Písničky LVIII

Byla zima. Březen. Standardně nejodpornější měsíc z celého roku.

Takový ten pocit, že se člověku zhroutí vše. Minulost, kterou budoval, přítomnost, na kterou spoléhal a budoucnost, ve kterou věřil.

Občas lidi vsadí vabank na jednu kartu, které bezvýhradně důvěřují. A občas se z té karty stane černý Petr. Všechno se hroutí od základů. Do základů. Jak domeček z karet.

_{"Ich hab' gelogen,
für dich die Welt betrogen.
Für dich hab' ich den Traum gelebt,
der jetzt zu Ende geht.
Ich war ganz oben für dich.
Ich ging zu Boden -
für dich hab' ich den Halt verlor'n,
doch ich hab' mir geschwor'n..."}

Venku byla tma. Lilo jako z konve.

Běžela temnou ulicí a slzy jí tekly po tváři. Chlad ani vodu nevnímala. Byla tak vyčerpaná, že takové malichernosti její tělo jednoduše neregistrovalo.

Zbytky posledních sil koncentrovala na jedinou myšlenku. Jedinou myšlenku, paradoxně odpovídající slovům písničky, která jí v tu chvíli hrála do uší.

_{"Die Hölle muss warten,
es ist noch nicht an der Zeit für mich zu geh'n.
Trotz all meiner Taten, die Hölle muss warten -
es ist noch nicht Zeit für mich zu geh'n."}

Nenadešel její čas. Nevzdá se. Tohle je věc, kterou nevzdá. Dokud bude dýchat. Byl to žár v hrudi, který sytil zbytek ledového těla.

_{"Denn nach allem was geschah, ich bin immer noch da.
Es gibt noch so viel für mich zu tun.
Ganz egal, was auch kommt, ich nehm' alles in Kauf.
Was auch immer geschieht, ich geb' nie auf!"}

V tu chvíli ještě netušila, jak tato písnička modeluje její osud.

A už vůbec ne to, že necelou půlhodinu poté potká takového člověka, jako zatím nikdy předtím.

Eisbrecher - Hölle muss warten