Fuck my life

To tak s nějakými lidmi kamsi jdete, když tu náhle potkáte jednoho vašeho dlouholetého platonického idola. Je to takový jeden pán, který na vás má poměrně neblahý vliv, a tak se pokaždé, když na něj někde narazíte a dáte se do řeči, musíte posléze na okamžik vzdálit, abyste si mohli vyždímat spodní prádlo. (A taky se mu pokaždé podaří vás strašně opít.) Jelikož naznáte, že on už toho dne zjevně něco málo popil a je tak dostatečně friendly a cute, pošlete skupinku lidí, kteří jdou s vámi, napřed s tím, že si je pak najdete, aby vám neoxidovali za zadkem a nebyli too disturbing. Spolu s pánem následně klábosíte a pijete, klábosíte a pijete, sem tam se nenápadně dotknete, posléze se dotýkáte lehce nápadněji a nakonec už zcela nápadně. Musí se ale pracovně vzdálit, vy ostatně taky, nicméně jste se dohodli, že se pak potkáte znovu, máte za ním dojít tam a tam. Le uau. No a když si to za ním pak ve smluvený okamžik suverénně a natěšeně štrádujete, najednou se cesta rozplyne a vy... se probudíte.

KU*VADOPR*ELEPRÁCE!

Neuklidnilo mě ani chlácholení známé, že to byl zcela jistě věštecký sen.

Neuklidnilo mě ani přesvědčení kamarádky, že mu mám napsat a setkat se s ním.

Neuklidnilo mě ani to, že mi onen dotyčný pán toho dne lajkoval nějakou pizzovinu na Fejsbůčku.

A neuklidnilo mě ani to, že křiklouni nad námi jsou dnes nezvykle jako pěny! (Začínám je podezřívat z toho, že to jsou nějací Češi, kteří čtou tento blog a tak radši zavřeli hubu.)