respektive už neťuká, nýbrž to v nich nedočkavě stojí a čeká, až si hodím zadkem.
Usrkávám nakuřovaného Sentického Kvasara a začínám být pohroužená do melodií a slov, jež zaplňují můj pokoj, sama do sebe a své vlastní hlavy. Když tu náhle... tak důvěrně známá píseň, tak důvěrně známé pocity. I přesto, že je tomu již mnoho let, jako by se to všechno událo včera. Moment... jak je možné, že tu tahle písnička za celou to dobu ještě není?!
Sentimentální. I když to tehdy nebylo nijak růžové, popravdě to v celkovém důsledku bylo docela zprdele, vzpomínám na to jako z jednu nejkrásnějších a nejdůležitějších událostí v životě. Pokud bych studovala v Bradavicích a měla vyčarovat patrona, pak při této vzpomínce můj patron zboří celý hrad.
Je noc. Posloucháme německé písničky a já mám balit. Kolikáté že už stěhování během jednoho roku? Páté? Pryč se mi chce, kydat tuny věcí zleva doprava a zase zpátky se mi nechce. A vlastně tomu pořád cosi ve mně odmítá uvěřit. Šest dlouhých let to všechno pro můj mozek bylo cosi abstraktního, co jednou, a nyní to již ťuká na dveře. Respektive už neťuká, nýbrž to v nich nedočkavě stojí a čeká, až si hodím zadkem.
Usrkávám nakuřovaného Sentického Kvasara a začínám být pohroužená do melodií a slov, jež zaplňují můj pokoj, sama do sebe a své vlastní hlavy. Když tu náhle... tak důvěrně známá píseň, tak důvěrně známé pocity. I přesto, že je tomu již mnoho let, jako by se to všechno událo včera. Moment... jak je možné, že tu tahle písnička za celou to dobu ještě není?!
"Du schenkst mir das LebenObčas je nám původní myšlenka písničky srdečně jedno, protože v jejích slovech sami vidíme něco, co je pro nás mnohem osobnější. Kdysi. Uprostřed nocí pravidelně mizet z domu a neřešit ani zítřek, natož pozítří. Jméno v mobilním telefonu nesčetněkrát přepisovat, mazat a následně znovu ukládat... a stále dokola. Nehořela jsem zdaleka jen v ohni jeho jakési zdánlivé ješitnosti - naopak poprvé v životě měla ten pocit, že hořím. Svět jen z nenávisti a bolesti; vždycky předtím... a nikdy potom. Je to zajímavé, jak občas potkáme lidi, kteří nás nevědomky přinutí k tomu, dívat se na svět jinýma očima než doposud. Jméno vypálené v duši navěky věků. Máte to taky tak s některými jmény některých lidí, kteří se mihnou vaším životem jen na krátký okamžik, ale i přesto jsou to pro vás ty zásadní mezníky? Z temnot do světla. A srdce začalo bít, poprvé v životě. Dosud si pamatuji ten pocit, kdy ledem začala proudit krev. A od té doby proudí dál a srdce bije čím dál radostněji.
Um mich dann zu verlassen
Soll ich Dich dafür
Nun lieben oder Hassen?
Du treibst mich in die Sünde
Um mir dann zu vergeben
Sag mir, welchen Namen
Soll ich Dir geben?
Ich brenne in dem Feuer Deiner Eitelkeit
Gefangen auf dem Weg in die Unendlichkeit!
Siehst Du das Blut
An meiner Hand?
Hast Du das Leid
In mir erkannt?
Siehst Du den Schmerz
In meinem Blick?
Warum stößt Du mich zurück?!
Du bringst mich um mit Deinem Eisenherz!
Du bringst mich um mit Deinem Eisenherz!
Eine Welt
Ohne Dich
Ist eine Welt aus Hass und Schmerz
Du bringst mich um mit Deinem Eisenherz!
Du hast mir Deinen Namen
In die Seele gebrannt -
Mich ohne Erbarmen
Aus Deinem Reich verbannt
Dein Wille geschehe!
So steht es geschrieben
Du weißt ich vergehe
Daran Dich zu lieben!
Für mich aus dem Dunkel
Zurück in das Licht
Bevor mein Herz in tausend Teile bricht
Hörst Du mein Herz?
Hörst Du es nicht?
Es ist das Herz das zerbricht
Wenn man von ihm spricht!..."
Sentimentální. I když to tehdy nebylo nijak růžové, popravdě to v celkovém důsledku bylo docela zprdele, vzpomínám na to jako z jednu nejkrásnějších a nejdůležitějších událostí v životě. Pokud bych studovala v Bradavicích a měla vyčarovat patrona, pak při této vzpomínce můj patron zboří celý hrad.
čtvrtek 16. srpna 2012
Písničky LII
Po téměř dvoutýdenní absenci se mi nakupilo mnoho práce. Celý týden jsem pomalu nevycházela z domu a pracovala a když už jsem náhodou vyšla, tak za prací. Měla bych ještě pokračovat, ale můj mozek už odpískal padla.
Otevřela jsem okno dokořán, aby na mě dýchala ta krásná noc. Otevřela jsem i lahev značkového portského, jež jsem loni darem dostala... a dostala chuť na to, pustit si jednu písničku. Písničku, jejíž název jsem dnes někde zahlédla a ovanula mě vůně jakési nostalgie. Vzpomínek na mé tehdejší úžasné bydlení a tak nějak na všechno s tím spojené. Nechala jsem se příjemně pohltit vzpomínkami a nešlo odolat.
Je zvláštní s odstupem pozorovat, že není všechno zlato, co se třpytí...
Vaše vlastní vzpomínky jako by byly jakýmsi krásným přeludem, jež se rozplyne jak mávnutím kouzelného proutku, když si uvědomíte tehdejší realitu, kterou jste vidět odmítali.
Toužila jsem cestovat. Neměla jsem s kým. Žila jsem pro budoucnost, ve kterou jsem fanaticky věřila. Upínala jsem se k jedinému fiktivnímu, protože reálného jsem toho moc neměla. Proboha, jaký je to rozdíl s dnešními dny, kdy cestuji, na budoucnost se těším, minulostí se bavím v dobrém i zlém a v přítomnosti žiju. Žiju a užívám si každý závan větru i každý tlukot svého srdce. A ano, právě této minulosti, těmto konkrétním dnům a jim, co následovaly záhy po nich, za to všechno vděčím. Je to zvláštní pocit.
Dej mi ruku. Postavím ti zámek z písku. Nějak. Někde. Někdy. Ve zhroucení časoprostoru probudit se ze snu, který trval jen krátký okamžik.
Vůně dřeva a kovu. Kůže a dotyků. A zámků z písku.
Z písku, který tehdy dal základy pevnému betonu.
Anyplace, anywhere, anytime - Nena & Kim Wilde
Otevřela jsem okno dokořán, aby na mě dýchala ta krásná noc. Otevřela jsem i lahev značkového portského, jež jsem loni darem dostala... a dostala chuť na to, pustit si jednu písničku. Písničku, jejíž název jsem dnes někde zahlédla a ovanula mě vůně jakési nostalgie. Vzpomínek na mé tehdejší úžasné bydlení a tak nějak na všechno s tím spojené. Nechala jsem se příjemně pohltit vzpomínkami a nešlo odolat.
Je zvláštní s odstupem pozorovat, že není všechno zlato, co se třpytí...
"Im Sturz durch Raum und Zeit
Richtung Unendlichkeit
Fliegen Motten in das Licht
Genau wie du und ich
Wrap your fingers 'round my neck
You don't speak my dialect
But our images reflects
Drawn together by the flame
We are just the same
Embrace the wind and fall into
Another time and space
Gib mir die Hand
Ich bau dir ein Schloß aus Sand
Irgendwie irgendwo irgendwann
If we belong to each other, we belong
Anyplace, anywhere, anytime
Im Sturz durch Zeit und Raum
Erwacht aus einem Traum
Nur ein kurzer Augenblick
Dann kehrt die Nacht zurück
Bits and pieces from your storm
Rain upon me as they form
Melt into my skin and I feel warm
Sweep upon me like a wave
We are young and brave
Embrace the wind and float into
Another time and space
Gib mir die Hand
Ich bau dir ein Schloß aus Sand
Irgendwie irgendwo irgendwann
If we belong to each other, we belong
Anyplace, anywhere, anytime
If we belong to each other, we belong
Anyplace, anywhere, anytime
I'm going to any way you coming from
Anyplace, anywhere, anytime..."
Vaše vlastní vzpomínky jako by byly jakýmsi krásným přeludem, jež se rozplyne jak mávnutím kouzelného proutku, když si uvědomíte tehdejší realitu, kterou jste vidět odmítali.
Toužila jsem cestovat. Neměla jsem s kým. Žila jsem pro budoucnost, ve kterou jsem fanaticky věřila. Upínala jsem se k jedinému fiktivnímu, protože reálného jsem toho moc neměla. Proboha, jaký je to rozdíl s dnešními dny, kdy cestuji, na budoucnost se těším, minulostí se bavím v dobrém i zlém a v přítomnosti žiju. Žiju a užívám si každý závan větru i každý tlukot svého srdce. A ano, právě této minulosti, těmto konkrétním dnům a jim, co následovaly záhy po nich, za to všechno vděčím. Je to zvláštní pocit.
Dej mi ruku. Postavím ti zámek z písku. Nějak. Někde. Někdy. Ve zhroucení časoprostoru probudit se ze snu, který trval jen krátký okamžik.
Vůně dřeva a kovu. Kůže a dotyků. A zámků z písku.
Z písku, který tehdy dal základy pevnému betonu.
Anyplace, anywhere, anytime - Nena & Kim Wilde
středa 15. srpna 2012
VIP výlet, díl V.
Flashbacky, slzy smíchu a nejlepší Heimkehr ever
Ráno bylo krásné. Jedno z těch "fesťákových" probuzení, kdy se mačkáte v autě na sklopené sedačce, všude kolem vás je vydýchaný vzduch, z parkoviště pomalu odjíždějí poslední návštěvníci, vy jste pomačkaní, nemytí, rozcuchaní a přesto šťastní. Jo a taky nutně musíte na záchod a nevíte kam, takže do kopřiv bude tou nejlepší možnou volbou. Všichni čtyři jsme posléze dali hlavy dohromady, naplánovali plán dne i odjezd směr Zkorumpistán a následně odhlasovali návrh ze všech nejmoudřejší, a sice najít nějakou pekárničku.
Všichni po noci stejně sežvejkaní, všichni v podobných mikinách se znakem skupiny, všichni plní endorfinů (a já ještě navíc adrenalinu), všichni prozpěvující a všemu se smějící si to takto razíme probouzejícím se Chemnitzem. Ticho před bouří.
První slzy smíchu přišly s usazením se v první pekárně, na kterou jsme narazili. Holky i J. se se svou neněmčinou domlouvali (podotýkám, že úspěšně) s moc milou paní prodavačkou na tom, co že si to vlastně dají. Krom naprosto nutného velkého kafe padla volba na koláče a na tvarohový řez. A to teda bylo!
Jelikož jsme se smíchy prohýbali i celou cestu autem, naznali jsme, že buď asi opravdu v Chemnitzu pouští do ovzduší nějaké chemikálie, nebo v tom včerejším VIP pivu byl nějaký výluh z marihuany, což by vypovídalo i o tom zpěvákově ehe hehe he hehe ehehe. Mezi chechty a skřeky jsme zpozorovali, že jedeme nedaleko od Rabensteinu, což je nejmenší hrad v Německu a o další zastávce tak bylo rozhodnuto. Blížil se zlatý hřeb dne. Dodnes se divím, že nás z hrádečku nevyvedli.
Zjistivši, že vstupné stojí jen euro a pár eurosoplů, jali jsme se nadšeně platit a jeden po druhém mizet v útrobách Rabensteinu. Ještě nikdy jsem neviděla, že by lidem přišly tak vtipné středověké kostýmy, brnění...
Zpocení a vysílení, s namoženými břišními svaly a ubrečení, ale primárně naprosto šťastní, spokojení a s o mnoho let prodlouženými životy putovali jsme po hradní prohlídce (a historickém znemožnění) dále. Demokraticky se rozhodlo o tom, strávit celý den v Drážďanech.
Našli jsme si místečko, které vypadalo bezpečné k zaparkování (nerada bych přišla o svůj kufr, batoh a tři další tašky, to vše s mnoha nakoupenými a ne zrovna levnými dárky pro své blízké), pod zadním okénkem jsme ještě demonstrativně rozprostřeli prázdné lahve, sáčky a jiné odpadky, plus můj notně použitý kapesník, načež jsme se spokojeným pocitem, že českou popelnici na kolečkách nikdo vykrádat nebude, vydali do historického centra. Jako by nám to dosud nestačilo, smích pokračoval i v tomto historickém městě na Labi. Marxova hlava si sice nekonala, ale zato zde parkovaly kamiony Black Box Music, což nám k zábavě na dalších pár hodin stačilo. (Jen takové intermezzo... to, že věkový průměr naší posádky byl nějakých třicet let, by logicky nikdo ani ve snu nehádal, že.)
Fotografování památek, návštěva infocentra, spílání zlým černým mrakům... a zastávka na pšeničné pivo. Natankováno, super, jedeme dál. Obchod s hudebninami, obchod s potravinami a z něj vyplývající pšeničné a chmelové zásoby do vlaku. Po několikahodinové chůzi v Drážďanech se k bolesti břicha přidává i akutní bolest nohou a celková únava, která nám konečně zavřela ústa a tak jsme se tiše odšourali nazpět k naší popelnici.
J. nás hodil do Ústí, já si pobrala své saky paky a litovala, že mi nevyrostly další dvě ruce, načež se naše výprava rozdělila. J. totiž pokračoval zpět do Berlína a nás, tři grácie, čekal vláček do končin českých. Vagony byly natřískané až běda, do jediného kupé bychom se nevešly ani my tři pohromadě, natož ještě s mými zavazadly k tomu. Pokrčily jsme tedy rameny, otevřely si piva a s větou: "Když už, tak už," jsme se utábořily přímo v uličce. Paní průvodní do tohoto vlaku mimochodem poslalo asi samo nebe.
Ach, jak krásné je žít, plnokrevníkům zdar!
Ráno bylo krásné. Jedno z těch "fesťákových" probuzení, kdy se mačkáte v autě na sklopené sedačce, všude kolem vás je vydýchaný vzduch, z parkoviště pomalu odjíždějí poslední návštěvníci, vy jste pomačkaní, nemytí, rozcuchaní a přesto šťastní. Jo a taky nutně musíte na záchod a nevíte kam, takže do kopřiv bude tou nejlepší možnou volbou. Všichni čtyři jsme posléze dali hlavy dohromady, naplánovali plán dne i odjezd směr Zkorumpistán a následně odhlasovali návrh ze všech nejmoudřejší, a sice najít nějakou pekárničku.
Všichni po noci stejně sežvejkaní, všichni v podobných mikinách se znakem skupiny, všichni plní endorfinů (a já ještě navíc adrenalinu), všichni prozpěvující a všemu se smějící si to takto razíme probouzejícím se Chemnitzem. Ticho před bouří.
První slzy smíchu přišly s usazením se v první pekárně, na kterou jsme narazili. Holky i J. se se svou neněmčinou domlouvali (podotýkám, že úspěšně) s moc milou paní prodavačkou na tom, co že si to vlastně dají. Krom naprosto nutného velkého kafe padla volba na koláče a na tvarohový řez. A to teda bylo!
"Mmm, bože! Ještě že takovou pekárnu nemáme u nás! To bych za chvíli byla jako harfenista!"Rozplývali jsme se nad zákusky a pečivem, chrochtali blahem z toho, že jsme si konečně mohli dopřát dobrou kávu, rozebírali jsme včerejší události a smáli se tak, div nám ty sladkosti nezaskočily. Přemýšleli jsme, jestli za tím vězí jen dobrá nálada, nebo i ten zbytkový alkohol z předešlého dne.
Jelikož jsme se smíchy prohýbali i celou cestu autem, naznali jsme, že buď asi opravdu v Chemnitzu pouští do ovzduší nějaké chemikálie, nebo v tom včerejším VIP pivu byl nějaký výluh z marihuany, což by vypovídalo i o tom zpěvákově ehe hehe he hehe ehehe. Mezi chechty a skřeky jsme zpozorovali, že jedeme nedaleko od Rabensteinu, což je nejmenší hrad v Německu a o další zastávce tak bylo rozhodnuto. Blížil se zlatý hřeb dne. Dodnes se divím, že nás z hrádečku nevyvedli.
Zjistivši, že vstupné stojí jen euro a pár eurosoplů, jali jsme se nadšeně platit a jeden po druhém mizet v útrobách Rabensteinu. Ještě nikdy jsem neviděla, že by lidem přišly tak vtipné středověké kostýmy, brnění...
"A toto je brnění pro rytíře se zobáčkem..."...stařičké olbřímí truhly...
"Tyjo, mně ta bedna něco připomíná, jen si nemůžu vybavit, co přesně. Ha! Vollmondí bedýnka! Já ju chcu i s obsahem!"...modely hradních katapultů...
"To prý mělo několik tun, to bylo jak harfenista!"...nebo nástěnné fesky.
"Jednorožec! Je tu s námi! A je zazděný, asi zlobil!"Když jsem v jednu chvíli už opravdu klečela na zemi a smála se tak, až mi slzy tekly do výstřihu, všimla jsem si, že ona paní, o které jsem si původně myslela, že je další historiechtivá návštěva, je ve skutečnosti nějaký hradní dozor. Přemýšlím, jestli si o nás i takto myslela dostatečně svoje, nebo jestli by nás měla za ještě větší idioty, kdyby nám rozuměla. Tak jsem si jen přisadila s tím, že když nás už včera měli za Poláky, tak srdečně doufám, že nás za ně mají i tady a teď. Muheh.
Zpocení a vysílení, s namoženými břišními svaly a ubrečení, ale primárně naprosto šťastní, spokojení a s o mnoho let prodlouženými životy putovali jsme po hradní prohlídce (a historickém znemožnění) dále. Demokraticky se rozhodlo o tom, strávit celý den v Drážďanech.
Našli jsme si místečko, které vypadalo bezpečné k zaparkování (nerada bych přišla o svůj kufr, batoh a tři další tašky, to vše s mnoha nakoupenými a ne zrovna levnými dárky pro své blízké), pod zadním okénkem jsme ještě demonstrativně rozprostřeli prázdné lahve, sáčky a jiné odpadky, plus můj notně použitý kapesník, načež jsme se spokojeným pocitem, že českou popelnici na kolečkách nikdo vykrádat nebude, vydali do historického centra. Jako by nám to dosud nestačilo, smích pokračoval i v tomto historickém městě na Labi. Marxova hlava si sice nekonala, ale zato zde parkovaly kamiony Black Box Music, což nám k zábavě na dalších pár hodin stačilo. (Jen takové intermezzo... to, že věkový průměr naší posádky byl nějakých třicet let, by logicky nikdo ani ve snu nehádal, že.)
Fotografování památek, návštěva infocentra, spílání zlým černým mrakům... a zastávka na pšeničné pivo. Natankováno, super, jedeme dál. Obchod s hudebninami, obchod s potravinami a z něj vyplývající pšeničné a chmelové zásoby do vlaku. Po několikahodinové chůzi v Drážďanech se k bolesti břicha přidává i akutní bolest nohou a celková únava, která nám konečně zavřela ústa a tak jsme se tiše odšourali nazpět k naší popelnici.
J. nás hodil do Ústí, já si pobrala své saky paky a litovala, že mi nevyrostly další dvě ruce, načež se naše výprava rozdělila. J. totiž pokračoval zpět do Berlína a nás, tři grácie, čekal vláček do končin českých. Vagony byly natřískané až běda, do jediného kupé bychom se nevešly ani my tři pohromadě, natož ještě s mými zavazadly k tomu. Pokrčily jsme tedy rameny, otevřely si piva a s větou: "Když už, tak už," jsme se utábořily přímo v uličce. Paní průvodní do tohoto vlaku mimochodem poslalo asi samo nebe.
"Kdo přistoupili, jízdenky prosím... já vám tu lahev klidně podržím. ... Hmm, co to pijete?"V prvním kupé ve vagonu jsme totiž již při nástupu zahlédly stažené závěsy, načež jsme nabyly dojmu, že je nejspíš pro defekt zamčeno, tak jsme se jej ani nepokoušely otvírat. Defektem se však ukázaly nějaké dvě Japonečky, které naznaly, že nechcou býti rušeny, což jim však paní štiplístková záhy překazila. A to vskutku velkolepě, když k upraveným, učesaným, pěkně nalíčeným a silně kultivovaným slečnám posadila tři vysmáté, druhý den nemyté exotky s pivem v ruce. Japonečky však naši přítomnost nesly statečně, dále se zabavovaly svou technikou, přičemž mně je jasné, že šoupnout nás takto k nějakým Čechům, byly bychom každých pár minut častovány obličeji á la sežral jsem citron. Dlouho se však nezdržely a na první zastávce se slušným a lámaným českým na-še-da-no vystoupily. Vzaly jsme si z nich tedy příklad, zatáhly záclonky, řádně se tam zabydlely a ve družném hovoru takto pokračovaly až na konečnou.
"To je nějaké německé pivo."
"A jaké je? Je dobré?"
"Výborné! Jen kdyby bylo studené, bylo by ještě lepší."
"To chápu... vy tu sedíte schválně, nebo se nikam nevejdete?"
"Bohužel, všude plno."
"Tak moment... Pojďte, tady je volno!"
Ach, jak krásné je žít, plnokrevníkům zdar!
úterý 14. srpna 2012
VIP výlet, díl IV.
Karl Marx, proletariát a In Extremo
Dle rčení to nejlepší na konec nastal den D a my se tak odporoučeli třicet let zpátky v čase a tři hodiny na jih do panelákovitého Chemnitzu. Netuším, co tam pouštějí tamní soudruzi za THC do vzduchu, ale už od příjezdu jsem se chechtala úplně všemu a to jsem ještě zdaleka netušila, co přijde dál. Korunu našemu slavnostnímu příjezdu nasadila gigantická hlava Karla Marxe doprovázená ještě gigantičtějím "Proletáři všech zemí, spojte se!"
Po obědě v restauraci, která byla sice luxus až za hrob (zcela bez ironie), zato se lokalizovala v echtovním komunistickém komplexu, v jakých u nás bývaly samoobsluhy a hospody čtvrté cenové kategorie (toto už docela ironií bylo, ale spíš ironií osudu, než tou mojí), jsme se vydali hledat náš cíl, vodní zámek Klaffenbach, kde se měl konat koncert. GPS jsme mohli nechat odpočívat, neb jako pokaždé stačilo jen sledovat, kam proudí davy stejně oblečených lidí a kterým směrem jezdí auta polepená názvem vystupující skupiny. Místo činu bylo vskutku krásné. Klid, zeleň, pěkně vedle zámečku, na nádvoří u zámeckého hotelu. Ohavný Chemnitz, jež byl kousek od nás, prakticky jako by neexistoval.
Koncert jako takový začínal až večer, nicméně s oficiálním německým fanklubem bylo domluvené, že kdo se předem přihlásil, mohl se účastnit zvukové zkoušky a následného popovídání a popití s kapelou. A jelikož na mě apelovali jak sami šéfové onoho FC, tak basák osobně, abych se tam přihlásila též, bylo rozhodnuto. Mírná komplikace mohla teoreticky nastat v tom, že jak J., tak dvě další členky naší výpravy nikam registrovaní nebyli, ale prakticky proběhlo vše úplně v pohodě. Bez problémů jsme se dostali do areálu díky tomu, že už jsme nejspíš takové celebrity, že o nás věděla sama velká tour manažerka a pokynula pánům opáskovávačům, abychom na ruce dostali taktéž spravedlivě každý po své pásce.
Hudebníci ladili své nástroje a přemlouvali mikrofony, aby nepískaly, lidé si je fotili (zpěvák hačající na klíně bedňákovi byl obzvláště velkým lákadlem pro objektivy), popíjeli pivo a nakupovali suvenýry. Taktéž se nám dostalo i pár songů jakožto předkrmu před hlavním koncertem a veřejného představení jak členů onoho oficiálního fanklubu, tak crew a oné milé slečny tour manažerky. Já, ačkoliv jsem si říkala, že už jsem v jejich obchůdku v Berlíně nechala peněz dost, nechala jsem se zviklat sílou okamžiku a upalovala ještě pro fotoknihu s dvěma DVD a jedním CD. Prodavač nás už poznával, tak pak L. a H. dal každé po deseti eurech slevu na mikiny, které si kupovaly pro změnu ony dvě. (Prý že speciálně pro Čechy sleva... že jsme socky je zjevně v Německu známo.)
Mezitím skončila zkouška a hudebníci přišli mezi lid, aby spolu prohodili pár slov, podepsali se, kam je libo a popili. Přivítali jsme se tedy jak s našimi známými, tak s těmi, kteří si nás důsledkem svého tehdejšího přešmapusovaného stavu moc nepamatovali, udělali jsme reklamu našemu vznikajícímu fanklubu a já, ačkoliv jsem svou nově nabytou fotoknihu původně neměla v plánu rozbalovat, jsem nakonec byla zviklána k tomu, to udělat. Nelíbila se mi představa, že by se mi pak ta DVD během transportu někde rozsypala, či jinak znehodnotila, ale když za mnou fešáci neustále chodili, jestli to náhodou nechci podepsat... kdo by odolal. Holky jako pokaždé hodily řeč s basákem, který si nejdříve lehce postěžoval na to, že ho bolí hlava, neboť se v tourbuse cosi slavilo do ranních hodin a poté jim vyprávěl o tom, že zpěvák z předskakující kapely je jeho učitelem angličtiny. Kytaristu jsem učila psát jméno své kamarádky, která bohužel nemohla z finančních důvodů přijet, tak jsem jí alespoň slíbila, že jí od něj seženu podpis s věnováním. Nejvíce jsme se ovšem zasmáli u focení se zpěvákem. Ten nejdříve suverénně na L. s H. začal, že ví, kdo jsou, což jim nedalo a ptaly se, kdo teda jako jsou, když to tak dobře ví. Ptáček zpěváček neméně suverénně, že polští fanoušci, tak ho ty dvě pak nakrknutě učily poznávat rozdíl mezi vlajkou s modrým cípem velkým jako kráva a bez něj. Jeho následné společné focení s námi a onou inkriminovanou "polskou" vlajkou se nám posléze nejenže vrylo do paměti do zbytku života, ale navíc jsme se alespoň do konce naší cesty měly čemu smát. Z ničeho nic se totiž začal chechtat, jako by nám chtěl naznačit, že konopě se již sklidily. Takže mottem dne se stává hluboké moudro:
Protože pivo nejenže teklo proudem, ale navíc bylo zdarma a k tomu nám ho furt někdo dodával až pod nos, začalo býti po chvíli notně veselo i nám. Družili jsme se s ostatními, povídali si o různých zákulisních tajnostech a veřejných tajemstvích, bavili se a čas rychle plynul. Dokonce jsme se zvládli zabavit až tak dobře, že jsme téměř ani nezaregistrovali onu předkapelu, ehm.
To, že "hlavní" hudebníci si pak koncert vychutnali opravdu královsky, už mi přijde jako otřepané klišé, nicméně je tomu tak. Hráli, smáli se, vtipkovali, měli ke všemu tisíce prupovídek, vyplazovali po sobě jazyk, dobírali jeden druhého...
S našimi starými i nově nabytými známými jsme si ještě dopřáli nějaké to jídlo, pití, domácího panáčka až z Moravy a jelikož nám jedna milá kolegyně z Němec doporučila, ať místo TOI hnusů navštěvujeme radši wc v zámekém hotýlku, užívali jsme si i privilegií v podobě porcelánové mísy a tekoucí vody. Původně jsme si ještě na závěr chtěli jít popovídat se skupinou, nicméně došlo k pár věcem, které nás tak kardinálně nasraly, že jsme se otočili a odkráčeli středem na parkoviště, kde nás čekala naše auta na nocleh. (Ok, primárně jsem se nasrala především já a kdo zná mě a mé vystupování, když se vytočím, asi tuší, jak moc jsem byla zticha a nic nahlas nekomentovala a nedělala žádné scény a tak, ale... mlčeti zlato, že.) Všichni fanoušci jsou si zkrátka rovni, jen některá prasata jsou si rovnější.
Dle rčení to nejlepší na konec nastal den D a my se tak odporoučeli třicet let zpátky v čase a tři hodiny na jih do panelákovitého Chemnitzu. Netuším, co tam pouštějí tamní soudruzi za THC do vzduchu, ale už od příjezdu jsem se chechtala úplně všemu a to jsem ještě zdaleka netušila, co přijde dál. Korunu našemu slavnostnímu příjezdu nasadila gigantická hlava Karla Marxe doprovázená ještě gigantičtějím "Proletáři všech zemí, spojte se!"
Po obědě v restauraci, která byla sice luxus až za hrob (zcela bez ironie), zato se lokalizovala v echtovním komunistickém komplexu, v jakých u nás bývaly samoobsluhy a hospody čtvrté cenové kategorie (toto už docela ironií bylo, ale spíš ironií osudu, než tou mojí), jsme se vydali hledat náš cíl, vodní zámek Klaffenbach, kde se měl konat koncert. GPS jsme mohli nechat odpočívat, neb jako pokaždé stačilo jen sledovat, kam proudí davy stejně oblečených lidí a kterým směrem jezdí auta polepená názvem vystupující skupiny. Místo činu bylo vskutku krásné. Klid, zeleň, pěkně vedle zámečku, na nádvoří u zámeckého hotelu. Ohavný Chemnitz, jež byl kousek od nás, prakticky jako by neexistoval.
Koncert jako takový začínal až večer, nicméně s oficiálním německým fanklubem bylo domluvené, že kdo se předem přihlásil, mohl se účastnit zvukové zkoušky a následného popovídání a popití s kapelou. A jelikož na mě apelovali jak sami šéfové onoho FC, tak basák osobně, abych se tam přihlásila též, bylo rozhodnuto. Mírná komplikace mohla teoreticky nastat v tom, že jak J., tak dvě další členky naší výpravy nikam registrovaní nebyli, ale prakticky proběhlo vše úplně v pohodě. Bez problémů jsme se dostali do areálu díky tomu, že už jsme nejspíš takové celebrity, že o nás věděla sama velká tour manažerka a pokynula pánům opáskovávačům, abychom na ruce dostali taktéž spravedlivě každý po své pásce.
Hudebníci ladili své nástroje a přemlouvali mikrofony, aby nepískaly, lidé si je fotili (zpěvák hačající na klíně bedňákovi byl obzvláště velkým lákadlem pro objektivy), popíjeli pivo a nakupovali suvenýry. Taktéž se nám dostalo i pár songů jakožto předkrmu před hlavním koncertem a veřejného představení jak členů onoho oficiálního fanklubu, tak crew a oné milé slečny tour manažerky. Já, ačkoliv jsem si říkala, že už jsem v jejich obchůdku v Berlíně nechala peněz dost, nechala jsem se zviklat sílou okamžiku a upalovala ještě pro fotoknihu s dvěma DVD a jedním CD. Prodavač nás už poznával, tak pak L. a H. dal každé po deseti eurech slevu na mikiny, které si kupovaly pro změnu ony dvě. (Prý že speciálně pro Čechy sleva... že jsme socky je zjevně v Německu známo.)
Mezitím skončila zkouška a hudebníci přišli mezi lid, aby spolu prohodili pár slov, podepsali se, kam je libo a popili. Přivítali jsme se tedy jak s našimi známými, tak s těmi, kteří si nás důsledkem svého tehdejšího přešmapusovaného stavu moc nepamatovali, udělali jsme reklamu našemu vznikajícímu fanklubu a já, ačkoliv jsem svou nově nabytou fotoknihu původně neměla v plánu rozbalovat, jsem nakonec byla zviklána k tomu, to udělat. Nelíbila se mi představa, že by se mi pak ta DVD během transportu někde rozsypala, či jinak znehodnotila, ale když za mnou fešáci neustále chodili, jestli to náhodou nechci podepsat... kdo by odolal. Holky jako pokaždé hodily řeč s basákem, který si nejdříve lehce postěžoval na to, že ho bolí hlava, neboť se v tourbuse cosi slavilo do ranních hodin a poté jim vyprávěl o tom, že zpěvák z předskakující kapely je jeho učitelem angličtiny. Kytaristu jsem učila psát jméno své kamarádky, která bohužel nemohla z finančních důvodů přijet, tak jsem jí alespoň slíbila, že jí od něj seženu podpis s věnováním. Nejvíce jsme se ovšem zasmáli u focení se zpěvákem. Ten nejdříve suverénně na L. s H. začal, že ví, kdo jsou, což jim nedalo a ptaly se, kdo teda jako jsou, když to tak dobře ví. Ptáček zpěváček neméně suverénně, že polští fanoušci, tak ho ty dvě pak nakrknutě učily poznávat rozdíl mezi vlajkou s modrým cípem velkým jako kráva a bez něj. Jeho následné společné focení s námi a onou inkriminovanou "polskou" vlajkou se nám posléze nejenže vrylo do paměti do zbytku života, ale navíc jsme se alespoň do konce naší cesty měly čemu smát. Z ničeho nic se totiž začal chechtat, jako by nám chtěl naznačit, že konopě se již sklidily. Takže mottem dne se stává hluboké moudro:
"Ehe he hehe ehehe he."Tuto naši konopně-povzbuzovací teorii každopádně jen potvrdila nějaká slečna, která se mu po chvíli vrhla kolem krku a něco mu slavnostně dávala do kapsy, tak jsme aspoň mohli celý den posilovat naši představivost v tom, co to přesně tak asi mohlo být, protože to bylo opravdu malé.
Protože pivo nejenže teklo proudem, ale navíc bylo zdarma a k tomu nám ho furt někdo dodával až pod nos, začalo býti po chvíli notně veselo i nám. Družili jsme se s ostatními, povídali si o různých zákulisních tajnostech a veřejných tajemstvích, bavili se a čas rychle plynul. Dokonce jsme se zvládli zabavit až tak dobře, že jsme téměř ani nezaregistrovali onu předkapelu, ehm.
To, že "hlavní" hudebníci si pak koncert vychutnali opravdu královsky, už mi přijde jako otřepané klišé, nicméně je tomu tak. Hráli, smáli se, vtipkovali, měli ke všemu tisíce prupovídek, vyplazovali po sobě jazyk, dobírali jeden druhého...
"Oh, doprdele, měl bych se mírnit, jsou tu děti... a sice náš bubeník."...a publikum si to neužívalo o mnoho méně. Nevím jak ostatním, ale mně celý koncert utekl jako velká voda. Než jsem se nadála, začalo se s přídavky, které po chvíli vystřídalo sáhodlouhé děkování a loučení a finito, konečná, stage se rozkládá.
S našimi starými i nově nabytými známými jsme si ještě dopřáli nějaké to jídlo, pití, domácího panáčka až z Moravy a jelikož nám jedna milá kolegyně z Němec doporučila, ať místo TOI hnusů navštěvujeme radši wc v zámekém hotýlku, užívali jsme si i privilegií v podobě porcelánové mísy a tekoucí vody. Původně jsme si ještě na závěr chtěli jít popovídat se skupinou, nicméně došlo k pár věcem, které nás tak kardinálně nasraly, že jsme se otočili a odkráčeli středem na parkoviště, kde nás čekala naše auta na nocleh. (Ok, primárně jsem se nasrala především já a kdo zná mě a mé vystupování, když se vytočím, asi tuší, jak moc jsem byla zticha a nic nahlas nekomentovala a nedělala žádné scény a tak, ale... mlčeti zlato, že.) Všichni fanoušci jsou si zkrátka rovni, jen některá prasata jsou si rovnější.
VIP výlet, díl III.
Berlín a hledání bytu
Víte, co jsou to prohlídky bytů? Že ne? Tak já vám to teda povím. Je to pekelnej voser. Pokud si člověk naivně myslí, že tím, že už úspěšně vyřešil to crcání se se všema těma problémama a začarovanejma kruhama* před tím, než má vůbec nárok na to, si nějaký byt pronajmout, trable končí, pak vězte, že tomu tak není. To je totiž teprve polovina úkolu, neboť skutečnost, že si byt již pronajmout teoreticky můžete, ještě neznamená, že vám ho v dohledné době někdo pronajme. A stejně tak se spolehněte na to, že do bytů, které by vám realitky pronajaly hned, byste neustájili ani dobytek. Takže asi tak.
Zážitek z praxe Nr. 1: Už když jdete směrem k domu, máte co dělat, abyste z onoho "reprezentativního" okolí nevyvrhli svůj oběd zpět na světlo boží, leč přemlouváte se a říkáte si, že byt třeba bude stát za to. Před domem již postává asi tak přibližně moc a nebo možná spíš ještě víc lidí. Stále se přemlouváte k setrvání. Vpuštění dravé zvěře do dveří. I chodba domu způsobuje to, že máte sto chutí se pána realitního makléře zcela vážně zeptat, jestli si z vás náhodou nedělá zadel. Zlatý hřeb večera je na spadnutí. Otevření dveří. Nejenže předsíň bytu je úzká a malá tak, že i vy jako drobek obecný máte problém s tím, se tam vůbec otočit a nedostat u toho klaustrofobní záchvat, ale jako bonus ze všech nejbonusovější vám k tomu do nosu čpí výrazný pach provlhlého zdiva, který pak z dýchacích cest nedostanete do druhého dne.
Zážitek z praxe Nr. 2: Už když jdete směrem k domu, máte co dělat, abyste se z onoho reprezentativního okolí neuachali a neuochali k smrti, jak krásné a příjemné to tam je. Navíc hned vedle zastávky! Před domem nepostává fronta vůbec žádná a vy poskakujete radostí. V bytě nadšením proskočíte stropem. Nádherné prosvětlené pokoje, balkon, švestka na dosah. Klídek, krása a dokonalost. Všechny formality také odpovídají požadavkům. Na prohlídku přicházejí ještě dvě slečny, ale to neřešíte, protože jste jistě sympatičtější, krásnější a perspektivnější. Jen co opustíte byt, málem si ještě dodatečně fascinovaně upustíte do bielizně. Jenže píča realitná obecná nakonec vůbec nekomunikuje a za pár dní je inzerát znovu na webu. Takže ani slečny, ani vy, ani nikdo z dalších přihlášených osmi lidí. Aby si to ti chuji do špic zadřeli, za odměnu máte sto chutí poslat jim v balíčku hovno se šlehačkou.
* Ve velmi veliké zkratce řečeno: Pokud chcete bydlet, musíte prokázat, že máte příjem a máte z čeho platit nájem. Pokud chcete pracovat, musíte mít nějakou adresu a založený účet, kam vám budou posílat výplatu a účet vám logicky nikdo neotevře bez adresy. Pokud chcete bydlet, je často vyžadováno, abyste byli hlášení. Jenže bez adresy vás nikdo na úřadě nepřihlásí. Trolololo hadr.
Víte, co jsou to prohlídky bytů? Že ne? Tak já vám to teda povím. Je to pekelnej voser. Pokud si člověk naivně myslí, že tím, že už úspěšně vyřešil to crcání se se všema těma problémama a začarovanejma kruhama* před tím, než má vůbec nárok na to, si nějaký byt pronajmout, trable končí, pak vězte, že tomu tak není. To je totiž teprve polovina úkolu, neboť skutečnost, že si byt již pronajmout teoreticky můžete, ještě neznamená, že vám ho v dohledné době někdo pronajme. A stejně tak se spolehněte na to, že do bytů, které by vám realitky pronajaly hned, byste neustájili ani dobytek. Takže asi tak.
Zážitek z praxe Nr. 1: Už když jdete směrem k domu, máte co dělat, abyste z onoho "reprezentativního" okolí nevyvrhli svůj oběd zpět na světlo boží, leč přemlouváte se a říkáte si, že byt třeba bude stát za to. Před domem již postává asi tak přibližně moc a nebo možná spíš ještě víc lidí. Stále se přemlouváte k setrvání. Vpuštění dravé zvěře do dveří. I chodba domu způsobuje to, že máte sto chutí se pána realitního makléře zcela vážně zeptat, jestli si z vás náhodou nedělá zadel. Zlatý hřeb večera je na spadnutí. Otevření dveří. Nejenže předsíň bytu je úzká a malá tak, že i vy jako drobek obecný máte problém s tím, se tam vůbec otočit a nedostat u toho klaustrofobní záchvat, ale jako bonus ze všech nejbonusovější vám k tomu do nosu čpí výrazný pach provlhlého zdiva, který pak z dýchacích cest nedostanete do druhého dne.
Zážitek z praxe Nr. 2: Už když jdete směrem k domu, máte co dělat, abyste se z onoho reprezentativního okolí neuachali a neuochali k smrti, jak krásné a příjemné to tam je. Navíc hned vedle zastávky! Před domem nepostává fronta vůbec žádná a vy poskakujete radostí. V bytě nadšením proskočíte stropem. Nádherné prosvětlené pokoje, balkon, švestka na dosah. Klídek, krása a dokonalost. Všechny formality také odpovídají požadavkům. Na prohlídku přicházejí ještě dvě slečny, ale to neřešíte, protože jste jistě sympatičtější, krásnější a perspektivnější. Jen co opustíte byt, málem si ještě dodatečně fascinovaně upustíte do bielizně. Jenže píča realitná obecná nakonec vůbec nekomunikuje a za pár dní je inzerát znovu na webu. Takže ani slečny, ani vy, ani nikdo z dalších přihlášených osmi lidí. Aby si to ti chuji do špic zadřeli, za odměnu máte sto chutí poslat jim v balíčku hovno se šlehačkou.
* Ve velmi veliké zkratce řečeno: Pokud chcete bydlet, musíte prokázat, že máte příjem a máte z čeho platit nájem. Pokud chcete pracovat, musíte mít nějakou adresu a založený účet, kam vám budou posílat výplatu a účet vám logicky nikdo neotevře bez adresy. Pokud chcete bydlet, je často vyžadováno, abyste byli hlášení. Jenže bez adresy vás nikdo na úřadě nepřihlásí. Trolololo hadr.
pondělí 13. srpna 2012
VIP výlet, díl II.
Bahenní lázeň Woodstock
Kostrzyn co by jeden Zubrowkou dohodil. Na festivalu vystupovali naši známí hudebníci. A vstup byl zadarmo - něco pro Čechy. (I když mi záhy bylo jasné, proč je tomu tak, plus byl důsledek nulového vstupného patrný více, než by se dalo snést.) O plánu na víkend tedy bylo rozhodnuto.
Do Polska jsem jela poprvé. A doufám, že naposled. Minimálně na hodně dlouhou dobu. Už s překročením hranic jsem si přišla jak na dálném východě. Když se řidičům něco nelíbilo, vystoupili a šli tomu druhému buď zakurvovat a zachujovat, nebo dát po hubě, v závislosti na závažnosti toho, jak ho onen svým dopravním umem vytočil. Po ulicích samé nápisy jako Ježíš, papež a podobné. A ožralí Poláci, které kdyby ten Ježíš fakt viděl, šel by se nejpravděpodobněji ožrat taky. Od prvního a mého už docela tradičního: "Já TADY nevystoupím!" mě dělily vteřiny. Vteřiny, během nichž jsem srovnala spodní čelist, jež mi odpadla k nohám. V mém nevystupování mě navíc ještě podpořil megachcanec, který se znenadání přihnal a na obloze i nějakou dobu setrval.
Po procourání města (a mém soustavném nadávání a opakování, že TAM prostě nezůstanu) jsme málem vlezli na Festival Ježíš a já byla zralá na první pivo. Bylo mi jedno, co se o polských pivech říká. Věřila jsem optimisticky tomu, že když se počtem promile alespoň zhruba vyrovnám svému okolí, stane se to tam pro mě možná snesitelnější. Po prvním pivu jsem si poručila ještě další dvě a já tak konečně cítila, že to tam možná přežiju.
Cestou jsme potkali jednu moji známou slečnu z Polska, což jsem v tom počtu lidí považovala za zázrak (asi se přičinil ten Ježíš odvedle). Poznala jsem je na dálku podle vlajky, o které jsem věděla, že ji tam budou mít. Akorát však vzhledem k dešti utrpěla mírný defekt - barva zapustila a místo bílé vlajky s červeným motivem byla výsledným efektem žůžovoučká batika, což její majitelé nesli poněkud nelibě.
Až se nachýlila hodina H, vylezli jsme ze stínu lesíka, kde jsme se schovávali před deštěm, sluncem i tou ožralou zvěří, a vydali se k hlavní stagi. Poněkud nás překvapilo, proč ti, co jdou v opačném směru, vypadají jako hlinění pajduláci, jeden vedle druhého. Pomyslela jsem si něco o prasatech. V okamžiku, kdy jsme se přiblížili tak, že byla stage na dohled, pochopila jsem, že to oni prasata nejsou. To si z nich jen vystřelil ten jejich Ježíš a ztrestal je za jejich hříšné chování - vlivem onoho silného deště se celá plocha před pódiem proměnila na odpornou bahenní lázeň. Kdo se nerochnil dobrovolně, byl v lepším případě jen bahnem poházen, v horším do něj strčen. Já se koupeli naštěstí úspěšně vyhnula, zato jsem během koncertu schytala pár vzorků do vlasů a na záda, aby mi to nebylo líto. O tom, jak dopadly původně černé tenisky, raději pomlčím, protože jen vzpomínka na ten pohled podněcuje mé nadledvinky k činnosti. Converse s tím, kolik stojí, prostě podle mého skromného názoru nejsou botami do hnoje. Příště budu vědět, že když na obdobný festival, tak v holinách.
Koncert jako takový se však vydařil, skupina si to užívala a já chvílemi ani nevnímala svoje čvachtající nohy, což bylo dobré znamení toho, že adrenalin vystřídal endorfin. Mávali jsme naší pinky vlaječkou a jako děti se radovali pokaždé, když se objevila v záběru na hlavní obrazovce.
Po vystoupení jsme si ještě prošli místní stánky a jali se odčvachtat do auta. Cestu zpátky si nepamatuju. Po sklopení sedačky jsem okamžitě usnula jako zabitá a když jsem poté byla téměř násilně probuzena v Berlíně, začala jsem věřit tomu, že naši nahnilou Feličku někdo přebastlil na teleport.
Kostrzyn co by jeden Zubrowkou dohodil. Na festivalu vystupovali naši známí hudebníci. A vstup byl zadarmo - něco pro Čechy. (I když mi záhy bylo jasné, proč je tomu tak, plus byl důsledek nulového vstupného patrný více, než by se dalo snést.) O plánu na víkend tedy bylo rozhodnuto.
Do Polska jsem jela poprvé. A doufám, že naposled. Minimálně na hodně dlouhou dobu. Už s překročením hranic jsem si přišla jak na dálném východě. Když se řidičům něco nelíbilo, vystoupili a šli tomu druhému buď zakurvovat a zachujovat, nebo dát po hubě, v závislosti na závažnosti toho, jak ho onen svým dopravním umem vytočil. Po ulicích samé nápisy jako Ježíš, papež a podobné. A ožralí Poláci, které kdyby ten Ježíš fakt viděl, šel by se nejpravděpodobněji ožrat taky. Od prvního a mého už docela tradičního: "Já TADY nevystoupím!" mě dělily vteřiny. Vteřiny, během nichž jsem srovnala spodní čelist, jež mi odpadla k nohám. V mém nevystupování mě navíc ještě podpořil megachcanec, který se znenadání přihnal a na obloze i nějakou dobu setrval.
Po procourání města (a mém soustavném nadávání a opakování, že TAM prostě nezůstanu) jsme málem vlezli na Festival Ježíš a já byla zralá na první pivo. Bylo mi jedno, co se o polských pivech říká. Věřila jsem optimisticky tomu, že když se počtem promile alespoň zhruba vyrovnám svému okolí, stane se to tam pro mě možná snesitelnější. Po prvním pivu jsem si poručila ještě další dvě a já tak konečně cítila, že to tam možná přežiju.
Cestou jsme potkali jednu moji známou slečnu z Polska, což jsem v tom počtu lidí považovala za zázrak (asi se přičinil ten Ježíš odvedle). Poznala jsem je na dálku podle vlajky, o které jsem věděla, že ji tam budou mít. Akorát však vzhledem k dešti utrpěla mírný defekt - barva zapustila a místo bílé vlajky s červeným motivem byla výsledným efektem žůžovoučká batika, což její majitelé nesli poněkud nelibě.
"Kurwa, In Gaystremo, kurwa!"S touto polskou skupinkou jsme strávili celý den a já byla hrozně ráda, když jsem viděla, že se v této zemi dají najít i pohodoví lidé, i když mluvili mírně jako Ostraváci, rozuměj jako rota dlaždičů. Mezitím nás tedy ještě stihlo obtěžovat nespočet regulérně vyjetých a vyfetovaných existencí a já připustila, že další pivo je nutnost k přežití, ať už mě, nebo fetek.
Až se nachýlila hodina H, vylezli jsme ze stínu lesíka, kde jsme se schovávali před deštěm, sluncem i tou ožralou zvěří, a vydali se k hlavní stagi. Poněkud nás překvapilo, proč ti, co jdou v opačném směru, vypadají jako hlinění pajduláci, jeden vedle druhého. Pomyslela jsem si něco o prasatech. V okamžiku, kdy jsme se přiblížili tak, že byla stage na dohled, pochopila jsem, že to oni prasata nejsou. To si z nich jen vystřelil ten jejich Ježíš a ztrestal je za jejich hříšné chování - vlivem onoho silného deště se celá plocha před pódiem proměnila na odpornou bahenní lázeň. Kdo se nerochnil dobrovolně, byl v lepším případě jen bahnem poházen, v horším do něj strčen. Já se koupeli naštěstí úspěšně vyhnula, zato jsem během koncertu schytala pár vzorků do vlasů a na záda, aby mi to nebylo líto. O tom, jak dopadly původně černé tenisky, raději pomlčím, protože jen vzpomínka na ten pohled podněcuje mé nadledvinky k činnosti. Converse s tím, kolik stojí, prostě podle mého skromného názoru nejsou botami do hnoje. Příště budu vědět, že když na obdobný festival, tak v holinách.
Koncert jako takový se však vydařil, skupina si to užívala a já chvílemi ani nevnímala svoje čvachtající nohy, což bylo dobré znamení toho, že adrenalin vystřídal endorfin. Mávali jsme naší pinky vlaječkou a jako děti se radovali pokaždé, když se objevila v záběru na hlavní obrazovce.
Po vystoupení jsme si ještě prošli místní stánky a jali se odčvachtat do auta. Cestu zpátky si nepamatuju. Po sklopení sedačky jsem okamžitě usnula jako zabitá a když jsem poté byla téměř násilně probuzena v Berlíně, začala jsem věřit tomu, že naši nahnilou Feličku někdo přebastlil na teleport.
VIP výlet, díl I.
Po téměř dvou týdnech psychické onanie (rozuměj cestování) zase na chvíli v relativním klidovém stavu. Relativním proto, protože se dnes vydávám zkoumat, kolik práce se mi tu za tu dobu vlastně vůbec nakupilo. A jelikož se za tu dobu nakupila i fůra zážitků, rozhodla jsem se je vypisovat po částech a pěkně na pokračování.
Tak tedy zaprvé: Berlín a berlínský pivní festival
Uznávám, že nejdříve jsem z gigantického festivalu na gigantické ulici měla docela bobky, neboť nejsem zrovna typ člověka, který by s uspokojením vyhledával davy nebo nedejbože smrad rozlitého piva a spálených Wurstů. Obavy se nakonec ukázaly jako úplně zbytečné, protože organizace celé akce byla vskutku bezchybná. Vše šlapalo jak švýcarské hodinky, fronty se netvořily, pěkně to odsejpalo a vzhledem ke kontrolám jak ze stran festivalu, tak policejním, nikdo neprovozoval žádný bordel. Prostě zábava, pivo, hudba, jídlo a všechno to, co k pivním festivalům patří. Za zmínku rovněž stojí i slečny brigádnice, které chodily s "dejchátkem" a pokud měl někdo obavu, jestli může řídit, mohl být jeho dech změřen. Co jsem ocenila velmi, byla možnost zakoupení jak degustačního kriglu, tak to, že pokud měl někdo zájem o sklo "originální" ke konkrétním značkám, nebyl problém ani to. Pivo se prodávalo zásadně max. do 0,25, takže žádné půllitry, což byl vzhledem k množství výběru dobrý tah. Skoro všechny značky, které jsme okoštovali, byly luxusním chuťovým zážitkem, požitkem a prožitkem. Ze všech těch několika hodně námi degustovaných vzorků mi nejvíc uvízlo v paměti Bubble beer. Bubble tea je pro losery, ale toto, to byl zážitek!
Krom pivního festivalu jsem si rovněž dopřávala sushi, výtečné německé pečivo, pravou italskou pizzu, která je lehoučká tak, že i já bych ji v pohodě dokázala sníst celou, nakupování narozeninových dárků pro své blízké, relaxování v parku s lahváčem a knihou, a onen ani zlatem nevyvážitelný Berliner Luft, to vše za účasti pohádkových západů slunce. Zhmotněná pohádka plus balzám na duši v jednom.
Tak tedy zaprvé: Berlín a berlínský pivní festival
Uznávám, že nejdříve jsem z gigantického festivalu na gigantické ulici měla docela bobky, neboť nejsem zrovna typ člověka, který by s uspokojením vyhledával davy nebo nedejbože smrad rozlitého piva a spálených Wurstů. Obavy se nakonec ukázaly jako úplně zbytečné, protože organizace celé akce byla vskutku bezchybná. Vše šlapalo jak švýcarské hodinky, fronty se netvořily, pěkně to odsejpalo a vzhledem ke kontrolám jak ze stran festivalu, tak policejním, nikdo neprovozoval žádný bordel. Prostě zábava, pivo, hudba, jídlo a všechno to, co k pivním festivalům patří. Za zmínku rovněž stojí i slečny brigádnice, které chodily s "dejchátkem" a pokud měl někdo obavu, jestli může řídit, mohl být jeho dech změřen. Co jsem ocenila velmi, byla možnost zakoupení jak degustačního kriglu, tak to, že pokud měl někdo zájem o sklo "originální" ke konkrétním značkám, nebyl problém ani to. Pivo se prodávalo zásadně max. do 0,25, takže žádné půllitry, což byl vzhledem k množství výběru dobrý tah. Skoro všechny značky, které jsme okoštovali, byly luxusním chuťovým zážitkem, požitkem a prožitkem. Ze všech těch několika hodně námi degustovaných vzorků mi nejvíc uvízlo v paměti Bubble beer. Bubble tea je pro losery, ale toto, to byl zážitek!
Krom pivního festivalu jsem si rovněž dopřávala sushi, výtečné německé pečivo, pravou italskou pizzu, která je lehoučká tak, že i já bych ji v pohodě dokázala sníst celou, nakupování narozeninových dárků pro své blízké, relaxování v parku s lahváčem a knihou, a onen ani zlatem nevyvážitelný Berliner Luft, to vše za účasti pohádkových západů slunce. Zhmotněná pohádka plus balzám na duši v jednom.
pondělí 23. července 2012
středa 18. července 2012
Písničky LI
Faster - Within Temptation
Před třemi lety jsme s M. byly na Masters of Rock a zazněla na nich písnička, jež přesně popisovala dění v našich životech, byla tichem před bouří, předzvěstí katastrofy. Letos jsem se neúčastnila. (Popravdě od toho roku jsem se vlastně vůbec neúčastnila.) Avšak i tak vím, že na nich vystupovala skupina, jejíž jeden text pro změnu naprosto vystihuje dění současné.
Před nedávnem jsem vyslovila vážné obavy o svou budoucnost, protože jestli to takto bude pokračovat dál, stane se ze mě workholik.
Pracuji a získávám zajímavé zkušenosti. Dokončujeme jeden česko-německý projekt, jehož vznik mám sama na svědomí. Začínáme s jedním projektem celoevropským. Hledám si bydlení. Nonstop komunikuji s celou řadou lidí, vyřizuji, zařizuji, dohledávám, zadávám do systému, překládám a co já vím, co všechno ještě. Nic z toho teoreticky, možná, zítra, či za rok nebo "jednou", nýbrž teď, aktuálně, v reálném čase.
Jinými slovy můžu se ze všeho posrat. Po příchodu domů si zpravidla ještě za světla na chvíli lehám, přičemž se budím v poledne druhého dne, ještě oblečená, nemytá a nechápu, co se to a jak se to zase to. Už jen zachrochtat.
Ale spokojená a šťastná. Jen... předevčírem mi přišla nabídka, jestli nechci trochu pohnout s tím svým učením se hraní na basu a přidat se k jednomu revivalu. Nechtěli/neuměli byste někdo zařídit, aby měl den tak padesát hodin? Ráda bych stíhala i toto a to už teď nestíhám vůbec nic z toho, co bych chtěla.
Před třemi lety jsme s M. byly na Masters of Rock a zazněla na nich písnička, jež přesně popisovala dění v našich životech, byla tichem před bouří, předzvěstí katastrofy. Letos jsem se neúčastnila. (Popravdě od toho roku jsem se vlastně vůbec neúčastnila.) Avšak i tak vím, že na nich vystupovala skupina, jejíž jeden text pro změnu naprosto vystihuje dění současné.
"I can't sleep, cause it’s burning deep inside
Like gasoline, a fire running wild
No more fear, cause I’m getting closer now
So unreal, but I like it anyhow
I go faster and faster and faster
and faster and faster and faster and faster
I can’t live in a fairytale of lies
And I can’t hide from the feeling cause it’s right
And I go faster and faster and faster and faster for love
And I can’t live in a fairytale of lies
I can feel that you’ve mezmerized my heart
I feel so free
I’m alive, I’m breaking out
I won’t give in, cause I’m proud of all my scars
And I can see I’ve been wasting too much time
I go faster and faster and faster
and faster and faster and faster and faster
I can’t live in a fairytale of lies
And I can’t hide from the feeling cause it’s right
And I go faster and faster and faster and faster for love
And I can’t live in a fairytale of lies
A fairytale of lies"
Před nedávnem jsem vyslovila vážné obavy o svou budoucnost, protože jestli to takto bude pokračovat dál, stane se ze mě workholik.
Pracuji a získávám zajímavé zkušenosti. Dokončujeme jeden česko-německý projekt, jehož vznik mám sama na svědomí. Začínáme s jedním projektem celoevropským. Hledám si bydlení. Nonstop komunikuji s celou řadou lidí, vyřizuji, zařizuji, dohledávám, zadávám do systému, překládám a co já vím, co všechno ještě. Nic z toho teoreticky, možná, zítra, či za rok nebo "jednou", nýbrž teď, aktuálně, v reálném čase.
Jinými slovy můžu se ze všeho posrat. Po příchodu domů si zpravidla ještě za světla na chvíli lehám, přičemž se budím v poledne druhého dne, ještě oblečená, nemytá a nechápu, co se to a jak se to zase to. Už jen zachrochtat.
Ale spokojená a šťastná. Jen... předevčírem mi přišla nabídka, jestli nechci trochu pohnout s tím svým učením se hraní na basu a přidat se k jednomu revivalu. Nechtěli/neuměli byste někdo zařídit, aby měl den tak padesát hodin? Ráda bych stíhala i toto a to už teď nestíhám vůbec nic z toho, co bych chtěla.
úterý 17. července 2012
Ko Kood
Není nad exotické destinace a jejich ještě exotičtější názvy. A taky nad tu správnou pracovní morálku.
"Ko-Kot!"
"Kdo tentokrát?"
"Ale ne, to není žádný Ko-Kot, to je Ko-Kut."
"Ko-Kot! Rebeco, pojď sem! Že je to Ko-Kot?"
pondělí 16. července 2012
Proč bychom se nudili, když nám pánbůh antifu a skiny dal
Trhli jsme se dříve z jedné narozeninové oslavy. Já proto, že mě oobrázkovaná noha začínala neskutečně bolet, R. proto, že ho dle jeho slov až přespříliš dráždil výstřih pořadatelky akce. Něco málo po půlnoci, noc jako každá jiná. Nebo snad ne?
Přibližně v polovině cesty se R. trhnul, neb již byl u svého privátu a já pokračovala dále. Kdybych bydlela v nějakém vykřičeném městském Sherwoodu, poprosím si o doprovod až přede dveře, ale jelikož je moje čtvrť známá jako poměrně bezproblémová, neřešila jsem to.
Po pár metrech vidím kdesi v dálce před sebou stát policejní auto, ale nevěnuji mu pozornost. "Asi zase někdo jel jako prase, tak mu dávají dýchnout," napadne mě jen a v klidu zabočím tam, kam potřebuju. Za prvním rohem mě však míjí sanitka a za dalším projede stejným směrem již druhý anton. Tma jak mezi sedacími půlkami, nikde ani noha a mě se začíná zmocňovat o_O pocit, protože mému pepřovému spreji je doma na botníku samozřejmě velice dobře. Před sebou mám asi jediný nepříjemný úsek cesty, kde je na jedné straně silnice stromořadí spojené s logickou vnitřněďupní temnotou, na druhé světlo a plot, tak přidávám do kroku, abych odsud byla pryč co nejdříve, ať už se za mými zády stalo, co chtělo. V dohledu stále ani živáčka. Kdesi za mými zády jede auto. Když se blíží ke mně, zpomaluje. Několik metrů jede krokem těsně za mým zadkem, po chvíli brzdí a já už ve své hlavě začínám startovat. Kamkoliv, každopádně pryč. Naštěstí mě napadlo se nejdříve otočit a když jsem spatřila policejní dodávku, spadl mi kámen ze srdce. Vystoupil pan příslušník v čerňákách, změřil si mě pohledem, slušně pozdravil a prý jestli jsem tam náhodou někoho viděla. Odpovídám, že ne, což byla pravda. On pokračoval, jestli ani čistě náhodou nějaké dredaře nebo skiny. (Lidé se dělí na lidi, dredaře a skiny, zjevně.) Já ho opět moc nepotěšila zápornou odpovědí, akorát jsem byla zvědavá, co se děje, protože noční rendez-vous sanitek, policejních aut a zásahovky se tu věru neděje o každém pátku. Prý nedaleko došlo k jistému incidentu. A prý jestli jsem taky byla na tom koncertě. Na jakém? To si už musel být jistý, že o ničem nevím, nebo že blbou umím hrát vážně dobře. Dobrá tedy, dozvěděla jsem se, že jsme tu měli pleškokoncert, načež pánové s dredama naznali, že se dlouho s nikým neporvali a šli si kopnout. Ptám se, jestli je bezpečné, jít dál domů. Sama. Pěšky. Pan příslušník mě uklidňuje, že šlo jen o tradiční spor leštěnka X vešky a já se nemusím ničeho obávat. Moc mě to překvapivě neuklidnilo a kdybych netušila, že dodávka je jistě plná dalších pánů, připravených na okamžitý zásah, drze si řeknu do eskort. Tak jsme se tedy rozloučili, já mu řekla, že případně mě přijedou zachraňovat a jala jsem se volat domů, aby mi šli naproti, z čehož měli logicky obrovskou radost.
Co už. Alespoň jsem si ověřila, že mé nadledvinky fungují přímo bravurně a taktéž jsme cestou udělali dobrý skutek a zachránili ze silnice ježka. Asi se ponaučím a příště budu chodit domů až za světla.
Přibližně v polovině cesty se R. trhnul, neb již byl u svého privátu a já pokračovala dále. Kdybych bydlela v nějakém vykřičeném městském Sherwoodu, poprosím si o doprovod až přede dveře, ale jelikož je moje čtvrť známá jako poměrně bezproblémová, neřešila jsem to.
Po pár metrech vidím kdesi v dálce před sebou stát policejní auto, ale nevěnuji mu pozornost. "Asi zase někdo jel jako prase, tak mu dávají dýchnout," napadne mě jen a v klidu zabočím tam, kam potřebuju. Za prvním rohem mě však míjí sanitka a za dalším projede stejným směrem již druhý anton. Tma jak mezi sedacími půlkami, nikde ani noha a mě se začíná zmocňovat o_O pocit, protože mému pepřovému spreji je doma na botníku samozřejmě velice dobře. Před sebou mám asi jediný nepříjemný úsek cesty, kde je na jedné straně silnice stromořadí spojené s logickou vnitřněďupní temnotou, na druhé světlo a plot, tak přidávám do kroku, abych odsud byla pryč co nejdříve, ať už se za mými zády stalo, co chtělo. V dohledu stále ani živáčka. Kdesi za mými zády jede auto. Když se blíží ke mně, zpomaluje. Několik metrů jede krokem těsně za mým zadkem, po chvíli brzdí a já už ve své hlavě začínám startovat. Kamkoliv, každopádně pryč. Naštěstí mě napadlo se nejdříve otočit a když jsem spatřila policejní dodávku, spadl mi kámen ze srdce. Vystoupil pan příslušník v čerňákách, změřil si mě pohledem, slušně pozdravil a prý jestli jsem tam náhodou někoho viděla. Odpovídám, že ne, což byla pravda. On pokračoval, jestli ani čistě náhodou nějaké dredaře nebo skiny. (Lidé se dělí na lidi, dredaře a skiny, zjevně.) Já ho opět moc nepotěšila zápornou odpovědí, akorát jsem byla zvědavá, co se děje, protože noční rendez-vous sanitek, policejních aut a zásahovky se tu věru neděje o každém pátku. Prý nedaleko došlo k jistému incidentu. A prý jestli jsem taky byla na tom koncertě. Na jakém? To si už musel být jistý, že o ničem nevím, nebo že blbou umím hrát vážně dobře. Dobrá tedy, dozvěděla jsem se, že jsme tu měli pleškokoncert, načež pánové s dredama naznali, že se dlouho s nikým neporvali a šli si kopnout. Ptám se, jestli je bezpečné, jít dál domů. Sama. Pěšky. Pan příslušník mě uklidňuje, že šlo jen o tradiční spor leštěnka X vešky a já se nemusím ničeho obávat. Moc mě to překvapivě neuklidnilo a kdybych netušila, že dodávka je jistě plná dalších pánů, připravených na okamžitý zásah, drze si řeknu do eskort. Tak jsme se tedy rozloučili, já mu řekla, že případně mě přijedou zachraňovat a jala jsem se volat domů, aby mi šli naproti, z čehož měli logicky obrovskou radost.
Co už. Alespoň jsem si ověřila, že mé nadledvinky fungují přímo bravurně a taktéž jsme cestou udělali dobrý skutek a zachránili ze silnice ježka. Asi se ponaučím a příště budu chodit domů až za světla.
neděle 15. července 2012
Některé hodnoty přetrvají...
...a některé maminky jsou zkrátka lepší, než některé jiné.
"Mami? Sice jsem nejdřív měla výčitky, protože jsem chtěla šetřit, ale... tak jsem si porovnala, kolik stálo to tetování a kolik bych celkově dala za ten fesťák, kam jsem původně chtěla. No... zas takovej rozdíl cen tam v reálu není."
"Ježiš, nebuď blbá! Vždyť bys tam beztak akorát zmrzla a byla celou dobu v promočeným stanu."
úterý 3. července 2012
Za běhu
Zas a znovu. Nebo spíše ještě stále. Moc málo času a tolik věcí k podnikání. Tentokráte však ty pracovní a sebevzdělávací záležitosti na krátko ustoupily do pozadí a o své slovo se přihlásily letní radovánky a spolu s nimi ruku v ruce výborná nálada a milí lidé.
- Máme za sebou Laser game v Brně. Jestli něco můžu jednoznačně doporučit, je to tato kratochvíle. A vězte, že jak se na mnou uvedeném odkazu píše, že si tvrdě máknete, tak je to pravda. Za posledních x let si - kromě chřipky a s ní spojenými čtyřicítkami - nevybavím jedinou situaci, kdy by ze mě takto lilo. Čtvrt hodiny v kuse po tmě běháte, kryjete se a střílíte. Bezvadná kolektivní věc! (A ty olbřímí modřiny po celých rukou, které jsem si odnesla jako památku, mi zajšťují pozornost od všech lidí, na které náhodou někde narazím.)
- Vzhledem k panujícím vedrům jsme se opakovaně byli koupat v lomu. Srandy kopec, zážitků na rozdávání. Nejradši bych se na dobu neurčitou přestěhovala přímo na místo činu, nejlépe někam pod stan. A gril s sebou.
- Vyškov a růžový Hoegaarden. Srdečně-jazyková záležitost!
- Puťák do Černé Hory. Ano, čtete správně. Venku Sahara, každý normální člověk leží někde ve stínu nebo u vody, nejlépe ve stínu u vody a tlupa zástupců (j)elit(y) národa podniká výlet přes pole, stráně a lesy. Na rozhledně jsme málem odpadli a okupovali ji asi tak půl dne, než jsme fyzicky i psychicky byli schopni pokračovat dále, ale nakonec jsme přeci jen zdárně došli do cíle, kde jsme v šesti lidech asi trhli světový rekord v množství vypitých nápojů. Propocení oblečení bylo přibližně totožné s výše jmenovanou Laser Game.
- Dnes vyrážíme dále. Na sever. Berlín, Stralsund, Rujána, Rostock, Warnemünde a kdo ví, co ještě. Reise weiter!
pátek 22. června 2012
Písničky L
Je tomu již mnoho let. Byli jsme mladí a neklidní. (A blbí.) Měli jsme problémy doma, problémy ve školách, (někteří problémy s alkoholem a drogami), problémy ve vztazích, případně problémy s nalezením někoho, kdo by s námi do toho vztahu šel, měli jsme problémy... primárně sami se sebou.
V našem domovském rockovém klubu jsme s M. tančili na parketu právě na tuto písničku. A žili v iluzi momentálního štěstí. V tu chvíli jsme prostě zapomněli na svět okolo nás a byli šťastní. (Nebo si to možná jen ve skrytu duše přáli.) Radovali se z našich promile a našich vzájemných přátelství.
Poté uběhlo několik měsíců, možná i let a já ona slova poslouchala opět, tentokráte s jízlivým úsměvem. A rovněž tento okamžik nosím v hlavě v tak ryzí podobě, jako by k němu došlo včera. Právě v té chvíli, v níž skončilo něco, co ještě nemělo šanci ani začít. Protože já jsem tomu tu šanci nedala. (Jo, no. Pohledy zpět bývají informačně přínosné.)
A nyní... nyní sedím u otevřeného okna, píšu si se S. o podivných věcech aktuálních i méně aktuálních, nasávám vlahou a vonící letní noc, poslouchám vlaky a... nacházím v těchto nekonečně hlubokých slovech nové obzory. Obzory, jež ve mně vyvolávají smíšené pocity. V každé sloce, v každé větě, v každém slovu.
Nikdy jsi neříkal, kolik tě čeká slávy, nehrála muzika, ze který ses dávil... a na závěr jsi úspěšně neztratil charakter i všechno oběživo. Nikdy nic nebylo, pár let jsme spolu nemluvili a... poté taky ani jednou.
Nikdy nic nebylo - Sto zvířat
V našem domovském rockovém klubu jsme s M. tančili na parketu právě na tuto písničku. A žili v iluzi momentálního štěstí. V tu chvíli jsme prostě zapomněli na svět okolo nás a byli šťastní. (Nebo si to možná jen ve skrytu duše přáli.) Radovali se z našich promile a našich vzájemných přátelství.
Poté uběhlo několik měsíců, možná i let a já ona slova poslouchala opět, tentokráte s jízlivým úsměvem. A rovněž tento okamžik nosím v hlavě v tak ryzí podobě, jako by k němu došlo včera. Právě v té chvíli, v níž skončilo něco, co ještě nemělo šanci ani začít. Protože já jsem tomu tu šanci nedala. (Jo, no. Pohledy zpět bývají informačně přínosné.)
"...Nikdy jsem neříkal
kolik mě čeká slávy
nehrála muzika
ze který jsem se dávil
nechtěl jsem na závěr
ti vyblejt celej život
a ztratit charakter
a všechno oběživo
nebylo nic
já jen kdybys měla chvíli
můžem si někam sednout
nebylo nic
pár let jsme spolu nemluvili
a předtím taky ani jednou
nikdy nic nebylo
noc jako horská dráha
vsadím se o kilo
že prostě nejsi, drahá
je to jen chiméra
a žádný, že jsem brečel
a měl jsem hysterák
ty už mi neutečeš
scénář se nekoná
my dva ho nenapsali
a někdo místo nás
prázdnej papír spálil
nic není, ani já
ani tvý zlatý oči
jen jsme šli na biják
co nikdo nenatočil"
A nyní... nyní sedím u otevřeného okna, píšu si se S. o podivných věcech aktuálních i méně aktuálních, nasávám vlahou a vonící letní noc, poslouchám vlaky a... nacházím v těchto nekonečně hlubokých slovech nové obzory. Obzory, jež ve mně vyvolávají smíšené pocity. V každé sloce, v každé větě, v každém slovu.
Nikdy jsi neříkal, kolik tě čeká slávy, nehrála muzika, ze který ses dávil... a na závěr jsi úspěšně neztratil charakter i všechno oběživo. Nikdy nic nebylo, pár let jsme spolu nemluvili a... poté taky ani jednou.
Nikdy nic nebylo - Sto zvířat
středa 20. června 2012
Písničky XXXXIX
Ačkoliv nebyl ještě ani březen, hřálo slunce jako na počátku léta. Lidé se slunili na balkonech a po venku chodili jen v tričkách.
Balila si věci. Stěhovala se. Zase na čas krátký. Na čas krátký z místa, které se jí na půl roku stalo domovem. Na čas krátký do míst, které jsou domovem jen dle jejího občanského průkazu.
Popření všech fyzikálních zákonů v okamžiku, kdy napěchovala veškerý svůj stávající a nově nabytý majetek do automobilu. Předání klíčů od domu a pokoje. Poslední nádech toho vlahého a čistého vzduchu. Poslední sbohem.
A v autorádiu počaly hrát tóny a slova písničky, která jí připomínala minulost. Minulost dávno minulou, ale přesto zásadní. Usmívala se i přesto, v jaké byla momentálně situaci. Usmívala se, protože bylo krásně. Usmívala se, protože jí bylo krásně. Usmívala se, protože život je krásný. Usmívala se, protože i budoucnost má šanci stát se krásnou, pokud jí jen ona sama tu šanci dá. A nebo pokud ona sama tu šanci vytvoří.
First day of my life - Melanie C
Balila si věci. Stěhovala se. Zase na čas krátký. Na čas krátký z místa, které se jí na půl roku stalo domovem. Na čas krátký do míst, které jsou domovem jen dle jejího občanského průkazu.
Popření všech fyzikálních zákonů v okamžiku, kdy napěchovala veškerý svůj stávající a nově nabytý majetek do automobilu. Předání klíčů od domu a pokoje. Poslední nádech toho vlahého a čistého vzduchu. Poslední sbohem.
A v autorádiu počaly hrát tóny a slova písničky, která jí připomínala minulost. Minulost dávno minulou, ale přesto zásadní. Usmívala se i přesto, v jaké byla momentálně situaci. Usmívala se, protože bylo krásně. Usmívala se, protože jí bylo krásně. Usmívala se, protože život je krásný. Usmívala se, protože i budoucnost má šanci stát se krásnou, pokud jí jen ona sama tu šanci dá. A nebo pokud ona sama tu šanci vytvoří.
"So I found a reason to stay alive
Try a little harder see the other side
Talking to myself
Too many sleepless nights
Trying to find a meaning to this stupid life
I don't want your sympathy
Sometimes I don't know who to be
Hey what you're looking for
No one has the answer
They just want more
Hey who's gonna make it back
This could be the first
Day of my life
So I found a reason
To let it go
Tell you that I'm smiling
But I still need to grow
Will I find salvation in the arms of love
Will it stop me searching will it be enough
I don't want your sympathy
Sometimes I don't know who to be
Hey what you're looking for
No one has the answer but you just want more
Hey who's gonna make it back
This could be the first day of my life
The first time to really feel alive
The first time to break the chain
The first time to walk away from pain
Hey what you're looking for
No one has the answer we just want more
Hey who's gonna make it back
This could be the first day of your life
Hey what you're looking for
No one has the answer they just want more
Hey who's gonna shine alight?
This could be the first day of my life"
First day of my life - Melanie C
čtvrtek 14. června 2012
Denní heslo č. XLVIII
"Člověče, ono je to dobrý, jen jíst se to nedá."Je libo pepř v množství větším než obrovském?
sobota 19. května 2012
V cuku letu
Praha.
Nejúděsnější cesta s nejmenovaným žlutým autodopravcem vůbec. Ani ten nový autobus fun & relax tu enormní dávku lidské idiocie všude kolem nevyvážil. Nejdřív se přivalila baba, která si sedačky měla koupit radši rovnou dvě a hned na mě s naprosto všeříkajícím tónem spustila: "Dovolíte? Tohle je moje místo. Já tu sedím vždycky." Uhe? Poté, minutu po plánovaném odjezdu, doběhla na nástupiště nějaká madam a se silným ruským přízvukem a hystericky se pustila do řidiče a stewardky, jak si dovolili prodat její lístek a že toto teda ne a že jí ho teda okamžitě uhradí a ko, ko, dák. Uhe???
Dál se již naštěstí vše obešlo bez závažnějších komplikací, s D. jsme bloumaly historickým jádrem nejmenšího hlavního města a hledaly, kam se usadíme, přičemž plných hospod přibývalo přímo úměrně tomu, kolik krve vyteklo z mého strženého puchýře. Hledání jsme po chvíli vzdaly a já využila nápovědu přítele na telefonu.
Osvěžující posezení, příjemné debaty, smích, vzájemné poznávání. (Ačkoliv jsme se s D. virtuálně poznaly již před dlouhými a možná ještě delšími roky, osobně jsme se setkaly poprvé až nyní. A vůbec, říkala jsem já už vlastně, jak jsme se po letech znovunašly? Ne? Aha. Takže si k výsledku homebrewingu píšu do sekce TO DO další příspěvek.) Zbytek dne utekl jako velká voda. U D. doma následně seznámení se spolubydlícími (přítel, spolubydlící, pes, pes, kotě, rybička, had a papoušek) a odumření v peřinách.
Nádherné letní počasí. Posezení ve Stromovce. Naprosto luxusní malinovka plná malin a pomerančů. Hoegaarden. Setkání s M. Poprvé v životě jsem stála na longboardu. Sice tak třicet vteřin, ale stála. (Pokud se mému zoufalému přidržování a podpírání od M. dalo říkat stání.) Odpoledne projížďka lodí po Vlatvě. Pěkně od Karlova mostu až po Vyšehrad. Všude kolem jen samí cizinci. (Vzhledem k cenám za loď a i na lodi se není čemu divit.) Takto dokonalé dny by se měly tesat do kamene.
Den třetí, na programu setkání s K. V poledne jsem ji vytáhla z postele a jely jsme na delikátní zabečenou bagetku do perfektní stylové kavárničky vedle Strossmayerova náměstí. A točí i Leffe! Procházka k metronomu. Tam nás nadšeně okukoval roztomilý okroužkovaný holoubek. Přestal až ve chvíli, kdy jsme začaly řešit vyhřátou troubu a chutné koření. Asi nám rozuměl. D. si mezitím odpracovala co musela a na večer jsme se všechny tři domluvily na bowling. Do bowlingových botiček jsem se beznadějně zamilovala a myslím, že přesně tytéž k životu nutně potřebuji. Růžové bowlingové koule na hrad, zelená vypadala jako děravý meloun. Slečny si při koulení ulámaly nehty, jen já, jakožto king nejkingovatější, jsem si ten svůj musela zalomit až o splachovadlo. Po hrátkách s koulema se opětovně přidala i M. Popíjení Fénixe, tlachání, slzy smíchu, vzpomínání, jak jsme se všechny čtyři vlastně daly dohromady, fotbálek a vzdušný hokej. Kdybych pocit svého štěstí měla vyjádřit na stupnici od jedné do deseti, řekla bych číslo 100. Pozdě v noci rozloučení s K. a M. a opětovná cesta domů k D. Krom zvěře v bytě nikdo nebyl. Z toho vyplývající debaty až do svítání. Auvajs.
Den poslední. Tentokráte schůzka s J. a s její malou dcerkou. A zase ta příjemná kavárnička. Bagetky a Hoegaarden. Výtečný domácí chléb a odporná přesnídávka, kterou odmítala pozřít jak J., tak dítě. Jo, ve žlutém přibližovadle se po tomto víkendu spalo opravdu hluboce.
Nejúděsnější cesta s nejmenovaným žlutým autodopravcem vůbec. Ani ten nový autobus fun & relax tu enormní dávku lidské idiocie všude kolem nevyvážil. Nejdřív se přivalila baba, která si sedačky měla koupit radši rovnou dvě a hned na mě s naprosto všeříkajícím tónem spustila: "Dovolíte? Tohle je moje místo. Já tu sedím vždycky." Uhe? Poté, minutu po plánovaném odjezdu, doběhla na nástupiště nějaká madam a se silným ruským přízvukem a hystericky se pustila do řidiče a stewardky, jak si dovolili prodat její lístek a že toto teda ne a že jí ho teda okamžitě uhradí a ko, ko, dák. Uhe???
Dál se již naštěstí vše obešlo bez závažnějších komplikací, s D. jsme bloumaly historickým jádrem nejmenšího hlavního města a hledaly, kam se usadíme, přičemž plných hospod přibývalo přímo úměrně tomu, kolik krve vyteklo z mého strženého puchýře. Hledání jsme po chvíli vzdaly a já využila nápovědu přítele na telefonu.
"Koukám, že ty jsi z Prahy asi tolik, jako já z Brna."
Osvěžující posezení, příjemné debaty, smích, vzájemné poznávání. (Ačkoliv jsme se s D. virtuálně poznaly již před dlouhými a možná ještě delšími roky, osobně jsme se setkaly poprvé až nyní. A vůbec, říkala jsem já už vlastně, jak jsme se po letech znovunašly? Ne? Aha. Takže si k výsledku homebrewingu píšu do sekce TO DO další příspěvek.) Zbytek dne utekl jako velká voda. U D. doma následně seznámení se spolubydlícími (přítel, spolubydlící, pes, pes, kotě, rybička, had a papoušek) a odumření v peřinách.
Nádherné letní počasí. Posezení ve Stromovce. Naprosto luxusní malinovka plná malin a pomerančů. Hoegaarden. Setkání s M. Poprvé v životě jsem stála na longboardu. Sice tak třicet vteřin, ale stála. (Pokud se mému zoufalému přidržování a podpírání od M. dalo říkat stání.) Odpoledne projížďka lodí po Vlatvě. Pěkně od Karlova mostu až po Vyšehrad. Všude kolem jen samí cizinci. (Vzhledem k cenám za loď a i na lodi se není čemu divit.) Takto dokonalé dny by se měly tesat do kamene.
Den třetí, na programu setkání s K. V poledne jsem ji vytáhla z postele a jely jsme na delikátní zabečenou bagetku do perfektní stylové kavárničky vedle Strossmayerova náměstí. A točí i Leffe! Procházka k metronomu. Tam nás nadšeně okukoval roztomilý okroužkovaný holoubek. Přestal až ve chvíli, kdy jsme začaly řešit vyhřátou troubu a chutné koření. Asi nám rozuměl. D. si mezitím odpracovala co musela a na večer jsme se všechny tři domluvily na bowling. Do bowlingových botiček jsem se beznadějně zamilovala a myslím, že přesně tytéž k životu nutně potřebuji. Růžové bowlingové koule na hrad, zelená vypadala jako děravý meloun. Slečny si při koulení ulámaly nehty, jen já, jakožto king nejkingovatější, jsem si ten svůj musela zalomit až o splachovadlo. Po hrátkách s koulema se opětovně přidala i M. Popíjení Fénixe, tlachání, slzy smíchu, vzpomínání, jak jsme se všechny čtyři vlastně daly dohromady, fotbálek a vzdušný hokej. Kdybych pocit svého štěstí měla vyjádřit na stupnici od jedné do deseti, řekla bych číslo 100. Pozdě v noci rozloučení s K. a M. a opětovná cesta domů k D. Krom zvěře v bytě nikdo nebyl. Z toho vyplývající debaty až do svítání. Auvajs.
Den poslední. Tentokráte schůzka s J. a s její malou dcerkou. A zase ta příjemná kavárnička. Bagetky a Hoegaarden. Výtečný domácí chléb a odporná přesnídávka, kterou odmítala pozřít jak J., tak dítě. Jo, ve žlutém přibližovadle se po tomto víkendu spalo opravdu hluboce.
pondělí 7. května 2012
Víkend za všechny prachy
Nebo spíš za celé zdraví.
Ale jinak to stálo za to.
Jak to tak chodí, vydali se jistí manželé na dovolenou. Jaképak štěstí, že tito manželé jsou zároveň rodiči od Z. a její krásný dům se zahradou se tak na týden zbavil oficiálního dozoru. Studentské zahradní posezení mezi lesy to jistí!
Příjemné posezení v zeleni s příjemnými lidmi za účasti příjemného počasí a o nic méně příjemného jídla a pití, co si víc přát? Určitě ne objev domácí rynglovice. Svět se tak závěrem dne úspěšného zamlžil, my se Z. okupovaly kamarádovy chirurgické kalhoty (každá do jedné nohavice = gaťata jsou na vyhození), obtěžovaly žirafu a... a tak.
Přišla tma, která zabila celý následující den a přivolala na mou hlavu bouli (???). A aby těch zranění nebylo málo, následujícího dne večer jsme se šli projít do luhů a hájů, což je příslibem dobrodružství samo o sobě. V obci s názvem Čučice jsme v mísním Hostinci narazili na cosi, co vypadalo jako sraz ÚV KSČ a my rázem pochopili, proč se tato dědina jmenuje zrovna Čučice - čučeli jsme, až nás zraky přecházely.
Po vyzunknutí malinové ZONky nás čekalo dvojité brodění řeky (Jedno v blízkosti chatkové osady, kde se k našim slechům z dáli doneslo: "No podívejte na to, taková hezká holka a takoví voškliví chlapi!"), přičemž R. vykoupal mé tenisky (to mám asi za ty chirurgické gaťky), takže jsem zpět musela jít buď co krok, to čvacht, nebo bosá. Naštěstí je však J. pravý gentleman a nabídl mi své sandály. Noha 37,5, sandály něco přes 40. Co už, lepší než jehličí, štěrk a jiné fuj. Nožní trable však neustaly ani tímto. Cosi mě v zeleni bodlo do kotníku, který mi následujícího dne otekl do rozměrů kotníku sloního, barvu pojal dle zbarvení prdele paviání a přídavnou bolet ani nebudu komentovat. Po pátku přišla zabitá sobota a po sobotě zabitý týden, kdy jsem byla upoutána na lůžko.
Na lesy padla tma a já děkovala tomu nahoře za to, že zde narozdíl od Kanady nehrozí medvídci a pumy. (Z. se nás nakonec ptala, jestli jsme nenarazili na divočáky. Prý je tu jejich rajon. To jsem asi ke štěstí vědět nemusela.) Viděli jsme leda prd, ale naštěstí jsme sami sebe neztratili, neboť mládenci měli do tmy zářící bílá trička a Rebeca nohy.
Ale přežili jsme. Kofolová pašátka se nekonala, kocovina mě pomalu opustila, noha se napustila. Jo, tohle jsou přesně jedny z těch chvil k nezaplacení, na které budeme jednou ve stáří vzpomínat. Ou jé.
Ale jinak to stálo za to.
Jak to tak chodí, vydali se jistí manželé na dovolenou. Jaképak štěstí, že tito manželé jsou zároveň rodiči od Z. a její krásný dům se zahradou se tak na týden zbavil oficiálního dozoru. Studentské zahradní posezení mezi lesy to jistí!
Příjemné posezení v zeleni s příjemnými lidmi za účasti příjemného počasí a o nic méně příjemného jídla a pití, co si víc přát? Určitě ne objev domácí rynglovice. Svět se tak závěrem dne úspěšného zamlžil, my se Z. okupovaly kamarádovy chirurgické kalhoty (každá do jedné nohavice = gaťata jsou na vyhození), obtěžovaly žirafu a... a tak.
Přišla tma, která zabila celý následující den a přivolala na mou hlavu bouli (???). A aby těch zranění nebylo málo, následujícího dne večer jsme se šli projít do luhů a hájů, což je příslibem dobrodružství samo o sobě. V obci s názvem Čučice jsme v mísním Hostinci narazili na cosi, co vypadalo jako sraz ÚV KSČ a my rázem pochopili, proč se tato dědina jmenuje zrovna Čučice - čučeli jsme, až nás zraky přecházely.
Po vyzunknutí malinové ZONky nás čekalo dvojité brodění řeky (Jedno v blízkosti chatkové osady, kde se k našim slechům z dáli doneslo: "No podívejte na to, taková hezká holka a takoví voškliví chlapi!"), přičemž R. vykoupal mé tenisky (to mám asi za ty chirurgické gaťky), takže jsem zpět musela jít buď co krok, to čvacht, nebo bosá. Naštěstí je však J. pravý gentleman a nabídl mi své sandály. Noha 37,5, sandály něco přes 40. Co už, lepší než jehličí, štěrk a jiné fuj. Nožní trable však neustaly ani tímto. Cosi mě v zeleni bodlo do kotníku, který mi následujícího dne otekl do rozměrů kotníku sloního, barvu pojal dle zbarvení prdele paviání a přídavnou bolet ani nebudu komentovat. Po pátku přišla zabitá sobota a po sobotě zabitý týden, kdy jsem byla upoutána na lůžko.
Na lesy padla tma a já děkovala tomu nahoře za to, že zde narozdíl od Kanady nehrozí medvídci a pumy. (Z. se nás nakonec ptala, jestli jsme nenarazili na divočáky. Prý je tu jejich rajon. To jsem asi ke štěstí vědět nemusela.) Viděli jsme leda prd, ale naštěstí jsme sami sebe neztratili, neboť mládenci měli do tmy zářící bílá trička a Rebeca nohy.
Ale přežili jsme. Kofolová pašátka se nekonala, kocovina mě pomalu opustila, noha se napustila. Jo, tohle jsou přesně jedny z těch chvil k nezaplacení, na které budeme jednou ve stáří vzpomínat. Ou jé.
pátek 4. května 2012
Weiter, weiter ins... Leben
Za posledních několik týdnů, možná i měsíců jsem se nezastavila. Dny mají na můj vkus nějak málo hodin a noci se zdají jen jakýmsi přeludem. Nejenže se bavím, sportuju a celkově (spokojeně) žiju, ale k tomu pracuju na několika věcech současně. Navíc obepisuju další a další lidi a sháním další a další kontakty a hledám další a další projekty. A největší paradox na tom je ten, že nemusím. Že nejenže nemusím, ale navíc mě to i všechno neskutečně baví. Asi se na stará kolena stávám workholikem. Asi určitě. Včera jsem snad poprvé v hospodě se známými přemýšlela nad tím, že je to ztráta času, když bych přece mohla sedět u notebooku a dělat, protože tam na mě čekají rozpracované úkoly a asi deset doručených nepřečtených mailů.
sobota 7. dubna 2012
Homebrewing
Řekli jsme si, že to konečně taky někdy zkusíme, když už o tom tak dlouho mluvíme. Nakoupili jsme nádobu a další potřebné složky (pro začátek vzhledem k prostorovým a časovým možnostem zatím ještě trochu "instantnější"; do budoucna uvidíme, jak se podaří ony první pokusy a na základě toho budeme "přisložiťovat"), rozmnožili kvasinky, přisypali doporučované sacharidy, za stálého míchání dolili a dosypali zbytek, odměřili správnou hustotu i teplotu, zavřeli víko a... čekáme. Po pár hodinách to v kádi začalo vonět a bublat a naše první a zásadní doufání je v to, jestli se nám tam v průběhu přípravy nedostala nějaká nečistota.
Nyní už zbývá jen čekat. Jsem neskutečně zvědavá. Jestli se nám náš první pokus o pivo podaří, mělo by z toho vzniknout dark ale. A pokud vše klapne, přijde přibližně za měsíc recenzní příspěvek.
Nyní už zbývá jen čekat. Jsem neskutečně zvědavá. Jestli se nám náš první pokus o pivo podaří, mělo by z toho vzniknout dark ale. A pokud vše klapne, přijde přibližně za měsíc recenzní příspěvek.
pátek 6. dubna 2012
Zelené pivo
Na zelený čtvrtek něco zeleného. Třeba zelené pivo. Ačkoliv má v tomto případě nejsilnější marketingovou masáž "pivo"var Sralobrno, rozhodli jsme se jej vehementně bojkotovat, protože ten jejich výplach žumpy nespasí ani přicmrndnutí Zelené. Pobrali jsme tedy pár džbánků a PETek, na Mendlově náměstí v duchu popřáli upřímnou soustrast všem těm zácpou trpícím a chuťovými pohárky neoplývajícím chudákům a vydali se na cestu vstříc minipivovaru Richard.
Že jsme s nápadem "beer to go" udělali dobře, jsme viděli hnedle v okamžiku, kdy jsme přišli k baru - všechny stoly byly buď plné, nebo na nich postávala důvěrně známá cedulka "Rezervace". Papíry s tímto nápisem se však dokonce povalovaly i po baru (nedivila bych se ani parapetům) a v knize rezervací jsem si povšimla obrovského červeného nápisu: "PLNO!!!"
Na naplnění všech našich nádob se tak logicky čekalo celou věčnost, ale to ničemu nevadilo, neb jsem opodál objevila nějaké zajímavé pivní časopisy pro odborníky (zvažuju předplatné), kde jsem se mimo jiné dočetla, proč je Berliner Weisse tak nezvykle kyselé (prý původně pochází z kraje až kdesi u Belgie a z jejich nakyslých piv také vychází, postupem času se jeho výroba přesunula do Hamburgu a v Berlíně skončila teprve nedávno) a rovněž se stihla pousmát nad tím, že pivo gueuze v něm přirovnali k "typickému aroma pánských záchodků" (mně sice evouke vyblitý lák od okurek, ale budiž).
Zpětně mě docela mrzí, že jsme si s sebou nevzali fotoaparát, protože zachycení okamžiku, kdy jsem poté v autě při projíždění městem vyvažovala hladinu džbánků, abych oné drahocenné tekutiny rozlila co možná nejméně a mezi stehny navíc přidržovala ještě svůj osobní pivní kelímek, který jsem si v rámci žízně a čekání poručila, by jistě stálo za to.
Večer zeleného čtvrtka se tedy následně vydařil více než na výbornou. S kolegy z univerzity (Ha! Mezifakultní sešlost! FI, ESF, LF, FF, PdF, PrF!) jsme si dopřáli nejen chutné zelené pivo, ale navíc jsme si ho vypili v klidu a pohodlí privátu, aniž bysme museli od čtyř hodin od rána stát frontu na nějakou restaurační zahrádku, jako by šlo o lístky na Madonnin koncert.
Že jsme s nápadem "beer to go" udělali dobře, jsme viděli hnedle v okamžiku, kdy jsme přišli k baru - všechny stoly byly buď plné, nebo na nich postávala důvěrně známá cedulka "Rezervace". Papíry s tímto nápisem se však dokonce povalovaly i po baru (nedivila bych se ani parapetům) a v knize rezervací jsem si povšimla obrovského červeného nápisu: "PLNO!!!"
Na naplnění všech našich nádob se tak logicky čekalo celou věčnost, ale to ničemu nevadilo, neb jsem opodál objevila nějaké zajímavé pivní časopisy pro odborníky (zvažuju předplatné), kde jsem se mimo jiné dočetla, proč je Berliner Weisse tak nezvykle kyselé (prý původně pochází z kraje až kdesi u Belgie a z jejich nakyslých piv také vychází, postupem času se jeho výroba přesunula do Hamburgu a v Berlíně skončila teprve nedávno) a rovněž se stihla pousmát nad tím, že pivo gueuze v něm přirovnali k "typickému aroma pánských záchodků" (mně sice evouke vyblitý lák od okurek, ale budiž).
Zpětně mě docela mrzí, že jsme si s sebou nevzali fotoaparát, protože zachycení okamžiku, kdy jsem poté v autě při projíždění městem vyvažovala hladinu džbánků, abych oné drahocenné tekutiny rozlila co možná nejméně a mezi stehny navíc přidržovala ještě svůj osobní pivní kelímek, který jsem si v rámci žízně a čekání poručila, by jistě stálo za to.
"Vypadává mi kalíšek! Zastrč mi ho víc mezi nohy!"
Večer zeleného čtvrtka se tedy následně vydařil více než na výbornou. S kolegy z univerzity (Ha! Mezifakultní sešlost! FI, ESF, LF, FF, PdF, PrF!) jsme si dopřáli nejen chutné zelené pivo, ale navíc jsme si ho vypili v klidu a pohodlí privátu, aniž bysme museli od čtyř hodin od rána stát frontu na nějakou restaurační zahrádku, jako by šlo o lístky na Madonnin koncert.
sobota 24. března 2012
Narri! Narro!
Tento příspěvek jsem původně chtěla napsat dřív. Podstatně dřív. Ale poslední dobou nemám čas na nic kromě úředních povinností, případného utužování přátelských vztahů (když mě všichni tak dlouho neviděli, žejo) a večer odpadám do peřin nesvlečená, nemytá, neodlíčená... zato tuhá jako špalek.
Poslední dny ve Freiburgu uběhly hrozně rychle. Paradoxní je, že od momentu, kdy jsem oficiálně již neměla s tamní univerzitou společného vůbec nic, začalo se mi to město líbit o poznání více. Aneb jak jedna instituce plná debilů dokáže člověku zhnusit celé krásné město, které za nic nemůže.
Navštívili jsme Fasnetmuseum, kde nám povídali o všech Freiburských Narrenzünfte a následně nám doporučili (jako jedni z mnoha Freiburčanů), abychom si zašli na Umzug. Co si budeme povídat, původně se mi na žádný Umzug nechtělo. Měla jsem plné kecky vyřizování, obíhání úřadů a navíc mám odmalička opravdu nechutnou hrůzu z podobných masek. Prostě brrr.
Nakonec jsem ale v době konání zrovinka byla poblíž, tak jsme se opětovně spojili s Litevci a Pákistáncem a vydali se okukovat průvod společně. I přes počáteční nechuť jsem nakonec byla nadšená. A to tak, že hodně. Sluníčko pálilo, na nebi ani mráček, lidi se radovali, veselili, všude panovala tak přátelská atmosféra, že mě ani masky neděsily (!!!) a spíše mi přišly jakýmsi způsobem tématické, zajímavé a... krásné. Nechápu.
Toto nás vítalo před průvodem jako takovým. Jsou všude! Není úniku!
Vrcholné fuj nadruhou. Nesnáším masky, nesnáším mimina. Co může být odpornější, než miměcí maska?
Průvodu se účastnily i paní čarodějnice.
Při procházení jablíček a hruštiček se asi tak mohlo stát co? Ano, vybily se mi baterie ve foťáku, tradiční.
Tihle exoti byli z Herdern (co část města, to vlastní Zunft). Nejen že odtam byla naše všemi milovaná Frau Nagel, ale navíc jsem na ně pak narazila v hospodě. A to se vyplatí.
Krásné kostýmy. Asi druhé nejhezčí, řekla bych. Co nám říkali v muzeu, cena jednoho kostýmu se vším všudy se může vyšplhat klidně až do 1000 Ojro. Auvaja.
Poslední dny ve Freiburgu uběhly hrozně rychle. Paradoxní je, že od momentu, kdy jsem oficiálně již neměla s tamní univerzitou společného vůbec nic, začalo se mi to město líbit o poznání více. Aneb jak jedna instituce plná debilů dokáže člověku zhnusit celé krásné město, které za nic nemůže.
Navštívili jsme Fasnetmuseum, kde nám povídali o všech Freiburských Narrenzünfte a následně nám doporučili (jako jedni z mnoha Freiburčanů), abychom si zašli na Umzug. Co si budeme povídat, původně se mi na žádný Umzug nechtělo. Měla jsem plné kecky vyřizování, obíhání úřadů a navíc mám odmalička opravdu nechutnou hrůzu z podobných masek. Prostě brrr.
Nakonec jsem ale v době konání zrovinka byla poblíž, tak jsme se opětovně spojili s Litevci a Pákistáncem a vydali se okukovat průvod společně. I přes počáteční nechuť jsem nakonec byla nadšená. A to tak, že hodně. Sluníčko pálilo, na nebi ani mráček, lidi se radovali, veselili, všude panovala tak přátelská atmosféra, že mě ani masky neděsily (!!!) a spíše mi přišly jakýmsi způsobem tématické, zajímavé a... krásné. Nechápu.
Vrcholné fuj nadruhou. Nesnáším masky, nesnáším mimina. Co může být odpornější, než miměcí maska?
Průvodu se účastnily i paní čarodějnice.
Při procházení jablíček a hruštiček se asi tak mohlo stát co? Ano, vybily se mi baterie ve foťáku, tradiční.
Tihle exoti byli z Herdern (co část města, to vlastní Zunft). Nejen že odtam byla naše všemi milovaná Frau Nagel, ale navíc jsem na ně pak narazila v hospodě. A to se vyplatí.
Krásné kostýmy. Asi druhé nejhezčí, řekla bych. Co nám říkali v muzeu, cena jednoho kostýmu se vším všudy se může vyšplhat klidně až do 1000 Ojro. Auvaja.
Přestože slunce neslunce, pořád byl ještě únor a mně začaly neskutečně mrznout nohy. Rozloučila jsem se tedy se svými známými a vydala se někam zkusit alespoň trochu rozmrznout. Co si budem povídat, cupitat po kočičích hlavách s nohama tak prokřehlýma, že je od kotníků dolů vůbec necítíte, fakt není prdel, ale jelikož valná většina účastníků zájezdu už měla ve víru oslav upito natolik, že se klátili podobně jako já, nepřišlo mi to ani tak blbé. Jelikož počítačová místnost byla o víkendu zavřená, nezbylo mi nic jiného, než se upíchnout v Hausbrauerei Feierling, kde sice nebylo k hnutí, ale ve sklípku jsem objevila poslední volný stůl a přijala ho za svůj. Byla veselice. Několik cechů po svém vlastním průvodu našlo své útočiště zde, takže o muziku a přátelskou atmosféru nebylo nouze. Byla to krása. Něco takového v ČR prostě není. Jen jsem si na vlastní kůži prakticky ověřila, že člověk může mít na certifikátu napsáno klidně C100, ale když se s ním chce družit pán s přízvukem, je mu to opravdu hovno platné.
pátek 23. března 2012
Tohle je možné opravdu jen v Berlíně
J. je "pracovně" v Berlíně, já tvrdnu v ČR na zadku. Lépe řečeno, zrovna se chystám na pivo, takže více než tvrdnutí na zadku jde spíše o tvrdnutí jater, ale co už. Nicméně ještě že máme ty mobily a můžeme spolu komunikovat i tak, respektive si bouřlivým smíchem prodlužovat život.
*po deseti minutách*
...a pak že je Berlín velké město, pche!
"A pokud tam potkáš basáka, předej mu ode mě poukaz na vášnivou noc dle vlastních představ!"
*po deseti minutách*
"Potkal jsem dudáka."
"Proboha. Tomu nic nepředávej!"
...a pak že je Berlín velké město, pche!
pondělí 27. února 2012
Jedna literární...
Debata o literatuře vhodné leda tak k vytření mezihýždních partií. Debata o prvním EMO z historie. Debata o akčním debilovi, který tento EMOblogís z nějakého podivného hnutí mysli nechal vydat. Debata o činčilchovech a tak různě.
Aneb jak to tak bývá, když člověk od vážných věcí alespoň na krátký okamžik utíká k těm nevážným.
Aneb jak to tak bývá, když člověk od vážných věcí alespoň na krátký okamžik utíká k těm nevážným.
"Jéé, vidíš, to jsem ti chtěla říct. Stále ještě tu mají toho Kafku ve výprodeji. Asi to moc nejde na odbyt... zvláštní. :D Vidno, že aspoň Němci mají rozum."
"To mi připomnělo: 'Ten Brod byl ale debil...'"
"Mně to připomnělo tu tehdejší diskuzi: 'Nevím sice, kolika se běžně dožívá činčila, ale činčila s výhledem na Kafku asi moc ne.'"
"Jo. To je hrozný, v kleci a ještě s Kafkou..."
"Jsou výroky, které jsou nesmrtelné. ... Kafka naštěstí nebyl."
neděle 26. února 2012
Aby šedá černou byla
Není nad upřímnost.
"Co to máš na sobě šedého na té fotce?"
"Takovej přehoz."
"A od kdy prosímtě nosíš šedou?"
"Od té doby, co mi černou před nosem vyfoukla nějaká píča."
úterý 14. února 2012
Denní heslo č. XLVII
"Já si tu C1 obhájím, i kdybych celý týden před Klausur neměla spát! Ehm, totiž... v praxi rozuměj celou noc před Klausur."
EDIT:
Jak myslíte, že to nakonec vypadalo v praxi? Ó, ano. Učila jsem se jedno celé ráno před Klausur. S tou celou nocí jsem se opravdu přecenila, o tom týdnu radši ani nemluvím.
Nicméně... C1 JE OFICIÁLNĚ DOMA.
Fuck yea.
pondělí 13. února 2012
Já si snad pořídím stan
A bude po starostech.
Dva roky hledám kloudné bydlení. Kloudné v mé definici znamená pokoj sama pro sebe za přijatelnou cenu, v prostředí pokud možno nezplesnivělém a tak nějak celkově vzato obyvatelném. První rok to vypadá tak, že namísto praktické realizace přespávám u svých přátel, protože nic v mém dosahu kritéria kloudnosti nesplňuje. Vše je buď předražené nebo se jedná o sardeloidní verzi dvou a více lidí na pokoji. Copak jsme v lágru? Další rok je pak hledání privátu pokaždé a opakovaně narušeno větou: "Nic nehledej, však můžeš jít bydlet ke mně," která však samozřejmě naplnění nikdy nedojde, aneb známe lidi a jejich sliby-chyby, lépe řečeno známe plané a naivní kecy typu: "Řekněte člověku, co si myslíte, že chce slyšet a on třeba bude spokojený a na chvíli zmlkne." Hovno s octem tak leda. Na chvíli možná zmlkne, ale pak začne nadávat o to hlasitěji.
V okamžiku, kdy se na mě usmálo štěstí v podobě nabídky převzetí levného pokojíku po P., vysmál se mi život do očí, protože to bylo přesně ve chvíli, kdy jsem odjížděla do Německa.
Fajn. Ale alespoň vidím, že kloudné byty ještě nevymřely.
Nyní se mám vracet. Přibližně tak na měsíc, než si vyřídím vše potřebné a snad budu zase pokračovat dále, pokud to všechno klapne alespoň z poloviny očekávané úrovně. A copak mi to sled okolností opět nenahrává do cesty? Ano. Další nabídka pěkného a hlavně kloudného bydlení. Lidi, to si ze mě už děláte srandu, ne?
Dva roky hledám kloudné bydlení. Kloudné v mé definici znamená pokoj sama pro sebe za přijatelnou cenu, v prostředí pokud možno nezplesnivělém a tak nějak celkově vzato obyvatelném. První rok to vypadá tak, že namísto praktické realizace přespávám u svých přátel, protože nic v mém dosahu kritéria kloudnosti nesplňuje. Vše je buď předražené nebo se jedná o sardeloidní verzi dvou a více lidí na pokoji. Copak jsme v lágru? Další rok je pak hledání privátu pokaždé a opakovaně narušeno větou: "Nic nehledej, však můžeš jít bydlet ke mně," která však samozřejmě naplnění nikdy nedojde, aneb známe lidi a jejich sliby-chyby, lépe řečeno známe plané a naivní kecy typu: "Řekněte člověku, co si myslíte, že chce slyšet a on třeba bude spokojený a na chvíli zmlkne." Hovno s octem tak leda. Na chvíli možná zmlkne, ale pak začne nadávat o to hlasitěji.
V okamžiku, kdy se na mě usmálo štěstí v podobě nabídky převzetí levného pokojíku po P., vysmál se mi život do očí, protože to bylo přesně ve chvíli, kdy jsem odjížděla do Německa.
Fajn. Ale alespoň vidím, že kloudné byty ještě nevymřely.
Nyní se mám vracet. Přibližně tak na měsíc, než si vyřídím vše potřebné a snad budu zase pokračovat dále, pokud to všechno klapne alespoň z poloviny očekávané úrovně. A copak mi to sled okolností opět nenahrává do cesty? Ano. Další nabídka pěkného a hlavně kloudného bydlení. Lidi, to si ze mě už děláte srandu, ne?
pátek 10. února 2012
Heidelberg
Na minulý víkend jsme si naplánovali výlet do Mannheimu, protože ty ryze americké ulice přímo v Německu jsme si nechtěli nechat ujít. A protože na cestě leží Heidelberg, zastavili bysme se na skok i tam. Bylo sice namítáno, že je to malá díra, která má jen univerzitu a jednu hlavní ulici a to je vše, ale já jsem oponovala tím, že jsem viděla fotky a ty vypadaly krásně, takže zde prostě nesmlouvám.
Jenže jak ono se to říká? Pokud chcete toho nahoře pobavit, seznamte ho se svými plány. V praxi to pochopitelně vypadalo poněkud jinak.
Po vražedně brzkém vstávání a transportu pár vlaky a S-Bahny (Zdejší síť S-Bahnů mě opravdu fascinuje. Vždy jsem měla za to, že tyto vlaky jezdí jen na trasách jako Praha -> Říčany nebo Brno -> Kuřim, ale v této oblasti se to spíš blíží trasám Brno -> Praha -> Liberec. A to ani nemluvím o tom, že jsem poprvé viděla S-Bahní první třídu.) jsme dorazili na místo. Dámy a pánové, seznamte se, Heidelberg osobně. Nádhera!
I když šlo o město menší než Freiburg, rozhodně působilo větším dojmem. A to tak, že hodně. Široké ulice, velké budovy i širá prostranství, hustá síť MHD... A na oné výše zmiňované hlavní Hlavní ulici (ano, opravdu se jmenuje Hauptstrasse) najde člověk vše, co potřebuje. Lépe řečeno spíše... na jedné ulici najde člověk více praktických věcí, než v celém pošahaném Freiburgu. Potraviny, oděvy, obuv, drogerie, kosmetika, kavárničky, příjemné stylové hospůdky, cukrárny, suvenýry, tašky, psací potřeby... všechno. V takovém Freiburgu je oproti tomu naprosto nemožné najít nějaký schopný obchod. Buď tam není nic, nebo je to otřesné, nudné, případně předražené nebo snobské (rozuměj málo muziky za nekřesťanskou sumu peněz). Jak to tak asi jinak může vypadat, když si malá riťka hraje na turistické centrum, že ano.
Prošli jsme Hauptstrasse, procourali zajímavé obchody, zašli si do kavárničky na Flammkuchen a Bananenweizen, nafotili se u onoho známého mostu s opicí a s výhledem na zámek (nebo spíše na to, co z něj zbylo)...
...zašli se rozehřát do druhé kavárny na dort a stout, následně se poté zaskočili rozmrazit i do kostela (teploty KDEKOLIV za Freiburgem přes den jsou podstatně nižší, než ve Freiburgu uprostřed noci) a vyběhli si nahoru ke zřícenině zámku. Při výšlapu jsme supěli po cé cé á tři sta schodech, takže nám konečně bylo jakž takž teplo a v cíli naší trasy jsme nadšeně achali a ochali nad Berg Bahn, protože to u nás nemáme!
No... a než jsme se nadáli, zjistili jsme, že slunce pomalu zapadá za obzor. Pche, nějakej Mannheim. Heidelberg byla láska na první pohled. Malé velké město, nádherné, atmosferické, útulné, příjemné... a k tomu i praktické. Proboha, proč naše univerzita nepořádá Erasmy radši sem?!
Pozorovat západ slunce z vyhlídky u zámku bylo něco nepopsatelně nádherného a kdyby nehrozilo, že přimrzneme k zemi, zdrželi bychom se tam ještě mnohem déle.
Čas se pomalu začínal nachylovat, takže bylo odsouhlaseno poslední rozmrazení v nějakém útulném podniku, ze kterého se nakonec přeci jen vyklubalo rozmrazení předposlední, protože Galeria Kaufhof po cestě rovněž nevypadala marně a já byla jak rampouch jen co za mnou zabouchly dveře lokálu.
Jak probíhala zpáteční cesta, nevím. Po usednutí do vlaku jsem okamžitě vytuhla jako špalek a probrala se až v cíli (mírná procitnutí nutná na přestup nepočítám).
Jenže jak ono se to říká? Pokud chcete toho nahoře pobavit, seznamte ho se svými plány. V praxi to pochopitelně vypadalo poněkud jinak.
Po vražedně brzkém vstávání a transportu pár vlaky a S-Bahny (Zdejší síť S-Bahnů mě opravdu fascinuje. Vždy jsem měla za to, že tyto vlaky jezdí jen na trasách jako Praha -> Říčany nebo Brno -> Kuřim, ale v této oblasti se to spíš blíží trasám Brno -> Praha -> Liberec. A to ani nemluvím o tom, že jsem poprvé viděla S-Bahní první třídu.) jsme dorazili na místo. Dámy a pánové, seznamte se, Heidelberg osobně. Nádhera!
I když šlo o město menší než Freiburg, rozhodně působilo větším dojmem. A to tak, že hodně. Široké ulice, velké budovy i širá prostranství, hustá síť MHD... A na oné výše zmiňované hlavní Hlavní ulici (ano, opravdu se jmenuje Hauptstrasse) najde člověk vše, co potřebuje. Lépe řečeno spíše... na jedné ulici najde člověk více praktických věcí, než v celém pošahaném Freiburgu. Potraviny, oděvy, obuv, drogerie, kosmetika, kavárničky, příjemné stylové hospůdky, cukrárny, suvenýry, tašky, psací potřeby... všechno. V takovém Freiburgu je oproti tomu naprosto nemožné najít nějaký schopný obchod. Buď tam není nic, nebo je to otřesné, nudné, případně předražené nebo snobské (rozuměj málo muziky za nekřesťanskou sumu peněz). Jak to tak asi jinak může vypadat, když si malá riťka hraje na turistické centrum, že ano.
Prošli jsme Hauptstrasse, procourali zajímavé obchody, zašli si do kavárničky na Flammkuchen a Bananenweizen, nafotili se u onoho známého mostu s opicí a s výhledem na zámek (nebo spíše na to, co z něj zbylo)...
...zašli se rozehřát do druhé kavárny na dort a stout, následně se poté zaskočili rozmrazit i do kostela (teploty KDEKOLIV za Freiburgem přes den jsou podstatně nižší, než ve Freiburgu uprostřed noci) a vyběhli si nahoru ke zřícenině zámku. Při výšlapu jsme supěli po cé cé á tři sta schodech, takže nám konečně bylo jakž takž teplo a v cíli naší trasy jsme nadšeně achali a ochali nad Berg Bahn, protože to u nás nemáme!
No... a než jsme se nadáli, zjistili jsme, že slunce pomalu zapadá za obzor. Pche, nějakej Mannheim. Heidelberg byla láska na první pohled. Malé velké město, nádherné, atmosferické, útulné, příjemné... a k tomu i praktické. Proboha, proč naše univerzita nepořádá Erasmy radši sem?!
Pozorovat západ slunce z vyhlídky u zámku bylo něco nepopsatelně nádherného a kdyby nehrozilo, že přimrzneme k zemi, zdrželi bychom se tam ještě mnohem déle.
Čas se pomalu začínal nachylovat, takže bylo odsouhlaseno poslední rozmrazení v nějakém útulném podniku, ze kterého se nakonec přeci jen vyklubalo rozmrazení předposlední, protože Galeria Kaufhof po cestě rovněž nevypadala marně a já byla jak rampouch jen co za mnou zabouchly dveře lokálu.
Jak probíhala zpáteční cesta, nevím. Po usednutí do vlaku jsem okamžitě vytuhla jako špalek a probrala se až v cíli (mírná procitnutí nutná na přestup nepočítám).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)