V našem domovském rockovém klubu jsme s M. tančili na parketu právě na tuto písničku. A žili v iluzi momentálního štěstí. V tu chvíli jsme prostě zapomněli na svět okolo nás a byli šťastní. (Nebo si to možná jen ve skrytu duše přáli.) Radovali se z našich promile a našich vzájemných přátelství.
Poté uběhlo několik měsíců, možná i let a já ona slova poslouchala opět, tentokráte s jízlivým úsměvem. A rovněž tento okamžik nosím v hlavě v tak ryzí podobě, jako by k němu došlo včera. Právě v té chvíli, v níž skončilo něco, co ještě nemělo šanci ani začít. Protože já jsem tomu tu šanci nedala. (Jo, no. Pohledy zpět bývají informačně přínosné.)
"...Nikdy jsem neříkal
kolik mě čeká slávy
nehrála muzika
ze který jsem se dávil
nechtěl jsem na závěr
ti vyblejt celej život
a ztratit charakter
a všechno oběživo
nebylo nic
já jen kdybys měla chvíli
můžem si někam sednout
nebylo nic
pár let jsme spolu nemluvili
a předtím taky ani jednou
nikdy nic nebylo
noc jako horská dráha
vsadím se o kilo
že prostě nejsi, drahá
je to jen chiméra
a žádný, že jsem brečel
a měl jsem hysterák
ty už mi neutečeš
scénář se nekoná
my dva ho nenapsali
a někdo místo nás
prázdnej papír spálil
nic není, ani já
ani tvý zlatý oči
jen jsme šli na biják
co nikdo nenatočil"
A nyní... nyní sedím u otevřeného okna, píšu si se S. o podivných věcech aktuálních i méně aktuálních, nasávám vlahou a vonící letní noc, poslouchám vlaky a... nacházím v těchto nekonečně hlubokých slovech nové obzory. Obzory, jež ve mně vyvolávají smíšené pocity. V každé sloce, v každé větě, v každém slovu.
Nikdy jsi neříkal, kolik tě čeká slávy, nehrála muzika, ze který ses dávil... a na závěr jsi úspěšně neztratil charakter i všechno oběživo. Nikdy nic nebylo, pár let jsme spolu nemluvili a... poté taky ani jednou.
Nikdy nic nebylo - Sto zvířat
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: