Piju šampus, cpu se kaviárem a těším se domů do Berlína. Silvestrovská afterparty. Co z toho, že v teplákách. Když už se u mě poslední dobou zabydlel totální-loser-pocit, tak ho pěkně vytlučeme klínem.
Občas se fakt řečnicky ptám sama sebe i všech okolo, co se mi ten život/osud/Bůh/Aštar/votevr snaží naznačit. Tím spíš vším tím, co se mi děje posledního přibližně půl roku. Během pár měsíců se mi do puntíku zopakovalo posledních pět let mého života, nebo minimálně všechny zásadní mezníky. Pět definitivně nejzásadnějších let mého života! Všechno jsem si musela prožít znovu a sáhnout si na to. Vzletět do oblak, abych pak mohla střemhlav spadnout a nabít si tlamu. A úplně stejně, jak tomu už bylo jednou. A prý že člověk nevstoupí do téže řeky dvakrát, pche!
Už tehdy jsem zjistila, co mi opravdu jde, pro co mám neuvěřitelný talent a co mě baví, pro co žiju, ale nešla jsem si za tím. Místo toho jsem zvolila trapnou cestu nejmenšího odporu. Byla tohle ta chyba? Bylo tohle to, co jsem si měla prožít a uvědomit podruhé? Byla jsem moc hodná, nebo jsem se někomu tam nahoře fakt líbila, tak jsem dostala druhou šanci? Využiju jí tentokrát, nebo si ten život už opravdu poseru nenávratně?
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: