pondělí 7. prosince 2015
středa 25. listopadu 2015
úterý 24. listopadu 2015
Till the dirges of his Hope that melancholy burden bore... Of ‘Never-nevermore’
Nějak mě dostihla melancholická podzimní nálada, uvnitř mě se smísila s minulostí a vytvořila tak silně nestabilní směs, která mě už několik dní tiše a okolím (zatím díkybohu) nepozorovaně tříští na tisíc střepů.
Mít platonický lásky je fajn. Jako bez ironie. Člověka to v něčem může motivovat kupředu, někdo mu takto může být inspirací, dá se tak potkat mnoho kamarádů se společným "postižením" nebo najít nový hobby, nová práce, často je to jednomu i jakousi vnitřní berličkou, která pomáhá překlenout období, kdy realita stojí za psí bobek a tak všelijak.
Sama bych ty svý platonický idoly mohla rozdávat. Herci, filmový postavy, zpěváci, hudebníci, architekti... U filmovejch postav je to nejlepší. Tam je totiž celá luxusní 100% šance, že to zůstane ve fiktivní rovině. U zbytku vždycky hrozí potenciální průser, protože ona celá ta věc jako platonická láska může být při neopatrným zacházení taky sakra destruktivní. A ne, věta: "On by se na mě přece v životě ani nepovídal," není argument.
V tom, že se musí dodržovat určitý přísný pravidla, je ten háček. Nebo spíš pravidlo. Jedno. Zásadní: Nikdy tu hranici nepřekročit! Ono se to ze startovní pozice nezdá, "Něco takovýho je přece nereálný", nabádá vás nejen vaše racionální já, ale i celý širý okolí, ale pak se jednoho krásnýho dne ocitnete za čárou a sami vlastně nevíte, kde a jak jste se tam vzali.
A tak to nevinně začíná: Chci ho aspoň jednou vidět live. Chci aspoň jeden jeho autogram. Chci se s ním aspoň jednou vyfotit. Chci aspoň jedno osobní věnování. Chci s ním aspoň jednou hodit řeč.
Protože jsem perfekcionista, kterej se nespokojí s málem, mám tendence pořád zvyšovat laťku. A vůbec, chci s ním rovnou udělat interview do novin, co by ne. A taky chci bejt akreditovanej fotograf. Because I can.
A přitom mi nedochází, že tady už dávno bliká oranžová kontrolka jak zběsilá... Pokud bych potřebovala ještě někdy něco, mám se ozvat. Kdykoliv cokoliv, není problém. Na plac/do backstage, proč ne, mám napsat. A kde že to vlastně bydlím? A kolik že mi to vlastně je? A co že to vlastně normálně dělám? Přesně v tuhle chvíli začínají vznikat reálný naděje a člověk chce víc. A víc. A ještě víc. Kontrolka bliká červeně.
Pak stačí třeba jedno takový pitomý: Pojď s náma pít... a kontrolka exploduje.
Čím vejš jeden vyletí, tím z větší výšky pak na ten rypák padá. A tak po každým dalším takovým setkání, který "za to stojí" jenom ležíte a brečíte. Nebo nebrečíte a držíte hubu, protože to nikdo neví a ani vědět nesmí, nicméně uvnitř se můžete roztrhat. Nebo to na vás padne až měsíce a roky poté. Nebo si myslíte, že už je to za váma a tak to setkání naivně podstoupíte znovu. Hovno.
A navíc - highlight je jen jeden. Pak už to nikdy lepší nebude a naděje si dělejte jaký chcete.
Že jsem na začátku nedržela hubu, nebyla míň akční a nebrdzila svůj temperament. Že to neskončilo to u toho autogramu...
Nevermore.
Mít platonický lásky je fajn. Jako bez ironie. Člověka to v něčem může motivovat kupředu, někdo mu takto může být inspirací, dá se tak potkat mnoho kamarádů se společným "postižením" nebo najít nový hobby, nová práce, často je to jednomu i jakousi vnitřní berličkou, která pomáhá překlenout období, kdy realita stojí za psí bobek a tak všelijak.
Sama bych ty svý platonický idoly mohla rozdávat. Herci, filmový postavy, zpěváci, hudebníci, architekti... U filmovejch postav je to nejlepší. Tam je totiž celá luxusní 100% šance, že to zůstane ve fiktivní rovině. U zbytku vždycky hrozí potenciální průser, protože ona celá ta věc jako platonická láska může být při neopatrným zacházení taky sakra destruktivní. A ne, věta: "On by se na mě přece v životě ani nepovídal," není argument.
V tom, že se musí dodržovat určitý přísný pravidla, je ten háček. Nebo spíš pravidlo. Jedno. Zásadní: Nikdy tu hranici nepřekročit! Ono se to ze startovní pozice nezdá, "Něco takovýho je přece nereálný", nabádá vás nejen vaše racionální já, ale i celý širý okolí, ale pak se jednoho krásnýho dne ocitnete za čárou a sami vlastně nevíte, kde a jak jste se tam vzali.
A tak to nevinně začíná: Chci ho aspoň jednou vidět live. Chci aspoň jeden jeho autogram. Chci se s ním aspoň jednou vyfotit. Chci aspoň jedno osobní věnování. Chci s ním aspoň jednou hodit řeč.
Protože jsem perfekcionista, kterej se nespokojí s málem, mám tendence pořád zvyšovat laťku. A vůbec, chci s ním rovnou udělat interview do novin, co by ne. A taky chci bejt akreditovanej fotograf. Because I can.
A přitom mi nedochází, že tady už dávno bliká oranžová kontrolka jak zběsilá... Pokud bych potřebovala ještě někdy něco, mám se ozvat. Kdykoliv cokoliv, není problém. Na plac/do backstage, proč ne, mám napsat. A kde že to vlastně bydlím? A kolik že mi to vlastně je? A co že to vlastně normálně dělám? Přesně v tuhle chvíli začínají vznikat reálný naděje a člověk chce víc. A víc. A ještě víc. Kontrolka bliká červeně.
Pak stačí třeba jedno takový pitomý: Pojď s náma pít... a kontrolka exploduje.
Čím vejš jeden vyletí, tím z větší výšky pak na ten rypák padá. A tak po každým dalším takovým setkání, který "za to stojí" jenom ležíte a brečíte. Nebo nebrečíte a držíte hubu, protože to nikdo neví a ani vědět nesmí, nicméně uvnitř se můžete roztrhat. Nebo to na vás padne až měsíce a roky poté. Nebo si myslíte, že už je to za váma a tak to setkání naivně podstoupíte znovu. Hovno.
A navíc - highlight je jen jeden. Pak už to nikdy lepší nebude a naděje si dělejte jaký chcete.
Že jsem na začátku nedržela hubu, nebyla míň akční a nebrdzila svůj temperament. Že to neskončilo to u toho autogramu...
Nevermore.
neděle 22. listopadu 2015
Citáty XXII
„Nikdy není pozdě prožít šťastné dětství.“Tom Robbins
Rebeca
„Nikdy není pozdě prožít šťastnou pubertu.“
sobota 21. listopadu 2015
To jsou ty chytrý rady lektorů...!
Ministr zdravotnictví varuje: Durynsko způsobuje výpadky paměti, silnou nevolnost a auto plné kamínků.
čtvrtek 19. listopadu 2015
Fuck my life
To tak s nějakými lidmi kamsi jdete, když tu náhle potkáte jednoho vašeho dlouholetého platonického idola. Je to takový jeden pán, který na vás má poměrně neblahý vliv, a tak se pokaždé, když na něj někde narazíte a dáte se do řeči, musíte posléze na okamžik vzdálit, abyste si mohli vyždímat spodní prádlo. (A taky se mu pokaždé podaří vás strašně opít.) Jelikož naznáte, že on už toho dne zjevně něco málo popil a je tak dostatečně friendly a cute, pošlete skupinku lidí, kteří jdou s vámi, napřed s tím, že si je pak najdete, aby vám neoxidovali za zadkem a nebyli too disturbing. Spolu s pánem následně klábosíte a pijete, klábosíte a pijete, sem tam se nenápadně dotknete, posléze se dotýkáte lehce nápadněji a nakonec už zcela nápadně. Musí se ale pracovně vzdálit, vy ostatně taky, nicméně jste se dohodli, že se pak potkáte znovu, máte za ním dojít tam a tam. Le uau. No a když si to za ním pak ve smluvený okamžik suverénně a natěšeně štrádujete, najednou se cesta rozplyne a vy... se probudíte.
KU*VADOPR*ELEPRÁCE!
Neuklidnilo mě ani chlácholení známé, že to byl zcela jistě věštecký sen.
Neuklidnilo mě ani přesvědčení kamarádky, že mu mám napsat a setkat se s ním.
Neuklidnilo mě ani to, že mi onen dotyčný pán toho dne lajkoval nějakou pizzovinu na Fejsbůčku.
A neuklidnilo mě ani to, že křiklouni nad námi jsou dnes nezvykle jako pěny! (Začínám je podezřívat z toho, že to jsou nějací Češi, kteří čtou tento blog a tak radši zavřeli hubu.)
úterý 17. listopadu 2015
Rada moudrých zasedla
Poté, co vřešťani nad námi opět provřeštěli nezanedbatelnou část noci a nakonec se svrchu na druhý den večer začaly linout nepříjemné zvuky, tak trochu jako by se v lomu v pravidelných intervalech mlel kámen, což se nám nakonec podařilo dešifrovat jako "hudbu", díkybohu, barák tedy nerozebírají, naznali jsme, že budeme konat. Tohle nás už neba.
Nejdřív mě napadlo, zkusit jim něco slušně říct. Tohle jsme následně zamítli. Pokud někdo nemá dostatek vychování a slušnosti na to, aby po desáté večer nevrtal do zdí a hudba mu tam neduněla do rána i v pracovních dnech, už po svých opakovaných zkušenostech nevěřím v zázrak "slušné domluvy a následného efektu". Buď selže to druhé, nebo rovnou oboje.
Další nápad byl tak trochu podle čecháčkovský, a sice napráskat je domovní správě, což jsme ovšem taky ihned shodili ze stolu, protože až takový svině nejsme. Kdyby jim někdo pak nedal dobrý reference, byl by to pro ně průser výrazně větší, než pro nás to, že oni v baráku denně hlučí. A pokud jsou tam jen na dva tři měsíce během výpovědní lhůty po předchozích nájemnících, zavařili bysme to nejspíš zase těm. Tohle nechci. Minimálně ne zatím, ehm. Ta poslední hypotéza, a sice že jsou tam jen na Zwischenmiete, mi zatím přijde jako nejvíc pravděpodobná, protože žádná realitka by cizincům bez práce byt nepronajala. A že mezi nima někdo pracuje, se mi úplně věřit nechce, protože v tom případě by musel mít hodně velkou sprotřebu koksu, aby v tomto zvládal normálně fungovat.
A tak po každém nočním hlučení přijde nevinný, ale zato dostatečně výrazný pasivně-agresivní útok. Pro začátek zvolíme něco mírného. Je na kliku lepší zubní pasta, lubrikační gel, nebo lepidlo? Ono jim to možná časem dojde.
Nejdřív mě napadlo, zkusit jim něco slušně říct. Tohle jsme následně zamítli. Pokud někdo nemá dostatek vychování a slušnosti na to, aby po desáté večer nevrtal do zdí a hudba mu tam neduněla do rána i v pracovních dnech, už po svých opakovaných zkušenostech nevěřím v zázrak "slušné domluvy a následného efektu". Buď selže to druhé, nebo rovnou oboje.
Další nápad byl tak trochu podle čecháčkovský, a sice napráskat je domovní správě, což jsme ovšem taky ihned shodili ze stolu, protože až takový svině nejsme. Kdyby jim někdo pak nedal dobrý reference, byl by to pro ně průser výrazně větší, než pro nás to, že oni v baráku denně hlučí. A pokud jsou tam jen na dva tři měsíce během výpovědní lhůty po předchozích nájemnících, zavařili bysme to nejspíš zase těm. Tohle nechci. Minimálně ne zatím, ehm. Ta poslední hypotéza, a sice že jsou tam jen na Zwischenmiete, mi zatím přijde jako nejvíc pravděpodobná, protože žádná realitka by cizincům bez práce byt nepronajala. A že mezi nima někdo pracuje, se mi úplně věřit nechce, protože v tom případě by musel mít hodně velkou sprotřebu koksu, aby v tomto zvládal normálně fungovat.
A tak po každém nočním hlučení přijde nevinný, ale zato dostatečně výrazný pasivně-agresivní útok. Pro začátek zvolíme něco mírného. Je na kliku lepší zubní pasta, lubrikační gel, nebo lepidlo? Ono jim to možná časem dojde.
"Ty, lepidlo na klice je na houby, to spíš do klíčové dírky, pokud mají FABku."
"Nemaj. Systém generálního klíče. To by už bylo hodně přes čáru. ... To si nechám na den, až nás třeba vytopěj."
Mé české Já mi dělá starosti
Poslední dobou jsem nejspíš byla hodně hodná (jinak to ani nejde, když se od vašich exživitelů nacházíte nějakých 600 km), a tak se moje maminka rozhodla, že mi na přilepšenou pošle nějaký ten balíček s jídlem a dalšími věcmi. Netuším sice, co se jí přesně přihodilo tak vážného, neboť běžně jídlo (a další věci) naopak já vozívám z Německa do ČR, protože je to tu kvalitnější a levnější, navíc ty tuny potravin doma celkově už nemáme moc kam dávat, ale další žvanec do sbírky a k tomu zadarmo... no vlastně proč ne, že.
Když už jsem si myslela, že jsem počáteční otřesení z této nečekaně štědré skutečnosti nějak vstřebala, přišel další šok. "Balíček" má údajně přes deset kilo, tak si k tomu mám nachystat posily. Doufám tedy, že v něm bude minimálně několik lahví s alkoholem, který by mi pomohl lépe a radostněji přečkat ponurélondýnské berlínské počasí.
Poslední, zatím nejdůležitější a nejvíce děsuplný dodatek: O svůj "balíček", který se teď nejspíš nachází v nějaké hale a čeká vyzvednutí, začínám mít celkem obavy. Nějak se ten Čech ve mně zákeřně probudil ze spánku a zmocnila se mě nedůvěra ke svému okolí a k tomu, že mi ho opravdu vydá, pokud bude doručen ve chvíli, kdy nikdo nebude doma. Tady to funguje tak nějak víc friendly a sluníčkově a tak se s papírem ze schránky nemusí na poštu, nýbrž se vaše zásilka nechá třeba v trafice na rohu. Nebo v lékárně ve vedlejší ulici. Nebo v pekárně před domem. A nebo... u vašich sousedů!!! Jestli to budou ty jižní potraty nad náma, obávám se, že budu bez několika kil jídla do své zásobárny navíc. (A to by ten nález hovna před dveřma nejenže uspíšili mílovým tempem, ale dost možná by ho měli rozmatlané po celých dveřích jako bonus.) Doufám, že až bude chodit pošta, budou dospávat další ze svých party a ani je nenapadne někomu otvírat.
Jako jo. Ono to vždycky dosud fungovalo na jedničku a mně z toho pokaždé bylo hej, že někde na světě existují dobří lidé a váš balík opravdu doručí vám, aniž by si ho předem probrali, ale jak se tak znám, tak první nedoručená pošta z celého bloku bude se suverénní jistotou ta moje. Chci své jídlo a svůj set na přípravu sushi! Dnes asi neusnu.
Když už jsem si myslela, že jsem počáteční otřesení z této nečekaně štědré skutečnosti nějak vstřebala, přišel další šok. "Balíček" má údajně přes deset kilo, tak si k tomu mám nachystat posily. Doufám tedy, že v něm bude minimálně několik lahví s alkoholem, který by mi pomohl lépe a radostněji přečkat ponuré
Poslední, zatím nejdůležitější a nejvíce děsuplný dodatek: O svůj "balíček", který se teď nejspíš nachází v nějaké hale a čeká vyzvednutí, začínám mít celkem obavy. Nějak se ten Čech ve mně zákeřně probudil ze spánku a zmocnila se mě nedůvěra ke svému okolí a k tomu, že mi ho opravdu vydá, pokud bude doručen ve chvíli, kdy nikdo nebude doma. Tady to funguje tak nějak víc friendly a sluníčkově a tak se s papírem ze schránky nemusí na poštu, nýbrž se vaše zásilka nechá třeba v trafice na rohu. Nebo v lékárně ve vedlejší ulici. Nebo v pekárně před domem. A nebo... u vašich sousedů!!! Jestli to budou ty jižní potraty nad náma, obávám se, že budu bez několika kil jídla do své zásobárny navíc. (A to by ten nález hovna před dveřma nejenže uspíšili mílovým tempem, ale dost možná by ho měli rozmatlané po celých dveřích jako bonus.) Doufám, že až bude chodit pošta, budou dospávat další ze svých party a ani je nenapadne někomu otvírat.
Jako jo. Ono to vždycky dosud fungovalo na jedničku a mně z toho pokaždé bylo hej, že někde na světě existují dobří lidé a váš balík opravdu doručí vám, aniž by si ho předem probrali, ale jak se tak znám, tak první nedoručená pošta z celého bloku bude se suverénní jistotou ta moje. Chci své jídlo a svůj set na přípravu sushi! Dnes asi neusnu.
pondělí 16. listopadu 2015
Kdo nehlučí s náma, hlučí proti nám
Před nedávnem jsme vedli s pár známýma z ČR diskuzi na téma sousedé. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli se jejich příhodám mám škodolibě smát, nebo je kvůli nim litovat (ano, i takovýchto emocí jsem schopná, ale pravda, nepouštím se do nich příliš často.) Vždycky jsem si myslela, že mám extrémní štěstí na extrémní koncentraci debilů, ale teď vidím, že to se mnou není ještě až tak zlý a měla bych na tom zapracovat.
A tak jsem do debaty přispěla jen nudným povýšeneckým oznámením, že u nás v baráku díkybohu žádné podivíny nevedeme a navíc jak mají Němci tu praxi ve stavění bunkrů, zjevně je to nikdy doopravdy nepustilo. Stěny našeho domu prostě musí být minimálně z metrového betonu, protože jinak si nedovedu vysvětlit ten fakt, že od sousedů není slyšet ani... moment, my nějaké sousedy máme?
Tímto výrokem jsem ovšem klasicky podráždila osud bosou nohou a ten nám následně přihrál do bytu nad námi nové nájemníky, dle přízvuku a míry decibelů nejpravděpodobněji Španěle. Jásejme.
Jeden den asi na balkoně rozflákali flakon nějakýho extrémně páchnoucího parfému a já hned v duchu zazáviděla všem těm, kteří nadávají, že jejich sousedé na balkon chodívají kouřit. Sotva to zvládlo jakž takž vysmrádnout, tak si tam někdo z nich v horším případě připálil vlasy, v tom lepším někoho z nich upálili, a tak jsme měli tu čest inhalovat i trochu odlišný odér, protože změna je život.
Balkon také existuje především proto, aby se na něj pravidelně chodilo hlučet. Poslouchat hudbu,vřeštět bavit se a tak. Ve dne, v noci... koho by zajímala nějaká denní doba, když balkon může užívat kdykoliv. Jak zimu nesnáším, tak ochlazení najednou paradoxně vítám, protože těm jižanským zadnicím tam začala být kosénka a tak se nadále hlučí už jen v bytě, kde to náš strop izoluje aspoň nějak.
Nejdůležitější bod: Party!!! Ještě nikdy předtím jsem nezažila, že by někdo pártyoval tři dny a tři noci v kuse. Pracovní dny, podotýkám. Takže evidentně naši sousedé nijak neřeší nejenže denní/noční dobu, ale také nerozlišují ani pracovní a nepracovní den. Doufám, že jim rodiče brzo přestanou posílat kapesné a oni zase odtáhnou tam, odkud přišli.
No a pokud naznáte, že je třeba něco přivrtat do zdi, nenecháte se přece odradit takovou prkotinou, jako to, že je zrovna noc! Divím se, že z nich nikdo z přítomných Němců ještě neudělal Wursty. Ti dva Afričani, co bydlí vedle nás (jsou tiše jako myšky a pokaždé spořádaně zdraví), by k nim měli chodit na kurzy toho, jak se správně nerespektuje hluboká a jediná správná evropská kultůra, aby si netrhli ostudu.
Pokud takto budou naši přátelé z horního patra ještě chvíli pokračovat, třeba se jednoho krásného dne dočkají hovna přede dveřmi.
A tak jsem do debaty přispěla jen nudným povýšeneckým oznámením, že u nás v baráku díkybohu žádné podivíny nevedeme a navíc jak mají Němci tu praxi ve stavění bunkrů, zjevně je to nikdy doopravdy nepustilo. Stěny našeho domu prostě musí být minimálně z metrového betonu, protože jinak si nedovedu vysvětlit ten fakt, že od sousedů není slyšet ani... moment, my nějaké sousedy máme?
Tímto výrokem jsem ovšem klasicky podráždila osud bosou nohou a ten nám následně přihrál do bytu nad námi nové nájemníky, dle přízvuku a míry decibelů nejpravděpodobněji Španěle. Jásejme.
Jeden den asi na balkoně rozflákali flakon nějakýho extrémně páchnoucího parfému a já hned v duchu zazáviděla všem těm, kteří nadávají, že jejich sousedé na balkon chodívají kouřit. Sotva to zvládlo jakž takž vysmrádnout, tak si tam někdo z nich v horším případě připálil vlasy, v tom lepším někoho z nich upálili, a tak jsme měli tu čest inhalovat i trochu odlišný odér, protože změna je život.
Balkon také existuje především proto, aby se na něj pravidelně chodilo hlučet. Poslouchat hudbu,
Nejdůležitější bod: Party!!! Ještě nikdy předtím jsem nezažila, že by někdo pártyoval tři dny a tři noci v kuse. Pracovní dny, podotýkám. Takže evidentně naši sousedé nijak neřeší nejenže denní/noční dobu, ale také nerozlišují ani pracovní a nepracovní den. Doufám, že jim rodiče brzo přestanou posílat kapesné a oni zase odtáhnou tam, odkud přišli.
No a pokud naznáte, že je třeba něco přivrtat do zdi, nenecháte se přece odradit takovou prkotinou, jako to, že je zrovna noc! Divím se, že z nich nikdo z přítomných Němců ještě neudělal Wursty. Ti dva Afričani, co bydlí vedle nás (jsou tiše jako myšky a pokaždé spořádaně zdraví), by k nim měli chodit na kurzy toho, jak se správně nerespektuje hluboká a jediná správná evropská kultůra, aby si netrhli ostudu.
Pokud takto budou naši přátelé z horního patra ještě chvíli pokračovat, třeba se jednoho krásného dne dočkají hovna přede dveřmi.
úterý 10. listopadu 2015
čtvrtek 29. října 2015
Le ups...
No jo, já vím, že jsem si vždycky dělala srandu z toho, že z nás stejně jednou budou kámošky.
čtvrtek 15. října 2015
Blízká setkání ranního druhu
Tak já jako nevim.
Potřebujete pracovat na něčem, co mělo být hotový už včera. Potud to ještě ujde. Nejlíp se vám ale dělá v noci, protože jste sova, je klid a nikdo vás neruší, takže den zpoždění je snad ještě v toleranci. Potud taky ještě poměrně dobrý.
Pokud ale místo povinností načnete víno a koukáte na Disneyovku (a u toho brečíte!!!), už to začíná bejt poněkud divný.
Zlatý hřeb divnosti přijde, když váš muž vstává do práce v době, kdy vy jste ještě ani nezačali, snídá müsli, zatímco vy u toho furt ještě pijete to víno.
Já ten svůj život asi miluju. Protože tohle prostě nevymyslíš.
Na stará kolena sepíšu paměti, natočím film a tak všelijak.
Veškeré postavy budou smyšlené a jakákoliv podobnost s realitou bude čistě náhodná!
Potřebujete pracovat na něčem, co mělo být hotový už včera. Potud to ještě ujde. Nejlíp se vám ale dělá v noci, protože jste sova, je klid a nikdo vás neruší, takže den zpoždění je snad ještě v toleranci. Potud taky ještě poměrně dobrý.
Pokud ale místo povinností načnete víno a koukáte na Disneyovku (a u toho brečíte!!!), už to začíná bejt poněkud divný.
Zlatý hřeb divnosti přijde, když váš muž vstává do práce v době, kdy vy jste ještě ani nezačali, snídá müsli, zatímco vy u toho furt ještě pijete to víno.
Já ten svůj život asi miluju. Protože tohle prostě nevymyslíš.
Na stará kolena sepíšu paměti, natočím film a tak všelijak.
Veškeré postavy budou smyšlené a jakákoliv podobnost s realitou bude čistě náhodná!
úterý 13. října 2015
čtvrtek 8. října 2015
Jednoho krásného dne budeme cool rodina
Pokud si někdy říkáte, že se vám už dlouho nepřihodilo nic too lol, ani too wtf, tak věřte, že to nemusíte přivolávat, protože ono to milerádo přijde samo.
Aneb to se tak stalo, že chci už několik let jednoho pána, jednou jsme spolu už i docela nadějně tokali... a pak, po nějaké době vám vaše kamarádka, se kterou jste vždycky měly naprosto odlišný vkus co se mužů týče, oznámí, že chce jeho syna.
Tak jako... Jo. No. Proč ne.
Aneb to se tak stalo, že chci už několik let jednoho pána, jednou jsme spolu už i docela nadějně tokali... a pak, po nějaké době vám vaše kamarádka, se kterou jste vždycky měly naprosto odlišný vkus co se mužů týče, oznámí, že chce jeho syna.
Tak jako... Jo. No. Proč ne.
pondělí 28. září 2015
Misky vah vyrovnány
Vida. Prej že to nejde. Jde to. Jen člověk musí najít ten vypínač. A pak ho taky zmáčknout.
Všechno na světě je jen otázkou úhlu pohledu.
A na světě, kde
Všechno na světě je jen otázkou úhlu pohledu.
A na světě, kde
- nad ránem pozorujete zatmění měsíce z terasy, přičemž ta temně rudá koule visí na černé hvězdné obloze jen koucíček od do noci rudě blikající Fernsehturm
- si svou odpolední kávu jdete vychutnat na podzimní sluníčko na gauč na terase a máte před sebou Berlín jako na dlani
- se navečer jdete projít a skončíte s burčákem v parku
- zapadající slunce ozařuje fasády krásnejch starejch domů zářivě oranžovou barvou
Prach, paprsky slunce, dřevěná podlaha a vůně kávy
Čekala jsem na zatmění měsíce a nějak si během toho vzpomněla na blog, který si kdysi vedla spolužačka z vysoké. Ještě ho nezrušila ani ona, ani ho nepohltily temné vody internetu. Byla jsem příjemně překvapená.
Ten mocný pocit hluboké nostalgie, jaký mě pohltil, bych mohla odkrajovat. Najednou bylo zpátky všechno.
Nejistota. Očekávání. Strach. Volnost. Smutek. Radost. Stres. Neukotvenost.
Začátky na vysoké. Nespokojenost ve škole. Vztah, kterej mě ničil. Kavárny a kultura. Alternativní pajzly. Déšť. Ranní mlha, kterou prosvítalo slunce.
A toto všechno se teď v mým hrudníku spojilo jeden celek. Z části krásnej, z části bolestnej. Z části tvrdě upřímnej. Tehdy jsem tak strašně chtěla věci, které jsem posléze dostala, ale už si jich nevážila. V té době jsem už totiž chtěla něco úplně jinýho.
Asi na tom budu muset ještě hodně zapracovat. Radovat se z toho, co mám teď. Tím spíš, když je to přesně to, co jsem dřív tak moc chtěla.
A smířit se s tím, že můj život zcela zjevně plyne jinak než životy té většiny kolem. Každej si v životě některýma věcma očividně musíme projít. Je jasný, že když to z tisíce a jednoho důvodu v těch dvaceti nešlo, tak to půjde ve třiceti.
A o to víc to bude super!
Ten mocný pocit hluboké nostalgie, jaký mě pohltil, bych mohla odkrajovat. Najednou bylo zpátky všechno.
Nejistota. Očekávání. Strach. Volnost. Smutek. Radost. Stres. Neukotvenost.
Začátky na vysoké. Nespokojenost ve škole. Vztah, kterej mě ničil. Kavárny a kultura. Alternativní pajzly. Déšť. Ranní mlha, kterou prosvítalo slunce.
A toto všechno se teď v mým hrudníku spojilo jeden celek. Z části krásnej, z části bolestnej. Z části tvrdě upřímnej. Tehdy jsem tak strašně chtěla věci, které jsem posléze dostala, ale už si jich nevážila. V té době jsem už totiž chtěla něco úplně jinýho.
Asi na tom budu muset ještě hodně zapracovat. Radovat se z toho, co mám teď. Tím spíš, když je to přesně to, co jsem dřív tak moc chtěla.
A smířit se s tím, že můj život zcela zjevně plyne jinak než životy té většiny kolem. Každej si v životě některýma věcma očividně musíme projít. Je jasný, že když to z tisíce a jednoho důvodu v těch dvaceti nešlo, tak to půjde ve třiceti.
A o to víc to bude super!
čtvrtek 10. září 2015
To už bylo!
To se tak po dlouhé době prásknete přes kapsu a ubytujete se místo v hostelu rovnou v hotelu... a stejně jim tam správně punkově ohodíte strop vínem.
True ladies.
True ladies.
neděle 30. srpna 2015
Některý věci se nezmění
Hnul se vesmír a my tak dostaly šanci znovu se vidět s M. Po kolika letech? Po třech? Po čtyřech? Každá už dávno máme vlastní životy v kompletně jiným světě, ale i tak to ten večer bylo úplně stejný jako kdysi dávno a kdykoliv předtím. Stejně kurevsky skvělý. Některý věci se nezmění. (Jen pak přežít ten den poté... Některý věci se nezmění.)
Bavily jsme se o loňsku. Mimo jiné. Je fajn vidět, že některý věci prostě fungujou furt stejně, i když se člověk fyzicky nevídá. Některý věci se nezmění. 2014 byl pro nás obě prakticky stejnej.
Nejhlubší sračky a ty nejvyšší highlighty. Buď extrémně nahoře, nebo extrémní rytí rypákem v bahně. Něco mezi je pro sraby.
Ale jo. Stálo to za to. Dokonce bych ty sračky znovu podstoupila jako právoplatnou daň za to, kdyby se kalendář chtěl znovu přetočit na začátek loňskýho léta. Člověk má krásnou schopnost zapomínat na to špatný. Některý věci se nezmění.
Bavily jsme se o loňsku. Mimo jiné. Je fajn vidět, že některý věci prostě fungujou furt stejně, i když se člověk fyzicky nevídá. Některý věci se nezmění. 2014 byl pro nás obě prakticky stejnej.
Nejhlubší sračky a ty nejvyšší highlighty. Buď extrémně nahoře, nebo extrémní rytí rypákem v bahně. Něco mezi je pro sraby.
Ale jo. Stálo to za to. Dokonce bych ty sračky znovu podstoupila jako právoplatnou daň za to, kdyby se kalendář chtěl znovu přetočit na začátek loňskýho léta. Člověk má krásnou schopnost zapomínat na to špatný. Některý věci se nezmění.
pátek 19. června 2015
Písničky LIX
Vždycky pro mě bylo fascinující, když se nějaká písnička nějakého náhodného interpreta strefila do mého života, mých radostí, mých problémů, mých pocitů.
A je to fascinující pořád stejně.
Jen občas nevím, jestli se mám smát, nebo spíš brečet. Občas ty sebereflexe prostě nejsou hezký.
That's my life.
I drink too, just to be sure.
Lindemann - Skills in pills
A je to fascinující pořád stejně.
Jen občas nevím, jestli se mám smát, nebo spíš brečet. Občas ty sebereflexe prostě nejsou hezký.
"If you want to die
Or if you want to chill
Even if you want to get high
Whatever happens - take a pill
The first I take against depression
The second is pure energy
The green one for my self-agression
Than the red one - extasy
Extasy, -sy, -sy, -sy
All the left is right
All the black is white
All the fast walk slow
All the loose is tight
All the heat is snow
All the high was low
All the grief is fun
All the, all the rain is sun
If the jake gets really strong
The pink one goes with boobs and blow
I keep fucking all night long
Orange is for... I don't know
Grey one for my perfect sleep
Yellow for my need for puke
The blue one keeps my boner steep
I drink too, just to be sure
Skills in pills
The white one for whatever pain
In the end I start to cry
So I take the first one again
I have last one
And I hope to die..."
That's my life.
I drink too, just to be sure.
Lindemann - Skills in pills
neděle 31. května 2015
Turné. Tourbusy. Sex, drugs & rock'n'roll. Make love, not war. A tak dál.
Už v pubertě jsem chtěla aspoň jednou zažít pořádný a nefalšovaný turné. Sex, drugs & rock'n'roll nebo tak něco. Ale něco takovýho je pro mě, jakožto pro běžnýho smrtelníka nemožný, žejo. Zpívat neumím, hrát ještě furt taky ne. Na groupie mi některé předpoklady chybí (takové ty... no... přední) a jiné naopak přebývají (takové ty... no... v hlavě). A na život s muzikantem bych neměla nervy ani játra.
Tak mi zbývá totéž, co valné většině nám všemloserům fanouškům a dalším hudbomilným lidem. Poslouchat si muziku tiše doma nebo hlasitě v klubech, chodit na koncerty, jezdit na fesťáky a když se poštěstí, pokecat a popít si s některejma hudebníkama na baru. A šoupat nohama.
Jenže když si člověk něco moc přeje (a je moc hodnej!), tak se i celej vesmír přeskládá, aby mu to umožnil.
Jenže když už k takovýmu zázraku, jehož pravděpodobnost je za běžných okolností někde mezi nulou a mínus nekonečnem, fakt dojde, většinou člověku v tu konkrétní chvíli absolutně odmítá dojít, co se to kolem něj děje. A že se to fakt děje. A že tam fakt je. Že to celý je jako fakt. On. Tam. Je.
Neměli byste pro mě někdo obraceč času? Sím.
Takový ty chvilky, kdy oni běhají za váma a ne vy za něma. Takový ty chvilky, kdy oni přijdou za váma s tím, že ví, jak se jmenujete a ne naopak.
Takový ty chvilky kdy se ověšení backstagepassem společně vykrmujete u cateringu. A pijete. Velice průběžně a pravidelně pijete. Nebo vám oni ještě lépe nosí jídlo a pití, abyste neměli hlad.
Takový ty chvilky, kdy jsou davy vypoklonkovány z areálu a vy jdete pokračovat v pití. Noci a zážitky, který se nikdy nestaly (takže nikdy jsem neběhala hluboce po půlnoci bosá lesem, aby bylo jasno, neboť takovou věc bych si samozřejmě pamatovala), nebo se o nich aspoň nikdy dál nemluví. Co tourbus schvátí, to už nenavrátí!
Takový ty chvilky, kdy po každým takovým večeru musíte urazit několik set kilometrů. A vy přitom chcete jenom chcípnout, napojit se na dialýzu, sežrat kilo ostropestřcce, vypít tři litry Coly a usnout s hlavou v hajzlu.
Takový ty dny poté, kdy s ní jen ležíte polonahý u ní doma a je vám to všechno jedno. Teď jste jen vy dvě na straně jedné a celej svět na straně druhé. A ten celej svět vám může prostě a jenom políbit prdel, protože vás dělí zeď. Zeď, po který běhají bílý myšky. Mezi těma čtyřma stěnama se zastavil čas.
Nepřestávejte snít. Nyní to sama můžu odpřísáhnout, možný je i to, co je reálně nemožný. Stačí být v tu správnou chvíli na tom správným místě. A využít příležitost. Užijte si to. Protože nikdy nebudete litovat toho, co jste udělali. Vyčítat si budete jen každou příležitost, která k vám přišla až pod nos a vy ji nechali plavat.
A teď ten obraceč času. Símsím.
Tak mi zbývá totéž, co valné většině nám všem
Jenže když si člověk něco moc přeje (a je moc hodnej!), tak se i celej vesmír přeskládá, aby mu to umožnil.
Jenže když už k takovýmu zázraku, jehož pravděpodobnost je za běžných okolností někde mezi nulou a mínus nekonečnem, fakt dojde, většinou člověku v tu konkrétní chvíli absolutně odmítá dojít, co se to kolem něj děje. A že se to fakt děje. A že tam fakt je. Že to celý je jako fakt. On. Tam. Je.
Neměli byste pro mě někdo obraceč času? Sím.
Takový ty chvilky, kdy oni běhají za váma a ne vy za něma. Takový ty chvilky, kdy oni přijdou za váma s tím, že ví, jak se jmenujete a ne naopak.
Takový ty chvilky kdy se ověšení backstagepassem společně vykrmujete u cateringu. A pijete. Velice průběžně a pravidelně pijete. Nebo vám oni ještě lépe nosí jídlo a pití, abyste neměli hlad.
Takový ty chvilky, kdy jsou davy vypoklonkovány z areálu a vy jdete pokračovat v pití. Noci a zážitky, který se nikdy nestaly (takže nikdy jsem neběhala hluboce po půlnoci bosá lesem, aby bylo jasno, neboť takovou věc bych si samozřejmě pamatovala), nebo se o nich aspoň nikdy dál nemluví. Co tourbus schvátí, to už nenavrátí!
Takový ty chvilky, kdy po každým takovým večeru musíte urazit několik set kilometrů. A vy přitom chcete jenom chcípnout, napojit se na dialýzu, sežrat kilo ostropestřcce, vypít tři litry Coly a usnout s hlavou v hajzlu.
Takový ty dny poté, kdy s ní jen ležíte polonahý u ní doma a je vám to všechno jedno. Teď jste jen vy dvě na straně jedné a celej svět na straně druhé. A ten celej svět vám může prostě a jenom políbit prdel, protože vás dělí zeď. Zeď, po který běhají bílý myšky. Mezi těma čtyřma stěnama se zastavil čas.
Nepřestávejte snít. Nyní to sama můžu odpřísáhnout, možný je i to, co je reálně nemožný. Stačí být v tu správnou chvíli na tom správným místě. A využít příležitost. Užijte si to. Protože nikdy nebudete litovat toho, co jste udělali. Vyčítat si budete jen každou příležitost, která k vám přišla až pod nos a vy ji nechali plavat.
A teď ten obraceč času. Símsím.
středa 20. května 2015
Veletrh práce
To je takový tak trošku smutný. A tak hodně očekávatelný.
V poslední době jsem se účastnila dvou veletrhů zaměřených na práci, prezentace firem, konzultace životopisů, pohovory na nečisto a všeobecného poradenství v této oblasti. Jeden byl v ČR, druhý byl v Německu.
Hádejte, na který z nich byl požadován dresscode a lidi tam přišli oblečení jako ti největší buráci, co jdou někam na pivo, a na který žádný dresscode požadován sice nebyl, zato tam lidi přišli slušně a vkusně oblečení?
Nyní mě omluvte, odcházím si bodnout do očí kružítko. A zfalšovat občanku.
V poslední době jsem se účastnila dvou veletrhů zaměřených na práci, prezentace firem, konzultace životopisů, pohovory na nečisto a všeobecného poradenství v této oblasti. Jeden byl v ČR, druhý byl v Německu.
Hádejte, na který z nich byl požadován dresscode a lidi tam přišli oblečení jako ti největší buráci, co jdou někam na pivo, a na který žádný dresscode požadován sice nebyl, zato tam lidi přišli slušně a vkusně oblečení?
Nyní mě omluvte, odcházím si bodnout do očí kružítko. A zfalšovat občanku.
neděle 15. března 2015
Don't panic!
Vždycky jsem měla úžasný dar zpanikařit i v sebejistější a sebeproplánovanější situaci. Prostě už jen tak z principu, protože i když náhodou všechno vychází jak má, je někde určitě něco špatně, žejo, jen vy o tom zatím ještě nevíte a o to větší průser to bude, až to zjistíte, a to vezměte jed na to, že se v plánu nějaká trhlina vyskytne. Odtud mnoha léty ověřený fakt, že neplánovat je to nejlepší, co člověk může udělat, protože pak nebývá konsternován tím, že to neprobíhá přesně podle původního plánu.
A tak když jedete z Berlína na nějakou dobu pryč, nejenže ukázkově vstanete s prvním zazvoněním budíku, ale i svoje věci nachystáte včas, dokonce i naplánovaný S-Bahn jede bez zpoždění, začnete být nervózní a očekávat, co se kde ještě stihne pohnojit.
V S-Bahnu revizor. Na tom by nebylo nic divnýho, načerno bych si tady nedovolila jezdit, protože výskyt kontrol na drahách hraničí s epidemií. Suverénně sáhnete do tašky do míst, kam jste před chvílí ukládali jízdenku... a přijde panika. Vzhledem k tomu, že jste ten samý čin v minulosti udělali už nesčetněkrát, vyndáte jízdenek plnou hrst. A doprdele.
Jízdenku jste nakonec nějakým zázrakem našli správnou, respektive pan revizor vám dopřál dostatek času na její nalezení a kontroloval mezitím ty kolem, takže tohle klaplo. Panika opadá. Nicméně během deseti minut je zase zpět v celé své kráse. Rozhlas v soupravě začne cosi hlásit, ale vy tomu jak je zvykem nevěnujete pozornost. V okamžiku, kdy na vás ale z nesrozumitelného huhlání jasně zaútočí hlášení o výluce, poleje vás studený pot. I zde byl jako zázrakem konec dobrý a všechno dobré, protože hlášení chtělo jen sdělit, že kvůli výluce mají jet lidi Ringbahnem, a v tom vy aktuálně sedíte, takže uf, výluka se vás výjimečně netýká. (Ale i tak si to hlášení mohli strčit do prdele, nebo rovnou přesměrovat jen do těch souprav, kterých se skutečně týká, dořiti už.)
Autobus jste tedy stihli s přehledem, uvelebíte se v něm a okamžitě usnete, protože ranní vstávání je mor a mělo by se zakázat Evropskou unií. Kdesi před Drážďanami vás vzbudí panika, tentokrát ovšem samovolná a bezdůvodná, protože z ničeho nic na vás v tom spánku zaútočí naprosto suverénní přesvědčení: Do hajzlu, tys doma ráno znovu usnula a zaspala autobus! Po pár vteřinách zírání na sedadlo před vámi vám díkybohu uráčí dojít, že takto vaše postel nevypadá a můžete se uklidnit.
A tak, když závěrem dojedete na místo určení právě tak, jak máte, navíc bez nehod, a zjistíte, že jediné, co zas tak úplně úplně nevyšlo, je to, že jste si v Berlíně zapomněli legíny, spadne vám ze srdce obří balvan.
Až se příště narodím, chci být flegmatik.
A tak když jedete z Berlína na nějakou dobu pryč, nejenže ukázkově vstanete s prvním zazvoněním budíku, ale i svoje věci nachystáte včas, dokonce i naplánovaný S-Bahn jede bez zpoždění, začnete být nervózní a očekávat, co se kde ještě stihne pohnojit.
V S-Bahnu revizor. Na tom by nebylo nic divnýho, načerno bych si tady nedovolila jezdit, protože výskyt kontrol na drahách hraničí s epidemií. Suverénně sáhnete do tašky do míst, kam jste před chvílí ukládali jízdenku... a přijde panika. Vzhledem k tomu, že jste ten samý čin v minulosti udělali už nesčetněkrát, vyndáte jízdenek plnou hrst. A doprdele.
Jízdenku jste nakonec nějakým zázrakem našli správnou, respektive pan revizor vám dopřál dostatek času na její nalezení a kontroloval mezitím ty kolem, takže tohle klaplo. Panika opadá. Nicméně během deseti minut je zase zpět v celé své kráse. Rozhlas v soupravě začne cosi hlásit, ale vy tomu jak je zvykem nevěnujete pozornost. V okamžiku, kdy na vás ale z nesrozumitelného huhlání jasně zaútočí hlášení o výluce, poleje vás studený pot. I zde byl jako zázrakem konec dobrý a všechno dobré, protože hlášení chtělo jen sdělit, že kvůli výluce mají jet lidi Ringbahnem, a v tom vy aktuálně sedíte, takže uf, výluka se vás výjimečně netýká. (Ale i tak si to hlášení mohli strčit do prdele, nebo rovnou přesměrovat jen do těch souprav, kterých se skutečně týká, dořiti už.)
Autobus jste tedy stihli s přehledem, uvelebíte se v něm a okamžitě usnete, protože ranní vstávání je mor a mělo by se zakázat Evropskou unií. Kdesi před Drážďanami vás vzbudí panika, tentokrát ovšem samovolná a bezdůvodná, protože z ničeho nic na vás v tom spánku zaútočí naprosto suverénní přesvědčení: Do hajzlu, tys doma ráno znovu usnula a zaspala autobus! Po pár vteřinách zírání na sedadlo před vámi vám díkybohu uráčí dojít, že takto vaše postel nevypadá a můžete se uklidnit.
A tak, když závěrem dojedete na místo určení právě tak, jak máte, navíc bez nehod, a zjistíte, že jediné, co zas tak úplně úplně nevyšlo, je to, že jste si v Berlíně zapomněli legíny, spadne vám ze srdce obří balvan.
Až se příště narodím, chci být flegmatik.
středa 4. února 2015
Denní heslo č. LV
Našla jsem to v konceptech z roku 2011. Nevím sice co to je, nicméně se mi to líbí. Protože to tak nějak odpovídá.
"Mí vrstevníci dospívají (nebo se o to aspoň snaží), zatímco já pomalu přicházím do puberty (a ani se o to nijak závratně snažit nemusím)."
úterý 3. února 2015
Zrádnosti konektorů
S kamarádkou, která pracuje u Student Agency, jsme si v minulosti již nemálokrát společně soustrastně zanadávaly na burany na palubě, protože když s touto společností jezdíte tak často jako já, už máte taky lecjaké zkušenosti. Stejně tak jsme si dělaly srandu i z debilů na palubě. Když ta stewardka nejste přímo vy, je to samozřejmě k popukání mnohem víc. Nebo když nejste vy ten debil...
To jsme tak jednou vyjížděli z Berlína, slečna stewardka rozdala sluchátka a zrovna když jsme projížděli prvním z tunelů, jala jsem se je již znalecky poslepu zapojovat a následně vybírat nějaký zajímavý film, který mě po dobu následujících hodin měl bavit. Jenže ouha, zvuk nejede. Vzhledem k tomu, kolikrát jsem už takovýto problém zažila, požádala jsem slečnu rovnou o nová sluchátka. Těmi to nebylo, zvuk stále nikde. Tak slečně hlásím, že je asi rozbitý ten krám na přehrávání. (Což se mi už taky párkrát stalo.) Slečna se podívá, všelijak se zatváří a přepne mi sluchátka do vedlejší dírky...
Zastavte mi už na Schönefeldu, já to do té Prahy dojdu pěšky...
To jsme tak jednou vyjížděli z Berlína, slečna stewardka rozdala sluchátka a zrovna když jsme projížděli prvním z tunelů, jala jsem se je již znalecky poslepu zapojovat a následně vybírat nějaký zajímavý film, který mě po dobu následujících hodin měl bavit. Jenže ouha, zvuk nejede. Vzhledem k tomu, kolikrát jsem už takovýto problém zažila, požádala jsem slečnu rovnou o nová sluchátka. Těmi to nebylo, zvuk stále nikde. Tak slečně hlásím, že je asi rozbitý ten krám na přehrávání. (Což se mi už taky párkrát stalo.) Slečna se podívá, všelijak se zatváří a přepne mi sluchátka do vedlejší dírky...
Zastavte mi už na Schönefeldu, já to do té Prahy dojdu pěšky...
sobota 31. ledna 2015
Dekorativní minulost
To se tak jednoho večera bavíte s mužem o všem možném a nemožném a přes téma rodina se dostanete i k tématu ženy. A protože jste si předtím dali pivo, dokonce se i osmělíte a zeptáte se, jak vlastně vypadala ta jeho velká tehdejší láska.
Několik možných pokračování této situace mě napadlo, s některými z nich, které se mi jevily jako nejpravděpodobnější, jsem počítala. Ale že s naprosto překvapeným dotazem: "Já jsem ti ji ještě neukazoval???" suverénně sáhne na poličku vedle televize a významně mi podá její zarámovanou fotku, to by mě jaksi nenapadlo ani ve snu.
A teď se celé této scéně hlavně nezačít smát, že, aby to třeba nebylo mylně vyloženo tak, že se smějete té pěkné blondýnce v rámečku.
Několik možných pokračování této situace mě napadlo, s některými z nich, které se mi jevily jako nejpravděpodobnější, jsem počítala. Ale že s naprosto překvapeným dotazem: "Já jsem ti ji ještě neukazoval???" suverénně sáhne na poličku vedle televize a významně mi podá její zarámovanou fotku, to by mě jaksi nenapadlo ani ve snu.
A teď se celé této scéně hlavně nezačít smát, že, aby to třeba nebylo mylně vyloženo tak, že se smějete té pěkné blondýnce v rámečku.
středa 28. ledna 2015
Protože pyly a Poláci, to je prakticky totéž
"Vielleicht bin ich allergisch auf Pollen."
"Was? Auf Polen?"
úterý 6. ledna 2015
Parky sem, parky tam, parky kam se podívám
Parků máme v okolí bydliště tolik, že bysme je mohli v klidu exportovat a i tak by zbylo, ale zcela trapně pořád chodíme jen do Volkspark Friedrichshain, protože ten je tu asi nejprofláklejší, od jara do podzimu tam člověk potká hodně lidí a samozřejmě je nejvíc cool, prostě už tak trochu pojem, podobně jako například Mauerpark. Všudypřítomné rozbité pivní flašky logicky included, aneb ten plážový volejbal bych se tu přece jen hrát bála. Nedávno jsme si tedy řekli, že začneme zkoumat i ty další, ať víme, kam se chodit vyvalovat v létě, až se nebudeme chtít družit s ostatními hipstery.
V jednom z nich jsme dokonce objevili takovou neobvyklou věc, jakou je kopec, a tak na něm úplně nahoře musela být i legenda, aby Berlíňané viděli, k čemu takový kopec vlastně slouží. (Kdo dával v zeměpise pozor, ví, že severní polovina Německa je rovná placka.)
Další park byl sice schovaný mezi ohyzdnými monstrózními paneláky, ale zato jsme v něm našli sochu penisu (prý to má být David, přičemž Goliáš leží opodál). A nyní zlatý hřeb - krom klasických laviček tam mají i lehátka a gril! Ať už je jaro, tohle si přímo volá o atest, paneláky nepaneláky.
V jednom z nich jsme dokonce objevili takovou neobvyklou věc, jakou je kopec, a tak na něm úplně nahoře musela být i legenda, aby Berlíňané viděli, k čemu takový kopec vlastně slouží. (Kdo dával v zeměpise pozor, ví, že severní polovina Německa je rovná placka.)
Další park byl sice schovaný mezi ohyzdnými monstrózními paneláky, ale zato jsme v něm našli sochu penisu (prý to má být David, přičemž Goliáš leží opodál). A nyní zlatý hřeb - krom klasických laviček tam mají i lehátka a gril! Ať už je jaro, tohle si přímo volá o atest, paneláky nepaneláky.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)