Interview

Než se člověk začne divit, měl by se nejdřív zamyslet nad sebou. Ehm.

Till the dirges of his Hope that melancholy burden bore... Of ‘Never-nevermore’

Nějak mě dostihla melancholická podzimní nálada, uvnitř mě se smísila s minulostí a vytvořila tak silně nestabilní směs, která mě už několik dní tiše a okolím (zatím díkybohu) nepozorovaně tříští na tisíc střepů.

Mít platonický lásky je fajn. Jako bez ironie. Člověka to v něčem může motivovat kupředu, někdo mu takto může být inspirací, dá se tak potkat mnoho kamarádů se společným "postižením" nebo najít nový hobby, nová práce, často je to jednomu i jakousi vnitřní berličkou, která pomáhá překlenout období, kdy realita stojí za psí bobek a tak všelijak.

Sama bych ty svý platonický idoly mohla rozdávat. Herci, filmový postavy, zpěváci, hudebníci, architekti... U filmovejch postav je to nejlepší. Tam je totiž celá luxusní 100% šance, že to zůstane ve fiktivní rovině. U zbytku vždycky hrozí potenciální průser, protože ona celá ta věc jako platonická láska může být při neopatrným zacházení taky sakra destruktivní. A ne, věta: "On by se na mě přece v životě ani nepovídal," není argument.

V tom, že se musí dodržovat určitý přísný pravidla, je ten háček. Nebo spíš pravidlo. Jedno. Zásadní: Nikdy tu hranici nepřekročit! Ono se to ze startovní pozice nezdá, "Něco takovýho je přece nereálný", nabádá vás nejen vaše racionální já, ale i celý širý okolí, ale pak se jednoho krásnýho dne ocitnete za čárou a sami vlastně nevíte, kde a jak jste se tam vzali.

A tak to nevinně začíná: Chci ho aspoň jednou vidět live. Chci aspoň jeden jeho autogram. Chci se s ním aspoň jednou vyfotit. Chci aspoň jedno osobní věnování. Chci s ním aspoň jednou hodit řeč. 

Protože jsem perfekcionista, kterej se nespokojí s málem, mám tendence pořád zvyšovat laťku. A vůbec, chci s ním rovnou udělat interview do novin, co by ne. A taky chci bejt akreditovanej fotograf. Because I can.

A přitom mi nedochází, že tady už dávno bliká oranžová kontrolka jak zběsilá... Pokud bych potřebovala ještě někdy něco, mám se ozvat. Kdykoliv cokoliv, není problém. Na plac/do backstage, proč ne, mám napsat. A kde že to vlastně bydlím? A kolik že mi to vlastně je? A co že to vlastně normálně dělám? Přesně v tuhle chvíli začínají vznikat reálný naděje a člověk chce víc. A víc. A ještě víc. Kontrolka bliká červeně.

Pak stačí třeba jedno takový pitomý: Pojď s náma pít... a kontrolka exploduje.

Čím vejš jeden vyletí, tím z větší výšky pak na ten rypák padá. A tak po každým dalším takovým setkání, který "za to stojí" jenom ležíte a brečíte. Nebo nebrečíte a držíte hubu, protože to nikdo neví a ani vědět nesmí, nicméně uvnitř se můžete roztrhat. Nebo to na vás padne až měsíce a roky poté. Nebo si myslíte, že už je to za váma a tak to setkání naivně podstoupíte znovu. Hovno.

A navíc - highlight je jen jeden. Pak už to nikdy lepší nebude a naděje si dělejte jaký chcete.

Že jsem na začátku nedržela hubu, nebyla míň akční a nebrdzila svůj temperament. Že to neskončilo to u toho autogramu...

Nevermore.

Citáty XXII

„Nikdy není pozdě prožít šťastné dětství.“ 

 Tom Robbins

„Nikdy není pozdě prožít šťastnou pubertu.“ 

Rebeca

To jsou ty chytrý rady lektorů...!

Ministr zdravotnictví varuje: Durynsko způsobuje výpadky paměti, silnou nevolnost a auto plné kamínků.

Fuck my life

To tak s nějakými lidmi kamsi jdete, když tu náhle potkáte jednoho vašeho dlouholetého platonického idola. Je to takový jeden pán, který na vás má poměrně neblahý vliv, a tak se pokaždé, když na něj někde narazíte a dáte se do řeči, musíte posléze na okamžik vzdálit, abyste si mohli vyždímat spodní prádlo. (A taky se mu pokaždé podaří vás strašně opít.) Jelikož naznáte, že on už toho dne zjevně něco málo popil a je tak dostatečně friendly a cute, pošlete skupinku lidí, kteří jdou s vámi, napřed s tím, že si je pak najdete, aby vám neoxidovali za zadkem a nebyli too disturbing. Spolu s pánem následně klábosíte a pijete, klábosíte a pijete, sem tam se nenápadně dotknete, posléze se dotýkáte lehce nápadněji a nakonec už zcela nápadně. Musí se ale pracovně vzdálit, vy ostatně taky, nicméně jste se dohodli, že se pak potkáte znovu, máte za ním dojít tam a tam. Le uau. No a když si to za ním pak ve smluvený okamžik suverénně a natěšeně štrádujete, najednou se cesta rozplyne a vy... se probudíte.

KU*VADOPR*ELEPRÁCE!

Neuklidnilo mě ani chlácholení známé, že to byl zcela jistě věštecký sen.

Neuklidnilo mě ani přesvědčení kamarádky, že mu mám napsat a setkat se s ním.

Neuklidnilo mě ani to, že mi onen dotyčný pán toho dne lajkoval nějakou pizzovinu na Fejsbůčku.

A neuklidnilo mě ani to, že křiklouni nad námi jsou dnes nezvykle jako pěny! (Začínám je podezřívat z toho, že to jsou nějací Češi, kteří čtou tento blog a tak radši zavřeli hubu.)

Rada moudrých zasedla

Poté, co vřešťani nad námi opět provřeštěli nezanedbatelnou část noci a nakonec se svrchu na druhý den večer začaly linout nepříjemné zvuky, tak trochu jako by se v lomu v pravidelných intervalech mlel kámen, což se nám nakonec podařilo dešifrovat jako "hudbu", díkybohu, barák tedy nerozebírají, naznali jsme, že budeme konat. Tohle nás už neba.

Nejdřív mě napadlo, zkusit jim něco slušně říct. Tohle jsme následně zamítli. Pokud někdo nemá dostatek vychování a slušnosti na to, aby po desáté večer nevrtal do zdí a hudba mu tam neduněla do rána i v pracovních dnech, už po svých opakovaných zkušenostech nevěřím v zázrak "slušné domluvy a následného efektu". Buď selže to druhé, nebo rovnou oboje.

Další nápad byl tak trochu podle čecháčkovský, a sice napráskat je domovní správě, což jsme ovšem taky ihned shodili ze stolu, protože až takový svině nejsme. Kdyby jim někdo pak nedal dobrý reference, byl by to pro ně průser výrazně větší, než pro nás to, že oni v baráku denně hlučí. A pokud jsou tam jen na dva tři měsíce během výpovědní lhůty po předchozích nájemnících, zavařili bysme to nejspíš zase těm. Tohle nechci. Minimálně ne zatím, ehm. Ta poslední hypotéza, a sice že jsou tam jen na Zwischenmiete, mi zatím přijde jako nejvíc pravděpodobná, protože žádná realitka by cizincům bez práce byt nepronajala. A že mezi nima někdo pracuje, se mi úplně věřit nechce, protože v tom případě by musel mít hodně velkou sprotřebu koksu, aby v tomto zvládal normálně fungovat.

A tak po každém nočním hlučení přijde nevinný, ale zato dostatečně výrazný pasivně-agresivní útok. Pro začátek zvolíme něco mírného. Je na kliku lepší zubní pasta, lubrikační gel, nebo lepidlo? Ono jim to možná časem dojde.

"Ty, lepidlo na klice je na houby, to spíš do klíčové dírky, pokud mají FABku."
"Nemaj. Systém generálního klíče. To by už bylo hodně přes čáru. ... To si nechám na den, až nás třeba vytopěj."

Mé české Já mi dělá starosti

Poslední dobou jsem nejspíš byla hodně hodná (jinak to ani nejde, když se od vašich exživitelů nacházíte nějakých 600 km), a tak se moje maminka rozhodla, že mi na přilepšenou pošle nějaký ten balíček s jídlem a dalšími věcmi. Netuším sice, co se jí přesně přihodilo tak vážného, neboť běžně jídlo (a další věci) naopak já vozívám z Německa do ČR, protože je to tu kvalitnější a levnější, navíc ty tuny potravin doma celkově už nemáme moc kam dávat, ale další žvanec do sbírky a k tomu zadarmo... no vlastně proč ne, že.

Když už jsem si myslela, že jsem počáteční otřesení z této nečekaně štědré skutečnosti nějak vstřebala, přišel další šok. "Balíček" má údajně přes deset kilo, tak si k tomu mám nachystat posily. Doufám tedy, že v něm bude minimálně několik lahví s alkoholem, který by mi pomohl lépe a radostněji přečkat ponuré londýnské berlínské počasí.

Poslední, zatím nejdůležitější a nejvíce děsuplný dodatek: O svůj "balíček", který se teď nejspíš nachází v nějaké hale a čeká vyzvednutí, začínám mít celkem obavy. Nějak se ten Čech ve mně zákeřně probudil ze spánku a zmocnila se mě nedůvěra ke svému okolí a k tomu, že mi ho opravdu vydá, pokud bude doručen ve chvíli, kdy nikdo nebude doma. Tady to funguje tak nějak víc friendly a sluníčkově a tak se s papírem ze schránky nemusí na poštu, nýbrž se vaše zásilka nechá třeba v trafice na rohu. Nebo v lékárně ve vedlejší ulici. Nebo v pekárně před domem. A nebo... u vašich sousedů!!! Jestli to budou ty jižní potraty nad náma, obávám se, že budu bez několika kil jídla do své zásobárny navíc. (A to by ten nález hovna před dveřma nejenže uspíšili mílovým tempem, ale dost možná by ho měli rozmatlané po celých dveřích jako bonus.) Doufám, že až bude chodit pošta, budou dospávat další ze svých party a ani je nenapadne někomu otvírat.

Jako jo. Ono to vždycky dosud fungovalo na jedničku a mně z toho pokaždé bylo hej, že někde na světě existují dobří lidé a váš balík opravdu doručí vám, aniž by si ho předem probrali, ale jak se tak znám, tak první nedoručená pošta z celého bloku bude se suverénní jistotou ta moje. Chci své jídlo a svůj set na přípravu sushi! Dnes asi neusnu.

Kdo nehlučí s náma, hlučí proti nám

Před nedávnem jsme vedli s pár známýma z ČR diskuzi na téma sousedé. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli se jejich příhodám mám škodolibě smát, nebo je kvůli nim litovat (ano, i takovýchto emocí jsem schopná, ale pravda, nepouštím se do nich příliš často.) Vždycky jsem si myslela, že mám extrémní štěstí na extrémní koncentraci debilů, ale teď vidím, že to se mnou není ještě až tak zlý a měla bych na tom zapracovat.

A tak jsem do debaty přispěla jen nudným povýšeneckým oznámením, že u nás v baráku díkybohu žádné podivíny nevedeme a navíc jak mají Němci tu praxi ve stavění bunkrů, zjevně je to nikdy doopravdy nepustilo. Stěny našeho domu prostě musí být minimálně z metrového betonu, protože jinak si nedovedu vysvětlit ten fakt, že od sousedů není slyšet ani... moment, my nějaké sousedy máme?

Tímto výrokem jsem ovšem klasicky podráždila osud bosou nohou a ten nám následně přihrál do bytu nad námi nové nájemníky, dle přízvuku a míry decibelů nejpravděpodobněji Španěle. Jásejme.

Jeden den asi na balkoně rozflákali flakon nějakýho extrémně páchnoucího parfému a já hned v duchu zazáviděla všem těm, kteří nadávají, že jejich sousedé na balkon chodívají kouřit. Sotva to zvládlo jakž takž vysmrádnout, tak si tam někdo z nich v horším případě připálil vlasy, v tom lepším někoho z nich upálili, a tak jsme měli tu čest inhalovat i trochu odlišný odér, protože změna je život.

Balkon také existuje především proto, aby se na něj pravidelně chodilo hlučet. Poslouchat hudbu, vřeštět bavit se a tak. Ve dne, v noci... koho by zajímala nějaká denní doba, když balkon může užívat kdykoliv. Jak zimu nesnáším, tak ochlazení najednou paradoxně vítám, protože těm jižanským zadnicím tam začala být kosénka a tak se nadále hlučí už jen v bytě, kde to náš strop izoluje aspoň nějak.

Nejdůležitější bod: Party!!! Ještě nikdy předtím jsem nezažila, že by někdo pártyoval tři dny a tři noci v kuse. Pracovní dny, podotýkám. Takže evidentně naši sousedé nijak neřeší nejenže denní/noční dobu, ale také nerozlišují ani pracovní a nepracovní den. Doufám, že jim rodiče brzo přestanou posílat kapesné a oni zase odtáhnou tam, odkud přišli.

No a pokud naznáte, že je třeba něco přivrtat do zdi, nenecháte se přece odradit takovou prkotinou, jako to, že je zrovna noc! Divím se, že z nich nikdo z přítomných Němců ještě neudělal Wursty. Ti dva Afričani, co bydlí vedle nás (jsou tiše jako myšky a pokaždé spořádaně zdraví), by k nim měli chodit na kurzy toho, jak se správně nerespektuje hluboká a jediná správná evropská kultůra, aby si netrhli ostudu.

Pokud takto budou naši přátelé z horního patra ještě chvíli pokračovat, třeba se jednoho krásného dne dočkají hovna přede dveřmi.

Le ups na druhou

Ale že to bude až takhle žhavý...?!