VIP výlet, díl II.

Bahenní lázeň Woodstock

Kostrzyn co by jeden Zubrowkou dohodil. Na festivalu vystupovali naši známí hudebníci. A vstup byl zadarmo - něco pro Čechy. (I když mi záhy bylo jasné, proč je tomu tak, plus byl důsledek nulového vstupného patrný více, než by se dalo snést.) O plánu na víkend tedy bylo rozhodnuto.

Do Polska jsem jela poprvé. A doufám, že naposled. Minimálně na hodně dlouhou dobu. Už s překročením hranic jsem si přišla jak na dálném východě. Když se řidičům něco nelíbilo, vystoupili a šli tomu druhému buď zakurvovat a zachujovat, nebo dát po hubě, v závislosti na závažnosti toho, jak ho onen svým dopravním umem vytočil. Po ulicích samé nápisy jako Ježíš, papež a podobné. A ožralí Poláci, které kdyby ten Ježíš fakt viděl, šel by se nejpravděpodobněji ožrat taky. Od prvního a mého už docela tradičního: "Já TADY nevystoupím!" mě dělily vteřiny. Vteřiny, během nichž jsem srovnala spodní čelist, jež mi odpadla k nohám. V mém nevystupování mě navíc ještě podpořil megachcanec, který se znenadání přihnal a na obloze i nějakou dobu setrval.

Po procourání města (a mém soustavném nadávání a opakování, že TAM prostě nezůstanu) jsme málem vlezli na Festival Ježíš a já byla zralá na první pivo. Bylo mi jedno, co se o polských pivech říká. Věřila jsem optimisticky tomu, že když se počtem promile alespoň zhruba vyrovnám svému okolí, stane se to tam pro mě možná snesitelnější. Po prvním pivu jsem si poručila ještě další dvě a já tak konečně cítila, že to tam možná přežiju.

Cestou jsme potkali jednu moji známou slečnu z Polska, což jsem v tom počtu lidí považovala za zázrak (asi se přičinil ten Ježíš odvedle). Poznala jsem je na dálku podle vlajky, o které jsem věděla, že ji tam budou mít. Akorát však vzhledem k dešti utrpěla mírný defekt - barva zapustila a místo bílé vlajky s červeným motivem byla výsledným efektem žůžovoučká batika, což její majitelé nesli poněkud nelibě.

"Kurwa, In Gaystremo, kurwa!"

S touto polskou skupinkou jsme strávili celý den a já byla hrozně ráda, když jsem viděla, že se v této zemi dají najít i pohodoví lidé, i když mluvili mírně jako Ostraváci, rozuměj jako rota dlaždičů. Mezitím nás tedy ještě stihlo obtěžovat nespočet regulérně vyjetých a vyfetovaných existencí a já připustila, že další pivo je nutnost k přežití, ať už mě, nebo fetek.

Až se nachýlila hodina H, vylezli jsme ze stínu lesíka, kde jsme se schovávali před deštěm, sluncem i tou ožralou zvěří, a vydali se k hlavní stagi. Poněkud nás překvapilo, proč ti, co jdou v opačném směru, vypadají jako hlinění pajduláci, jeden vedle druhého. Pomyslela jsem si něco o prasatech. V okamžiku, kdy jsme se přiblížili tak, že byla stage na dohled, pochopila jsem, že to oni prasata nejsou. To si z nich jen vystřelil ten jejich Ježíš a ztrestal je za jejich hříšné chování - vlivem onoho silného deště se celá plocha před pódiem proměnila na odpornou bahenní lázeň. Kdo se nerochnil dobrovolně, byl v lepším případě jen bahnem poházen, v horším do něj strčen. Já se koupeli naštěstí úspěšně vyhnula, zato jsem během koncertu schytala pár vzorků do vlasů a na záda, aby mi to nebylo líto. O tom, jak dopadly původně černé tenisky, raději pomlčím, protože jen vzpomínka na ten pohled podněcuje mé nadledvinky k činnosti. Converse s tím, kolik stojí, prostě podle mého skromného názoru nejsou botami do hnoje. Příště budu vědět, že když na obdobný festival, tak v holinách.

Koncert jako takový se však vydařil, skupina si to užívala a já chvílemi ani nevnímala svoje čvachtající nohy, což bylo dobré znamení toho, že adrenalin vystřídal endorfin. Mávali jsme naší pinky vlaječkou a jako děti se radovali pokaždé, když se objevila v záběru na hlavní obrazovce.

Po vystoupení jsme si ještě prošli místní stánky a jali se odčvachtat do auta. Cestu zpátky si nepamatuju. Po sklopení sedačky jsem okamžitě usnula jako zabitá a když jsem poté byla téměř násilně probuzena v Berlíně, začala jsem věřit tomu, že naši nahnilou Feličku někdo přebastlil na teleport.