Turné. Tourbusy. Sex, drugs & rock'n'roll. Make love, not war. A tak dál.

Už v pubertě jsem chtěla aspoň jednou zažít pořádný a nefalšovaný turné. Sex, drugs & rock'n'roll nebo tak něco. Ale něco takovýho je pro mě, jakožto pro běžnýho smrtelníka nemožný, žejo. Zpívat neumím, hrát ještě furt taky ne. Na groupie mi některé předpoklady chybí (takové ty... no... přední) a jiné naopak přebývají (takové ty... no... v hlavě). A na život s muzikantem bych neměla nervy ani játra.

Tak mi zbývá totéž, co valné většině nám všem loserům fanouškům a dalším hudbomilným lidem. Poslouchat si muziku tiše doma nebo hlasitě v klubech, chodit na koncerty, jezdit na fesťáky a když se poštěstí, pokecat a popít si s některejma hudebníkama na baru. A šoupat nohama.

Jenže když si člověk něco moc přeje (a je moc hodnej!), tak se i celej vesmír přeskládá, aby mu to umožnil.

Jenže když už k takovýmu zázraku, jehož pravděpodobnost je za běžných okolností někde mezi nulou a mínus nekonečnem, fakt dojde, většinou člověku v tu konkrétní chvíli absolutně odmítá dojít, co se to kolem něj děje. A že se to fakt děje. A že tam fakt je. Že to celý je jako fakt. On. Tam. Je.

Neměli byste pro mě někdo obraceč času? Sím.

Takový ty chvilky, kdy oni běhají za váma a ne vy za něma. Takový ty chvilky, kdy oni přijdou za váma s tím, že ví, jak se jmenujete a ne naopak.

Takový ty chvilky kdy se ověšení backstagepassem společně vykrmujete u cateringu. A pijete. Velice průběžně a pravidelně pijete. Nebo vám oni ještě lépe nosí jídlo a pití, abyste neměli hlad.

Takový ty chvilky, kdy jsou davy vypoklonkovány z areálu a vy jdete pokračovat v pití. Noci a zážitky, který se nikdy nestaly (takže nikdy jsem neběhala hluboce po půlnoci bosá lesem, aby bylo jasno, neboť takovou věc bych si samozřejmě pamatovala), nebo se o nich aspoň nikdy dál nemluví. Co tourbus schvátí, to už nenavrátí!

Takový ty chvilky, kdy po každým takovým večeru musíte urazit několik set kilometrů. A vy přitom chcete jenom chcípnout, napojit se na dialýzu, sežrat kilo ostropestřcce, vypít tři litry Coly a usnout s hlavou v hajzlu.

Takový ty dny poté, kdy s ní jen ležíte polonahý u ní doma a je vám to všechno jedno. Teď jste jen vy dvě na straně jedné a celej svět na straně druhé. A ten celej svět vám může prostě a jenom políbit prdel, protože vás dělí zeď. Zeď, po který běhají bílý myšky. Mezi těma čtyřma stěnama se zastavil čas.

Nepřestávejte snít. Nyní to sama můžu odpřísáhnout, možný je i to, co je reálně nemožný. Stačí být v tu správnou chvíli na tom správným místě. A využít příležitost. Užijte si to. Protože nikdy nebudete litovat toho, co jste udělali. Vyčítat si budete jen každou příležitost, která k vám přišla až pod nos a vy ji nechali plavat.

A teď ten obraceč času. Símsím.

Veletrh práce

To je takový tak trošku smutný. A tak hodně očekávatelný.

V poslední době jsem se účastnila dvou veletrhů zaměřených na práci, prezentace firem, konzultace životopisů, pohovory na nečisto a všeobecného poradenství v této oblasti. Jeden byl v ČR, druhý byl v Německu.

Hádejte, na který z nich byl požadován dresscode a lidi tam přišli oblečení jako ti největší buráci, co jdou někam na pivo, a na který žádný dresscode požadován sice nebyl, zato tam lidi přišli slušně a vkusně oblečení?

Nyní mě omluvte, odcházím si bodnout do očí kružítko. A zfalšovat občanku.