Já si snad pořídím stan

A bude po starostech.

Dva roky hledám kloudné bydlení. Kloudné v mé definici znamená pokoj sama pro sebe za přijatelnou cenu, v prostředí pokud možno nezplesnivělém a tak nějak celkově vzato obyvatelném. První rok to vypadá tak, že namísto praktické realizace přespávám u svých přátel, protože nic v mém dosahu kritéria kloudnosti nesplňuje. Vše je buď předražené nebo se jedná o sardeloidní verzi dvou a více lidí na pokoji. Copak jsme v lágru? Další rok je pak hledání privátu pokaždé a opakovaně narušeno větou: "Nic nehledej, však můžeš jít bydlet ke mně," která však samozřejmě naplnění nikdy nedojde, aneb známe lidi a jejich sliby-chyby, lépe řečeno známe plané a naivní kecy typu: "Řekněte člověku, co si myslíte, že chce slyšet a on třeba bude spokojený a na chvíli zmlkne." Hovno s octem tak leda. Na chvíli možná zmlkne, ale pak začne nadávat o to hlasitěji.

V okamžiku, kdy se na mě usmálo štěstí v podobě nabídky převzetí levného pokojíku po P., vysmál se mi život do očí, protože to bylo přesně ve chvíli, kdy jsem odjížděla do Německa.

Fajn. Ale alespoň vidím, že kloudné byty ještě nevymřely.

Nyní se mám vracet. Přibližně tak na měsíc, než si vyřídím vše potřebné a snad budu zase pokračovat dále, pokud to všechno klapne alespoň z poloviny očekávané úrovně. A copak mi to sled okolností opět nenahrává do cesty? Ano. Další nabídka pěkného a hlavně kloudného bydlení. Lidi, to si ze mě už děláte srandu, ne?