VIP výlet, díl IV.

Karl Marx, proletariát a In Extremo

Dle rčení to nejlepší na konec nastal den D a my se tak odporoučeli třicet let zpátky v čase a tři hodiny na jih do panelákovitého Chemnitzu. Netuším, co tam pouštějí tamní soudruzi za THC do vzduchu, ale už od příjezdu jsem se chechtala úplně všemu a to jsem ještě zdaleka netušila, co přijde dál. Korunu našemu slavnostnímu příjezdu nasadila gigantická hlava Karla Marxe doprovázená ještě gigantičtějím "Proletáři všech zemí, spojte se!"

Po obědě v restauraci, která byla sice luxus až za hrob (zcela bez ironie), zato se lokalizovala v echtovním komunistickém komplexu, v jakých u nás bývaly samoobsluhy a hospody čtvrté cenové kategorie (toto už docela ironií bylo, ale spíš ironií osudu, než tou mojí), jsme se vydali hledat náš cíl, vodní zámek Klaffenbach, kde se měl konat koncert. GPS jsme mohli nechat odpočívat, neb jako pokaždé stačilo jen sledovat, kam proudí davy stejně oblečených lidí a kterým směrem jezdí auta polepená názvem vystupující skupiny. Místo činu bylo vskutku krásné. Klid, zeleň, pěkně vedle zámečku, na nádvoří u zámeckého hotelu. Ohavný Chemnitz, jež byl kousek od nás, prakticky jako by neexistoval.

Koncert jako takový začínal až večer, nicméně s oficiálním německým fanklubem bylo domluvené, že kdo se předem přihlásil, mohl se účastnit zvukové zkoušky a následného popovídání a popití s kapelou. A jelikož na mě apelovali jak sami šéfové onoho FC, tak basák osobně, abych se tam přihlásila též, bylo rozhodnuto. Mírná komplikace mohla teoreticky nastat v tom, že jak J., tak dvě další členky naší výpravy nikam registrovaní nebyli, ale prakticky proběhlo vše úplně v pohodě. Bez problémů jsme se dostali do areálu díky tomu, že už jsme nejspíš takové celebrity, že o nás věděla sama velká tour manažerka a pokynula pánům opáskovávačům, abychom na ruce dostali taktéž spravedlivě každý po své pásce.

Hudebníci ladili své nástroje a přemlouvali mikrofony, aby nepískaly, lidé si je fotili (zpěvák hačající na klíně bedňákovi byl obzvláště velkým lákadlem pro objektivy), popíjeli pivo a nakupovali suvenýry. Taktéž se nám dostalo i pár songů jakožto předkrmu před hlavním koncertem a veřejného představení jak členů onoho oficiálního fanklubu, tak crew a oné milé slečny tour manažerky. Já, ačkoliv jsem si říkala, že už jsem v jejich obchůdku v Berlíně nechala peněz dost, nechala jsem se zviklat sílou okamžiku a upalovala ještě pro fotoknihu s dvěma DVD a jedním CD. Prodavač nás už poznával, tak pak L. a H. dal každé po deseti eurech slevu na mikiny, které si kupovaly pro změnu ony dvě. (Prý že speciálně pro Čechy sleva... že jsme socky je zjevně v Německu známo.)

Mezitím skončila zkouška a hudebníci přišli mezi lid, aby spolu prohodili pár slov, podepsali se, kam je libo a popili. Přivítali jsme se tedy jak s našimi známými, tak s těmi, kteří si nás důsledkem svého tehdejšího přešmapusovaného stavu moc nepamatovali, udělali jsme reklamu našemu vznikajícímu fanklubu a já, ačkoliv jsem svou nově nabytou fotoknihu původně neměla v plánu rozbalovat, jsem nakonec byla zviklána k tomu, to udělat. Nelíbila se mi představa, že by se mi pak ta DVD během transportu někde rozsypala, či jinak znehodnotila, ale když za mnou fešáci neustále chodili, jestli to náhodou nechci podepsat... kdo by odolal. Holky jako pokaždé hodily řeč s basákem, který si nejdříve lehce postěžoval na to, že ho bolí hlava, neboť se v tourbuse cosi slavilo do ranních hodin a poté jim vyprávěl o tom, že zpěvák z předskakující kapely je jeho učitelem angličtiny. Kytaristu jsem učila psát jméno své kamarádky, která bohužel nemohla z finančních důvodů přijet, tak jsem jí alespoň slíbila, že jí od něj seženu podpis s věnováním. Nejvíce jsme se ovšem zasmáli u focení se zpěvákem. Ten nejdříve suverénně na L. s H. začal, že ví, kdo jsou, což jim nedalo a ptaly se, kdo teda jako jsou, když to tak dobře ví. Ptáček zpěváček neméně suverénně, že polští fanoušci, tak ho ty dvě pak nakrknutě učily poznávat rozdíl mezi vlajkou s modrým cípem velkým jako kráva a bez něj. Jeho následné společné focení s námi a onou inkriminovanou "polskou" vlajkou se nám posléze nejenže vrylo do paměti do zbytku života, ale navíc jsme se alespoň do konce naší cesty měly čemu smát. Z ničeho nic se totiž začal chechtat, jako by nám chtěl naznačit, že konopě se již sklidily. Takže mottem dne se stává hluboké moudro:

"Ehe he hehe ehehe he."

Tuto naši konopně-povzbuzovací teorii každopádně jen potvrdila nějaká slečna, která se mu po chvíli vrhla kolem krku a něco mu slavnostně dávala do kapsy, tak jsme aspoň mohli celý den posilovat naši představivost v tom, co to přesně tak asi mohlo být, protože to bylo opravdu malé.

Protože pivo nejenže teklo proudem, ale navíc bylo zdarma a k tomu nám ho furt někdo dodával až pod nos, začalo býti po chvíli notně veselo i nám. Družili jsme se s ostatními, povídali si o různých zákulisních tajnostech a veřejných tajemstvích, bavili se a čas rychle plynul. Dokonce jsme se zvládli zabavit až tak dobře, že jsme téměř ani nezaregistrovali onu předkapelu, ehm.

To, že "hlavní" hudebníci si pak koncert vychutnali opravdu královsky, už mi přijde jako otřepané klišé, nicméně je tomu tak. Hráli, smáli se, vtipkovali, měli ke všemu tisíce prupovídek, vyplazovali po sobě jazyk, dobírali jeden druhého...

"Oh, doprdele, měl bych se mírnit, jsou tu děti... a sice náš bubeník."

...a publikum si to neužívalo o mnoho méně. Nevím jak ostatním, ale mně celý koncert utekl jako velká voda. Než jsem se nadála, začalo se s přídavky, které po chvíli vystřídalo sáhodlouhé děkování a loučení a finito, konečná, stage se rozkládá.

S našimi starými i nově nabytými známými jsme si ještě dopřáli nějaké to jídlo, pití, domácího panáčka až z Moravy a jelikož nám jedna milá kolegyně z Němec doporučila, ať místo TOI hnusů navštěvujeme radši wc v zámekém hotýlku, užívali jsme si i privilegií v podobě porcelánové mísy a tekoucí vody. Původně jsme si ještě na závěr chtěli jít popovídat se skupinou, nicméně došlo k pár věcem, které nás tak kardinálně nasraly, že jsme se otočili a odkráčeli středem na parkoviště, kde nás čekala naše auta na nocleh. (Ok, primárně jsem se nasrala především já a kdo zná mě a mé vystupování, když se vytočím, asi tuší, jak moc jsem byla zticha a nic nahlas nekomentovala a nedělala žádné scény a tak, ale... mlčeti zlato, že.) Všichni fanoušci jsou si zkrátka rovni, jen některá prasata jsou si rovnější.