Původně jsem do rodné hroudy jela jen na skok. Pár dní, maximálně týden. Úřady, trhání zubu a samé podobné libovky (to trhání zubu v reálu nakonec bylo mnohem víc libovější než libové, ale rozepisovat se tu o něm raději nebudu, neb hrozí, že můj blog sledují i nervově a žaludečně slabší jedinci a nehodlám zapříčinit ničí infarkt, ani pucovat ničí poblinkanou klávesnici), které mi každý musí nutně závidět.
Jenže člověk míní, ten nahoře se nudí a mění. Z pár dní se nakonec staly tři týdny a já se za tu dobu stihla vidět s mnoha přáteli, zažít nespočet zajímavostí, dobrodružství a zvratů ("Už toho mám dost. Začnu kreslit komixy."), absolvovat rovnou dvě schůzky k našemu projektu (Reklama! Klik! Use it!) a udělat si výlet do Bratislavy (a odvolat tak výrok o tom, že Brno je ultrahnus), kde jsem úplnou náhodou potkala jednu slečnu, co se mnou byla na Erasmu. A navíc se mi zadařilo si i něco málo vydělat brigádou v oboru, který mě opravdu baví, takže nejen zábava, ale i povinnosti. Zábavné povinnosti.
Poté již volaly Drážďany. A koncert. A krásná zasněžená zima, jako z pohádky vystřižená. Miluju sníh. (A svařák a punč a taaak.) Pak zase volal Berlín. Berlín se svou úžasnou a nádhernou vánoční atmosférou. Tak dokonalou, že jsem svůj opětovný lístek Richtung ČR málem roztrhala. A dnes již napjatě čekám, až za mnou na víkend dorazí kamarád z Litvy. (A místo uklízení bytu píšu na blog, že.) Každopádně jak o víkendu tomto, tak i minulém, se ještě hodlám rozepsat podrobněji. Protože nejen koncert, ale i rolba ničící vánoční trhy za zmínku stojí!
Jenže asi jsem člověk, který chronicky neví, co chce, protože nejdřív nechtěl do ČR, pak nechtěl do Německa a závěrem zase nechce do ČR. A po včerejšku už tuplem. Nejdřív to bylo proto, jak krásně tu je, pak to pro změnu bylo z mnoha dalších důvodů. A je mi zle. Hodně zle. A tak všelijak.
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: