Proč bychom se nudili, když nám pánbůh antifu a skiny dal

Trhli jsme se dříve z jedné narozeninové oslavy. Já proto, že mě oobrázkovaná noha začínala neskutečně bolet, R. proto, že ho dle jeho slov až přespříliš dráždil výstřih pořadatelky akce. Něco málo po půlnoci, noc jako každá jiná. Nebo snad ne?

Přibližně v polovině cesty se R. trhnul, neb již byl u svého privátu a já pokračovala dále. Kdybych bydlela v nějakém vykřičeném městském Sherwoodu, poprosím si o doprovod až přede dveře, ale jelikož je moje čtvrť známá jako poměrně bezproblémová, neřešila jsem to.

Po pár metrech vidím kdesi v dálce před sebou stát policejní auto, ale nevěnuji mu pozornost. "Asi zase někdo jel jako prase, tak mu dávají dýchnout," napadne mě jen a v klidu zabočím tam, kam potřebuju. Za prvním rohem mě však míjí sanitka a za dalším projede stejným směrem již druhý anton. Tma jak mezi sedacími půlkami, nikde ani noha a mě se začíná zmocňovat o_O pocit, protože mému pepřovému spreji je doma na botníku samozřejmě velice dobře. Před sebou mám asi jediný nepříjemný úsek cesty, kde je na jedné straně silnice stromořadí spojené s logickou vnitřněďupní temnotou, na druhé světlo a plot, tak přidávám do kroku, abych odsud byla pryč co nejdříve, ať už se za mými zády stalo, co chtělo. V dohledu stále ani živáčka. Kdesi za mými zády jede auto. Když se blíží ke mně, zpomaluje. Několik metrů jede krokem těsně za mým zadkem, po chvíli brzdí a já už ve své hlavě začínám startovat. Kamkoliv, každopádně pryč. Naštěstí mě napadlo se nejdříve otočit a když jsem spatřila policejní dodávku, spadl mi kámen ze srdce. Vystoupil pan příslušník v čerňákách, změřil si mě pohledem, slušně pozdravil a prý jestli jsem tam náhodou někoho viděla. Odpovídám, že ne, což byla pravda. On pokračoval, jestli ani čistě náhodou nějaké dredaře nebo skiny. (Lidé se dělí na lidi, dredaře a skiny, zjevně.) Já ho opět moc nepotěšila zápornou odpovědí, akorát jsem byla zvědavá, co se děje, protože noční rendez-vous sanitek, policejních aut a zásahovky se tu věru neděje o každém pátku. Prý nedaleko došlo k jistému incidentu. A prý jestli jsem taky byla na tom koncertě. Na jakém? To si už musel být jistý, že o ničem nevím, nebo že blbou umím hrát vážně dobře. Dobrá tedy, dozvěděla jsem se, že jsme tu měli pleškokoncert, načež pánové s dredama naznali, že se dlouho s nikým neporvali a šli si kopnout. Ptám se, jestli je bezpečné, jít dál domů. Sama. Pěšky. Pan příslušník mě uklidňuje, že šlo jen o tradiční spor leštěnka X vešky a já se nemusím ničeho obávat. Moc mě to překvapivě neuklidnilo a kdybych netušila, že dodávka je jistě plná dalších pánů, připravených na okamžitý zásah, drze si řeknu do eskort. Tak jsme se tedy rozloučili, já mu řekla, že případně mě přijedou zachraňovat a jala jsem se volat domů, aby mi šli naproti, z čehož měli logicky obrovskou radost.

Co už. Alespoň jsem si ověřila, že mé nadledvinky fungují přímo bravurně a taktéž jsme cestou udělali dobrý skutek a zachránili ze silnice ježka. Asi se ponaučím a příště budu chodit domů až za světla.