Flashbacky, slzy smíchu a nejlepší Heimkehr ever
Ráno bylo krásné. Jedno z těch "fesťákových" probuzení, kdy se mačkáte v autě na sklopené sedačce, všude kolem vás je vydýchaný vzduch, z parkoviště pomalu odjíždějí poslední návštěvníci, vy jste pomačkaní, nemytí, rozcuchaní a přesto šťastní. Jo a taky nutně musíte na záchod a nevíte kam, takže do kopřiv bude tou nejlepší možnou volbou. Všichni čtyři jsme posléze dali hlavy dohromady, naplánovali plán dne i odjezd směr Zkorumpistán a následně odhlasovali návrh ze všech nejmoudřejší, a sice najít nějakou pekárničku.
Všichni po noci stejně sežvejkaní, všichni v podobných mikinách se znakem skupiny, všichni plní endorfinů
(a já ještě navíc adrenalinu), všichni prozpěvující a všemu se smějící si to takto razíme probouzejícím se Chemnitzem. Ticho před bouří.
První slzy smíchu přišly s usazením se v první pekárně, na kterou jsme narazili. Holky i J. se se svou neněmčinou domlouvali
(podotýkám, že úspěšně) s moc milou paní prodavačkou na tom, co že si to vlastně dají. Krom naprosto nutného velkého kafe padla volba na koláče a na tvarohový řez. A to teda bylo!
"Mmm, bože! Ještě že takovou pekárnu nemáme u nás! To bych za chvíli byla jako harfenista!"
Rozplývali jsme se nad zákusky a pečivem, chrochtali blahem z toho, že jsme si konečně mohli dopřát dobrou kávu, rozebírali jsme včerejší události a smáli se tak, div nám ty sladkosti nezaskočily. Přemýšleli jsme, jestli za tím vězí jen dobrá nálada, nebo i ten zbytkový alkohol z předešlého dne.
Jelikož jsme se smíchy prohýbali i celou cestu autem, naznali jsme, že buď asi opravdu v Chemnitzu pouští do ovzduší nějaké chemikálie, nebo v tom včerejším VIP pivu byl nějaký výluh z marihuany, což by vypovídalo i o tom zpěvákově
ehe hehe he hehe ehehe. Mezi chechty a skřeky jsme zpozorovali, že jedeme nedaleko od Rabensteinu, což je nejmenší hrad v Německu a o další zastávce tak bylo rozhodnuto. Blížil se zlatý hřeb dne. Dodnes se divím, že nás z hrádečku nevyvedli.
Zjistivši, že vstupné stojí jen euro a pár eurosoplů, jali jsme se nadšeně platit a jeden po druhém mizet v útrobách Rabensteinu. Ještě nikdy jsem neviděla, že by lidem přišly tak vtipné středověké kostýmy, brnění...
"A toto je brnění pro rytíře se zobáčkem..."
...stařičké olbřímí truhly...
"Tyjo, mně ta bedna něco připomíná, jen si nemůžu vybavit, co přesně. Ha! Vollmondí bedýnka! Já ju chcu i s obsahem!"
...modely hradních katapultů...
"To prý mělo několik tun, to bylo jak harfenista!"
...nebo nástěnné fesky.
"Jednorožec! Je tu s námi! A je zazděný, asi zlobil!"
Když jsem v jednu chvíli už opravdu klečela na zemi a smála se tak, až mi slzy tekly do výstřihu, všimla jsem si, že ona paní, o které jsem si původně myslela, že je další historiechtivá návštěva, je ve skutečnosti nějaký hradní dozor. Přemýšlím, jestli si o nás i takto myslela dostatečně svoje, nebo jestli by nás měla za ještě větší idioty, kdyby nám rozuměla. Tak jsem si jen přisadila s tím, že když nás už včera měli za Poláky, tak srdečně doufám, že nás za ně mají i tady a teď. Muheh.
Zpocení a vysílení, s namoženými břišními svaly a ubrečení, ale primárně naprosto šťastní, spokojení a s o mnoho let prodlouženými životy putovali jsme po hradní prohlídce
(a historickém znemožnění) dále. Demokraticky se rozhodlo o tom, strávit celý den v Drážďanech.
Našli jsme si místečko, které vypadalo bezpečné k zaparkování
(nerada bych přišla o svůj kufr, batoh a tři další tašky, to vše s mnoha nakoupenými a ne zrovna levnými dárky pro své blízké), pod zadním okénkem jsme ještě demonstrativně rozprostřeli prázdné lahve, sáčky a jiné odpadky, plus můj notně použitý kapesník, načež jsme se spokojeným pocitem, že českou popelnici na kolečkách nikdo vykrádat nebude, vydali do historického centra. Jako by nám to dosud nestačilo, smích pokračoval i v tomto historickém městě na Labi. Marxova hlava si sice nekonala, ale zato zde parkovaly kamiony Black Box Music, což nám k zábavě na dalších pár hodin stačilo.
(Jen takové intermezzo... to, že věkový průměr naší posádky byl nějakých třicet let, by logicky nikdo ani ve snu nehádal, že.)
Fotografování památek, návštěva infocentra, spílání zlým černým mrakům... a zastávka na pšeničné pivo. Natankováno, super, jedeme dál. Obchod s hudebninami, obchod s potravinami a z něj vyplývající pšeničné a chmelové zásoby do vlaku. Po několikahodinové chůzi v Drážďanech se k bolesti břicha přidává i akutní bolest nohou a celková únava, která nám konečně zavřela ústa a tak jsme se tiše odšourali nazpět k naší popelnici.
J. nás hodil do Ústí, já si pobrala své saky paky a litovala, že mi nevyrostly další dvě ruce, načež se naše výprava rozdělila. J. totiž pokračoval zpět do Berlína a nás, tři grácie, čekal vláček do končin českých. Vagony byly natřískané až běda, do jediného kupé bychom se nevešly ani my tři pohromadě, natož ještě s mými zavazadly k tomu. Pokrčily jsme tedy rameny, otevřely si piva a s větou:
"Když už, tak už," jsme se utábořily přímo v uličce. Paní průvodní do tohoto vlaku mimochodem poslalo asi samo nebe.
"Kdo přistoupili, jízdenky prosím... já vám tu lahev klidně podržím. ... Hmm, co to pijete?"
"To je nějaké německé pivo."
"A jaké je? Je dobré?"
"Výborné! Jen kdyby bylo studené, bylo by ještě lepší."
"To chápu... vy tu sedíte schválně, nebo se nikam nevejdete?"
"Bohužel, všude plno."
"Tak moment... Pojďte, tady je volno!"
V prvním kupé ve vagonu jsme totiž již při nástupu zahlédly stažené závěsy, načež jsme nabyly dojmu, že je nejspíš pro defekt zamčeno, tak jsme se jej ani nepokoušely otvírat. Defektem se však ukázaly nějaké dvě Japonečky, které naznaly, že nechcou býti rušeny, což jim však paní štiplístková záhy překazila. A to vskutku velkolepě, když k upraveným, učesaným, pěkně nalíčeným a silně kultivovaným slečnám posadila tři vysmáté, druhý den nemyté exotky s pivem v ruce. Japonečky však naši přítomnost nesly statečně, dále se zabavovaly svou technikou, přičemž mně je jasné, že šoupnout nás takto k nějakým Čechům, byly bychom každých pár minut častovány obličeji á la sežral jsem citron. Dlouho se však nezdržely a na první zastávce se slušným a lámaným českým
na-še-da-no vystoupily. Vzaly jsme si z nich tedy příklad, zatáhly záclonky, řádně se tam zabydlely a ve družném hovoru takto pokračovaly až na konečnou.
Ach, jak krásné je žít, plnokrevníkům zdar!
