Čekala jsem na zatmění měsíce a nějak si během toho vzpomněla na blog, který si kdysi vedla spolužačka z vysoké. Ještě ho nezrušila ani ona, ani ho nepohltily temné vody internetu. Byla jsem příjemně překvapená.
Ten mocný pocit hluboké nostalgie, jaký mě pohltil, bych mohla odkrajovat. Najednou bylo zpátky všechno.
Nejistota. Očekávání. Strach. Volnost. Smutek. Radost. Stres. Neukotvenost.
Začátky na vysoké. Nespokojenost ve škole. Vztah, kterej mě ničil. Kavárny a kultura. Alternativní pajzly. Déšť. Ranní mlha, kterou prosvítalo slunce.
A toto všechno se teď v mým hrudníku spojilo jeden celek. Z části krásnej, z části bolestnej. Z části tvrdě upřímnej. Tehdy jsem tak strašně chtěla věci, které jsem posléze dostala, ale už si jich nevážila. V té době jsem už totiž chtěla něco úplně jinýho.
Asi na tom budu muset ještě hodně zapracovat. Radovat se z toho, co mám teď. Tím spíš, když je to přesně to, co jsem dřív tak moc chtěla.
A smířit se s tím, že můj život zcela zjevně plyne jinak než životy té většiny kolem. Každej si v životě některýma věcma očividně musíme projít. Je jasný, že když to z tisíce a jednoho důvodu v těch dvaceti nešlo, tak to půjde ve třiceti.
A o to víc to bude super!
