Mondays.

"Mě opět bolí hlava?"
"Já mám v tašce banán?"
"Pondělí je zvláštní den..."

Písničky LI

Faster - Within Temptation

Před třemi lety jsme s M. byly na Masters of Rock a zazněla na nich písnička, jež přesně popisovala dění v našich životech, byla tichem před bouří, předzvěstí katastrofy. Letos jsem se neúčastnila. (Popravdě od toho roku jsem se vlastně vůbec neúčastnila.) Avšak i tak vím, že na nich vystupovala skupina, jejíž jeden text pro změnu naprosto vystihuje dění současné.

<sub>"I can't sleep, cause it’s burning deep inside
Like gasoline, a fire running wild
No more fear, cause I’m getting closer now
So unreal, but I like it anyhow

I go faster and faster and faster
and faster and faster and faster and faster

I can’t live in a fairytale of lies
And I can’t hide from the feeling cause it’s right
And I go faster and faster and faster and faster for love
And I can’t live in a fairytale of lies

I can feel that you’ve mezmerized my heart
I feel so free
I’m alive, I’m breaking out
I won’t give in, cause I’m proud of all my scars
And I can see I’ve been wasting too much time

I go faster and faster and faster
and faster and faster and faster and faster

I can’t live in a fairytale of lies
And I can’t hide from the feeling cause it’s right
And I go faster and faster and faster and faster for love
And I can’t live in a fairytale of lies

A fairytale of lies"</sub>

Před nedávnem jsem vyslovila vážné obavy o svou budoucnost, protože jestli to takto bude pokračovat dál, stane se ze mě workholik.

Pracuji a získávám zajímavé zkušenosti. Dokončujeme jeden česko-německý projekt, jehož vznik mám sama na svědomí. Začínáme s jedním projektem celoevropským. Hledám si bydlení. Nonstop komunikuji s celou řadou lidí, vyřizuji, zařizuji, dohledávám, zadávám do systému, překládám a co já vím, co všechno ještě. Nic z toho teoreticky, možná, zítra, či za rok nebo "jednou", nýbrž teď, aktuálně, v reálném čase.

Jinými slovy můžu se ze všeho posrat. Po příchodu domů si zpravidla ještě za světla na chvíli lehám, přičemž se budím v poledne druhého dne, ještě oblečená, nemytá a nechápu, co se to a jak se to zase to. Už jen zachrochtat.

Ale spokojená a šťastná. Jen... předevčírem mi přišla nabídka, jestli nechci trochu pohnout s tím svým učením se hraní na basu a přidat se k jednomu revivalu. Nechtěli/neuměli byste někdo zařídit, aby měl den tak padesát hodin? Ráda bych stíhala i toto a to už teď nestíhám vůbec nic z toho, co bych chtěla.

Ko Kood

Není nad exotické destinace a jejich ještě exotičtější názvy. A taky nad tu správnou pracovní morálku.

"Ko-Kot!"
"Kdo tentokrát?"
"Ale ne, to není žádný Ko-Kot, to je Ko-Kut."
"Ko-Kot! Rebeco, pojď sem! Že je to Ko-Kot?"

Proč bychom se nudili, když nám pánbůh antifu a skiny dal

Trhli jsme se dříve z jedné narozeninové oslavy. Já proto, že mě oobrázkovaná noha začínala neskutečně bolet, R. proto, že ho dle jeho slov až přespříliš dráždil výstřih pořadatelky akce. Něco málo po půlnoci, noc jako každá jiná. Nebo snad ne?

Přibližně v polovině cesty se R. trhnul, neb již byl u svého privátu a já pokračovala dále. Kdybych bydlela v nějakém vykřičeném městském Sherwoodu, poprosím si o doprovod až přede dveře, ale jelikož je moje čtvrť známá jako poměrně bezproblémová, neřešila jsem to.

Po pár metrech vidím kdesi v dálce před sebou stát policejní auto, ale nevěnuji mu pozornost. "Asi zase někdo jel jako prase, tak mu dávají dýchnout," napadne mě jen a v klidu zabočím tam, kam potřebuju. Za prvním rohem mě však míjí sanitka a za dalším projede stejným směrem již druhý anton. Tma jak mezi sedacími půlkami, nikde ani noha a mě se začíná zmocňovat o_O pocit, protože mému pepřovému spreji je doma na botníku samozřejmě velice dobře. Před sebou mám asi jediný nepříjemný úsek cesty, kde je na jedné straně silnice stromořadí spojené s logickou vnitřněďupní temnotou, na druhé světlo a plot, tak přidávám do kroku, abych odsud byla pryč co nejdříve, ať už se za mými zády stalo, co chtělo. V dohledu stále ani živáčka. Kdesi za mými zády jede auto. Když se blíží ke mně, zpomaluje. Několik metrů jede krokem těsně za mým zadkem, po chvíli brzdí a já už ve své hlavě začínám startovat. Kamkoliv, každopádně pryč. Naštěstí mě napadlo se nejdříve otočit a když jsem spatřila policejní dodávku, spadl mi kámen ze srdce. Vystoupil pan příslušník v čerňákách, změřil si mě pohledem, slušně pozdravil a prý jestli jsem tam náhodou někoho viděla. Odpovídám, že ne, což byla pravda. On pokračoval, jestli ani čistě náhodou nějaké dredaře nebo skiny. (Lidé se dělí na lidi, dredaře a skiny, zjevně.) Já ho opět moc nepotěšila zápornou odpovědí, akorát jsem byla zvědavá, co se děje, protože noční rendez-vous sanitek, policejních aut a zásahovky se tu věru neděje o každém pátku. Prý nedaleko došlo k jistému incidentu. A prý jestli jsem taky byla na tom koncertě. Na jakém? To si už musel být jistý, že o ničem nevím, nebo že blbou umím hrát vážně dobře. Dobrá tedy, dozvěděla jsem se, že jsme tu měli pleškokoncert, načež pánové s dredama naznali, že se dlouho s nikým neporvali a šli si kopnout. Ptám se, jestli je bezpečné, jít dál domů. Sama. Pěšky. Pan příslušník mě uklidňuje, že šlo jen o tradiční spor leštěnka X vešky a já se nemusím ničeho obávat. Moc mě to překvapivě neuklidnilo a kdybych netušila, že dodávka je jistě plná dalších pánů, připravených na okamžitý zásah, drze si řeknu do eskort. Tak jsme se tedy rozloučili, já mu řekla, že případně mě přijedou zachraňovat a jala jsem se volat domů, aby mi šli naproti, z čehož měli logicky obrovskou radost.

Co už. Alespoň jsem si ověřila, že mé nadledvinky fungují přímo bravurně a taktéž jsme cestou udělali dobrý skutek a zachránili ze silnice ježka. Asi se ponaučím a příště budu chodit domů až za světla.

Některé hodnoty přetrvají...

...a některé maminky jsou zkrátka lepší, než některé jiné.

"Mami? Sice jsem nejdřív měla výčitky, protože jsem chtěla šetřit, ale... tak jsem si porovnala, kolik stálo to tetování a kolik bych celkově dala za ten fesťák, kam jsem původně chtěla. No... zas takovej rozdíl cen tam v reálu není."
"Ježiš, nebuď blbá! Vždyť bys tam beztak akorát zmrzla a byla celou dobu v promočeným stanu."

Za běhu

Zas a znovu. Nebo spíše ještě stále. Moc málo času a tolik věcí k podnikání. Tentokráte však ty pracovní a sebevzdělávací záležitosti na krátko ustoupily do pozadí a o své slovo se přihlásily letní radovánky a spolu s nimi ruku v ruce výborná nálada a milí lidé.

• Máme za sebou Laser game v Brně. Jestli něco můžu jednoznačně doporučit, je to tato kratochvíle. A vězte, že jak se na mnou uvedeném odkazu píše, že si tvrdě máknete, tak je to pravda. Za posledních x let si - kromě chřipky a s ní spojenými čtyřicítkami - nevybavím jedinou situaci, kdy by ze mě takto lilo. Čtvrt hodiny v kuse po tmě běháte, kryjete se a střílíte. Bezvadná kolektivní věc! (A ty olbřímí modřiny po celých rukou, které jsem si odnesla jako památku, mi zajšťují pozornost od všech lidí, na které náhodou někde narazím.)
  
  
• Vzhledem k panujícím vedrům jsme se opakovaně byli koupat v lomu. Srandy kopec, zážitků na rozdávání. Nejradši bych se na dobu neurčitou přestěhovala přímo na místo činu, nejlépe někam pod stan. A gril s sebou.
  
  
• Vyškov a růžový Hoegaarden. Srdečně-jazyková záležitost!
  
  
• Puťák do Černé Hory. Ano, čtete správně. Venku Sahara, každý normální člověk leží někde ve stínu nebo u vody, nejlépe ve stínu u vody a tlupa zástupců (j)elit(y) národa podniká výlet přes pole, stráně a lesy. Na rozhledně jsme málem odpadli a okupovali ji asi tak půl dne, než jsme fyzicky i psychicky byli schopni pokračovat dále, ale nakonec jsme přeci jen zdárně došli do cíle, kde jsme v šesti lidech asi trhli světový rekord v množství vypitých nápojů. Propocení oblečení bylo přibližně totožné s výše jmenovanou Laser Game.
  
  
• Dnes vyrážíme dále. Na sever. Berlín, Stralsund, Rujána, Rostock, Warnemünde a kdo ví, co ještě. Reise weiter!