Narri! Narro!

Tento příspěvek jsem původně chtěla napsat dřív. Podstatně dřív. Ale poslední dobou nemám čas na nic kromě úředních povinností, případného utužování přátelských vztahů (když mě všichni tak dlouho neviděli, žejo) a večer odpadám do peřin nesvlečená, nemytá, neodlíčená... zato tuhá jako špalek.

Poslední dny ve Freiburgu uběhly hrozně rychle. Paradoxní je, že od momentu, kdy jsem oficiálně již neměla s tamní univerzitou společného vůbec nic, začalo se mi to město líbit o poznání více. Aneb jak jedna instituce plná debilů dokáže člověku zhnusit celé krásné město, které za nic nemůže.

Navštívili jsme Fasnetmuseum, kde nám povídali o všech Freiburských Narrenzünfte a následně nám doporučili (jako jedni z mnoha Freiburčanů), abychom si zašli na Umzug. Co si budeme povídat, původně se mi na žádný Umzug nechtělo. Měla jsem plné kecky vyřizování, obíhání úřadů a navíc mám odmalička opravdu nechutnou hrůzu z podobných masek. Prostě brrr.

Nakonec jsem ale v době konání zrovinka byla poblíž, tak jsme se opětovně spojili s Litevci a Pákistáncem a vydali se okukovat průvod společně. I přes počáteční nechuť jsem nakonec byla nadšená. A to tak, že hodně. Sluníčko pálilo, na nebi ani mráček, lidi se radovali, veselili, všude panovala tak přátelská atmosféra, že mě ani masky neděsily (!!!) a spíše mi přišly jakýmsi způsobem tématické, zajímavé a... krásné. Nechápu.

Toto nás vítalo před průvodem jako takovým. Jsou všude! Není úniku!




Vrcholné fuj nadruhou. Nesnáším masky, nesnáším mimina. Co může být odpornější, než miměcí maska?


Průvodu se účastnily i paní čarodějnice.




Při procházení jablíček a hruštiček se asi tak mohlo stát co? Ano, vybily se mi baterie ve foťáku, tradiční.


Tihle exoti byli z Herdern (co část města, to vlastní Zunft). Nejen že odtam byla naše všemi milovaná Frau Nagel, ale navíc jsem na ně pak narazila v hospodě. A to se vyplatí.


Krásné kostýmy. Asi druhé nejhezčí, řekla bych. Co nám říkali v muzeu, cena jednoho kostýmu se vším všudy se může vyšplhat klidně až do 1000 Ojro. Auvaja.

Přestože slunce neslunce, pořád byl ještě únor a mně začaly neskutečně mrznout nohy. Rozloučila jsem se tedy se svými známými a vydala se někam zkusit alespoň trochu rozmrznout. Co si budem povídat, cupitat po kočičích hlavách s nohama tak prokřehlýma, že je od kotníků dolů vůbec necítíte, fakt není prdel, ale jelikož valná většina účastníků zájezdu už měla ve víru oslav upito natolik, že se klátili podobně jako já, nepřišlo mi to ani tak blbé. Jelikož počítačová místnost byla o víkendu zavřená, nezbylo mi nic jiného, než se upíchnout v Hausbrauerei Feierling, kde sice nebylo k hnutí, ale ve sklípku jsem objevila poslední volný stůl a přijala ho za svůj. Byla veselice. Několik cechů po svém vlastním průvodu našlo své útočiště zde, takže o muziku a přátelskou atmosféru nebylo nouze. Byla to krása. Něco takového v ČR prostě není. Jen jsem si na vlastní kůži prakticky ověřila, že člověk může mít na certifikátu napsáno klidně C100, ale když se s ním chce družit pán s přízvukem, je mu to opravdu hovno platné.