Tupláky v mlze

To jsem se tak jednoho zataženého dne přesvědčila o tom, že občas se může i vyplatit být neskutečně líný a namísto původního plánu sedět u počítače. Tou dobou jsem se již měla nacházet ve městě a něco vyřizovat, ale místo toho jsem v potemnělém pokoji hypnotizovaně zírala do monitoru jako komár na lampu. Když tu náhle... vyslal jeden Freiburský spolutrpitel z Litvy na Facebook poselství, jestli by s nimi ještě někdo o víkendu nejel do Mnichova, jelikož mají jedno místo volné. Cestováníchtivé srdíčko zaplesalo...

Odjezd byl domluven v pět ráno z hlavního nádraží, což znamenalo vstávat o půl čtvrté, nalít si do krku násilím půl litru kávy a s předstihem vyrazit, protože šaliny v tuto dobu logicky nejezdí. Cestou ve Freiburgu panovalo vyložené vedro, tma a na všech cestách nejen beznožný, ale i zcela netypicky bezkolný stav. Pro malou a drobnou slečnu jako jsem já, nemůže být po ránu extatičtějšího zážitku, než se temnotou hnát nesčetnými podchody a parky Richtung Bahnhof...

Železného oře jsme stihli, pohodlně se uvelebili a jali se hrát karty. Karty, kterým předcházelo vysvětlení pravidel v němčině, k čemuž jsem se ještě já osobně nacházela v jakémsi podivném transu, kdy tělo spalo, mozek nebyl schopný přemýšlet, ale tuna kofeinu v něm zběsile tepala.

Zážitkový víkend ve složení 1x Absurdistán, 1x Pákistán a 3x Litva může začít!

V Mnichově nás po několika hodinách jízdy nadšeně přivítal déšť se sněhem a mlha. Účastníci zájezdu trvali na tom, že je nutno jít svou přítomností poctít jakési muzeum s moderními auty (Proboha! Jsme v Bavorsku, tak jakápak auta?!), což naštěstí nakonec neprošlo, ale abych se neradovala předčasně, byl zvolen plán náhradní - Olympiaturm. V dešti, mlze a nečasu, kdy ani ze země není vidět dál než na sto metrů, to byl samozřejmě nápad hodný Nobelovy ceny. Z věže jsme zírali do bíla jako sůvy z nudlí a představovali si, že někde tam třeba bude i Mnichov. Měli jsme ale štěstí v neštěstí. Všudypřítomný vichr, jež nás z věže málem odvál až zpět do Freiburgu, po chvíli ona mračna alespoň na chvíli rozfoukal, takže jsme mohli vidět, že tam dole Mnichov opravdu je a že nám v informačním centru nelhali. A navíc - ten adrenalinový zážitek je nezapomenutelný! Člověk se závratěmi zmítán větrem natolik, že nikdy neví, kterým směrem se mu podaří udělat další krok a vedle něj jen jakési symbolické metrové zábradlíčko... i když to nyní zní jako ironie, klidně bych do toho šla ještě, protože něco tak šíleného se vám prostě neděje každý den.

Po oněch nekvalitních třech hodinách spánku v noci jsem nutně potřebovala kávu a vzhledem k tomu, že zde s sebou mám jen tenisky a Martensky, hodily by se do krámu i zimní boty. Jenže na to není čas. Já i Pákistánec jsme prskali jak vzteklé kočky, protože na nic nebyl čas, ale na bloudění tou samou ulicí pětkrát tam a zpátky čas jaksi byl. Co už. Korzování kolem radnice sem a tam a tam a sem nás tedy zaměstnalo na zbytek odpoledne, dokud jsme se před pátou nevydali shodit naše náklady do hostelu. Ten byl naprosto perfektní! Úžasně čistý, moderní, od hlavního nádraží co by jeden kamenem dohodil a hlavě i levný. Pokoj s námi sdílel ještě jakýsi Malajec, který byl sice neskutečně milý a přátelský, ale ani to ho nespasilo před tím, aby se stal terčem našich celovíkendových vtipů. Ach, ta evropská mentalita... (Kterou bych za jinou neměnila ani za nic, muhehe!)

Takže ustlat postele, rozmrazit se u topení, popovídat si o životě v Malajsii (Ok, upřímně po dopídění se některých informací začínám zvažovat emigraci trochu dál než do Německa.) a vyrazit dále hektolitrům deště a bavorské metropoli vstříc. Jakási do tmy červeně zářící fotbalová aréna byla sice hodně hezká, leč my, promočení durch od vlasů až po palce na nohách, to jaksi nedokázali ocenit v plné síle. Na kluby a noční život jsme logicky ve stavu á la mokré myši neměli ani pomyšlení a vydali se namísto toho do útulného prostředí jedné z echt bavorských Bierstuben. Když Mnichov, tak tuplák! Všude kolem nás desítky radostně halekajících a pějících Bavorů v typických krojích, servírky v drindlech... ráj na zemi!

("Co to bude, pane? ... Eh, promiňte, co jste to říkal? Já vám nerozumím... ne, omlouvám se, ale vůbec vám nerozumím. Odkuď jste? Litva? Ah, moment, tak já vám zavolám Češku.")

Takže příjemná debata s českou servírkou, výtečné pivo a atmosféra tak dokonalá, že by z ní celý Schwarzwald puknul závistí. Přífreiburčí a Bavorsko, to je jako nebe a dudy. Neskutečné.

Neděli jsme naštěstí u onoho včerejšího piva již zvládli naplánovat lépe, takže jsme hned ráno vyrazili za konkrétními cíli. Zbytek výpravy to vzal směrem jakási Rezidence, přičemž já jsem se trhla, neboť moje kofein-kontrolka již výstražně blikala a z představy rokokového dómu bych já nejspíše blinkala. Usadila jsem se tedy v Mc Café (Neděle = všechno ostatní samozřejmě geschlossen), uskrávala kávu, psala povídky a hypnotizovala své kalhoty a boty, aby od včerejška ještě proschly alespoň do stádia nositelnosti.

Odpoledne nás, zase již všechny, čekalo Deutsches Museum a to bylo panečku jiné kafe! Turbíny, generátory, tiskařské stroje, letadla, automobily, trafostanice, mašiny na výrobu blesků, těžební průmysl, nanotechnologie, astronomie, planetárium... a všude ve vzduchu vůně kolomazu. Pro blázna jako jsem já hotový ráj na zemi. Brečela jsem štěstím. Doslova a do písmene. A pěkně od podlahy, jako malé děcko. Nádhera!

To už se však náš čas pomalu nachýlil a bylo třeba navracet se zpět na nádraží. Z Mnichova se mi vůbec nechtělo. Konečně zase jednou živé město s úžasnou atmosférou a neskutečně milými a ochotnými lidmi, namísto Schwarzwaldských studených psích pysků. Málem jsem brečela podruhé, leč tentokráte na vině vskutku nebylo nadšení, nýbrž jeho pravý opak. V tu chvíli jsem se rozhodla. Do konce března mě ve Freiburgu neudrží nikdo ani párem volů.

Podruhé za tento víkend vlak, drncání a hraní karet. Ačkoliv jsem pravidla této hry ještě přesně nepobrala, vyhrávala jsem celou cestu tam i zpět. Nejspíše to bude mít co dočinění s oním: "Štěstí ve hře, neštěstí v lásce," když mě loni ani Bonbónek ani Basák nepožádali o ruku. Tcha!