Nemám potřebu někoho stírat, ale tohle prostě musím...Člověk za život pozná celou plejádu osobností. Dost možná, že někomu se "poštěstí" na větší či menší pohádkáře. Pár jsem jich za život opravdu poznala a vesměs všichni z nich sloužili ostatním jako takový blbec k večeři.Někteří byli ve svých lžích bravurní, jiní méně, ale většinou se dříve či později začali namotávat na některou ze svých lží.Jeden by až řekl, že by je to s narůstajícím věkem mohlo přestat bavit, ale ono ne. Ono se to stupňuje.Neříkala vám maminka, že se lhát nemá a když už se lhát musí, tak se musí lhát takovým způsobem, aby to nebylo poznat?A co vlastně nelze poznat v dnešní době internetu?Jeden takový pohádkář mě před nedávnem požádal o přátelství na Facebooku. Přátelství jsem potvrdila, dotyčného zařadila na seznam lidí, kteří vidí jen určitý obsah mojí zdi (takže vlastně nic) a dál jsem věc neřešila. Až do chvíle, kdy pohádkář začal publikovat na Facebook všelijaké možné fotky. Tu z dovolené, tam z dovolené, tu jeho auto, tam opulentní večeře.Čéče, mně se na těch fotkách něco nezdá, říkám si v duchu.Prolustrovat původ fotek bylo otázkou pár minut. Vyrobit screenshoty už trvalo déle, ale pro tu legraci...Tak začněme třeba bezva víkendem...Z popisu jsem se nedozvěděla, kde přesně se ten bezva víkend měl nacházet. Ale pan Google mě poučil, že bezva víkend se odehrával ve Španělsku.
O pár dní později jsme měli možnost dozvědět se, jaké to je, když se sen stane realitou....Ano, krásné to je... Ovšem v případě, že je ta realita vlastní...Následoval výlet kamsi do Spa. Kde ty lázně byly, jsem se nedozvěděla a bohužel, ani pan Google nebyl schopen mi poradit - jedna z mála fotografií, co jsem nenašla.Buď jak buď, večer se šlo pařit...Áha, takže ty lázně, neboli Spa se asi nacházely někde v blízkosti Liege (= Lutych, v Belgii). Teda... Zeměpis mi nikdy nešel, ale jisto jistě vím, že Austin, TX v Belgii fákt teda není...Následující ráno nás Pohádkář obšťastnil fotkou jakési šťabajzny... No, možná to měla být jeho přítulka?Inu... přítulka to asi fakt je. Ovšem čí...?V mercedesu, ze sna. (Co se stal něčí realitou a Pohádkářovou tedy opravdu né)Hádejte, čí je tato fotka? Á-ano, patří majiteli mercedesu, viz výše! ;)Následoval výlet na formule... A odtamtud opět pár fotek, které jsem nedohledala... Například ta vlevo. U té vpravo už jsem byla úspěšnější!aneb Jú! To má někdo kliku, že mu dají fotku na ofiko stránky, že??!Na formulích nám samozřejmě vyhládne, takže se stavíme na nějakou mňamku, né? Ale dietní, proboha! Nechcem bejt jako vorvaň!Jo... Je to Rumpsteak, kdybyste to nepoznali. A koukám, že docela archivní, dva roky uleželej!Po véče si dáme trochu do trumpety... Je libo sklenka červeného?Jasně, že víno musí bejt taky pár let uleželý!No, ale to už jsme zase doma, tedy v České republice, konkrétně ve Staré myslivně na Konopišti.No, mně zase fascinuje, že na fotce na webu mají stejně uřízlý parohy v levym hornim rohu...Asi blbej úhel pohledu, nebo já nevim...?Tak si dáme dlabanec i ve Starý myslivně, když už tam jsme, že...Ale jo, já bych řekla, že marinovanej srnčí steak by mohl bejt dietní...Další večer - přesun zase jinam.Ta romantická atmosféra, co? To vám byla taková romantika, že si to museli jít vyfotit i na svůj web. Úplně živě vidim ty davy, jak se tam srocujou, aby si to každej mohl vyfotit...Mňo a teď, zlatý hřeb večera... Budeme bydlet!Lindab nám postaral o naši novostavbu rodinného domu s garáží. Schodiště jsme si teda vyhlídli v jednom bytě na Břevnově a hrozně se nám líbilo, takže jsme si nechali udělat jeho naprosto identickou kopii...Řekla bych, že tenhle bazén už má kolaudaci za sebou... Ale zase má protiproud, píšou na stránkách Penzionu Jana...A kdyby vás zajímalo, kde jsme přišli na tak krásnej dům, tak jsme se nechali inspirovat v Bratislavě...To je konec, přátelé...
pátek 30. srpna 2013
Odhalení!
Po dlouhé době přicházím s dalším příspěvkem, tentokrát silně netradičním. Na svém blogu ho přímo v této podobě, jakou uvidíte níže, zveřejnila nejmenovaná J. a jelikož má tento blog zamčený pouze pro pozvané čtenáře a odemykat se jí ho pro širou veřejnost na jednu stranu nechce, na stranu druhou jsme obě přesvědčené, že takovéto perly by zamčené byla škoda, máte to tady, u mě, slovo od slova, písmenko od písmenka. Yenjoy!
úterý 20. srpna 2013
Lejdy Kvakva
"Pustím nějakou hudbu. Třeba Lady gaga. Tu máš určitě ráda."
"To teď myslíš vážně nebo ironicky?"
"Vážně. Vždyť se oblíká stejně jako ty."
pátek 9. srpna 2013
Arbajt macht Geld
"Co má sociální pracovník společného s chemií?! Sprace.cz mi háže opravdu všechno."
"Můžeš být sociálně smýšlející chemik. Nebo ti za to sociálně zaplatí. To spíš."
pátek 7. června 2013
Státnice
"Mně přijde, že to do těch tvých státnic uteklo strašně rychle."
"Jojo, mně taky. Ani jsem se to nestihla naučit."
sobota 13. dubna 2013
Ti nahoře zase hrají The Sims...
...a zase mají spadeno na mě.
A já zase nepíšu, ačkoliv témat mám ještě na příští dva životy dostatek.
Já to třeba doženu.
Jednou... časem...
A já zase nepíšu, ačkoliv témat mám ještě na příští dva životy dostatek.
Já to třeba doženu.
Jednou... časem...
úterý 5. února 2013
Písničky LVII
Sedíme na privátě (akorát že u nás se tomu teď říká Wé Gé), pijem pivo a relaxujem. A posloucháme hudbu. Povinnosti a starosti jsme pro tuto chvíli vypustili z hlavy. A jak to tak často chodí, vzbudí ve vás slova konkrétních písní, jejich tóny a melodie nekonečně rozsáhlé vzpomínky. Vzpomínky na lidi, vůně, pocity, situace... na všechno to, co už dávno odvál čas. Ale uvnitř... uvnitř si to mnohdy - ať u více či méně - neseme stále.
Později spolu s Ní tančila znovu. A znovu. V tom samém klubu, na tu samou píseň. Za jiných okolností. Srdce mezitím již stihlo rozmrznout. Čekala na Něj, protože se jí měl ozvat. Čekala a on stále nikde. Stále nikde, protože práce šlechtí. A hrudí se jí pomalu začínal rozléval jed, který ji rozkládal zevnitř. Pomalu a dlouhodobě...
Pohled do jiného světa, do jiných časů, na jiné lidi. Na jednu stranu jsem ráda, že to vše je již historií, pouze popsaným papírem a otočeným listem, leč na stranu druhou... nevím proč, ale v něčem mi to přeci jen masochisticky chybí...
L.A.G song - Horkýže Slíže
"Poď sem, nech sa stebou zblížimJe tomu tak dávno. Tančila v rockovém klubu s Ní. Existovaly tu jen Ona a Ona, samy pro sebe. Dvě zamrzlá srdce v trní, která se raději dobrovolně rozhodla pro hibernaci. Čas i prostor byl pouze jakýmsi přeludem. Když jednu z nich přišel obtěžovat podnapilý mládenec chtivý zvířecího sexu někde venku za keříkem, byl tou druhou odpálkován.
Poď sem, ja ti neubližim
Poď sem, ja ťa nezbijem
I'm sorry, I'm Lesbian
Poď sem, pustim Iron Maiden
Poď sem, nalejem ti za jeden
Poď sem, s barskym nepijem
I'm sorry, I'm Lesbian
Lesbian's and Gay's song
Poď sem, spolu mame v plane
že ťa okupem vo fontane
tak otvor branu lebo ju rozbijem
I'm sorry baby, I'm Lesbian
Viem, neopakuj mi to stale
ja som vyrastol na Death Metale
ja takymto veciam rozumiem
I'm sorry... ale ved ja viem..."
"Hej! Ta je moje."
Později spolu s Ní tančila znovu. A znovu. V tom samém klubu, na tu samou píseň. Za jiných okolností. Srdce mezitím již stihlo rozmrznout. Čekala na Něj, protože se jí měl ozvat. Čekala a on stále nikde. Stále nikde, protože práce šlechtí. A hrudí se jí pomalu začínal rozléval jed, který ji rozkládal zevnitř. Pomalu a dlouhodobě...
Pohled do jiného světa, do jiných časů, na jiné lidi. Na jednu stranu jsem ráda, že to vše je již historií, pouze popsaným papírem a otočeným listem, leč na stranu druhou... nevím proč, ale v něčem mi to přeci jen masochisticky chybí...
L.A.G song - Horkýže Slíže
čtvrtek 31. ledna 2013
Nemoc z povolání
Podle nosa poznáš nejen kosa. Některé věci jsou prostě trapně zjevně očividné na první pohled. Aneb to jsme takhle jednou s lidma z jazykovky šli pít...
pátek 25. ledna 2013
středa 23. ledna 2013
Dánsko I
Už tu dlouho nebyla žádná hurá akce, že? Taky mi začínaly chybět. A tomu nahoře, ať už se jmenuje Osud, Bůh, Aštar, nebo jak chce, asi taky, protože mi zase rázem jednu seslal přímo do klína.
To byla tak. M. je na semestr studijně v Dánsku a už od první chvilky jsme samozřejmě aktivně domlouvaly návštěvu. Jenže jak už to chodí, nejdřív nemohla ona, pak jsem nemohla já a nakonec se při jedné debatě dozvím, že: "Tyjo, když já už ale zase pojedu zpátky." A bylo rozhodnuto, šup do košíku s letenkama a honem balit!
Odlet se mi podařilo načasovat naprosto dokonale. Došlo totiž k úžasné souhře náhod, jejíž výsledek zapříčinil to, že se mým zrakům naskytla taková krása, jakou jsem jaktěživa neviděla. Ranní přítmí, čerstvý sněhový poprašek, k tomu všemu svítící světýlka a pohybující se auta... a jako bonus nad mraky zlatorudá zář vycházejícího slunce, zatímco dole stále ještě temno. (A navíc jsem před odletem byla svědkem toho, jak se rozmrazuje letadlo. Heč.)
(Pardon, ale kvalita té fotky je docela k prdu.)
Sotva letadlo vyletělo nad mraky, zase přistávalo. Říkali mi, že Dánsko je kousek, ale že až takovej? Přivítání na cizí půdě. Pocit jako Alenka v říši divů, protože rozumím tak 2 slova ze sta. Nevadí, jdeme na prohlídku dánské metropole. Bože, to je nádhera! Bože, to jejich pečivo je tak dobrý! Bože, po probdělé celé noci konečně kafe! Bože, to je... kosa jak v psírni! Kodaň je příjemné a moc hezké město, snoubí se v něm cosi ze severního Německa, cosi ze Švédska, cosi z Belgie i Nizozemí, dokonce i cosi z Vídně a Alsaska... a celkový dojem stojí za to. Procouraly jsme přístav (a obdivovaly gigantický otvírák na víno)...
...pobřeží i staré město.
Malá mořská víla byla v Kodani samozřejmě naprostou nutností...
...ačkoliv M. nejdřív nadávala jak špaček, že jelikož tam chodí s každou návštěvou, má už celé víly tak akorát plné zuby. (I když bych to spíš viděla na ten hnusně bodavý pobřežní vítr tam, než na nebohou vílu samotnou.) Horší bylo, že mi bylo vzhledem k teplotám, kluzkosti kamenů a blízkosti vody zakázáno lézt až za ní a já tak nemohla obtěžovat další sochu. (Dobré, že alespoň jedna z nás ten rozum má.)
Jelikož jsme už byly vymrzlé a ofoukané jako dvě rampušačky (od slova rampouch, ne od piva Rampušák) a jelikož už byl ten pravý čas, vydaly jsme se směr české velvysranectví, abych tam mohla splnit svou občanskou povinnost a hodit jim do bedny volební lístek. V tuhle chvíli jsme však ještě ani jedna netušily, co nás ještě čeká... a kdybychom tušily, tak bychom se na celé prezidentské volby z vysoka vyto. (Teda já bych se vyto. M. se na ně vyto už rovnou.) Jen proto, že se Češi ještě nenaučili správně značit a popisovat cestu, zašly jsme si asi tisíc milionů kilometrů někam do prdele jen proto, abychom si obešly kolečko a na závěr se zase pěkně vrátily do výchozího bodu. Zabít! A tentokrát máme navíc jistotu, že to nebylo způsobeno naším orientačním (ne)smyslem. Pár kroků před námi totiž stejnou trasou směřovali za týž cílem i jiní Češi, jež se taktéž řídili skvostným popisem trasy, který uvádělo velvysranectví (a které bylo po právu po sto zimních kilometrech v nohách, navíc já s plnou polní na zádech a M. s plným měchýřem překřtěno na bandu zmrdů) na svém ještě skvostnějším webu a navíc nás ještě jiní ochotní lidé přes sms a mobil naváděli, kudy jít - a opět po stejné trase. Ano, nejsem si jistá, kdy jsme obě naposledy za tak krátký časový okamžik dokázaly vyprodukovat tolik nadávek a sprostých slov.
Na velvysranectví z našich obou skupin jistě museli mít radost, protože sotva jsme se tam téměř po čtyřech doplazili, zhroutili jsme se jim tam do sedaček a odmítali se zvednout. Takto se, vážení, nejlépe eliminují voliči, protože dám cokoliv za to, že notná část lidí to musela v polovině vzdát, pokud nešli najisto.
Po tomto náročném výkonu jsme se odvrávoraly nasytit svá kručící břicha schwarmou, trochu se u Turků v bistru zahřát (nebo se o to spíš aspoň pokusit) a nyní už jen na vlak, nakoupit piva a neumřít, než si je na kolejích vypijeme. Uf a au.
Největší záhadou daného dne nebylo to, že jsme túru k volební urně vůbec přežily, nýbrž to, že jsem poprvé v životě nejenže vydržela nespat více jak 24 hodin, ale navíc i to, že jsem vůbec nebyla ospalá. Svět se zbláznil, držte se!
To byla tak. M. je na semestr studijně v Dánsku a už od první chvilky jsme samozřejmě aktivně domlouvaly návštěvu. Jenže jak už to chodí, nejdřív nemohla ona, pak jsem nemohla já a nakonec se při jedné debatě dozvím, že: "Tyjo, když já už ale zase pojedu zpátky." A bylo rozhodnuto, šup do košíku s letenkama a honem balit!
Odlet se mi podařilo načasovat naprosto dokonale. Došlo totiž k úžasné souhře náhod, jejíž výsledek zapříčinil to, že se mým zrakům naskytla taková krása, jakou jsem jaktěživa neviděla. Ranní přítmí, čerstvý sněhový poprašek, k tomu všemu svítící světýlka a pohybující se auta... a jako bonus nad mraky zlatorudá zář vycházejícího slunce, zatímco dole stále ještě temno. (A navíc jsem před odletem byla svědkem toho, jak se rozmrazuje letadlo. Heč.)
(Pardon, ale kvalita té fotky je docela k prdu.)
Sotva letadlo vyletělo nad mraky, zase přistávalo. Říkali mi, že Dánsko je kousek, ale že až takovej? Přivítání na cizí půdě. Pocit jako Alenka v říši divů, protože rozumím tak 2 slova ze sta. Nevadí, jdeme na prohlídku dánské metropole. Bože, to je nádhera! Bože, to jejich pečivo je tak dobrý! Bože, po probdělé celé noci konečně kafe! Bože, to je... kosa jak v psírni! Kodaň je příjemné a moc hezké město, snoubí se v něm cosi ze severního Německa, cosi ze Švédska, cosi z Belgie i Nizozemí, dokonce i cosi z Vídně a Alsaska... a celkový dojem stojí za to. Procouraly jsme přístav (a obdivovaly gigantický otvírák na víno)...
...pobřeží i staré město.
Malá mořská víla byla v Kodani samozřejmě naprostou nutností...
...ačkoliv M. nejdřív nadávala jak špaček, že jelikož tam chodí s každou návštěvou, má už celé víly tak akorát plné zuby. (I když bych to spíš viděla na ten hnusně bodavý pobřežní vítr tam, než na nebohou vílu samotnou.) Horší bylo, že mi bylo vzhledem k teplotám, kluzkosti kamenů a blízkosti vody zakázáno lézt až za ní a já tak nemohla obtěžovat další sochu. (Dobré, že alespoň jedna z nás ten rozum má.)
Jelikož jsme už byly vymrzlé a ofoukané jako dvě rampušačky (od slova rampouch, ne od piva Rampušák) a jelikož už byl ten pravý čas, vydaly jsme se směr české velvysranectví, abych tam mohla splnit svou občanskou povinnost a hodit jim do bedny volební lístek. V tuhle chvíli jsme však ještě ani jedna netušily, co nás ještě čeká... a kdybychom tušily, tak bychom se na celé prezidentské volby z vysoka vyto. (Teda já bych se vyto. M. se na ně vyto už rovnou.) Jen proto, že se Češi ještě nenaučili správně značit a popisovat cestu, zašly jsme si asi tisíc milionů kilometrů někam do prdele jen proto, abychom si obešly kolečko a na závěr se zase pěkně vrátily do výchozího bodu. Zabít! A tentokrát máme navíc jistotu, že to nebylo způsobeno naším orientačním (ne)smyslem. Pár kroků před námi totiž stejnou trasou směřovali za týž cílem i jiní Češi, jež se taktéž řídili skvostným popisem trasy, který uvádělo velvysranectví (a které bylo po právu po sto zimních kilometrech v nohách, navíc já s plnou polní na zádech a M. s plným měchýřem překřtěno na bandu zmrdů) na svém ještě skvostnějším webu a navíc nás ještě jiní ochotní lidé přes sms a mobil naváděli, kudy jít - a opět po stejné trase. Ano, nejsem si jistá, kdy jsme obě naposledy za tak krátký časový okamžik dokázaly vyprodukovat tolik nadávek a sprostých slov.
"Modrá, bílá, červená, to je barva zkurevná!"
"Hele, tady je nějaká ambasáda! To je co?"
"Mongolsko..."
"Ok, tak to jsme tu dobře, jdem jim to tam hodit."
Na velvysranectví z našich obou skupin jistě museli mít radost, protože sotva jsme se tam téměř po čtyřech doplazili, zhroutili jsme se jim tam do sedaček a odmítali se zvednout. Takto se, vážení, nejlépe eliminují voliči, protože dám cokoliv za to, že notná část lidí to musela v polovině vzdát, pokud nešli najisto.
"Víš jak se poznaj český hajzly od dánskejch?"
"Jo, na českejch mají FABky."
Po tomto náročném výkonu jsme se odvrávoraly nasytit svá kručící břicha schwarmou, trochu se u Turků v bistru zahřát (nebo se o to spíš aspoň pokusit) a nyní už jen na vlak, nakoupit piva a neumřít, než si je na kolejích vypijeme. Uf a au.
Největší záhadou daného dne nebylo to, že jsme túru k volební urně vůbec přežily, nýbrž to, že jsem poprvé v životě nejenže vydržela nespat více jak 24 hodin, ale navíc i to, že jsem vůbec nebyla ospalá. Svět se zbláznil, držte se!
čtvrtek 10. ledna 2013
Houm svít houm
Tak jsme zpátky doma.
A že se toho za těch pár dní stihlo docela požehnaně. Kupříkladu potkat zajímavé artefakty ze zbylých vánočních stromečků. Přecpat se baklavou. Ochutnat zatím úplně nejluxusnější pho v Berlíně. Najít nejen útulnou hospůdku s pivy z jednoho malého pivovaru (až na jejich tmavý, který chutnalo jako pendrek s omítkou, byly vážně výtečný), ale i parádní pivovarskou restauraci (se zatím nejlepším berlínským pivem). Taky jsem objevila místečko, které ve mně docela evokovalo Amsterdam - pěkné domky, mostík přes řeku a mnoho kol... a přes den se to tam hemží podivnými existencemi, ze kterých mám strach.
A taky jsme se včera nějak bavili o tom, že nejčastější německá příjmení mají být Schneider a Schmidt, tak jsme se smíchem obcházeli zvonky u každého domu a ověřovali statistiky. Schmidtové bydleli snad v každém vchodě (někde i několikrát), k nim ještě Müllerové, zato Schneider jen jeden. K tomu leda tak na každém prdu Änderungsschneiderei, takže máme pocit, že se sčitatelé trochu sekli. Navíc jsme na těch zvoncích narazili na vtipný bonus, jako Kamarad Duck nebo Koza Krause a notně si tak prodloužili život.
A aby zase jednou 24 hodin na jeden den nebylo málo, pustím se do dalších dvou projektů, cha!
A že se toho za těch pár dní stihlo docela požehnaně. Kupříkladu potkat zajímavé artefakty ze zbylých vánočních stromečků. Přecpat se baklavou. Ochutnat zatím úplně nejluxusnější pho v Berlíně. Najít nejen útulnou hospůdku s pivy z jednoho malého pivovaru (až na jejich tmavý, který chutnalo jako pendrek s omítkou, byly vážně výtečný), ale i parádní pivovarskou restauraci (se zatím nejlepším berlínským pivem). Taky jsem objevila místečko, které ve mně docela evokovalo Amsterdam - pěkné domky, mostík přes řeku a mnoho kol... a přes den se to tam hemží podivnými existencemi, ze kterých mám strach.
A taky jsme se včera nějak bavili o tom, že nejčastější německá příjmení mají být Schneider a Schmidt, tak jsme se smíchem obcházeli zvonky u každého domu a ověřovali statistiky. Schmidtové bydleli snad v každém vchodě (někde i několikrát), k nim ještě Müllerové, zato Schneider jen jeden. K tomu leda tak na každém prdu Änderungsschneiderei, takže máme pocit, že se sčitatelé trochu sekli. Navíc jsme na těch zvoncích narazili na vtipný bonus, jako Kamarad Duck nebo Koza Krause a notně si tak prodloužili život.
A aby zase jednou 24 hodin na jeden den nebylo málo, pustím se do dalších dvou projektů, cha!
středa 9. ledna 2013
2012
Tak bysme to měli uzavřít, ne?
Leden
Mnichov. Překofeinování. Sníh, déšť, mlha a humus. Málem ufouknutí z věže. Deutsches Museum. Tupláky a obsluhující Češka. Malaysian guy. Útrpná gramatika pro nejpokročilejší. Nikdy nebudu umět německy! Narozeninová oslava. Mentolová vodka. Pravá nefalšovaná Erasmus party. Opilé tančící opice. Nad ránem nahé. Úplně nahé. Úplně jakože úplně, kromě opičí masky na hlavě.
Únor
Přišla zima. Nikouš. Jazzhaus. Kocovina až do noci druhého dne. Koncert a Bionade. Fasnachtmuseum. Ohavné dřevěné masky. Čtečka. Schaffhausen. Rheinfall. A dětské hřiště. C1. Umzug a další ohavné dřevěné masky. Družení se s místními v pivovaru Feierling. Heidelberg. Abschiedparty v Opfingen. AB+. Stěhování. Odjezd z (ne)milovaného dočasného domova.
Březen
Tradiční session s obžerstvím. Přerušení. Pracovně-zábavný výlet do Berlína. Paní. Einzelkotzeck, Doppelkotzeck, Kotzdorm. Kotzmütze. Karamelová hnusota. Smích v hostelu. Pracák. Voucher na žebra. Matrika a nová občanka. Sto zvířat. Pozdní příchod na ples.
Duben
Turistování do Černé Hory. Tech Agro. Kravičky, ovečky a prasátka. A traktory, kombajny a postřikovače. První trhání zubu. Zelené pivo party. Zelené pivo v klíně v autě. Skupinové vaření halušek a vypití lahve rostocké kmínky. Homebrewing. Olomouc. Rodové kořeny. Flora. Oslavany a člověče napij se. Megazlo. Žirafy a lékařské kalhoty. Brodění řeky a utopení bot. Light show.
Květen
Spokojeným workholikem. Koncert se super groupie. Praha. Hledání kavárny. Pražák jak poleno. Vzájemné poznávání. Smích. Posezení ve Stromovce. Malinovka a Hoegaarden. Poprvé na longboardu. Lodičkování po Vltavě mezi kvantem turistů. Super kavárnička s Leffe. Dítě mi žužlá baťoh. Dámská jízda na bowlingu. Slečny si při koulení ulámaly nehty, jen já, jakožto king nejkingovatější, jsem si ten svůj musela zalomit až o splachovadlo. Pracovní pohovor za městem. Longboardsession. Slučák. Radniční dny. Trauma ze sochy na hřbitově.
Červen
Každoroční klasika v podobě pivních slavností v Budějcích. Dokonalý víkend. Palma. Opětovná chyba zakončit pivní slavnosti vínem. Koncert ve Vyškově. Růžový Hoegaarden. Sbor v Černé Hoře. Laser Game! Modřiny jak noha. V saharských vedrech puťák do pivovaru. Cyklovýlet do vinných sklípků. Ovíněné krosení přes luka, pole, lesy.
Červenec
Faster! Miluju svůj život. Tetování. Narozeninová oslava a dekolt hostitelky. Berlín. Stralsund. Rujána. Prora. Rostock. Sudentská party v přístavu. Warnemünde. Uzené ryby a racčí zloději.
Srpen
Berlín. Impozantní pivní festival. Bubble beer. Nejkřehčí pizza ever. Relaxování v parku. První návštěva Polska. Stoka ve Woodstocku. Bahenní lázeň. Rozpitá vlajka. Festival Ježíš. Pátrání po bytech. Prohlídky. Plesnivé cimry i královská apartmá. Byrokratická überbuzerace. Mezinárodní sešlost v pivovaru. Musíme do Friedrichshainu! Chemnitz. Odporný komunistický panelákov. Karl Marx. Vodní zámek Klaffenbach. Setkávání. Veselé pivo. Skvělé zážitky. Kardinální nasranost na falešné zmrdy. Skvostné německé pekárničky. Rabenstein, nejmenší hrad v Německu. Bedýnka a jednorožčí freska. Drážďany a Blackbox Music. Pojízdná popelnice. Nejlepší zážitek s Českými drahami. VIP kupé a moc milá paní průvodčí. Posezení na přehradě. Sentický Kvasar. Výlet do Valtic. Pseudohistorický vlak. Stížnost na České dráhy. Uchozené nohy až u samé prdele. Buty až do pokoje, aneb open air kousek od domu.
Září
Máme byt! Flashbacky a dejavu pomalu začínají. Balení a stěhování. Kolikáté už za poslední rok? Nakuřovaný Sentický Kvasar. Potřebujeme vyměnit zámek. Fail. Pošlapání vlastního ega. Růžové nožičky a růžový kobereček. První a jediný burčák tohoto roku. Vysmívání se prohibici v ČR. Kruté uvědomování si tvrdé reality.
Říjen
Krásně okatý pán od internetů. Postupné zabydlování. Splněný jeden z životních snů. Přihlášení k pobytu. Narozeninové sushi. Flashbacky a dejavu pokračují a gradují na každém kroku. Vrací se mi všechny zásadní životní mezníky posledních pěti let. Pivní degustace. Berlínské každodenní obžerství. All you can eat running sushi. Odporná Tintenfisch. Sovětský monument. Borgsdorf.
Litospad
Jazykovka. Znovunabytí jazykové sebedůvěry. Star Trek. Kolotoč flashbacků a dejavu mě plně pohltil. Zažívám nejkrásnější a nejmotivačnější dny za poslední roky jen proto, abych pak mohla padnout rovnou na hubu. Svět se zbláznil a já nejvíc. Návštěva ČR. Chvilkové žití svého snu. Výborná práce. Bratislava. Výtečné jídlo v luxusní restauraci. Jestli o Brně ještě někdy řeknu, že je to hnus, budu si muset vzpomenout na Blavu. Potkání jedné bývalé spoluerasmačky v obchodě.
Prosinec
Koncert v Drážďanech. Zatím nejhnusnější pho. Psychedelická létající kráva. Tuny a kvanta sněhu. Pohádka. Rolba, která vánočním trhům usekla proud. Kamarád Litevec v Berlíně. Nejvíc psycho film, co jsem kdy viděla, aneb takto jsem nebrečela ani u The Wall. Není nic lepšího, než opravdoví přátelé. Podlé osobní a fyzické útoky. Jde o zdraví. Trhla jsem osobní životní rekord v používání slova "píča" a "prdel". Větší svini jsem v životě nezažila. Mayové to docela vychytali. Všechno nenávratně v hajzlu. Výborná Laser game v nových prostorách. Společné vysmátí se společně známým psychopatům. Asterix: "Není to debil. Je to imbecil."
Leden
Mnichov. Překofeinování. Sníh, déšť, mlha a humus. Málem ufouknutí z věže. Deutsches Museum. Tupláky a obsluhující Češka. Malaysian guy. Útrpná gramatika pro nejpokročilejší. Nikdy nebudu umět německy! Narozeninová oslava. Mentolová vodka. Pravá nefalšovaná Erasmus party. Opilé tančící opice. Nad ránem nahé. Úplně nahé. Úplně jakože úplně, kromě opičí masky na hlavě.
Únor
Přišla zima. Nikouš. Jazzhaus. Kocovina až do noci druhého dne. Koncert a Bionade. Fasnachtmuseum. Ohavné dřevěné masky. Čtečka. Schaffhausen. Rheinfall. A dětské hřiště. C1. Umzug a další ohavné dřevěné masky. Družení se s místními v pivovaru Feierling. Heidelberg. Abschiedparty v Opfingen. AB+. Stěhování. Odjezd z (ne)milovaného dočasného domova.
Březen
Tradiční session s obžerstvím. Přerušení. Pracovně-zábavný výlet do Berlína. Paní. Einzelkotzeck, Doppelkotzeck, Kotzdorm. Kotzmütze. Karamelová hnusota. Smích v hostelu. Pracák. Voucher na žebra. Matrika a nová občanka. Sto zvířat. Pozdní příchod na ples.
Duben
Turistování do Černé Hory. Tech Agro. Kravičky, ovečky a prasátka. A traktory, kombajny a postřikovače. První trhání zubu. Zelené pivo party. Zelené pivo v klíně v autě. Skupinové vaření halušek a vypití lahve rostocké kmínky. Homebrewing. Olomouc. Rodové kořeny. Flora. Oslavany a člověče napij se. Megazlo. Žirafy a lékařské kalhoty. Brodění řeky a utopení bot. Light show.
Květen
Spokojeným workholikem. Koncert se super groupie. Praha. Hledání kavárny. Pražák jak poleno. Vzájemné poznávání. Smích. Posezení ve Stromovce. Malinovka a Hoegaarden. Poprvé na longboardu. Lodičkování po Vltavě mezi kvantem turistů. Super kavárnička s Leffe. Dítě mi žužlá baťoh. Dámská jízda na bowlingu. Slečny si při koulení ulámaly nehty, jen já, jakožto king nejkingovatější, jsem si ten svůj musela zalomit až o splachovadlo. Pracovní pohovor za městem. Longboardsession. Slučák. Radniční dny. Trauma ze sochy na hřbitově.
Červen
Každoroční klasika v podobě pivních slavností v Budějcích. Dokonalý víkend. Palma. Opětovná chyba zakončit pivní slavnosti vínem. Koncert ve Vyškově. Růžový Hoegaarden. Sbor v Černé Hoře. Laser Game! Modřiny jak noha. V saharských vedrech puťák do pivovaru. Cyklovýlet do vinných sklípků. Ovíněné krosení přes luka, pole, lesy.
Červenec
Faster! Miluju svůj život. Tetování. Narozeninová oslava a dekolt hostitelky. Berlín. Stralsund. Rujána. Prora. Rostock. Sudentská party v přístavu. Warnemünde. Uzené ryby a racčí zloději.
Srpen
Berlín. Impozantní pivní festival. Bubble beer. Nejkřehčí pizza ever. Relaxování v parku. První návštěva Polska. Stoka ve Woodstocku. Bahenní lázeň. Rozpitá vlajka. Festival Ježíš. Pátrání po bytech. Prohlídky. Plesnivé cimry i královská apartmá. Byrokratická überbuzerace. Mezinárodní sešlost v pivovaru. Musíme do Friedrichshainu! Chemnitz. Odporný komunistický panelákov. Karl Marx. Vodní zámek Klaffenbach. Setkávání. Veselé pivo. Skvělé zážitky. Kardinální nasranost na falešné zmrdy. Skvostné německé pekárničky. Rabenstein, nejmenší hrad v Německu. Bedýnka a jednorožčí freska. Drážďany a Blackbox Music. Pojízdná popelnice. Nejlepší zážitek s Českými drahami. VIP kupé a moc milá paní průvodčí. Posezení na přehradě. Sentický Kvasar. Výlet do Valtic. Pseudohistorický vlak. Stížnost na České dráhy. Uchozené nohy až u samé prdele. Buty až do pokoje, aneb open air kousek od domu.
Září
Máme byt! Flashbacky a dejavu pomalu začínají. Balení a stěhování. Kolikáté už za poslední rok? Nakuřovaný Sentický Kvasar. Potřebujeme vyměnit zámek. Fail. Pošlapání vlastního ega. Růžové nožičky a růžový kobereček. První a jediný burčák tohoto roku. Vysmívání se prohibici v ČR. Kruté uvědomování si tvrdé reality.
Říjen
Krásně okatý pán od internetů. Postupné zabydlování. Splněný jeden z životních snů. Přihlášení k pobytu. Narozeninové sushi. Flashbacky a dejavu pokračují a gradují na každém kroku. Vrací se mi všechny zásadní životní mezníky posledních pěti let. Pivní degustace. Berlínské každodenní obžerství. All you can eat running sushi. Odporná Tintenfisch. Sovětský monument. Borgsdorf.
Litospad
Jazykovka. Znovunabytí jazykové sebedůvěry. Star Trek. Kolotoč flashbacků a dejavu mě plně pohltil. Zažívám nejkrásnější a nejmotivačnější dny za poslední roky jen proto, abych pak mohla padnout rovnou na hubu. Svět se zbláznil a já nejvíc. Návštěva ČR. Chvilkové žití svého snu. Výborná práce. Bratislava. Výtečné jídlo v luxusní restauraci. Jestli o Brně ještě někdy řeknu, že je to hnus, budu si muset vzpomenout na Blavu. Potkání jedné bývalé spoluerasmačky v obchodě.
Prosinec
Koncert v Drážďanech. Zatím nejhnusnější pho. Psychedelická létající kráva. Tuny a kvanta sněhu. Pohádka. Rolba, která vánočním trhům usekla proud. Kamarád Litevec v Berlíně. Nejvíc psycho film, co jsem kdy viděla, aneb takto jsem nebrečela ani u The Wall. Není nic lepšího, než opravdoví přátelé. Podlé osobní a fyzické útoky. Jde o zdraví. Trhla jsem osobní životní rekord v používání slova "píča" a "prdel". Větší svini jsem v životě nezažila. Mayové to docela vychytali. Všechno nenávratně v hajzlu. Výborná Laser game v nových prostorách. Společné vysmátí se společně známým psychopatům. Asterix: "Není to debil. Je to imbecil."
středa 2. ledna 2013
Písničky LVI
Proč lidé tak často na svých blozích a (a)sociálních sítích sdílí písničky, které prostě v aktuálních situacích sednou jako prdele na hrnce? Asi proto, abychom si zahráli na dýdžeje a nechali zahrát písničku na přání všem známým bezpáteřním existencím. Do nového roku. A tak.
A little piece of heaven - Avenged Sevenfold
"Before the story begins, is it such a sin
for me to take what's mine, until the end of time
We were more than friends, before the story ends
And I will take what's mine, create what
God would never design
Our love had been so strong for far too long,
I was weak with fear that
something would go wrong,
before the possibilities came true,
I took all possibility from you
Almost laughed myself to tears,
conjuring her deepest fears
Must have stabbed her fifty fucking times,
I can't believe it,
Ripped her heart out right before her eyes,
Eyes over easy, eat it, eat it, eat it
’Cause I really always knew that my little crime
would be cold that's why I got a heater for your thighs
And I know, I know it's not your time
but bye, bye
And a word to the wise when the fire dies
you think it's over but it's just begun
But baby don't cry
You had my heart, at least for the most part
’cause everybody's gotta die sometime, we fell apart
Let's make a new start
’Cause everybody's gotta die sometime yeah
But baby don't cry
Now possibilities I'd never considered
Are occurring the likes of which I'd never heard,
Now an angry soul comes back from beyond the grave
To repossess a body with which I'd misbehaved
Smiling right from ear to ear
Almost laughed herself to tears
Now that it's done I realize the error of my ways
I must venture back to apologize from somewhere far beyond the grave
I gotta make up for what I've done
’Cause I was all up in a piece of heaven
while you burned in hell, no peace forever
I will suffer for so long
(What will you do, not long enough)
To make it up to you
(I pray to God that you do)
I'll do whatever you want me to do
(Well then I’ll break you unchained)
And if it's not enough
(If it’s not enough, If it’s not enough)
If it's not enough
(Not enough)
Try again
(Try again)
And again
(And again)
Over and over again
We’re coming back, coming back
We’ll live forever, live forever
Let’s have wedding, have a wedding
Let’s start the killing, start the killing..."
A little piece of heaven - Avenged Sevenfold
Šampus a kaviár
Piju šampus, cpu se kaviárem a těším se domů do Berlína. Silvestrovská afterparty. Co z toho, že v teplákách. Když už se u mě poslední dobou zabydlel totální-loser-pocit, tak ho pěkně vytlučeme klínem.
Občas se fakt řečnicky ptám sama sebe i všech okolo, co se mi ten život/osud/Bůh/Aštar/votevr snaží naznačit. Tím spíš vším tím, co se mi děje posledního přibližně půl roku. Během pár měsíců se mi do puntíku zopakovalo posledních pět let mého života, nebo minimálně všechny zásadní mezníky. Pět definitivně nejzásadnějších let mého života! Všechno jsem si musela prožít znovu a sáhnout si na to. Vzletět do oblak, abych pak mohla střemhlav spadnout a nabít si tlamu. A úplně stejně, jak tomu už bylo jednou. A prý že člověk nevstoupí do téže řeky dvakrát, pche!
Už tehdy jsem zjistila, co mi opravdu jde, pro co mám neuvěřitelný talent a co mě baví, pro co žiju, ale nešla jsem si za tím. Místo toho jsem zvolila trapnou cestu nejmenšího odporu. Byla tohle ta chyba? Bylo tohle to, co jsem si měla prožít a uvědomit podruhé? Byla jsem moc hodná, nebo jsem se někomu tam nahoře fakt líbila, tak jsem dostala druhou šanci? Využiju jí tentokrát, nebo si ten život už opravdu poseru nenávratně?
Občas se fakt řečnicky ptám sama sebe i všech okolo, co se mi ten život/osud/Bůh/Aštar/votevr snaží naznačit. Tím spíš vším tím, co se mi děje posledního přibližně půl roku. Během pár měsíců se mi do puntíku zopakovalo posledních pět let mého života, nebo minimálně všechny zásadní mezníky. Pět definitivně nejzásadnějších let mého života! Všechno jsem si musela prožít znovu a sáhnout si na to. Vzletět do oblak, abych pak mohla střemhlav spadnout a nabít si tlamu. A úplně stejně, jak tomu už bylo jednou. A prý že člověk nevstoupí do téže řeky dvakrát, pche!
Už tehdy jsem zjistila, co mi opravdu jde, pro co mám neuvěřitelný talent a co mě baví, pro co žiju, ale nešla jsem si za tím. Místo toho jsem zvolila trapnou cestu nejmenšího odporu. Byla tohle ta chyba? Bylo tohle to, co jsem si měla prožít a uvědomit podruhé? Byla jsem moc hodná, nebo jsem se někomu tam nahoře fakt líbila, tak jsem dostala druhou šanci? Využiju jí tentokrát, nebo si ten život už opravdu poseru nenávratně?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)