Na minulý víkend jsme si naplánovali výlet do Mannheimu, protože ty ryze americké ulice přímo v Německu jsme si nechtěli nechat ujít. A protože na cestě leží Heidelberg, zastavili bysme se na skok i tam. Bylo sice namítáno, že je to malá díra, která má jen univerzitu a jednu hlavní ulici a to je vše, ale já jsem oponovala tím, že jsem viděla fotky a ty vypadaly krásně, takže zde prostě nesmlouvám.
Jenže jak ono se to říká? Pokud chcete
toho nahoře pobavit, seznamte ho se svými plány. V praxi to pochopitelně vypadalo poněkud jinak.
Po vražedně brzkém vstávání a transportu pár vlaky a S-Bahny
(Zdejší síť S-Bahnů mě opravdu fascinuje. Vždy jsem měla za to, že tyto vlaky jezdí jen na trasách jako Praha -> Říčany nebo Brno -> Kuřim, ale v této oblasti se to spíš blíží trasám Brno -> Praha -> Liberec. A to ani nemluvím o tom, že jsem poprvé viděla S-Bahní první třídu.) jsme dorazili na místo. Dámy a pánové, seznamte se, Heidelberg osobně. Nádhera!
I když šlo o město menší než Freiburg, rozhodně působilo větším dojmem. A to tak, že hodně. Široké ulice, velké budovy i širá prostranství, hustá síť MHD... A na oné výše zmiňované hlavní Hlavní ulici
(ano, opravdu se jmenuje Hauptstrasse) najde člověk vše, co potřebuje. Lépe řečeno spíše... na jedné ulici najde člověk více praktických věcí, než v celém pošahaném Freiburgu. Potraviny, oděvy, obuv, drogerie, kosmetika, kavárničky, příjemné stylové hospůdky, cukrárny, suvenýry, tašky, psací potřeby... všechno. V takovém Freiburgu je oproti tomu naprosto nemožné najít nějaký schopný obchod. Buď tam není nic, nebo je to otřesné, nudné, případně předražené nebo snobské
(rozuměj málo muziky za nekřesťanskou sumu peněz). Jak to tak asi jinak může vypadat, když si malá riťka hraje na turistické centrum, že ano.
Prošli jsme Hauptstrasse, procourali zajímavé obchody, zašli si do kavárničky na Flammkuchen a Bananenweizen, nafotili se u onoho známého mostu s opicí a s výhledem na zámek
(nebo spíše na to, co z něj zbylo)...
...zašli se rozehřát do druhé kavárny na dort a stout, následně se poté zaskočili rozmrazit i do kostela
(teploty KDEKOLIV za Freiburgem přes den jsou podstatně nižší, než ve Freiburgu uprostřed noci) a vyběhli si nahoru ke zřícenině zámku. Při výšlapu jsme supěli po cé cé á tři sta schodech, takže nám konečně bylo jakž takž teplo a v cíli naší trasy jsme nadšeně achali a ochali nad Berg Bahn, protože to u nás nemáme!
No... a než jsme se nadáli, zjistili jsme, že slunce pomalu zapadá za obzor. Pche, nějakej Mannheim. Heidelberg byla láska na první pohled. Malé velké město, nádherné, atmosferické, útulné, příjemné... a k tomu i praktické. Proboha, proč naše univerzita nepořádá Erasmy radši sem?!
Pozorovat západ slunce z vyhlídky u zámku bylo něco nepopsatelně nádherného a kdyby nehrozilo, že přimrzneme k zemi, zdrželi bychom se tam ještě mnohem déle.
Čas se pomalu začínal nachylovat, takže bylo odsouhlaseno poslední rozmrazení v nějakém útulném podniku, ze kterého se nakonec přeci jen vyklubalo rozmrazení předposlední, protože Galeria Kaufhof po cestě rovněž nevypadala marně a já byla jak rampouch jen co za mnou zabouchly dveře lokálu.
Jak probíhala zpáteční cesta, nevím. Po usednutí do vlaku jsem okamžitě vytuhla jako špalek a probrala se až v cíli
(mírná procitnutí nutná na přestup nepočítám).
