Pán od internetů

Měl přijít v deset hodin dopoledne. Byla jsem tedy škodolibě zanechána doma s tím, abych to vyřídila. Pch.

Po probuzení jsem se ještě chvíli válela v posteli, měla na sobě propocený domácí svetr, který měl v ten den již definitivně putovat do koše s prádlem, k tomu ohyzdné antikoncepční tepláky (takový ten fuj, co vypadá, jako by si jeho nositel nasral do kalhot) a aby toho nebylo málo, tak moje vlasy vypadaly, jako bych je ukradla knižnímu Snapeovi. O čtvrt na deset jsem se tedy se sebezapřením definitivně vydávala z postele rovnou do koupelny, abych ze sebe udělala člověka. Když tu náhle... zvonek. A já si tak do těch kalhot opravdu v tu chvíli málem... to.

Zaprvé nesnáším, když mi do bytu chodí cizí lidé. Zadruhé od jisté doby odmítám do bytu pouštět cizí pány od libovolných služeb. (Jen se smějte, prevíti.) Zatřetí jsem vypadala jako bych právě vypadla z popelnice. Uklidňovala jsem se jen tím, že to beztak bude buď nějaký starý prďola, nebo pro změnu pubertální brigádník.

Jelikož v celém bytě není téměř žádný nábytek a je tedy na první pohled patrné, že jsme se opravdu před chvílí nastěhovali, mávla jsem nad tím vším rukou a s akceptováním reality, že nějaký O2 blbeček mi může leda škrábat záda, bylo mé sebevědomí zpět. Vydala jsem se tedy neohroženě otevřít a...

...mezi dveřmi málem omdlela. Doslova a do písmene. Zaprvé jsem takto krásného chlapa v reálu nikdy, ale opravdu nikdy neviděla, popravdě jsem vždy byla přesvědčená, že takovéto typy jsou výsledkem Photoshopů a navíc... ty oči! Takovou barvu jsem rovněž jaktěživa neviděla a měla jsem co dělat, abych na něj nezírala s otevřenými ústy. Ten člověk měl normálně světlé, zelenožluté duhovky. Mamma mia, třináct let hadr!

Modem zkontrolován. Ok. Ani se nerozhlížel. Uf. Zásuvka rovněž v pořádku. A teď prý že musíme do sklepa. Vzpomněla jsem si hned na Helmuta, opraváře komínů a nepřála si nic jiného, než být tímto typem pohlavně zneužita v našem sklepě, jež je ukázkovým prototypem kobky, ale nemohla jsem najít klíče. Převracela jsem všechno, kde by se mohly skrývat, ale... nic. Prostě zmizely. Takže pokud jsem si při otvírání dveří připadala jako debil, tak nyní jako tuplovaný. Hrozně jsem se mu omlouvala, že nevím vůbec nic, že mi bylo jen řečeno, že mám být doma a to je všechno - což byla pravda, načež on že se vůbec nic neděje, jen že si žadatel měl přečíst všechny pokyny a pro jistotu mi je celé odříkal sám.

Výsledek celého toho divadla: Internety stále chytáme přes mobil, takže je jejich kvalita spíše nekvalitou, navíc nastává problém v případě, kdy jeden z obyvatelů chce, aby byl mobil opravdu mobilní, zatímco druhý potřebuje internetovat.

Výsledek číslo dva: Klíč od sklepa se nakonec ukázal tímtéž klíčem, jako klíč od vchodových dveří. Nejsem debil. Jsem imbecil.