Písničky LIII

Eisenherz - Joachim Witt

Je noc. Posloucháme německé písničky a já mám balit. Kolikáté že už stěhování během jednoho roku? Páté? Pryč se mi chce, kydat tuny věcí zleva doprava a zase zpátky se mi nechce. A vlastně tomu pořád cosi ve mně odmítá uvěřit. Šest dlouhých let to všechno pro můj mozek bylo cosi abstraktního, co jednou, a nyní to již ťuká na dveře. Respektive už neťuká, nýbrž to v nich nedočkavě stojí a čeká, až si hodím zadkem.

Usrkávám nakuřovaného Sentického Kvasara a začínám být pohroužená do melodií a slov, jež zaplňují můj pokoj, sama do sebe a své vlastní hlavy. Když tu náhle... tak důvěrně známá píseň, tak důvěrně známé pocity. I přesto, že je tomu již mnoho let, jako by se to všechno událo včera. Moment... jak je možné, že tu tahle písnička za celou to dobu ještě není?!

<sub>"Du schenkst mir das Leben
Um mich dann zu verlassen
Soll ich Dich dafür
Nun lieben oder Hassen?

Du treibst mich in die Sünde
Um mir dann zu vergeben
Sag mir, welchen Namen
Soll ich Dir geben?

Ich brenne in dem Feuer Deiner Eitelkeit
Gefangen auf dem Weg in die Unendlichkeit!

Siehst Du das Blut
An meiner Hand?
Hast Du das Leid
In mir erkannt?

Siehst Du den Schmerz
In meinem Blick?
Warum stößt Du mich zurück?!

Du bringst mich um mit Deinem Eisenherz!
Du bringst mich um mit Deinem Eisenherz!

Eine Welt
Ohne Dich
Ist eine Welt aus Hass und Schmerz
Du bringst mich um mit Deinem Eisenherz!

Du hast mir Deinen Namen
In die Seele gebrannt -
Mich ohne Erbarmen
Aus Deinem Reich verbannt

Dein Wille geschehe!
So steht es geschrieben
Du weißt ich vergehe
Daran Dich zu lieben!

Für mich aus dem Dunkel
Zurück in das Licht
Bevor mein Herz in tausend Teile bricht

Hörst Du mein Herz?
Hörst Du es nicht?
Es ist das Herz das zerbricht
Wenn man von ihm spricht!..."</sub>

Občas je nám původní myšlenka písničky srdečně jedno, protože v jejích slovech sami vidíme něco, co je pro nás mnohem osobnější. Kdysi. Uprostřed nocí pravidelně mizet z domu a neřešit ani zítřek, natož pozítří. Jméno v mobilním telefonu nesčetněkrát přepisovat, mazat a následně znovu ukládat... a stále dokola. Nehořela jsem zdaleka jen v ohni jeho jakési zdánlivé ješitnosti - naopak poprvé v životě měla ten pocit, že hořím. Svět jen z nenávisti a bolesti; vždycky předtím... a nikdy potom. Je to zajímavé, jak občas potkáme lidi, kteří nás nevědomky přinutí k tomu, dívat se na svět jinýma očima než doposud. Jméno vypálené v duši navěky věků. Máte to taky tak s některými jmény některých lidí, kteří se mihnou vaším životem jen na krátký okamžik, ale i přesto jsou to pro vás ty zásadní mezníky? Z temnot do světla. A srdce začalo bít, poprvé v životě. Dosud si pamatuji ten pocit, kdy ledem začala proudit krev. A od té doby proudí dál a srdce bije čím dál radostněji.

Sentimentální. I když to tehdy nebylo nijak růžové, popravdě to v celkovém důsledku bylo docela zprdele, vzpomínám na to jako z jednu nejkrásnějších a nejdůležitějších událostí v životě. Pokud bych studovala v Bradavicích a měla vyčarovat patrona, pak při této vzpomínce můj patron zboří celý hrad.