Nejúděsnější cesta s nejmenovaným žlutým autodopravcem vůbec. Ani ten nový autobus fun & relax tu enormní dávku lidské idiocie všude kolem nevyvážil. Nejdřív se přivalila baba, která si sedačky měla koupit radši rovnou dvě a hned na mě s naprosto všeříkajícím tónem spustila: "Dovolíte? Tohle je moje místo. Já tu sedím vždycky." Uhe? Poté, minutu po plánovaném odjezdu, doběhla na nástupiště nějaká madam a se silným ruským přízvukem a hystericky se pustila do řidiče a stewardky, jak si dovolili prodat její lístek a že toto teda ne a že jí ho teda okamžitě uhradí a ko, ko, dák. Uhe???
Dál se již naštěstí vše obešlo bez závažnějších komplikací, s D. jsme bloumaly historickým jádrem nejmenšího hlavního města a hledaly, kam se usadíme, přičemž plných hospod přibývalo přímo úměrně tomu, kolik krve vyteklo z mého strženého puchýře. Hledání jsme po chvíli vzdaly a já využila nápovědu přítele na telefonu.
"Koukám, že ty jsi z Prahy asi tolik, jako já z Brna."
Osvěžující posezení, příjemné debaty, smích, vzájemné poznávání. (Ačkoliv jsme se s D. virtuálně poznaly již před dlouhými a možná ještě delšími roky, osobně jsme se setkaly poprvé až nyní. A vůbec, říkala jsem já už vlastně, jak jsme se po letech znovunašly? Ne? Aha. Takže si k výsledku homebrewingu píšu do sekce TO DO další příspěvek.) Zbytek dne utekl jako velká voda. U D. doma následně seznámení se spolubydlícími (přítel, spolubydlící, pes, pes, kotě, rybička, had a papoušek) a odumření v peřinách.
Nádherné letní počasí. Posezení ve Stromovce. Naprosto luxusní malinovka plná malin a pomerančů. Hoegaarden. Setkání s M. Poprvé v životě jsem stála na longboardu. Sice tak třicet vteřin, ale stála. (Pokud se mému zoufalému přidržování a podpírání od M. dalo říkat stání.) Odpoledne projížďka lodí po Vlatvě. Pěkně od Karlova mostu až po Vyšehrad. Všude kolem jen samí cizinci. (Vzhledem k cenám za loď a i na lodi se není čemu divit.) Takto dokonalé dny by se měly tesat do kamene.
Den třetí, na programu setkání s K. V poledne jsem ji vytáhla z postele a jely jsme na delikátní zabečenou bagetku do perfektní stylové kavárničky vedle Strossmayerova náměstí. A točí i Leffe! Procházka k metronomu. Tam nás nadšeně okukoval roztomilý okroužkovaný holoubek. Přestal až ve chvíli, kdy jsme začaly řešit vyhřátou troubu a chutné koření. Asi nám rozuměl. D. si mezitím odpracovala co musela a na večer jsme se všechny tři domluvily na bowling. Do bowlingových botiček jsem se beznadějně zamilovala a myslím, že přesně tytéž k životu nutně potřebuji. Růžové bowlingové koule na hrad, zelená vypadala jako děravý meloun. Slečny si při koulení ulámaly nehty, jen já, jakožto king nejkingovatější, jsem si ten svůj musela zalomit až o splachovadlo. Po hrátkách s koulema se opětovně přidala i M. Popíjení Fénixe, tlachání, slzy smíchu, vzpomínání, jak jsme se všechny čtyři vlastně daly dohromady, fotbálek a vzdušný hokej. Kdybych pocit svého štěstí měla vyjádřit na stupnici od jedné do deseti, řekla bych číslo 100. Pozdě v noci rozloučení s K. a M. a opětovná cesta domů k D. Krom zvěře v bytě nikdo nebyl. Z toho vyplývající debaty až do svítání. Auvajs.
Den poslední. Tentokráte schůzka s J. a s její malou dcerkou. A zase ta příjemná kavárnička. Bagetky a Hoegaarden. Výtečný domácí chléb a odporná přesnídávka, kterou odmítala pozřít jak J., tak dítě. Jo, ve žlutém přibližovadle se po tomto víkendu spalo opravdu hluboce.
