Víkend za všechny prachy

Nebo spíš za celé zdraví.

Ale jinak to stálo za to.

Jak to tak chodí, vydali se jistí manželé na dovolenou. Jaképak štěstí, že tito manželé jsou zároveň rodiči od Z. a její krásný dům se zahradou se tak na týden zbavil oficiálního dozoru. Studentské zahradní posezení mezi lesy to jistí!
Příjemné posezení v zeleni s příjemnými lidmi za účasti příjemného počasí a o nic méně příjemného jídla a pití, co si víc přát? Určitě ne objev domácí rynglovice. Svět se tak závěrem dne úspěšného zamlžil, my se Z. okupovaly kamarádovy chirurgické kalhoty (každá do jedné nohavice = gaťata jsou na vyhození), obtěžovaly žirafu a... a tak.
Přišla tma, která zabila celý následující den a přivolala na mou hlavu bouli (???). A aby těch zranění nebylo málo, následujícího dne večer jsme se šli projít do luhů a hájů, což je příslibem dobrodružství samo o sobě. V obci s názvem Čučice jsme v mísním Hostinci narazili na cosi, co vypadalo jako sraz ÚV KSČ a my rázem pochopili, proč se tato dědina jmenuje zrovna Čučice - čučeli jsme, až nás zraky přecházely.
Po vyzunknutí malinové ZONky nás čekalo dvojité brodění řeky (Jedno v blízkosti chatkové osady, kde se k našim slechům z dáli doneslo: "No podívejte na to, taková hezká holka a takoví voškliví chlapi!"), přičemž R. vykoupal mé tenisky (to mám asi za ty chirurgické gaťky), takže jsem zpět musela jít buď co krok, to čvacht, nebo bosá. Naštěstí je však J. pravý gentleman a nabídl mi své sandály. Noha 37,5, sandály něco přes 40. Co už, lepší než jehličí, štěrk a jiné fuj. Nožní trable však neustaly ani tímto. Cosi mě v zeleni bodlo do kotníku, který mi následujícího dne otekl do rozměrů kotníku sloního, barvu pojal dle zbarvení prdele paviání a přídavnou bolet ani nebudu komentovat. Po pátku přišla zabitá sobota a po sobotě zabitý týden, kdy jsem byla upoutána na lůžko.
Na lesy padla tma a já děkovala tomu nahoře za to, že zde narozdíl od Kanady nehrozí medvídci a pumy. (Z. se nás nakonec ptala, jestli jsme nenarazili na divočáky. Prý je tu jejich rajon. To jsem asi ke štěstí vědět nemusela.) Viděli jsme leda prd, ale naštěstí jsme sami sebe neztratili, neboť mládenci měli do tmy zářící bílá trička a Rebeca nohy.

Ale přežili jsme. Kofolová pašátka se nekonala, kocovina mě pomalu opustila, noha se napustila. Jo, tohle jsou přesně jedny z těch chvil k nezaplacení, na které budeme jednou ve stáří vzpomínat. Ou jé.