Dřív jsem se celé ty roky snažila chovat se slušně. Dělat, co se ode mě očekává. Jíst zdravě. Pít s mírou. Vyhýbat se zakázaným a jim podobným látkám. Nebýt drzá, myslet na ostatní. Být hodně děvče a tak všelijak. Ale on ten život prostě nebyl pořád tak nějak úplně ono.
On ani nikdy tak nějak ono být nemůže, pokud se člověk snaží zapasovat do škatulky, která není jeho.
Byly to fajn dny. Cesta do Prahy, před kterou jsme s kamarádem a jeho slečnou dali "něco málo vína", domů jsem šla ve čtyři ráno, rozsekala si koleno na sněhu a následně ještě odpoledne málem v Praze poblila poštu. Pak jsme s kamarádkama kouřily v obýváku a vajgly típaly do květináče s jahůdkama. Cpaly se kebabem a chipsy. A kuly intriky a pikle na tento rok.
True ladies. Zdravá strava. A tak. Především pak štěstí v duši.
Pravou povahu člověka z něj nevymlátíte ani tehdy, když se o to od jeho dětství tak pilně snažíte.
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: