Říkali o nás, že jsme si podobní. Roky mi to přišlo jako ta největší pitomost.
Nyní mám ale pocit, že se uzavírá mnoho kruhů a já si uvědomuju dost zásadních věcí.
Čím víc tě znám, tím větší mám pocit, že tě znám o to méně. Každé další dveře tvého nitra, které otevřu, ukážou jen několik dalších dveří. Hmatatelného jako šafránu. Čím hlouběji se prokopu, tím víc zmatená jsem.
Učím se vnímat alespoň tvá gesta a tvé výrazy.
Ale oboje skrýváš.
Nutí mě to přemýšlet o mně samotné.
Číst své staré články, příběhy, postřehy. Vnímat své nejhlubší myšlenky, když se uprostřed noci vracím domů temnou ulicí. Dívat se do tmy, přemýšlet nad lidmi, kteří žijí v těch osvětlených oknech u zastávky. I o těch, která již halí tma.
Vždycky jsem ti v duchu spílala, že jsi komplikovaná osobnost, která mě neskutečným způsobem vyčerpává.
Že nikdy nevím, jakou náladu budeš mít.
Nikdy nevím, jestli mě obejmeš na přivítanou, nebo otočíš hlavu a budeš dělat, že mě neznáš.
Nikdy nevím, co mě s tebou čeká. Nebo nečeká.
Navenek se vždycky tváříš v naprosté pohodě, ale já vím, že uvnitř tebe se odehrává nekonečná válka pocitů, emocí, vzpomínek a nesouvisejících asociací. A mnoha dalších věcí, které ani sám nedovedeš pojmenovat.
Uvědomění.
Najednou to vím.
Najednou mi do sebe zapadá tolik věcí.
Tolik věcí, které mi mí blízcí tolikrát vyčítali.
Jo, asi vážně jsme.
A to mě děsí.
