Don't panic!

Vždycky jsem měla úžasný dar zpanikařit i v sebejistější a sebeproplánovanější situaci. Prostě už jen tak z principu, protože i když náhodou všechno vychází jak má, je někde určitě něco špatně, žejo, jen vy o tom zatím ještě nevíte a o to větší průser to bude, až to zjistíte, a to vezměte jed na to, že se v plánu nějaká trhlina vyskytne. Odtud mnoha léty ověřený fakt, že neplánovat je to nejlepší, co člověk může udělat, protože pak nebývá konsternován tím, že to neprobíhá přesně podle původního plánu.

A tak když jedete z Berlína na nějakou dobu pryč, nejenže ukázkově vstanete s prvním zazvoněním budíku, ale i svoje věci nachystáte včas, dokonce i naplánovaný S-Bahn jede bez zpoždění, začnete být nervózní a očekávat, co se kde ještě stihne pohnojit.

V S-Bahnu revizor. Na tom by nebylo nic divnýho, načerno bych si tady nedovolila jezdit, protože výskyt kontrol na drahách hraničí s epidemií. Suverénně sáhnete do tašky do míst, kam jste před chvílí ukládali jízdenku... a přijde panika. Vzhledem k tomu, že jste ten samý čin v minulosti udělali už nesčetněkrát, vyndáte jízdenek plnou hrst. A doprdele.

Jízdenku jste nakonec nějakým zázrakem našli správnou, respektive pan revizor vám dopřál dostatek času na její nalezení a kontroloval mezitím ty kolem, takže tohle klaplo. Panika opadá. Nicméně během deseti minut je zase zpět v celé své kráse. Rozhlas v soupravě začne cosi hlásit, ale vy tomu jak je zvykem nevěnujete pozornost. V okamžiku, kdy na vás ale z nesrozumitelného huhlání jasně zaútočí hlášení o výluce, poleje vás studený pot. I zde byl jako zázrakem konec dobrý a všechno dobré, protože hlášení chtělo jen sdělit, že kvůli výluce mají jet lidi Ringbahnem, a v tom vy aktuálně sedíte, takže uf, výluka se vás výjimečně netýká. (Ale i tak si to hlášení mohli strčit do prdele, nebo rovnou přesměrovat jen do těch souprav, kterých se skutečně týká, dořiti už.)

Autobus jste tedy stihli s přehledem, uvelebíte se v něm a okamžitě usnete, protože ranní vstávání je mor a mělo by se zakázat Evropskou unií. Kdesi před Drážďanami vás vzbudí panika, tentokrát ovšem samovolná a bezdůvodná, protože z ničeho nic na vás v tom spánku zaútočí naprosto suverénní přesvědčení: Do hajzlu, tys doma ráno znovu usnula a zaspala autobus! Po pár vteřinách zírání na sedadlo před vámi vám díkybohu uráčí dojít, že takto vaše postel nevypadá a můžete se uklidnit.

A tak, když závěrem dojedete na místo určení právě tak, jak máte, navíc bez nehod, a zjistíte, že jediné, co zas tak úplně úplně nevyšlo, je to, že jste si v Berlíně zapomněli legíny, spadne vám ze srdce obří balvan.

Až se příště narodím, chci být flegmatik.