Jedové trny zlaté klece

Byl to krásnej týden. Ale prostě až moc dlouhej. A to zdaleka ještě neskončil. Ach jo.

Do rodného města jsem se tentokrát opravdu těšila. Ostatně asi poprvé v životě. V Berlíně prostě není burčák. Pak jsem chtěla zase vidět a naživo prohodit pár i více slov se svými blízkými, bližšími a nejbližšími, s nimiž mi to vzhledem k chvatnému odjezdu a fůře práce na obou stranách posledně nevyšlo. Taky si vyzvednout narozeninové dárky. A především - tentokrát jsem věděla, že to je jen výlet. Pár dní a zase pryč.

Už před lety jsem říkala, že je mi to město těsné. Zlatá klec se zlatými mřížemi. Jistoty, ale škrtící a smrtící řetězy.

A taky prokletí v podobě mé nadmíru vyvinuté dlouhodobé paměti. Nevím sice, co jsem dělala včera či předevčírem, zato při průchodu ulicemi jasně vidím a bohužel i cítím to, co jsem v oněch konkrétních místech dělala kdysi. Tady jsem si před dvaadvaceti lety hrála s dědou. Tuhle jsme jako děti chodily na kaštany a támhle jako odrostlejší spratkové zvonili na zvonky. Tam mě v jedenácti pokousal pes. V této skrýši jsme si jako zvídavá robátka školou povinná zaujatě prohlížela první pornočasopisy. V rohu této budovy byla naše třída na základní škole a v tomto skleníku jsme po sobě házeli rajčata. V tomto klubu jsme strávili mládí a opakovaně pak na druhý den sami sobě přísahali, že nás tam už nikdy nikdy neuvidí. A opakovaně se v něm seznamovali a následně si nechali lámat křehká pubertální srdéčka. Tu byl pro změnu klub, kde jsem zapálila popelník a barmanům se to moc nelíbilo. Doteď netuším proč. Touto trasou jsem dva roky jezdívala na gymnázium. Zde bývala lavečka, které nechám vystavět pomník, protože mi krátce po maturitě zásadně změnila život. A vůbec, maturovala jsem přesně v den jejího svátku. Na těchto schodech jsem ležela uprostřed noci, koukala na hvězdy a přála si zastavit čas. Za vedlejším rohem jsem rok poté bydlela a vytvořila si k tomu místu hluboký vztah. Tudy jsem před pěti lety šla na tenis s vědomím, že u sebe mám krom rakety a mobilu leda hovno, zatímco mé klíče vesele trčí ze zámku na opačné straně. (Cože? Za dva dny to bude přesně pět let? Oh, c'mon!) A taky jsme tam dříve po nocích cestou z restauračních zařízení a klubů podnapilé hladily toulavé kočky. V těchto ulicích jsem před dvěma lety uprostřed parného léta pobíhala s hokejkou a hrála hokej s ponožkou. A říkala cosi o hezkých očích. Zde ještě předloni pracovala kamarádka, která je toho času u svého přítele na Bahamách. A zítra jdu na koncert do klubu, kde jsem prožila asi své první oficiální rande. Asi bych to pak celé měla jít ještě zakončit do hospody, kde jsem dostala své první kopačky (a kupodivu i pěkně férově na náš tehdejší věk, z očí do očí), aby byl vesmír v rovnováze.

Jak jsem tu byla vždycky dlouho, stávala jsem se vůči všem těchto vlivům lehce imunní. Útočily na mě převážně v melancholických a nostalgických náladách. Nyní jsem však vypadla z pole působnosti. A při návratu dostala na tlamu v plné síle.

Už kdysi jsem prohlásila, že pokud mě nezabije rakovina, pak vlastní emoce. A opětovně nad tímto kývám hlavou...

Bydlíme. Vyvalte sudy!

Dlouho jsem nenapsala nic aktuálního, protože nebyl čas. A když čas byl, byl pro změnu stav absolutního kopru. A já se nyní a pak časem snad i v dalších příspěvcích pokusím osvětlit důvody toho všeho. Nejsou jen tak ledajaké, jsou to ty nejlepší možné důvody, jaké to být mohou. Na srdci toho mám vskutku velice mnoho.

V okamžiku, kdy jsme už byli naprosto zoufalí a nad ideou pěkného, cenově dostupného bytu v ideální lokalitě definitivně zlomili hůl, přesněji řečeno přesně v den, kdy jsem už byla ochotná kývnout na prohlídku hnusného krcálku kdesi ve Weddingu (pozitivem bylo to, že se byt nacházel hned u Mauerparku, plus že nájem byl jen na rok), se ozvala jedna realitní kancelář, na niž jsme již dávno zapomněli a měla pro nás velmi pozitivní zprávu. Nájemní smlouva!

Paradoxně na byt, který jsem nejenže neobjevila já, ale navíc jsem pro získání tohoto bytu já neudělala vůbec nic, takže jsem o něm neměla ani sebemenší tušení a když mi přišla sms: "Mame kde bydlet!" myslela jsem nejdřív, že se jedná o onen zateklý weddingský fuj a nejistě odpověděla jen: "Mam se bat ptat se na detaily?"

Za pět minut dvanáct, v momentu, kdy jsem už znala plán celého Berlína pomalu zpaměti, věděla, kde každá pitomá ulice leží, se kterou sousedí a v jaké čtvrti se nachází, v momentu, kdy jsem již podvodné inzeráty poznala v prvním zlomku sekundy prvního pohledu, a byla jsem navíc sprostá jak dlaždič, protože jestli jsem před rokem říkala, že získat víza do Kanady byla ta nejkomplikovanější věc a nejabsurdnější možná zprdelebuzerace, jakou jsem kdy absolvovala, tak toto ji spolehlivě o prvenství připravilo. Hledat byt v Berlíně opravdu nie, nie, nie merh, nebo alespoň ne v dohledné hodně dlouhé době.

Každopádně ale smlouva je podepsaná, peníze zaplacené a my jsme v plném proudu stěhování, protože zvelebit si holobyt je opravdu na poměrně dlouho (před týdnem jsme kupříkladu do 4. patra vlekli ledničku a záda mě bolí ještě teď, před týdny dvěma jsme převáželi gigantickou matraci takovým způsobem, že kdyby nás zahlédli pánové od Polizei, asi bysme jim museli pár věcí vysvětlit, smrtelně jsem se urazila, když byly zamítnuty růžové nožičky k černé stolové desce a tak podobně). Jde o krásný prosvětlený 2+1 (nebo spíš 2+1/5, protože ta kuchyňka je maličká) s balkonem v perfektní lokalitě. Moje vysněná čtvrť numero uno to sice není, ale to zase tolik nevadí, protože i tak jde o jednu ze tří (jediných) částí města, které byly na mém seznamu míst kam teoreticky ano. Okolí domu je rovněž perfektní, MHD co by jeden Wurstem dohodil, navíc máme nedaleko jak park, tak obrovské množství rozličných restaurací a bister s výtečnými cizokrajnými specialitami (na pho a bun bo nam bo jsem se stala závislou již během prvního týdne). A pokud by se nám zachtělo něčeho sladkého, pak stačí zajít k "sousedům", protože tam se pro změnu nachází bezedný zdroj baklav. Ach. Zemský ráj to na pohled!

Denní heslo č. XLIX

"Nejdřív nutně potřebuju ke stolu růžové nožičky, poté zase před vanu růžový kobereček s korunkou a nápisem Princess a teď tu zaujatě studuju přehled systémů bezpečnostních vložek a poslouchám u toho Gangnam style. Buď se v příliš pozdním věku dostávám do puberty, nebo v příliš brzkém věku senilním, nebo jsem se už ze všeho definitivně zbláznila."

Písničky LIII

Eisenherz - Joachim Witt

Je noc. Posloucháme německé písničky a já mám balit. Kolikáté že už stěhování během jednoho roku? Páté? Pryč se mi chce, kydat tuny věcí zleva doprava a zase zpátky se mi nechce. A vlastně tomu pořád cosi ve mně odmítá uvěřit. Šest dlouhých let to všechno pro můj mozek bylo cosi abstraktního, co jednou, a nyní to již ťuká na dveře. Respektive už neťuká, nýbrž to v nich nedočkavě stojí a čeká, až si hodím zadkem.

Usrkávám nakuřovaného Sentického Kvasara a začínám být pohroužená do melodií a slov, jež zaplňují můj pokoj, sama do sebe a své vlastní hlavy. Když tu náhle... tak důvěrně známá píseň, tak důvěrně známé pocity. I přesto, že je tomu již mnoho let, jako by se to všechno událo včera. Moment... jak je možné, že tu tahle písnička za celou to dobu ještě není?!

<sub>"Du schenkst mir das Leben
Um mich dann zu verlassen
Soll ich Dich dafür
Nun lieben oder Hassen?

Du treibst mich in die Sünde
Um mir dann zu vergeben
Sag mir, welchen Namen
Soll ich Dir geben?

Ich brenne in dem Feuer Deiner Eitelkeit
Gefangen auf dem Weg in die Unendlichkeit!

Siehst Du das Blut
An meiner Hand?
Hast Du das Leid
In mir erkannt?

Siehst Du den Schmerz
In meinem Blick?
Warum stößt Du mich zurück?!

Du bringst mich um mit Deinem Eisenherz!
Du bringst mich um mit Deinem Eisenherz!

Eine Welt
Ohne Dich
Ist eine Welt aus Hass und Schmerz
Du bringst mich um mit Deinem Eisenherz!

Du hast mir Deinen Namen
In die Seele gebrannt -
Mich ohne Erbarmen
Aus Deinem Reich verbannt

Dein Wille geschehe!
So steht es geschrieben
Du weißt ich vergehe
Daran Dich zu lieben!

Für mich aus dem Dunkel
Zurück in das Licht
Bevor mein Herz in tausend Teile bricht

Hörst Du mein Herz?
Hörst Du es nicht?
Es ist das Herz das zerbricht
Wenn man von ihm spricht!..."</sub>

Občas je nám původní myšlenka písničky srdečně jedno, protože v jejích slovech sami vidíme něco, co je pro nás mnohem osobnější. Kdysi. Uprostřed nocí pravidelně mizet z domu a neřešit ani zítřek, natož pozítří. Jméno v mobilním telefonu nesčetněkrát přepisovat, mazat a následně znovu ukládat... a stále dokola. Nehořela jsem zdaleka jen v ohni jeho jakési zdánlivé ješitnosti - naopak poprvé v životě měla ten pocit, že hořím. Svět jen z nenávisti a bolesti; vždycky předtím... a nikdy potom. Je to zajímavé, jak občas potkáme lidi, kteří nás nevědomky přinutí k tomu, dívat se na svět jinýma očima než doposud. Jméno vypálené v duši navěky věků. Máte to taky tak s některými jmény některých lidí, kteří se mihnou vaším životem jen na krátký okamžik, ale i přesto jsou to pro vás ty zásadní mezníky? Z temnot do světla. A srdce začalo bít, poprvé v životě. Dosud si pamatuji ten pocit, kdy ledem začala proudit krev. A od té doby proudí dál a srdce bije čím dál radostněji.

Sentimentální. I když to tehdy nebylo nijak růžové, popravdě to v celkovém důsledku bylo docela zprdele, vzpomínám na to jako z jednu nejkrásnějších a nejdůležitějších událostí v životě. Pokud bych studovala v Bradavicích a měla vyčarovat patrona, pak při této vzpomínce můj patron zboří celý hrad.