Den jako malovaný, možná jeden z posledních takto krásně slunečných před tím, než podzim zahájí svoje každoroční ataky ohavných dešťů, podivného aerosolu rozprostřeného všude ve vzduchu, mlh jako z mechu a kapradí... a na lidi tak chtě nechtě vlivem počasí padne splín. Řekla jsem si, že se zajdu podívat do CCCP, aneb do parku v Trepkowě (=Treptow), kde se rozprostírá olbřímí sovětský monument, jinými slovy to uvidět, osahat a nafotit, je naprostá nutnost. Prvotní nadšení ("Jéé, ono je to relativně kousek i pěšky!") vzalo za své hned tehdy, kdy jsem se nejenže z domu dostala až hluboce odpoledne, navíc jsem se cestou tak dokonale utopila v myšlenkách, že bych se nedivila, kdybych fakt došla až někam do regulérního Ruska a samozřejmě si tím pádem zašla až někam do pr- pr. Když jsem při procházení jakousi industriální oblastí viděla, kterak zapadá slunce, a tedy reálně vyvodila, že tama se opravdu odmítám zpátky vracet pěšky sama a za tmy, mávla jsem nad tím rukou, otočila se na podpatku a odkráčela zase zpět, již tři dny slibovanému sushi vstříc. (A v tu chvíli ještě nic zlého naprosto netuše.)
Již delší dobu jsme chodili kolem jednoho all you can eat runningu, tak jsme si řekli, že ho vyzkoušíme, neb jsme měli po celém dni hlad jako smečka vlků. Prvotní otázka: "A je to teda fakt all you can eat?" byla sama zodpovězena ihned po vstupu do sušárny, když jsem zaregistrovala, že je téměř plno, plus snad každý má před sebou přibližně dvacet talířků a navíc sahá pro další. Ok, usadit na poslední volná místa a s chutí do toho.
Sushi jako takové bylo chutné. Japonci by sice z těchto zvláštních vizuálních a kombinačních experimentů nejspíš spáchali harakiri již při prvním pohledu, ale tak... průměrný Evropan to třeba nepozná a jiný to až tak neřeší, pokud šilhá hlady.
Najedli jsme se ukázkově a v okamžiku, kdy jsme byli plní, projela kolem nás zvláštní bílá rybička položená na šulku rýže. "Jestli mi ji nikdo nevezme, je moje při dalším kole!" zaslechla jsem a v domnění, že jde o Butterfisch jsem si jen posteskla, že jsem si jí nevšimla dřív. Rybku kupodivu nikdo neukradl, tak se jí výtězoslavně ujal J. Pípla jsem, jestli si můžu jen kousíček ukousnout a... když se tak opravdu stalo, hořce jsem svého činu zalitovala a bílý mrml přeposlala původnímu majiteli. Ať už šlo o co chtělo, Butterfisch to nebyla ani omylem. Konzistenci to mělo asi jako mnohokrát tužší liči, takže se to nedalo ani ukosnout, natož rozžvýkat a chuť byla... byla... hnusně moučná a eklhaftová. Nápis v menu Jakobsmuschel mi řekl leda tak prd, tak jsem psala sms mamince, jež byla jediná, u které jsem s jistotou věděla, že je v tuto chvíli internetům přístupná.
"Mami, podivej se prosim na net, co je to Jakobsmuschel."Docela jsme se divili, že nás po zjištění, že jde o NEJLAHODNĚJŠÍ mušli nevyhodili z restaurace, protože jsme v tom okamžiku dostali opravdu hysterickou smavou nemoc a nešlo to zastavit. Vrchol všeho přišel ve chvíli, kdy si J. nabral další talířek s podivným zákuskem na spravení chuti a já, chtivá téhož, do toho jen s dotazem: "Atosetakypapa?" nedůvěřivě dloubala hůlkou, neboť to taky notně připomínalo chrchel. Konečná. Tam mě už nedostanou ani heverem. Ještě by mě mohli poznat.
"Hrebenatka. Nejvetsi a nejlahodnejsi musle."
"Hm... tak dik. Nejvetsi mozna."
Takže oné Jakobsmuschel jsme vděčili tomu, že jsme se tak dvě hodiny bez přestání smáli, navíc já díky ní objevila historicky první potvoru z moře vytaženou, kterou jsem prohlásila za humus všech humusů. Berlín odkrývá vskutku netušené obzory...
