Dánsko I

Už tu dlouho nebyla žádná hurá akce, že? Taky mi začínaly chybět. A tomu nahoře, ať už se jmenuje Osud, Bůh, Aštar, nebo jak chce, asi taky, protože mi zase rázem jednu seslal přímo do klína.

To byla tak. M. je na semestr studijně v Dánsku a už od první chvilky jsme samozřejmě aktivně domlouvaly návštěvu. Jenže jak už to chodí, nejdřív nemohla ona, pak jsem nemohla já a nakonec se při jedné debatě dozvím, že: "Tyjo, když já už ale zase pojedu zpátky." A bylo rozhodnuto, šup do košíku s letenkama a honem balit!

Odlet se mi podařilo načasovat naprosto dokonale. Došlo totiž k úžasné souhře náhod, jejíž výsledek zapříčinil to, že se mým zrakům naskytla taková krása, jakou jsem jaktěživa neviděla. Ranní přítmí, čerstvý sněhový poprašek, k tomu všemu svítící světýlka a pohybující se auta... a jako bonus nad mraky zlatorudá zář vycházejícího slunce, zatímco dole stále ještě temno. (A navíc jsem před odletem byla svědkem toho, jak se rozmrazuje letadlo. Heč.)

(Pardon, ale kvalita té fotky je docela k prdu.)

Sotva letadlo vyletělo nad mraky, zase přistávalo. Říkali mi, že Dánsko je kousek, ale že až takovej? Přivítání na cizí půdě. Pocit jako Alenka v říši divů, protože rozumím tak 2 slova ze sta. Nevadí, jdeme na prohlídku dánské metropole. Bože, to je nádhera! Bože, to jejich pečivo je tak dobrý! Bože, po probdělé celé noci konečně kafe! Bože, to je... kosa jak v psírni! Kodaň je příjemné a moc hezké město, snoubí se v něm cosi ze severního Německa, cosi ze Švédska, cosi z Belgie i Nizozemí, dokonce i cosi z Vídně a Alsaska... a celkový dojem stojí za to. Procouraly jsme přístav (a obdivovaly gigantický otvírák na víno)...

...pobřeží i staré město.

Malá mořská víla byla v Kodani samozřejmě naprostou nutností...

...ačkoliv M. nejdřív nadávala jak špaček, že jelikož tam chodí s každou návštěvou, má už celé víly tak akorát plné zuby. (I když bych to spíš viděla na ten hnusně bodavý pobřežní vítr tam, než na nebohou vílu samotnou.) Horší bylo, že mi bylo vzhledem k teplotám, kluzkosti kamenů a blízkosti vody zakázáno lézt až za ní a já tak nemohla obtěžovat další sochu. (Dobré, že alespoň jedna z nás ten rozum má.)

Jelikož jsme už byly vymrzlé a ofoukané jako dvě rampušačky (od slova rampouch, ne od piva Rampušák) a jelikož už byl ten pravý čas, vydaly jsme se směr české velvysranectví, abych tam mohla splnit svou občanskou povinnost a hodit jim do bedny volební lístek. V tuhle chvíli jsme však ještě ani jedna netušily, co nás ještě čeká... a kdybychom tušily, tak bychom se na celé prezidentské volby z vysoka vyto. (Teda já bych se vyto. M. se na ně vyto už rovnou.) Jen proto, že se Češi ještě nenaučili správně značit a popisovat cestu, zašly jsme si asi tisíc milionů kilometrů někam do prdele jen proto, abychom si obešly kolečko a na závěr se zase pěkně vrátily do výchozího bodu. Zabít! A tentokrát máme navíc jistotu, že to nebylo způsobeno naším orientačním (ne)smyslem. Pár kroků před námi totiž stejnou trasou směřovali za týž cílem i jiní Češi, jež se taktéž řídili skvostným popisem trasy, který uvádělo velvysranectví (a které bylo po právu po sto zimních kilometrech v nohách, navíc já s plnou polní na zádech a M. s plným měchýřem překřtěno na bandu zmrdů) na svém ještě skvostnějším webu a navíc nás ještě jiní ochotní lidé přes sms a mobil naváděli, kudy jít - a opět po stejné trase. Ano, nejsem si jistá, kdy jsme obě naposledy za tak krátký časový okamžik dokázaly vyprodukovat tolik nadávek a sprostých slov.

"Modrá, bílá, červená, to je barva zkurevná!"

"Hele, tady je nějaká ambasáda! To je co?"
"Mongolsko..."
"Ok, tak to jsme tu dobře, jdem jim to tam hodit."

Na velvysranectví z našich obou skupin jistě museli mít radost, protože sotva jsme se tam téměř po čtyřech doplazili, zhroutili jsme se jim tam do sedaček a odmítali se zvednout. Takto se, vážení, nejlépe eliminují voliči, protože dám cokoliv za to, že notná část lidí to musela v polovině vzdát, pokud nešli najisto.

"Víš jak se poznaj český hajzly od dánskejch?"
"Jo, na českejch mají FABky."

Po tomto náročném výkonu jsme se odvrávoraly nasytit svá kručící břicha schwarmou, trochu se u Turků v bistru zahřát (nebo se o to spíš aspoň pokusit) a nyní už jen na vlak, nakoupit piva a neumřít, než si je na kolejích vypijeme. Uf a au.

Největší záhadou daného dne nebylo to, že jsme túru k volební urně vůbec přežily, nýbrž to, že jsem poprvé v životě nejenže vydržela nespat více jak 24 hodin, ale navíc i to, že jsem vůbec nebyla ospalá. Svět se zbláznil, držte se!